Americký debakl, chyba. Tak se nyní mluví o americké invazi v Iráku, která odstartovala před dvaceti lety – 20. března 2003. Tehdejší republikánský prezident George Bush vojenskou operaci odůvodnil informacemi o iráckých zbraních hromadného ničení, které se vzápětí ukázaly jako nepravdivé. „Zlomilo to kredibilitu USA – dodnes se vytahuje ta vylhaná příčina invaze. Ale jinak se vlastně pro strůjce invaze nestalo nic moc,“ komentuje v rozhovoru analytik Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.
Republikánský prezident George Bush tehdy vojenskou operaci odůvodnil nejen vazbami irácké vlády v čele se Saddámem Husajnem na teroristické organizace, zejména Al-Káidu, ale také informacemi o iráckých zbraních hromadného ničení. Vzápětí se ukázalo, že šlo o nepravdu. Invaze, která nakonec Ameriku stála miliardy dolarů, však odstartovala sled událostí, který vedl k rozpadu iráckého státu, sektářskému násilí a také bojům s Islámským státem v Iráku.
Američané podcenili pohled irácké populace. Mysleli si, že je Iráčané jednoznačně přijmou, že tam jsou lidé připravení státu vládnout.
„Zárodky Islámského státu sahají do džihádistických organizací, jež se vyrojily při občanské válce a chaosu, které následovaly po invazi Američanů v Iráku,“ vysvětluje Jan Daniel. V rozhovoru mluví o tom, jak invazi vnímali Iráčané i jak je na tom Irák v současnosti. A popisuje, jak se vpád USA do Iráku promítl na chodu blízkovýchodního regionu.
Invaze do Iráku propukla před dvaceti lety. Jaký moment si máme vybavit, máme-li mluvit o válce v Iráku?
Mezi ty důležité momenty, které dál rezonují, je projev Colina Powella v OSN z února 2003. Ten bývá stále připomínán jako memento nepravdivé příčiny americké invaze, tedy toho, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení. Třeba ten záběr, kdy ukazuje tubičku, která měla dokládat, že Irák plánuje vyrábět tyto zbraně – ten následně cirkuloval s tím, že je jasné, že Spojené státy lhaly. A co to tedy znamená pro mezinárodní řád a zda se jim dá věřit, že jim jde o demokracii, bezpečnost a lidská práva, nebo je to všechno jen nahá mocenská politika? Paradoxní je, že Powell ve svém projevu selhal a požehnání Rady OSN nezískal.
Mimo to bych ale připomněl i pár jiných obrazů. Třeba projev George Bushe z letadlové lodi z června 2003, kdy za exprezidentem vlaje banner s nápisem „Mise splněna“. Bush v něm říká, že invaze byla úspěšná, Saddám je svržený a že odteď už v Iráku zavládne demokracie. Byť zároveň uznává, že je před nimi trochu tvrdé rekonstrukční práce.
Tato scéna se často připomínala v kontextu určité arogance, s níž Státy do invaze šly. V té době se šířil diskurz, že „nejde o těžký úkol, naopak je to jednoduchá vojenská operace – postaví se nové instituce a povede to nakonec k transformaci celého Blízkého východu“. A přesně ten obraz Bushe z května 2003, kdy dával najevo, že „už je všechno hotovo a dobré“, tomuto scénáři nahrával. Pak mu jej lidé vraceli, když v Iráku naplno vypukla krvavá občanská válka.
To je takový západní pohled. Jaké obrazy americké invaze do Iráku vyvstávají přímo na Blízkém východě?
Nedávno jsem byl na přednášce v Bejrútu, kde se o válce diskutovalo. Vystupující tam vzpomínal, jak jako mladý student v roce 2003 na exkurzi ve Washingtonu děkoval Američanům za to, že zbavili Irák diktátora. Ve stejný moment se ale vedle něj ozvala Iráčanka, která prezentovala jiný pohled. Nemluvila ani tak o globálním protiválečném hnutí a o americkém imperialismu – představila spíše úhel , který vycházel z počínajícího chaosu v zemi, nárůstu násilí ze všech stran a americké arogance ohledně vlastních schopností. Pohled na roli Ameriky ve světě se tak podle speakera v tu chvíli začal ještě výrazněji štěpit a rozpadat.
Čtěte také: Irák před bouří? Vlivný Sadr se stahuje z politiky, možná ale jen rozehrává novou hru
V Bejrútu se připomněl i moment, kdy jeden irácký novinář hodil v roce 2008 po exprezidentu Bushovi botu. Tento obraz a jeho následný veřejný život na rychle se rozvíjejícím internetu vedl už jen k výsměchu vůči argumentu, že Iráčané invazi vítají a stojí o budování demokracie tímto způsobem.
