V tradičně socialistickém ráji se stále více do hry dostává živelný kapitalismus. Změny ale zatím zůstanou nejspíše jen v ekonomické rovině, prezident Nicolas Maduro totiž nadále upevňuje svou moc a opozice je bezradná.
Obchody se značkovým oblečením, nejnovější elektronikou i drahými vozy, luxusní restaurace nebo noční kluby. Tak vypadá čtvrť Las Marcedes v hlavním městě země, ve které stále polovina populace žije v chudobě. V Caracasu po vpuštění divokého kapitalismu vznikla slovy venezuelské veřejnosti „bublina“, která v zemi trpící nedostatkem potravin a výpadky proudu působí jako výjev z dystopického románu.
Po letech rozsáhlé ekonomické krize se zdá, že venezuelská ekonomika se konečně odrazila ode dna. Země sice nadále bojuje s jednou z nejvyšších inflací na světě, její hodnotu se ale podařilo srazit z 686 % v roce 2021 na loňských 234 % a po delší době v zemi vzrostla hodnota HDP. Ztlumení recese a mírný ekonomicky růst jsou výsledkem kroků muže, který přitom stojí na počátku pádu Venezuely na úplné dno.
Namísto toho, aby Maduro, jehož si Chávez vybral za svého nástupce, začal bojovat s rostoucí inflací, prostě jen pokračoval v politice svého učitele.
Když v roce 2013 Nicolas Maduro převzal moc po svém vzoru Hugovi Chávezovi, který v po pouhých 58 letech zemřel na rakovinu, činilo HDP Venezuely 373 miliard dolarů. Byla tak čtvrtou největší ekonomikou Latinské Ameriky po mnohem větších státech, jakými jsou Brazílie, Argentina a Mexiko.
Ve šlépějích učitele
Levicový populista s diktátorskými sklony Chávez, který zemi vládl od roku 1998, využil ropného boomu a začal mohutně utrácet. Ve Venezuele odstartovaly obří stavební projekty, a stát dokonce dotoval dodávky ropy, aby tak nalákal k obchodování co nejvíce karibských a středoamerických zemí, připomíná deník The Financial Times.
Namísto toho, aby se Maduro, jehož si Chávez vybral za svého nástupce, začal potýkat s čím dál větší inflací, prostě jen pokračoval v politice svého učitele. Zdarma rozdával byty příznivcům socialistické revoluce a rozesílal příděly jídla milionům Venezuelanů. Stát zároveň přísně kontroloval směnný kurz, ceny i dovozová pravidla.
Když tak v červnu 2014 celosvětová cena ropy prudce klesla, pro Venezuelu, jež podle dat Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) vlastní pětinu světových zásob „černého zlata“, to znamenalo propad do recese a nástup hyperinflace.
Čtěte také: Mega věznice, nebo malé město zločinu? Prezident Salvadoru naplňuje scénář dystopické sci-fi
Maduro totiž nezrušil devizové kontroly ani nesnížil vládní výdaje, jak v takové situaci většina ekonomů očekávala, ale ještě více šlápnul na plyn utrácení státních financí. Do roku 2018 tak HDP Venezuely podle dat Mezinárodního měnového fondu kleslo na pouhých 45 miliard dolarů, čímž se země zařadila na opačný konec žebříčku bohatství jihoamerických států. Od té doby ji opakovaně devastoval nedostatek potravin, léků i pitné vody, výpadky elektřiny a násilí ze strany ozbrojených gangů.
Divoký kapitalismus & ruská invaze
Ekonomická krize, autoritářský režim a vlna násilí tak od roku 2015 do loňského podzimu vyhnaly ze své domoviny podle OSN 7,1 milionu Venezuelanů. Nejvíce z nich (téměř 2,5 milionu) zamířilo do Kolumbie, o milion méně do Peru, přes půl milionu do Ekvádoru a Spojených států a více než 400 tisíc do Chile a Španělska. Celkem tak 80 % venezuelských migrantů skončilo v jiné latinskoamerické nebo karibské zemi.
