Ještě před pěti lety to bylo bezpečnostní téma číslo jedna. Od roku 2017 je ale islamistický terorismus v Evropě z pohledu snad všech myslitelných kritérií na ústupu. Jak a proč k tomu došlo? Ještě důležitější je pak otázka, zda se může tento příznivý vývoj zase obrátit.
Těsně před pátou hodinou odpolední najíždí na barcelonském bulváru La Rambla starší bílá dodávka do davu chodců a zanechává za sebou 13 mrtvých a více než sto zraněných. Jeden z nich navíc o týden později v nemocnici umírá. Promenáda oblíbená mezi místními i turisty byla v okamžiku neštěstí plná lidí. Mezi zabitými a zraněnými byli občané 34 různých států a všech obydlených světadílů.
Nejednalo se o nešťastnou náhodu. Teroristický útok ze 17. srpna 2017 na bulváru La Rambla byl nejkrvavější součástí naplánované vlny násilí, kterou v Katalánsku spustila místní zakonspirovaná buňka Islámského státu.
Islamistický terorismus byl od počátku druhé dekády druhého milénia v Evropě na setrvalém vzestupu. Vyvrcholil pak počátkem její druhé poloviny. Jednalo se o dobu nechvalně proslulou střelbou v redakci Charlie Hebdo a v klubu Bataclan v Paříži, bombami na bruselském letišti, najetím kamionu do lidí na promenádě v Nice i sebevražedným výbuchem po manchesterském koncertu Ariany Grande.
Asi ne úplně každý budoucí bojovník odjížděl z Evropy jako aspirant globálního džihádu, ale bylo pravděpodobné, že se jím v Sýrii stane.
Ačkoli to tehdy ještě nikdo nevěděl, zmiňovaná srpnová vlna z roku 2017, plánovaná Islámským státem v Katalánsku, byla labutí písní klasického islamistického terorismu v Evropě. V něm tehdy hrály hlavní roli postupně se radikalizující kroužky vykořeněných mladých lidí – často se zázemím v nízkých patrech organizovaného zločinu. Shromažďovaly se kolem charismatických radikálů, politizovaly se a nakonec dospívaly k odhodlání vydat se na cestu teroru. Čítaly až desítky osob s různou mírou zasvěcení a s rozdělením rolí.
Vývoj počtu zatčených (žlutě) a dokonaných činů (černě) s islamistickým pozadím v EU v letech 2014 – 2021 / Zdroj: EUROPOL TE-SAT Report
Dnes již systematické odstraňování online propagandy útočného globálního džihádu bylo na svém počátku. Zatímco nyní se k takovému obsahu obtížně dostává i odborná veřejnost, tehdy o něj nebyla nikde nouze, včetně všeobecně známých internetových platforem. Na Blízkém východě leželo obrovské území pod kontrolou al-Káidy, respektive Islámského státu, které svým příkladem, zázemím v terénu i kyberprostoru a shromážděným know-how přitahovalo jak magnet evropské zradikalizované kruhy.
Po roce 2017 vlna islamistických teroristických útoků v Evropě opadla. Příčinou byla synergie několika vzájemně se podporujících procesů a událostí, mezi nimiž je ale obtížné a možná i nemožné jmenovat tu, která byla nejdůležitější.
1. Vyčerpání zásob lidských zdrojů na Západě
Americká okupace Iráku po roce 2003, ale především pozdější občanská válka Sýrii byly ohromným impulzem pro mezinárodní džihád. Po vypuknutí povstání proti autoritářskému režimu Bašára al-Asada v roce 2011 odešly na syrské bojiště desetitisíce bojovníků, mezi nimi i tisíce ze západní Evropy.
Nejpozději na přelomu let 2012 a 2013 byl naprosto dominující ideologií tamního povstání sunnitský džihád. Západní vlády nijak nebránily odchodu svých občanů do této války, naopak ho minimálně nepřímo podporovaly. Povstalci navíc získávali vojenskou i nevojenskou materiální pomoc. V sousedním Jordánsku a Turecku pak nacházeli bezpečný týl i strukturu, která jim přímé zapojení do ozbrojeného konfliktu umožňovala.