Zmínil bych ale ještě fotografie z irácké věznice Abú Ghrajb z roku 2004, tedy záznam o nehumánním zacházení a mučení zajatců držených Američany. I ty narušily image Ameriky jako někoho, kdo jde do Iráku jen budovat demokracii, osvobodit irácký lid, zbavit zemi tyrana a tak dále. I tyto fotky ukázaly, že to ale nebude zas tak jednoduché a že v samotném Iráku dochází znovu k porušování lidských práv a paradoxně v místě Saddámovy bývalé věznice.
Vyjadřovali Iráčané odpor vůči příchodu Američané už od začátku invaze?
To je komplikované. Zpočátku v zemi nějaké pozitivní naladění vůči invazním jednotkám panovalo – tedy ne že by někdo vítal takovou válku, jaká nakonec proběhla. V prvních týdnech invaze se ale k americkým vojákům Iráčané zas tak negativně nestavěli a co o veřejných náladách víme, tak Saddám samotný příliš sympatií široké populace neměl. Výrazně negativní náhled na roli USA přišel, až když se začalo ukazovat, že Spojené státy vůbec nevědí, co mají s Irákem dělat a jak jej spravovat. A zároveň když došlo k ustanovení tzv. Prozatimní koaliční správy (CPA). Obrat k tomu, že jde ze strany USA o přímou okupaci, pak tedy jednoznačně nastal.
Říkáte, že Američané nevěděli, co s Irákem dělat. Mohl byste to rozvést?
Myslím, že šlo o ohromné podcenění komplexity toho, v jakém stavu Irák vlastně je. A také toho, co všechno bude potřeba udělat, aby stát začal znovu fungovat. Nakonec Američané podcenili pohled samotné irácké populace, mysleli si, že je Iráčané jednoznačně přijmou a že tam jsou lidé připravení státu vládnout.
Další věc je, že se při správě Iráku ukázala obrovská míra nekompetence. Když nastoupila CPA, spousta jejích rozhodnutí byla vysloveně ideologická. Američané při promýšlení, co s Irákem dělat, vycházeli z příkladu toho, co se udělalo s Německem po druhé světové válce. Tedy kompletní denacifikace, v případě Iráku debaasifikace (podle Saddámovy strany Baas) populace. To vedlo k rozpuštění bezpečnostních složek a prakticky rozložení existujících politických institucí. Budování státních institucí na zelené louce na takové úrovni bylo něco, s čím nikdo moc zkušeností neměl, ale co přitom mělo být hotovo v řádu měsíců.
Rajiv Chandrasekaran ve své skvělé reportážní knize Imperial Life in the Emerald City píše o tom, že systém pro iráckou burzu měl vytvořit člověk, který s tím měl minimální zkušenosti a pozici dostal pouze na základě svých politických kontaktů ve Washingtonu. Další funkce v administrativě dostali lidé, co působili v republikánské kampani George Bushe a po krátkém iráckém políčku v životopisu se zase chtěli vrátit do americké politiky, aniž by je Irák dál jakkoli zajímal. Mnozí Američané, kteří se dostali do vedení iráckého státu prostě nevěděli, jak Irák funguje, a co je potřeba udělat dál – jak distribuovat zisky z ropy, jak jednat s jednotlivými společenskými skupinami i iráckou společností jako takovou.
Co s Irákem udělala americká invaze, navazující občanská válka a nakonec i boje proti Islámskému státu?
Irák je na tom v současnosti samozřejmě velmi špatně. Po invazi se Irák propadl do občanské války, která začala utichat až po roce 2008. Ale přinesla destrukci společnosti, její ještě silnější rozpadnutí do sektářských skupin sunnitů, šíitů a Kurdů a jednotlivých politických, nábožensky založených stran. Tomu popravdě pomohly i rozhodnutí americké administrativy, která zemi viděla právě tímto sektářským prizmatem.
Kromě toho si Irák ještě prožil několik let války s Islámským státem, která je také přímým následkem americké vojenské operace. Zárodky Islámského státu totiž sahají do džihádistických organizací, jež vyrostly při občanské válce a chaosu, které následovaly po invazi.
A jak je na tom Irák teď?
Nyní Irák jako stát, co by měl poskytovat nějaké základní veřejné statky a bezpečnost pro svou populaci stále příliš nefunguje, byť má obrovské zásoby ropy a potenciálně obrovské bohatství. Je to země, která je permanentně v nějaké politické krizi. A jak ukázaly ty velké protesty v roce 2019, široká vrstva mladé irácké vnímá politické elity, které vzešly z vývoje po americké invazi, jako nelegitimní. Irák je tedy stále na pokraji krize – jde o stát silně traumatizovaný válečnými roky, které následovaly po invazi, i léty bojů s ISIS a jejich brutalitou. Čelí obrovským ekonomickým, společenským a v neposlední řadě i environmentálním problémům
Měla tato válka vůbec nějakého vítěze? V Americe rezonuje stanovisko, že jediným benefitorem je ve skutečnosti Írán. Tak jak je to?