Z velké části se za hranice vydávají muži, a dochází i k vnitřní migraci, takže na venkově nakonec zůstávají často jen starší ženy. Ty pak musejí obstarat všechny druhy práce – od pečování o děti přes jejich výuku až po často fyzicky náročnou činnost, která neúplné rodině zajistí přežití.
Země, která ještě v roce 2010 byla nejvíce rovnostářským státem Latinské Ameriky, se dnes nachází na opačném pólu.
Ve snaze zbrzdit ekonomický pád tak Maduro navzdory svému politickému původu i přesvědčení vpustil do Venezuely divoký kapitalismus. Povolil vytvoření několika kapitalistických zón a uzákonil kdysi režimem zakázaný americký dolar. Právě ten je teď hlavní motivací přesunu lidí z venkova do měst, kde se mzdy vyplácejí právě v této tvrdé měně.
Po ruské invazi na Ukrajinu se navíc Venezuela začala znovu sbližovat se Spojenými státy a vůbec s celým Západem kvůli výpadkům ruské ropy. Washington tak loni v létě povolil obnovit dodávky venezuelské ropy do Evropy a v listopadu se dohodl s Caracasem na opětovném zahájení těžby výměnou za humanitární pomoc ve výši tří miliard dolarů (70 miliard korun), na níž se shodla vláda i opozice.
Propast mezi lidmi se zvětšuje
Z pomalu se zlepšujících podmínek ale netěží všichni. Navzdory slibům o rovnostářské společnosti, což bylo hlavní téma Chávezovy i Madurovy vlády, se tak mezitím propast mezi chudými a bohatými nadále prohlubuje. Přesto podle Národního průzkumu životních podmínek (ENCOVI), který v listopadu zveřejnila Katolická univerzita Andrése Bella, se podařilo snížit poměr domácností s příjmovou chudobou z 90,9 % v roce 2021 na 81,5 % v roce 2022. Celkově klesl i poměr lidí v multidimenzionální chudobě (příjem, vzdělání, životní podmínky či přístupu k veřejným službám) z 65,2 % na 50,5 %.
Zmíněný průzkum, který v podstatě nahradil sčítání lidu, ale odhalil alarmující nerovnosti ve venezuelské společnosti. Země, která ještě v roce 2010 byla nejvíce rovnostářským státem Latinské Ameriky, se dnes nachází na opačném pólu.
Podle serveru Foreign Policy nejbohatších deset procent Venezuelanů vydělává sedmdesátinásobek toho, co desetina nejchudších. A ani vysokoškolské vzdělání není zárukou důstojné mzdy. Nerovnost v zemi je i regionální, kdy se téměř 40 % nejbohatších domácností nachází v metropoli Caracas, která zároveň stojí za 35 % hodnoty HDP.
Čtěte také: „Je po všem.“ Bolsonaro uznal prohru, pro Lulu ale začíná boj o polovinu Brazílie
V katastrofálním stavu je pak venezuelské školství, které trápí nedostatek pedagogů, špatná doprava do škol, nezajištění stravování a chátrající budovy, v nichž se učí. V důsledku toho podle ENCOVI v letech 2019–2022 opustilo školy na 740 tisíc studentů a v zemi se aktuálně mimo vzdělávací systém nachází 1,5 milionu dětí a dospívajících.
Úroveň výuky pak odhalila zpráva Pedagogické fakulty Katolické univerzity Andrése Bella, podle níž by zkouškami z matematiky a jazyků neprošlo více než 60 % žáků.
Tropický Stalin & Super Knír
Ekonomická i humanitární krize ze země vyhnaly miliony jejích obyvatel a mezi nimi i možnou budoucí elitu a opozici vůči Madurovi. Venezuelský vůdce s nezaměnitelným knírem, díky němuž si od svých odpůrců vysloužil přezdívku tropický Stalin, vládne zemi už deset krvavých a divokých let. Během nich Maduro přežil pokus o atentát, impeachment i ozbrojený nájezd žoldáků.