Asi ne úplně každý budoucí bojovník odjížděl z Evropy jako aspirant globálního džihádu, ale bylo velmi pravděpodobné, že se jím v Sýrii stane. Brutální způsob vedení války ze strany sekulárního režimu v Damašku i soudržnost, fungující materiální a velitelské zázemí islamistů i jejich postupné polykání (po dobrém i po zlém) umírněnější spojenců sehrávaly v radikalizaci zásadní roli.
Čtěte také: Nový cíl Francie v Africe: Po odchodu z Mali chce rozbít rodící se džihádistický superstát
Kolem roku 2014 se část bojovníků z Evropy vrací zpět na Západ. Džihád v Sýrii je tou dobou na vrcholu své vojenské, personální i politické síly. Posíleni ve svém odhodlání a nyní i vybaveni know-how někteří hodlají pokračovat v boji za celosvětové vítězství islámu i na evropském území. A začínají kolem sebe vytvářet zárodky pozdějších teroristických buněk. Z jakého důvodu tehdy došlo ze strany mnoha evropských zemí k bezpečnostnímu podcenění už známého vzorce, se lze pouze dohadovat.
První generace mezinárodního džihádu však vyrostla již z dobrovolníků, kteří se s podporou Západu v 80. letech minulého století zapojili do boje proti prosovětskému sekulárnímu režimu v Afghánistánu. Trvalo jen několik málo let, než se lidé vzešlí z těchto struktur odhodlali i k útokům na západní cíle. Ty odstartoval výbuch několika stovek kilogramů trhaviny v garážích Světového obchodního centra v New Yorku počátkem roku 1993. O dvacet let později se situace jen opakovala.
V roce 2017 ale tato personální zásoba vyschla. Islamisté utrpěli sérii porážek od několika vzájemně minimálně koordinovaných protivníků. Ačkoli se vždy nejednalo zdaleko o koordinovaný postup, dokázali vše postupně přebít hrubou vojenskou silou a ochotou ji kdykoli využít – často bez ohledu na civilní oběti. Nešlo zdaleka jen o prorežimní síly Damašku podepřené Íránem a libanonským Hizballáhem, ale také Západem podporovanou vládu v Iráku a americké letectvo s jejich spojenci na zemi z řad syrských i iráckých kurdských milicí. Během tří let tak byla významná část těch, kteří by mohli džihádistickou agendu vrátit na evropská území, buď mrtvá, nebo izolovaná ve zmražené frontě kolem severozápadní Sýrie v okolí města Idlíb. Tamní, původně revoluční džihád se stal navíc z velké části klientem lokální velmocenské politiky Turecka. Pozůstatky syrských protivládních rebelů, kteří se dosud veřejně hlásí ke globálnímu džihádu, jsou již několik let politikou cukru i biče potírány svými bývalými spolubojovníky.
Hlavní sílu současné al-Káidy nalezneme v sahelském pásmu jižně od Sahary – v Mali a Burkina Fasu.
V roce 2014 Islámský stát v Sýrii a Iráku představoval politický a vojenský celek disponující silným příběhem, pozemní armádou silnější než mnoho těch z regulérních států a obrovskými finančními zdroji. Nyní z území pod jeho kontrolou na Blízkém východě zbyly jen bandy ukrývajících se skupin nájezdníků.
Tisíce dnešních zajatců s evropskými pasy před osmi lety nalákala konjunktura islamistického kalifátu, která znamenala budování ideální utopie teď a tady. Po jeho vojenské porážce tito zajatci, často celé rodiny s dětmi, živoří v předpeklí improvizovaných věznic a zajateckých táborů bez toho, že by bylo na stole finální rozuzlení jejich osudu. Počty lidí repatriovaných do zemí původu se počítají spíše v desítkách.
