Polsko si o víkendu připomnělo smutné výročí volyňského krveprolití. To si v roce 1943 vyžádalo okolo sta tisíc polských obětí. Památku zabitých uctily v neděli společně hlavy států obou zúčastněných stran – Andrzej Duda a Volodymyr Zelenskyj. O tom, nakolik je pro našeho severního souseda toto ukrajinské gesto dostatečné, si Voxpot povídal s analytikem Michalem Lebduškou.
„Společně uctíme všechny nevinné oběti z Volyně! Paměť nás spojuje! Společně jsme silnější!“ napsal v neděli na svůj twitterový profil Volodymyr Zelenskyj.
Dojemná slova pak doprovázely fotografie ukrajinského prezidenta a jeho polského protějšku Andrzeje Dudy kráčejících bok po boku se svíčkami v rukách k oltáři římskokatolické katedrály v západoukrajinském Lucku, správním centru Volyňské oblasti. Ne náhodou vedly kroky obou státníků v neděli zrovna sem.
Разом вшановуємо всіх невинних жертв Волині!
Памʼять нас єднає!
Разом ми сильніші!
____Razem oddajemy hołd wszystkim niewinnym ofiarom Wołynia!
Pamięć nas łączy!
Razem jesteśmy silniejsi.
____@AndrzejDuda pic.twitter.com/kuNsvxlOH8— Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський (@ZelenskyyUa) July 9, 2023
V těchto dnech si totiž obě země připomínají 80 let od tragických událostí, jež za sebou zanechaly hořkou pachuť vzájemného neporozumění a doposud jsou skvrnou na polsko-ukrajinských vztazích. Etnickým čistkám spáchaným v letech 1943–1944 takzvanou Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) dle historiků podlehlo zhruba sto tisíc polských civilistů a dalších etnik obývajících dnešní západní Ukrajinu. Zatímco Varšava by se od svého východního souseda raději dočkala místo neurčitých slov lítosti i přijetí zodpovědnosti, Kyjev se k takto velkolepým krokům v tuto chvíli nemá a spíše poukazuje na vraždy Ukrajinců při takzvaných „odvetných akcích“ polské Zemské armády.
Směrem k polské prezidentské kanceláři zazněla po akci kritika za to, že na tryzně nebylo doslova řečeno, kdo byli pachateli tehdejších čistek.
Proč ani po osmdesáti letech nezaznívá směrem k Varšavě z Ukrajiny omluva? Může za to tehdejší útlak ze strany polského panstva, národní hrdost či jen neznalost dějin? O tom si Voxpot tentokrát povídal s politologem a expertem na Polsko a Ukrajinu Michalem Lebduškou.
Za jak silné gesto můžeme nedělní uctění památky volyňských masakrů ze strany Ukrajiny považovat?
Rozhodně se to dá považovat za velké gesto, které opět přispívá k vyrovnání se s historií, zvláště s ohledem na to, že to padlo zrovna od Zelenského, který nemá nic společného se západní Ukrajinou. Sám pochází z Kryvého Rihu na jihu země a volyňská historie pro něj představuje podobně jako pro řadu dalších Ukrajinců cizí téma. Je tedy zřejmé, že se snaží naslouchat Varšavě.
U části Poláků nedělní setkání samozřejmě vzbudilo pozitivní reakce. Na druhé straně však byli i zřetelně slyšet příznivci konzervativnějších skupin, které tohle téma silně prožívají. Podle nich nebylo společné uctění památky dostatečným gestem. Představovali by si od Zelenského spíše omluvu, a především přijetí zodpovědnosti.
Po skončení vzpomínkové akce ostatně zazněla směrem k polské prezidentské kanceláři kritika za to, že na tryzně nebylo doslova řečeno, kdo byli pachateli tehdejších čistek.
Volyň na mapě Ukrajiny / Foto: Shutterstock
Relativizace zločinů
V Polsku téma čistek – na rozdíl od Ukrajiny – hodně rezonuje. Jakou reakci by si v této souvislosti Varšava od Kyjeva v ideálním případě představovala?
Můžeme to shrnout do několika požadavků. Prvním je výrazná omluva ze strany ukrajinských představitelů. Zde ovšem platí, že pro určitou část lidí nebude žádná omluva nikdy plně dostatečnou. Dalším požadavkem je vybudování památníků obětem a exhumace jejich těl, kterou v roce 2014 výrazně zkomplikovalo jmenování historika Volodymyra Vjatrovyče do čela Ukrajinského institutu národní paměti. Ten aktivně razil pravicovou verzi historie, s důrazem na národněosvobozenecká hnutí, v rámci čehož snižoval význam ukrajinských zločinů a pokoušel se je dávat do přímého kontrastu se zločiny Poláků na Ukrajincích.
Čtěte také: „Válka je krvavý kousek štěstí.“ Jak Z-poezie začala sloužit ruské propagandě
Právě během jeho vedení došlo k pozastavení exhumací. Přispěla k němu ale velkou měrou i polská strana. Po nástupu konzervativní vlády Práva a spravedlnosti (PiS) v roce 2015 začalo docházet k vzájemnému ničení pomníků na obou stranách hranice. Jenže zatímco Ukrajinci polské pomníky rychle opravovali, na druhé straně hranice to tak hladce nešlo. Na základě těchto událostí Kyjev pozastavil exhumace obětí. Prezident Zelenskyj sice ještě před válkou slíbil, že je opět obnoví, teď má však ukrajinský kabinet pochopitelně jiné starosti.