Situaci ve Venezuele nezměnily ani pouliční protesty z let 2014 a 2017, které Maduro nechal brutálně rozehnat bezpečnostními složkami. V roce 2018 tak i přes velkou nespokojenost společnosti zvítězil v prezidentských volbách, které opozice i zahraniční země označily za zmanipulované a nesvobodné.
Čtěte také: Otazníky nejen nad Machu Picchu. Peruánská prezidentka ztrácí podporu doma i v zahraničí
Větší vrásky Madurovi způsobil leden 2019, kdy se opozice sjednotila za zřejmě poslední institucí, kterou neovládala Madurova Sjednocená socialistická strana Venezuely, a to Národním shromážděním a jejím předsedou Juanem Guaidóem. Opozice označila Madurovo znovuzvolení za neplatné a Guaidó se s podporou parlamentu prohlásil za „dočasného prezidenta“, což podpořila šedesátka zahraničních zemí včetně České republiky.
V kresleném seriálu Super Bigote Venezuelanům v problémech pomáhá hrdina spojující v sobě rysy Supermana a Madura.
Za Madura se ale postavila armáda a také Rusko a Čína, což pro Guaidóa znamenalo kontrolu jen nad venezuelskými ambasádami v zahraničí. Hlavní tvář opozice tak v prosinci 2022 přišla o podporu, a nakonec došlo i k rozpuštění „dočasné vlády“.
Mezitím byl ale obnoven dialog mezi vládními a opozičními stranami, které doufají, že výsledkem budou svobodné a spravedlivé prezidentské volby v roce 2024. Guaidó je přitom dosud politicky aktivní a v dubnu se tak vydal na summit v Kolumbii, který se má zabývat právě situací ve Venezuele. Bogotu byl ale Guaidó nakonec nucen opustit a zamířil do Spojených států.
Colombia has forced top Venezuelan opposition figure Juan Guaido to leave, hours after he arrived in Bogota for a conference on his crisis-torn country, an opposition source tells @AFP.
The Colombian foreign ministry has not yet confirmed the movehttps://t.co/pZyu9uiQ53 pic.twitter.com/nbxBRI2Gyw
— AFP News Agency (@AFP) April 25, 2023
Maduro se v současnosti snaží upevnit si svou moc v zemi a využít rozhádané opozice. Na Venezuelany úřadující prezident cílí přes média, jež jsou důležitou součástí státní propagandy. Ukázkovým příkladem může být kreslený seriál Super Bigote (Super Knír), v němž Venezuelanům v problémech pomáhá hrdina spojující v sobě rysy Supermana a Madura. Ten jednou hravě zatočí s inflací nebo zdravotní krizí, jindy zas s útoky amerických imperialistů a domácí opozice.
Kromě toho se ve venezuelském mediálním prostoru nedávno objevil ještě o něco znepokojivější obraz. Na sociálních sítích i v televizním vysílání se šířilo zdánlivě normální video – jako vystřižené ze zpravodajské relace. Tématem byla zlepšující se kondice venezuelské ekonomiky. Celá věc má ale jeden háček. Nejde o skutečné novináře, ale o výtvory umělé inteligence, uvádí deník El País.
Videa falešných moderátorů měla na YouTube statisíce zhlédnutí, šířila se převážně na TikToku, kdy byla na tuto platformu vložena jako placená reklama. Kromě toho byla vysílána na státem vlastněném kanálu Venezolana de Televisión, dodává El País. Vedle toho Madurův režim cílí i na Twitter, na němž obsah vychvalující vládu šíří pomocí rozsáhlé sítě botů.
Venezuelská opozice mezitím tápe a stále je rozčarovná z Guaidóova neúspěchu, z něhož se strany navzájem obviňují. Letos v říjnu čekají politická uskupení, která se chtějí Madurovi a jeho straně postavit, primárky. Ty představují příležitost, ale nezaručují jednotu ani příliv voličských hlasů, připomíná server Americas Quarterly.
Zásadní bude ujasnit si, jakou cestou se chce opozice v případě vítězství vydat. Zda zvolí rychlý konec Madurova režimu a vyšetřování jeho zločinů, nebo postupný přechod k demokracii a usmíření.
