#MeToo – jeden hashtag, který rozvířil celosvětovou debatu. O sexuálním obtěžování a násilí i zneužívání moci vysoce postavenými lidmi. Hnutí se na plné obrátky rozjelo desítkami obvinění někdejšího filmového magnáta Harveyho Weinsteina. A pokračuje dodnes. Voxpot se zeptal pěti českých expertek a expertů, jak na hnutí v kontextu jeho více než pětileté historie nahlíží.
Vůbec první monstrkauzou hnutí MeToo byla ta s filmovým producentem Harveym Weinsteinem. V roce 2017 mimořádně mocného muže amerického filmového průmyslu obvinilo skoro devadesát žen z různých stupňů sexuálního obtěžování a násilí – včetně znásilnění. Soud v New Yorku ho shledal vinným a poslal za mříže.
Nyní si sedmdesátiletý Weinstein odpykává třiadvacetiletý trest, což je podle mnohých jedno z největších vítězství hnutí. Losangeleský soud mu teď navíc přidá další léta za mřížemi, a tím jen stvrdí, že ve vězení Weinstein stráví zbytek života.
V reakci na MeToo a Weinsteinovu kauzu vznikla řada iniciativ a organizací: šéfka společnosti Lucasfilm Kathleen Kennedy například zřídila Hollywoodskou komisi pro odstranění sexuálního obtěžování a prosazení rovnoprávnosti. Ta v roce 2020 nechala provést průzkum mezi 10 tisíci pracovníky v zábavním průmyslu, který ukázal, že necelá polovina respondentů nevnímá ve srovnání s rokem 2017 posun k lepšímu a většina má za to, že mocné osoby v průmyslu nejsou hnány k odpovědnosti za své činy. A že oznámení obtěžování zůstává jedním z největších problémů na pracovišti.
Komise proto vypracovala balíček opatření pro zaměstnavatele jak vytvořit inkluzivní prostředí, kde se lidé nebudou bát pracovat a ohlásit nevhodné chování spolupracovníků i nadřízených.
Weinstein a jiné velké veřejné případy – obvykle z USA, ale i Francie a dalších zemí – jsou však pouhou špičkou ledovce. MeToo se v několika vlnách prohnalo skutečně všemi kouty světa včetně Austrálie i Číny. To, že se reakce společnosti na hnutí v jednotlivých státech liší, asi netřeba zdůrazňovat.
Otevírají se podezření stará i desítky let. Třeba psychiatra Jana Cimického policie navrhla obžalovat z desítek případů znásilnění a vydírání.
Voxpot požádal pět českých odbornic a odborníků, zástupkyň a zástupců různých oborů, aby zauvažovali nad tím, jak se za posledních pět let s MeToo proměnila (nejen česká) společnost – a zda vůbec. Dozvíte se třeba, že za hashtagem #MeToo stojí Afroameričanky v čele Taranou Burke, nebo kam posunula kauza českého exposlance Dominika Feriho práva obětí.
K pětiletému výročí se vyjádřily socioložka a politoložka Kateřina Kňapová i bývalá státní zástupkyně a nyní advokátka Věra Nováková, jež se specializuje mimo jiné na sexuální násilí. Se svým názorem se podělil také Pavel Houdek, vystudovaný právník a instruktor sebeobrany, který se ve veřejném životě zabývá bojem proti sexuálnímu obtěžování a agresi. Komplexnější kontext dodala Eliška Koldová, členka redakce feministického web magazínu Druhá : směna a kolektivu Sdruženy. Z úhlu Spojených států se pak na MeToo podíval amerikanista Jan Beneš z Ostravské univerzity.
Kateřina Kňapová
politoložka a socioložka
Když se poprvé objevilo hnutí #MeToo, jedna z obvyklých reakcí v českém veřejném prostoru byla jeho bagatelizace. Podle mnohých se jednalo zejména o hnutí hereček za zenitem, které si náhodou vzpomněly, že jim někdo před dvaceti lety sáhl na koleno, posléze se přidaly i výkřiky o konci dvoření se a flirtu. S jistým zpožděním nicméně dopady otevření tématu nejen znásilnění, jeho ohlašování a trestání obecně, ale i sexuálního obtěžování v širším slova smyslu pozorujeme i v české společnosti. Máme tu konkrétní veřejné kauzy od chování, které je nevhodné a nepříjemné (případy na vysokoškolské půdě či v médiích), až po znásilnění, které se odehrálo v mocensky asymetrickém vztahu.