Polsko-ukrajinské vztahy jsou od počátku ruské invaze velmi těsné. Varšava se ukázala být z pohledu Kyjeva klíčovým spojencem. Sledujete od osudového loňského 24. února na ukrajinské straně v otázce vyrovnání se se zločiny ve Volyni a dalších regionech nějaký pokrok? Nebo i viditelnou snahu se Polsku nějak zavděčit?
K nějakému pokroku v tomhle ohledu určitě dochází. Zelenskyj ostatně nejednou prokázal, že je připraven Varšavě naslouchat, a nedělní Luck je toho důkazem. V Polsku se sice ozývají hlasy, že jejich podpora by měla být podmíněna větší ochotou Kyjeva tyto témata otevírat, ale v tuto chvíli jednoznačně platí, že se Ukrajině pomáhá nehledě na nevyřešené historické spory.
Svůj podíl na nevědomosti lidí má samozřejmě i sovětská éra, která činnost Ukrajinské povstalecké armády zamlčovala.
Je třeba ale nezapomínat na to, že už před ruskou invazí projevili ukrajinští prezidenti úctu obětem volyňského masakru. Příkladem je Petro Porošenko, jenž se v roce 2016 při příležitosti summitu NATO konaného právě ve Varšavě poklonil polským obětem masakru, a takových případů bylo více.
Téma volyňských masakrů hodně rozviřuje současná vládní strana PiS. Dá se říct, že tyto činy Ukrajinské povstalecké armády v polském liberálním prostředí již tolik nezaznívají?
Kromě PiS to ještě silně rezonuje na krajní pravici, stejně tak ve skupinách hlásících se k potomkům polských obyvatel na dnešní západní Ukrajině.
Čtěte také: Co nám ukázala bitva o Bachmut a jak ovlivní válku v příštích měsících
V liberálních kruzích však panuje jiná situace. Pokud by se na podzim chopila vlády opoziční prozápadní Občanská platforma, očekával bych, že by se toto téma sice stále řešilo, netematizovalo by se ale na vládní úrovni a nevstupovaly by do toho tolik národovecké tendence. Debata kolem něj by byla spíše přenechána historikům.
Rostoucí obliba Stepana Bandery
[infobox id=”2″]
Zatímco Poláci vnímají události na Volyni v letech 1943 a 1944 jako velkou tragédii, již si každoročně připomínají, na ukrajinské straně je tato temná kapitola dějin připomínána mnohem méně. Jak si to vysvětlujete?
Příčin je celá řada a je třeba je hledat především v minulosti. Za prvé etnické čistky Ukrajinské povstalecké armády se ve větší míře děly pouze v jednom regionu, který je navíc brán jako periferní oblast. Většina lidí obývá velká města v centrální a východní části země. Na Volyni a v Haliči žije pro představu jen zhruba deset procent obyvatel. Pro mnoho Ukrajinců tak představují zločiny na Volyni jen vzdálené téma, které není součástí kolektivní národní paměti. Svůj podíl na této nevědomosti má pak samozřejmě i sovětská éra, která činnost UPA zamlčovala.
Podle průzkumů prováděných ještě před ruskou agresí vzrůstá počet mladých Ukrajinců, kteří hodnotí pozitivně postavu Stepana Bandery.
Je třeba si rovněž uvědomit, že Ukrajina ve 30. a 40. letech 20. století zažívala strašná zvěrstva, při nichž umíraly miliony lidí. Stačí si připomenout jen hladomor v letech 1932–1933, jenž si vyžádal tři až čtyři miliony životů. Možná to zní cynicky, ale z tohoto pohledu je bohužel sto tisíc obětí na Volyni poměrně zanedbatelné číslo.
Tomu, že si Ukrajina prošla v minulém století velmi dramatickými událostmi, rozumím. Nenazrál však z druhé strany čas na to, aby Kyjev, i s ohledem na to, jak ho Varšava aktivně ve válce s Ruskem podporuje, konečně přijal zodpovědnost za tyto zločiny. Neposílilo by to v konečném důsledku vztahy s Polskem?
To je z ukrajinské strany dlouhodobý problém, zvláště v západních regionech, kde jsou bojovníci UPA vnímání jako národní hrdinové. ve zbytku země už tolik glorifikovaní nejsou. Řada jejich přiznivců si zkrátka neuvědomuje, že členové povstaleckých armád nebyli jen bojovníky za svobodu a nezávislost Ukrajiny, ale měli rovněž na svědomí velké zločiny. V tomhle ohledu zatím chybí ukrajinské straně reflexe. Polákům zase pro změnu schází větší pochopení pro Ukrajince, kteří tyto nacionalisty vnímají primárně prizmatem boje proti sovětské vládě.
Sledujete ze strany ukrajinské vědecké obce, že by se tohle téma snažila odpolitizovat a dívat se na něj neutrálním pohledem?
[infobox id=”3″]
Určitě, minimálně, co se týče historiků, se ta snaha objevuje už dlouhé roky. Typickým příkladem může být Hrihorij Kasjanov, ale i Jaroslav Hrycak, který polskou debatu dobře zná a tuto část dějin hodně vyzdvihoval. Odborná obec je různorodá, a zdaleka ji netvoří jen lidé, kteří by zločiny banderovců zamlčovali, či snad přímo glorifikovali.
Co přinese v dalších letech nová generace Ukrajinců, ukáže čas. Z průzkumů veřejného mínění prováděných ještě před válkou totiž bylo znatelné, že vzrůstá počet lidí ve věkové kategorii 18–24, kteří hodnotí pozitivně postavu Stepana Bandery. Stále ale rozhodně není všeobecně nekriticky přijímaným národním hrdinou. Uvidíme, kam diskusi vedle ruské agrese posunou i právě stále těsnější přátelské vztahy s Varšavou.