Ano, to se říkává – že irácká válka neměla žádného vítěze, jen spoustu poražených. Ale že jestli z ní někdo dokázal benefitovat, tak to byl právě Írán. Ten byl už od osmdesátých let jasným nepřítelem Iráku a odstranění Saddáma Husajna poskytlo Teheránu větší prostor pro zisk vlivu v Iráku. Írán dostal příležitost propojit se s částí iráckých šíitských komunit a kleriků a získat poměrně zásadní vliv uvnitř státních institucí.
Je tohle vítězství? Do jisté míry asi ano. Ale právě ony protesty v roce 2019 byly tažené mimo jiné odporem lidí vůči vnímanému íránskému vlivu na politické instituce. To ukázalo, že íránské „vítězství“, respektive vítězství určitých íránských politických elit, je dost křehké.
Jak invaze a následná válka v Iráku proměnily Blízký východ?
Na Blízkém východě začalo narůstat soupeření mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Vnímání toho, že Írán získává nový vliv v Iráku, který zase bude mít vliv jinde, vytvořily v Saúdské Arábii strach. A vedlo k tomu, co jsme viděli v Jemenu, Sýrii i Iráku – Íránci se Saúdy si vyřizovali mocenské a vlivové účty na různých bojištích.
Ostatní státy po Iráku omlátily Americe invazi o hlavu, a to různými způsoby. Stále je to vzpomínané jako moment, kdy velká mocnost porušila mezinárodní právo bez ohledu na všechny ostatní.
Jako další vidím velký nárůst sektářského jazyka i nenávisti. Vyhrocení konfliktu mezi sunnity a šíity, o němž se mluvilo v minulé dekádě, se dá dobře přičíst k letům irácké občanské války, která následovala po invazi v roce 2003. Z Iráku se nenávist džihádistů vůči šíitům přelila i do dalších zemí. Írán i Saúdská Arábie si pak se sektářským jazykem hrály.
Nedávno jsem četl zajímavou věc: soupeření těchto dvou států i sektářství se promítly i do vývoje po Arabském jaru. Kdyby tedy nedošlo k invazi do Iráku, rozpadu iráckého státu, občanské válce a geopolitickému vyhrocení vztahů mezi regionálními velmocemi, je otázka, zda by třeba následný vývoj po revoluci v Sýrii v roce 2011 neprobíhal jinak. Jestli by v tomto případě také spadla do toho sektářského násilí a jazyka tak, jak jsme to viděli po roce 2014. Ale to jsou samozřejmě spekulace.
Jaká byla reakce světa a Západu v momentě, kdy se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nemá?
Rozhodně šlo o něco, co zlomilo kredibilitu Spojených států – dodnes se vytahuje ta vylhaná příčina invaze. Ale jinak se vlastně nestalo nic moc. Vedlo to sice například k vyšetřování ve Velké Británii, které mělo objasnit, co vlastně britští politici věděli a s čím do války šli. Na jedné straně to tedy vedlo k nějakému sebezpytu ohledně toho, co bylo špatně se zpravodajskými informacemi, které měli Američané v té době k dispozici. Ale ty reakce vlastně nebyly nijak zásadní. I na dnešních debatách je vidět, že někteří proponenti války svých tehdejších postojů litují, nicméně příliš zodpovědnosti za ně nenesou.
Je to taková velká otázka, nicméně: co udělala invaze a válka v Iráku se světem? Jak zahýbala tím mezinárodním řádem?
Je důležité říct, že ať už šlo o ten nepravdivý argument zbraněmi hromadného ničení, či o invazi bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, Abú Ghrajb nebo rozpad iráckého státu – to vše poměrně výrazně podlomilo roli, kterou USA měly na začátku 21. století.
Čtěte také: Redneck #42: Od segregacionistů až po Irák. Jakou kariéru má za sebou nastupující prezident Biden
Tehdy o sobě mohly ještě nějak tvrdit, že používají sílu, aby nastolily dobro. Měly silný diplomatický vliv. Po Iráku ale ostatní státy Americe invazi omlátily o hlavu různými způsoby a stále je to vzpomínané jako moment, kdy velká mocnost porušila mezinárodní právo bez ohledu na všechny ostatní.
Hodně se mluví o tom, že právě invaze, její ospravedlnění, které se ukázalo jako nepravdivé, a následná dlouhá válka podlomily dlouhodobě důvěru v americké politické elity a v podstatě s nimi pracovali i lidé typu Donalda Trumpa.