Čtěte také: Násilí na ženách roste. Jde o stínovou pandemii, tvrdí Světová zdravotnická organizace
Otevírají se podezření stará i několik desítek let, naposledy lze zmínit psychiatra Jana Cimického, jehož policie navrhla obžalovat z desítek případů znásilnění a vydírání. V loňském roce se zase začala policie zabývat podezřeními na nevhodné či potenciálně trestné chování politika Dominika Feriho. Uměli bychom si něco takového představit před počátkem hnutí #MeToo?
Nelze ale vnímat ani druhou dimenzi věci, a to dílčí úspěchy rádobykonzervativního diskurzu zaměřeného na „ochranu normálního světa“. Koneckonců je to jen pár týdnů, co se jedna z jeho hlasitých advokátek, právnička a bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, probojovala do Senátu. Ať už je to záměrné směšování sexuálního obtěžování a konsensuálního flirtu, nebo jen nepochopení, o čem to vlastně celé je, upevňuje to v mnoha ohledech nevyhovující status quo.
Najednou vidíme, že MeToo není „hysterie“, ale sakra reálný problém všude, kam se podíváme.
Je zjevné, že nás čeká ještě dlouhá cesta ke společnosti, která je vůči sexuálnímu obtěžování a násilí vnímavá a přiměřeně tvrdá. Od adekvátních trestů pro pachatele či pachatelky sexuálního násilí až po daleko větší osvětu o tom, co to vlastně znamená mít dobrý sex bez nátlaku, ať už vnějšího, nebo toho, který vyplývá ze společenského a kulturního očekávání. Bez posměšků, bez bagatelizace, bez míchání flirtu s obtěžováním.
Pavel Houdek
instruktor sebeobrany, právník
Když přišla vlna MeToo do Česka, setkala se ve veřejném prostoru spíše s odporem. Obecný sentiment byl, že tyhle americké manýry si k nám tahat nedáme a že to jsou všechno hysterky, kterým před třiceti lety někdo sáhl na koleno. Režisér Strach dokonce nosil triko s nápisem „Je suis Weinstein“ (a já dodnes nevím, jestli tím myslel, že taky znásilňuje herečky a asistentky, nebo to jako správný konzervativec pouze mentálně podporuje). Pak ale přišel rozsudek. Řadě pochybovačů sklaplo a vyschlo v krku. Pan Strach triko schoval do skříně…
Uběhlo pár let a MeToo se rozběhlo i v Česku. Začala padat obvinění ze sexuálního zneužívání a znásilnění v případech slavných a mocných lidí včetně politiků, s důležitým svědectvím o sexualizovaném obtěžování ve sportu vystoupila bývalá atletka Tereza Vytlačilová. Najednou vidíme, že MeToo je záležitost, která se opravdu týká lidí okolo nás – našich kamarádek, kolegyň, přítelkyň, dcer. Že to není „hysterie“, ale sakra reálný problém všude, kam se podíváme.
Individualismus, kterým je naše společnost prosáklá, zbavuje viny všechny ty, kteří mlčí při projevech nenávisti, misogynie a sexismu.
Téma sexualizovaného obtěžování a násilí je dnes tématem veřejné debaty. Mýty a předsudky padají. Není tabu, jako tomu bylo ještě před pár lety. Věnuje se mu několik projektů a organizací, jakou je třeba Bez trestu, která bojuje za adekvátní tresty pro pachatele znásilnění. Běží petice a kampaň za redefinici trestného činu znásilnění, které mají potenciál zásadně pomoci jeho vyšetřování a trestání. Konsent mění sexuální výchovu ve školách. My s Moderní sebeobranou děláme masivní osvětu a dáváme lidem nástroje jak se postavit za sebe i za jiné v situacích, kdy se sexualizované obtěžování přímo děje. Vysoké školy zavádějí ombudsman(k)y a hledají další cesty jak sexualizované obtěžování potlačit.
Weinstein by měl shořet v pekle za to, co udělal. Ale jeho skutky dost možná posloužily jako bod obratu, začátek změn, které budou znamenat, že žádný podobný predátor už napříště ve svých snahách neuspěje.
Eliška Koldová
redaktorka magazínu Druhá : směna a členka kolektivu Sdruženy
Hnutí MeToo umožnilo nesčetnému množství lidí, na kterých někdo spáchal sexualizované násilí, kolektivně promluvit a svou zkušenost šířit dál prostřednictvím sociálních sítí. Vyvolalo diskusi o tom, co je to konsent, přineslo do té doby chybějící platformu pro přeživší a podnítilo k masovým mobilizacím napříč světem. Nutně ale narazilo na limity, které mu brání v transformaci společnosti.