2. Posun agendy – od globalismu k lokálním bojům
Své vlastní poučení z krizového vývoje prodělaly i obě hlavní sítě islamistického terorismu. Jak al-Káida, tak Islámský stát postupně přijaly za svůj nový status quo. Snaha vyvézt teror na Západ, jíž opanovaly politický i mediální prostor, se postupně obracela proti nim.
Některé lokální pobočky obou organizací dodnes dokážou působit na velkých územích. Při podrobnějším pohledu ale vidíme, že jednoznačně nejúspěšnější jsou ty, které se od globálních aspirací obrátily k lokálnímu působení.
Hlavní sílu současné al-Káidy nalezneme v sahelském pásmu jižně od Sahary – v Mali a Burkina Fasu. Tam se dnes protíná s místními klanovými, politickými a ekonomickými zájmy a má blíž ke klasickému povstalectví než kdykoli dříve. Naznačování ochoty jednat s tamními vládami i loňské prohlášení, kde sahelská al-Káida deklarovala, že nepovažuje území Francie za součást své války, znamená explicitní odklon od globálních cílů.
To se týká i druhé nejdůležitější pobočky této organizace, která v časech svého zakladatele Usámy bin Ládina představovala celosvětovou bezpečnostní hrozbu číslo jedna. V Somálsku kontroluje rozsáhlá území a na něm i politickou a ekonomickou moc. A i tady existují silné argumenty, které dokazují posun k soustředění se na lokální boj a ovládnutí jasně vymezeného území.
Pokud u al-Káidy existovaly v posledních letech náznaky ambicí expanzivně šířit radikální islamismus prostřednictvím terorismu a konspirace, lze mluvit o jejich naprostém selhání. A zdaleka nejde jen o Západ. Globální velení organizace zosobněné jejím emírem Ajmánem al-Zavahrím se takto věnovalo posledních několik let zjevně zbytečnému úsilí o získání pozornosti muslimské komunity v Indii. V létě byl Zavahrí pravděpodobně zabit v Kábulu při náletu amerického dronu. Nový emír dosud jmenován nebyl. I to svědčí o radikální proměně sféry představované kdysi organizací s celosvětovými ambicemi a podléhající strategické koordinaci z centra.
Čtěte také: Je Ajmán al-Zavahrí opravdu mrtvý? A kdo bude případně novým emírem al-Káidy?
Tomuto trendu podlehl – byť méně přiznaně, ale neméně pragmaticky – i Islámský stát. Jeho nejaktivnější pobočky, ať už v okolí Čadského jezera, v Afghánistánu nebo Mozambiku, se soustředí na boj proti lokálním protivníkům a válečnou ekonomiku. Propaganda, kterou Islámský stát šíří globálně, se snažila obrátit pozornost na USA v době končícího mandátu Donalda Trumpa a aktuálně i na Čínu a tragické osudy tamní ujgurské minority. Minimálně do současnosti však bez faktické odezvy.
Viděno naprosto pragmatickou optikou se export džihádu na Západ i mimo lokální konflikty prostřednictvím výbuchů a zakonspirovaných organizovaných buněk historicky přežil. Náklady i dopady převážily nad propagandistickým ziskem, riziky i lokálními ambicemi.
3. Akce, která vyvolala protiakci
Naprosto zásadní roli samozřejmě sehrála i role západních států a jejich bezpečnostních složek. Po útocích al-Káidy na přelomu tisíciletí i následné vlně v Evropě kolem roku 2016 byly do boje s islamistickým terorismem soustředěny naprosto bezprecedentní objemy všech myslitelných zdrojů.
Nejdříve došlo na vojenskou invazi do Afghánistánu v době první vlády Tálibánu. O patnáct let později, v létě 2016, se hlavní proud syrských islamistických povstalců vzdal svého spojení s globálním terorismem – pod sílícím tlakem pragmatiků ve svých řadách. V roce 2017 došlo i na konečné vojenské rozdrcení kalifátu Islámského státu v Sýrii a Iráku.
