“A to pro vás má Putin poslat Specnaz?” Bizarní příběh lodi, která do Bejrútu dovezla výbušný náklad.

Dusičnan amonný je hnojivo, kterého se ročně z Gruzie exportují do celého světa stovky tisíc tun. V menším objemu je používán také v pyrotechnice, protože má jako mnohá další hnojiva silné oxidační účinky a podporuje tak hoření. Právě pro pyrotechniku byla určena také zakázka, kterou udělala u gruzínského podniku Rustavi Azot v roce 2013 Mezinárodní Banka Mozambiku. Nákup 2750 tun materiálu byl určen pro společnost Fábrica de Explosivos de Moçambique, která v africké zemi vyrábí průmyslové trhaviny. Jak potvrdily serveru Coda Story anonymní zdroje v gruzínské vládě, jednalo se o legitimní vývoz, který nevyvolával žádné podezření.

Předzvěstí prvních problémů bylo, když si Mezinárodní banka Mozambiku k přepravě nákladu najala loď Rhosus od Igora Grečuškina, ruského podnikatele sídlícího na Kypru. Loď vyrobená v polovině 80. let vyměnila roky před touto svou poslední zakázkou mnohonásobně vlajku, provázely ji dluhy a celkově byla v dezolátním stavu – mimo jiné měla díru v trupu, kvůli které z ní musela být neustále pumpována voda. Špatný technický stav se později stal důvodem, proč byla loď zadržena v Bejrútskému přístavu, odkud už nevyplula. Je tedy otázkou, jak mohly gruzínské úřady povolit naložení tisíců tun potenciálně výbušného materiálu na loď v tak žalostném stavu.

Samotná loď Rhosus se v bejrútském přístavu potopila někdy mezi roky 2015 a 2016. Kapitán k tomu dodal, že je překvapený, že nešla ke dnu dřív.

Gruzínská Agentura pro námořní dopravu ve svém prohlášení zmínila, že dodržování bezpečnostních norem v tamních přístavech je každé dva roky prověřováno mezinárodními pozorovateli a přístavy jsou kontrolovány jednou ročně. K případu zároveň dodala, že „technologie dopravy, manipulace a skladování jsou v kompetenci přijímacího státu, nikoliv exportéra“. Provozovatel přístavu v Batumi, kterým je KazTransOil, dceřiná firma kazašské státní ropné a plynárenské společnosti KazMunayGas, tak údajně neměl za náklad zodpovědnost a loď mohla vyplout.

Vzpoura krátce po vyplutí

Rozpadající se loď Rhosus naložená výbušninami vyplula 23. září 2013 z Batumi směrem do mosambického přístavu Beira. Posádka se nicméně krátce po startu vzbouřila kvůli nezaplaceným mzdám a kontaktovala Mezinárodní unii námořníků.

Detaily cesty popsal pro regionální odnož Rádia Svoboda Sibir-Realii kapitán lodi Boris Prokošev, který plavidlo převzal až na jeho první zastávce v turecké Tuzle. V Turecku se měnila celá posádka lodi, nově ji tvořilo osm Ukrajinců a dva Rusové.  

Podle Prokoševa dostal majitel lodi Igor Grečuškin, Rus původem z dálněvýchodního Chabarovsku žijící na Kypru, za cestu zaplaceno milion dolarů (v té době něco přes 19 milionů korun). Přesto nebyl schopný posádku zaplatit. Grečuškin loď, vyrobenou v Japonsku v roce 1986 původně jako námořní sací bagr a poté předělanou na běžnou nákladní loď, získal od Kyperské společnosti rok před tím.

Vlastnil ji skrze  společnost Teto Shipping se sídlem v daňovém ráji na Marshallových ostrovech. Před prací na Grečuškinově pochybné lodi varovali už před osudnou plavbou námořníci na svých fórech. “Rhosus a Teto Shipping, to je teda něco! Kdo tam sloužil, je hrdina […] Kabina má 2,5 metrů čtverečních, všichni chodí na jeden záchod, není tam telefon ani lednička. Celá loď je rozpálená. […] Majitel neustále zadržuje výplaty a do lodi nic neinvestuje,” stěžuje si jeden z námořníků. “Nejsou tam žádné životní podmínky, dostávali jsme jen jeden kus chleba na člověka […] Majitel, pokud mu tak můžeme říkat, je morální zrůda,” dodává druhý. Teď Grečuškina za pochybné praktiky vedoucí až ke katastrofě v kyperském Limassolu vyslýchá ve spolupráci s Interpolem policie. Mimochodem, až ve dvě stě padesát kilometrů vzdáleném Limassolu byla podle svědků cítit exploze bejrútského přístavu.

Kvůli nižším nákladům plula loď Rhosus pod moldavskou vlajkou, technicky tedy spadala také pod jeho jurisdikci. Nákladní lodě jsou často registrovány v menších státech, ve kterých platí nižší daň. Jak upozorňuje moldavský výzkumník Denis Cenusa, úřady v Moldavsku mají omezené kapacity na kontrolu plavidel registrovaných v zemi. Po podepsání Asociační dohody s Evropskou Unií v roce 2013 sice začaly důkladnější kontroly, loď Rhosos byla ale registrována už v roce 2012.