Svůj komentář píšu ráno poté, co slovenský neonacista v bratislavském baru Tepláreň zavraždil dva mladé queer lidi, Juraje a Matúše. Během toho si projíždím Twitter, na kterém v mnoha příspěvcích veřejných činitelů a činitelek vyjadřujících se k pachateli nacházím slova „magor“, „deviant“, „duševně nemocný člověk“ nebo „šílenec“. Snaha o distancování se od činů útočníka, odmítání celospolečenské odpovědnosti nás všech i neochota k radikální změně systému, který násilí v první řadě produkuje, jsou ve veřejném diskurzu přítomné při jakékoliv medializaci násilí. Ať už rasově podmíněného, páchaného z nenávisti vůči queer lidem, nebo sexualizovaného.
Čtěte také: Jak zničit online tržiště s lidmi? Maggy Krell bojovala 15 let za práva zneužívaných dívek
Individualismus, kterým je naše společnost prosáklá skrz naskrz, zbavuje viny všechny ty, kteří mlčí a zůstávají nečinní při projevech nenávisti, misogynie a sexismu ve veřejném prostoru, ve škole, v práci nebo v parlamentu. Tedy ty, kteří kulturu sexualizovaného násilí svým přehlížením vytvářejí. Promítá se také do současného narativu hlásajícího, že násilí je sice rozšířený jev, jedná se ale spíše o častý exces jednotlivých pachatelů než o symptom kolabujícího systému. Diktuje nám, že násilníka je třeba především izolovat a uvěznit, aniž by byla vyřešena otázka dopadu uvěznění a následného opuštění vězení na jeho komunitu. A tak se opakuje ten stejný vzorec, který nás učili už ve školce, když jsme nedojedli hnusný oběd a učitelka nám potom zakázala odpolední sladkost: vina a trest, vina a trest, vina a trest.
Karcerární (vězeňský) feminismus, který vychází právě z individualistického imperativu osobní odpovědnosti, nám přináší zdánlivě jednoduché řešení – „prostě ho zavřeme“. Posiluje přitom netečnost vůči nespravedlnostem, se kterými se setkáváme v našich komunitách. A znemožňuje nám dojít k uvědomění si, že sexualizované násilí mnohdy vyvěrá z třídního, rasového a státního útlaku, přičemž se tyto projevy vzájemně posilují.
Mění se jazyk, kterým se o případech v rámci MeToo hovoří, je zde prostor pro uzdravení.
Hnutí MeToo ale neodstartovaly slavné herečky, zpěvačky a političky. Byly to černé ženy v čele s aktivistkou Taranou Burke, tedy členky komunity nejvíce utlačované vězeňským industriálním komplexem. Karcerální feminismus je nakonec především neefektivní, protože upírá platformu marginalizovaným skupinám, které různé druhy systémového útlaku zažívají nejvíce. Právě ty mají díky své zkušenosti největší potenciál skutečně spravedlivě transformovat naši společnost. Tak jim konečně přenechme prostor, v MeToo i mimo něj.
Jan Beneš
amerikanista Ostravské univerzity
Hnutí MeToo mimo jiné odšpuntovalo ve 22 amerických státech dříve zablokovaný proces schválení zákonů o bezpečnosti na pracovišti ve vztahu právě k sexuálnímu obtěžování a násilí. V některých státech je tak od roku 2017 prodloužena promlčecí lhůta u obvinění ze sexuálního obtěžování, jiné zase zakazují anonymizaci pachatele v případech mimosoudních vyrovnání.
Je třeba si uvědomit, že hnutí MeToo naráželo a naráží na exprezidenta Donalda Trumpa i zpátečnicky nastavený Nejvyšší soud. A také silnou odezvu některých republikánských politiků a vlivných osob usilujících o posílení americké mužnosti a mužství na úkor ženských práv. Trump hnutí opakovaně v rozhovorech a projevech zesměšňoval, přičemž případy, kdy on sám byl obviněn z obtěžování či dokonce znásilnění, byly zameteny pod koberec či zcela ignorovány. Ostatně nahrávka z roku 2005 zachycující Trumpa, jak se chvástá, že jej ženy nechají díky slávě udělat prakticky cokoli, jeho politické kariéře nijak neublížila – byť moderátor Billy Bush kvůli ní přišel o kariéru.
Zdrcujícím protikladem snah žen dobrat se vyslyšení a spravedlnosti se v roce 2018 stala Trumpova nominace Bretta Kavanaugha na pozici soudce Nejvyššího soudu. Před Kongresem tehdy v živém přenosu vypověděla renomovaná profesorka psychologie Christine Blasey Ford, že ji Kavanaugh v minulosti sexuálně napadl, ale ani její příběh, ani dalších čtyři a půl tisíce podnětů zaslaných FBI nepřekazilo Trumpův plán obsadit soud konzervativními ideology.