Paralelně se rozvíjela praxe užívání protiteroristických metod stojících mimo právní normy. Dlouholeté věznění bez řádného procesu, mimosoudní popravy cílenými nálety, síť ilegálních žalářů po celém světě, mučení… K tomu připočtěme i související spolupráci s represivními orgány celé řady autoritářských států Blízkého východu, jihovýchodní Asie i Afriky.
Kdyby se dnes objevily skupiny islamistů podobné těm z éry útoků v Madridu, Paříži či Nice, nejspíš by došlo k jejich odhalení ještě ve stadiu příprav.
Policie a tajné služby se zaměřují na preventivní sledování osob podezřelých z radikalizace. Prostřednictvím řízených provokací jsou takoví lidé vystopováni na diskusních fórech a jejich snaha o uskutečnění teroristického útoku je tak podchycena v samém počátku, kdy se o svůj záměr s někým podělí.
Rozvinula se i spolupráce s muslimskými komunitami na celém Západě. V minulosti se totiž při vyšetřování pachatelů teroristických útoku zjistilo, že na ně už dříve upozorňovali členové jejich rodin nebo někteří věřící z mešit. Mnoho lidí, ať už z islámské komunity nebo z akademického prostředí, pak bylo dobrovolně i pod tlakem získáno ke spolupráci.
Stále propracovanější automatizované analýzy velkých objemů dat jsou schopné odhalit možné zárodky teroristických buněk. Záznamy z kamer, sledování pohybu i komunikace osob, nákupy přes internet, peněžní transakce a další „lidské otisky“ dokážou ve světě všudypřítomných digitálních stop ledasco napovědět.
Nedaří se již ani dříve všudypřítomné internetové propagandě či obecněji islamistickému teroristickému obsahu sdílenému online. Ještě ve „zlaté éře“ Islámského státu bylo možné zhlédnout jím vytvářená a virálně šířená brutální propagandistická videa i na největších sociálních sítích. Soustavný tlak na zástupce hlavních internetových platforem však vedl nejdříve k samostatné a nepříliš koordinované regulaci takového obsahu. Následně i – byť později, než se čekalo – k přijetí nařízení EU proti šíření teroristického obsahu online. Na jeho základě musejí na příkaz policie teroristický obsah odstranit přímo poskytovatelé hostingových služeb.
Vrátí se islamistický terorismus na Západ?
Ideologické a znalostní zázemí, z něhož se islamistický terorismus zrodil, nezmizelo, a nezmizí už nikdy. Ale stejně jako jiné vlny klasického terorismu, vyšel ten islamistický z konkrétní a neopakovatelné konstelace okolností a kontextu doby. I anarchistický terorismus konce 19. století, národněosvobozenecký a separatistický terorismus v Irsku nebo Baskicku či marx-leninský i neofašistický v Itálii, Německu, Řecku a v dalších západoevropských zemích v 80. letech jsou už z mnoha důvodů minulostí. A pokud se objeví, tak v omezené a změněné formě.
Kdyby se dnes objevily skupiny islamistů podobné těm, které naplánovaly útoky v Madridu, Paříži nebo Nice, velmi pravděpodobně by došlo k jejich odhalení ještě ve stadiu příprav. Riziko dokonaného útoku představují především zradikalizovaní jednotlivci schopní opatřit si střelnou zbraň nebo vyrobit výbušninu nenápadně – bez spolupráce s dalšími lidmi a s co nejmenším množstvím digitálních stop.
Podobný vzorec „teroristických výhonků“ mimo kolektivy „obvyklých podezřelých“ vidíme i v současném trendu násilných útoků páchaných lidmi z prostředí dezinformační scény, incelů nebo esoterického postneonacismu. Navíc lze předpokládat, že díky dnešnímu „výsluní“ Ruska, Číny na poli bezpečnostních hrozeb, se bude na Západě pozornost od klasického terorismu a nestátních aktérů dále spíše odvracet.
Je ale logické, že se potenciální teroristé, ať už mají jakékoli ideologické pozadí, budou postupně na nové podmínky adaptovat. A každá armáda nebo represivní složka se dříve nebo později chystá na minulou válku. Nikoli na tu, která právě začíná.
