70 let boje za detox planety: Klimatická hrozba zůstává, taktiky jejích popíračů se mění

Neuplyne den, aby se v médiích neobjevilo jedno téma: změna klimatu. Ať už z pohledu jejích ničivých dopadů, zejména čím dál častějších extrémních projevů počasí, nebo možného zastavení děsivého trendu. A tak přibývá zpráv o tom, v jakém opatření vědci vidí naději, případně v čem jako lidstvo v závodu s oteplující se planetou prohráváme.

Britský výzkumník Marc Hudson se na tuto debatu dívá s nadhledem – skrze její vývoj. Právě při takovém pohledu totiž zjistíme, že se například o dopadech oxidu uhličitého začalo mluvit necelých sto let po startu průmyslové revoluce a že téma klimatické krize lidi trápilo už před 70 lety.

Letos je to již sedm dekád od chvíle, kdy se klimatická debata rozšířila do širšího povědomí veřejnosti – kdy dal fyzik Gilbert Plass nárůst uhlíkových emisí do souvislosti s rostoucí průměrnou globální teplotou. Jak byste tuhle stále neukončenou etapu z dnešní perspektivy zhodnotil?

Kdyby byl Plass naživu, nevěřil by, do jaké šlamastyky jsme se dokázali dostat. Od poloviny 70. let, respektive od jejich přehoupnutí do let 80., kdy se o kumulaci oxidu uhličitého začalo více mluvit, se už ovšem ozývaly hlasy chytrých lidí, například z prostředí mezinárodních vztahů. Ti tvrdili, že to nemůžeme zvládnout vyřešit. Že se nám nepodaří snížit uhlíkové emise na úroveň, o jaké mluví vědci.

A to kvůli tomu, kolik je na světě různých národů s různými zájmy, nebo také proto, že využívat fosilní paliva je prostě strašlivě jednoduché, a navíc mají vysokou energetickou hustotu. Odborníci proto varovali, že se nepodaří přesvědčit země o tom, že mají přejít na solární a větrnou energii, která tehdy byla drahá, nespolehlivá a nestálá.

Takže z pohledu Gilberta Plasse a 50. let musí být dnešní stav věcí velkým překvapením. Ale ti vzdělanci ze 70. a 80. let by jen pokrčili rameny a řekli, že přesně něco takového očekávali.

Zmiňujeme to 70leté výročí – mohl byste více do hloubky popsat, k čemu přesně tehdy došlo?

Kanadský fyzik Gilbert Plass se tenkrát účastnil zasedání Americké geofyzikální unie. Konalo se, myslím, ve Washingtonu DC a on byl jedním ze stovek, možná tisíců řečníků. Na této akci řekl něco jako: „Koukněte, do atmosféry posíláme tolik CO₂, protože spalujeme ropu, uhlí a plyn. Velká část ho tam zůstává a zachycuje teplo, což povede k tomu, že se oteplí o nejméně 1,5 stupně Celsia za jedno století.“ Jeho výrok se pak rozšířil, dostal do médií po celém světě. Ovšem to, že Plass tuto myšlenku vyřkl před 70 lety, neznamená, že byl tehdy k dispozici dostatek důkazů, který by ji podpořil.

Kritici klimatických opatření říkali, že lze vše řešit technologií a že ti, co tvrdí, že je to problém, jsou jen komunisti a idioti, kteří nám chtějí vzít auta.

V Anglii bychom řekli, že to byla hra na dva poločasy. Prvních 35 let narůstaly obavy jen v malém kruhu vědců – jejich řady se ovšem postupně rozšiřovaly. Tu a tam někdo promluvil o tom, že hromadění oxidu uhličitého je problém nebo že tají ledové čepice. Nevěnovala se tomu ale příliš velká pozornost, což se začalo měnit na konci 70. let.

Tehdy odstartovalo pátrání po nových zdrojích energie. Připomněl bych snahu administrativy Jimmyho Cartera zlomit nadvládu OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) a vyvinout nová paliva – založená třeba na uhlí, což by ale za sebou nechalo ohromnou uhlíkovou stopu. A nakonec i zprávy ze summitu skupiny G7 v roce 1979 zahrnují zmínku o tom, že hromadění oxidu uhličitého představuje potenciální problém.

Proč se ona debata tedy zbrzdila?

Jednoduše proto, že byli do čela států – zejména Británie a USA – zvoleni noví politici, které třeba to, že i rozšiřování ekonomiky má své meze, nezajímalo. Znovu se o oxidu uhličitém začalo mluvit až ke konci 80. let, kdy měli vědci konečně k dispozici dostatek důkazů, díky nimž se jim dařilo přesvědčit i další. To bylo navíc v období, kdy se řešila ozonová díra. George H. W. Bush mluvil o klimatu, Margaret Thatcher též. V roce 1992 to vyvrcholilo Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu.

Co je ale klíčové, a moc se o tom nemluví: Američané a někteří jejich spojenci, zejména Kuvajt a Saúdská Arábie, se stavěli proti sepsání této úmluvy. A když už na ni tedy došlo, podařilo se jim alespoň odrazit snahy zahrnout do dokumentu i různé časové rámce a cíle, co se snižování emisí týče. Vyhrožovali totiž, že smlouvu vůbec nepodepíšou, Bush starší třeba tvrdil, že do Ria de Janeira vůbec nepojede, tudíž jim nakonec ostatní země vyšly vstříc.

Čtěte také: Čekají nás roky teplotních rekordů. Co je vlastně El Niño?

Vznikl tedy nádherný text o tom, že je potřeba zajistit, aby na klimatické změny nedošlo příliš rychle, jelikož to by zahltilo ekosystémy, jež by se na ně musely adaptovat. Najdete tam i krásnou část o technologické proměně a společné, nicméně různící se zodpovědnosti. Tedy že všichni musí přispět svou troškou, ale bohaté státy jsou první na listu. Všechno to jsou ale jen slova, bez cílů a časových rámců to nic neznamenalo.

Sliby se opakují už přes dekádu

O pár let později, v roce 1995, se ale konala první klimatická konference OSN, známá jako COP. V Berlíně se členské státy dohodly, že do přelomu tisíciletí musí začít rozhovory o snižování emisí. Jak tohle změnilo dynamiku mezinárodního jednání o klimatu?

V tu chvíli odstartoval proces odporu ze strany aktérů s ekonomickými zájmy – ropných společností, automobilek a dalších. Na třetím COP v Japonsku v roce 1997 pak vznikl slavný Kjótský protokol, který zavázal bohaté země ke snižování emisí. V roce 2001 ale přišel do Bílého domu George Bush mladší, a ačkoliv v prezidentské kampani tvrdil, že je pro tyto závazky, po nástupu do funkce svou zemi z této úmluvy vyvedl.

Přidala se pak i Austrálie, a tak se zdálo, že mezinárodní spolupráce bohatých států je u konce. A oponenti klimatických opatření prohlašovali, že je „Kjóto mrtvé“, že lze vše řešit technologií a že ti, co tvrdí, že je to fakt problém, jsou jen komunisti a idioti, kteří nám chtějí vzít auta.

Je to jako sci-fi – ty satelity, počítače, senzory, jimiž sbírají data. Ale seriózní vědecká debata o klimatu tu naposled byla někdy koncem 70. let.