Odkrytá traumata pomohla otevřít diskusi o žádoucích celospolečenských změnách, jako je například redefinice trestného činu znásilnění.
Ukázalo se tak, že v politické atmosféře trumpismu na příbězích a děsivých zážitcích žen málokomu záleží. Nejčerstvějším a zásadním krokem zpět v otázce sexuálního násilí a tělesné autonomie žen je pak letošní verdikt Nejvyššího soudu – za pomoci soudce Kavanaugha a dalších soudců nominovaných prezidentem Trumpem – o přesunutí rozhodování o právu na interrupce na úroveň jednotlivých států. Tento krok nejenže jde proti většinovému názoru americké společnosti v otázce interrupcí a ničí výdobytky posledních 50 let, ale také vytváří pro ženy atmosféru strachu, nejistoty i podmínky pro nárůst domácího a sexuálního násilí.
Afroameričanka Tarana Burke, která hnutí MeToo založila už v roce 2006 na síti MySpace, však přesto všechno zůstává pozitivně naladěná. Byť má hnutí podporu pouze 49 % Američanů, podle ní vytvořilo otevřené prostředí, kde lze nově hovořit o bezpečí žen, jejich tělesné autonomii a nutných změnách ve společnosti. Došlo k vytvoření komunity, v níž mohou přeživší sexuálního násilí najít podporu, jsou vyslyšeny, jsou vidět a nemusejí se stydět. Mění se jazyk, kterým se o případech v rámci MeToo hovoří, je zde prostor pro uzdravení. Boj, který v roce 2006, potažmo 2017 započal, však pro ni a další aktivisty ani náhodou nekončí.
Věra Nováková
bývalá státní zástupkyně, advokátka
Hnutí MeToo se v době svého vzniku setkalo v tuzemsku převážně s nepochopením a mimo jiné i s naprostým a nereflektovaným nedostatkem informací k podstatě samotné kauzy, která byla impulzem k jeho vzniku. Informační deficit však zjevně nebránil jakýmkoli silným vyjádřením. Sledovat českou veřejnou debatu bylo až bolestivé.
Nicméně i tak lze za posledních pět let pozorovat pozvolnou a všeprostupující proměnu. Ve veřejné debatě to bylo patrné nejpozději od loňského června, kdy byly v Deníku N a Alarmu zveřejněny články obsahující svědectví žen o nevhodném chování mladého politika Dominika Feriho se sexuálním podtextem. Objevovaly se sice bagatelizující reakce, očerňování a zpochybňování obětí, přičemž zcela specifické byly útoky na novinářskou dvojici, která příběhy žen vynesla na světlo. Nové bylo, že se jednalo o menšinové postoje a že na ně reagovala věcná a relativně efektivní kritika. V tu chvíli mi přišlo na mysl, že hnutí MeToo konečně dorazilo do Česka.
Čtěte také: Případ Ghislaine Maxwell: Když ženy ubližují ženám
Následovaly další zveřejněné kauzy. Často odhalovaly mnohaleté predátorské chování osob disponujících určitou mírou vlivu a moci, včetně populárních osobností, či skryté vykořisťování v prostředí vysokoškolských studií. Ty byly přijaty již s větší samozřejmostí. Skupina statečných žen, obětí Dominika Feriho, podpořená novináři Apolenou Rychlíkovou a Jakubem Zelenkou, jim zjevně do nějaké míry ušlapala cestu.
Zveřejněné příběhy a odkrytá traumata pomohly otevřít konkrétní témata žádoucích celospolečenských změn, jako jsou například redefinice trestného činu znásilnění a posun v náhledu na jeho závažnost, vstřícnost k obětem a jejich důslednější ochrana. Patří sem ale i vytváření bezpečného prostředí na školách a další kroky.
Změny lze ale pociťovat i v právním prostředí, ve kterém se pohybuji téměř dvě dekády – dříve jako státní zástupkyně, poradkyně v Bílém kruhu bezpečí a nyní jako advokátka a zmocněnkyně obětí. Dochází k úpravám legislativy, které dále rozšiřují katalog práv obětí, mimo jiné také o důležité právo obětí znásilnění na bezplatné právní zastoupení advokátem v trestním řízení. Vzniká příznivá judikatura a mění se i právní praxe ohledně přiznávání nároku obětí na peněžní náhradu od pachatele, který nemajetkovou újmu způsobil.
Přes všechna přetrvávající negativa, která myslím není třeba vyjmenovávat, jsou jisté pozitivní změny v průběhu času znát, a z toho mám dobrý pocit.