Vysoce nebezpečný náklad? Chtěli jen peníze.

Z Turecka se loď vydala do řeckého přístavu Pireus. Tam posádka natankovala palivo a objednala zásoby na cestu do Mosambiku. Majitel lodi Grečuškin pak osobně do Řecka přijel a vrátil skoro celou objednávku dodavatelům, protože neměl na zaplacení. Kapitánovi sdělil, že má s lodí plout do Bejrútu, kde se naloží další náklad aby vydělal nějaké peníze na zaplacení průjezdu Suezským kanálem. Podle Prokoševa ale šlo o silniční stroje, které byly příliš těžké a nebylo jak je na palubu umístit.

Když se pak loď pokusila odplout z Bejrútu za majitelem na Kypr, libanonské úřady vyhodnotily, že není kvůli technickému stavu schopná plavby a zadržely ji. Důvodem bylo ale hlavně nezaplacení přístavních poplatků. V tu chvíli přestal Grečuškin komunikovat s dodavateli paliva a zásob, vyhlásil bankrot a loď zůstala uvězněná i s posádkou v Bejrútu.

Šest námořníků smělo z Libanonu odjet domů, kapitán Prokošev a tři další členové posádky ale nesměli opustit loď, dokud nebude dluh zaplacený. „Nezajímal je vysoce nebezpečný náklad. Chtěli jen peníze, které jsme jim dlužili,“ sdělil kapitán deníku New York Times.

Každý den jsem psal Putinovi

Čtyři členové posádky zůstali uvězněni na lodi následujících 11 měsíců bez zásob. Majitel lodi jim nikdy nezaplatil a nezajistil ani jídlo. Naštěstí se zaměstnanci bejrútského přístavu nad posádkou slitovali a následující měsíce je živili. Ti pak trávili čas udržováním technického stavu lodi a vypumpováváním vody ze zatékajícího podpalubí. Oficiálním důvodem pro jejich držení bylo, že loď nemůže zůstat bez posádky, obzvlášť v tak špatném stavu a s vysoce nebezpečným nákladem.

Situaci se v té době věnovala ukrajinská média, která psala o uvězněných námořnících jako o rukojmích.  „Každý den jsem psal Putinovi. Psal jsem, že jsme v horší situaci než vězni. Ti aspoň ví, kdy budou propuštěni, my nevíme nic,“popisuje situaci v bejrútském přístavu kapitán Prokošev, který je Ruským občanem. Podle jeho slov ruský konzulát reagoval jen cynickou poznámkou, zda si přeje, aby Putin poslal Specnaz, aby ho z lodi vysvobodil silou.

Nakonec posádka prodala palivo lodi a za utržené peníze si najala právníky. Ti zažalovali libanonské úřady za nezákonné držení a po téměř roce směl zbytek námořníků opustit plovoucí vrak. Majitel lodi posádce dodnes dluží desetitisíce dolarů. Právníci najatí uvězněnými námořníky v popisu případu tvrdí, že loď musela v Bejrútu zakotvit kvůli technickým problémům na moři. Tato informace se ale rozchází s výpovědí kapitána.

Výbušný náklad mohli klidně rozsypat do polí a těšit se na úrodu

Polorozpadlá loď nicméně zůstala napospas bejrútským přístavním úředníkům. Ti po odjezdu zbytku posádky nebezpečný náklad uskladnili v hangáru číslo 12, místo kterého po úterním výbuchu teď zeje obrovský kráter. Podle informací televize Al-Džazíra poslali celní úředníci mezi lety 2014 a 2017 celkem šest dopisů soudům, ve kterých žádali o vyřešení případu a opakovaně varovali o možném nebezpečí. Celníci navrhovali, aby se dusičnan předal libanonské armádě nebo prodal soukromé společnosti vyrábějící výbušniny. Náklad měl být údajně prodán v aukci, ta ale nikdy nepřišla.

Kapitán Prokošev se pozastavuje nad tím, že si Mosambičtí kupci nenárokovali ztracený náklad a nechali ho ležet ladem v Libanonu. Přeci jen zaplatili milion dolarů za jeho dopravu, podle tehdejších cen komodit měl náklad cenu dalších zhruba 1.4 milionu dolarů. Dusičnan amonný je také hnojivo, mohli ho tedy jednoduše rozsypat do polí a těšit se na úrodu.

Samotná loď Rhosus se v bejrútském přístavu potopila někdy mezi roky 2015 a 2016. Kapitán k tomu dodal, že je překvapený, že nešla ke dnu dřív.

Stát v krizi, který není schopný garantovat bezpečnost lidí

Dlouholetá neschopnost vlády řídit zemi, která se nachází ve vleklé krizi a v březnu de facto zbankrotovala, stojí za protesty, které zmítají ulice Libanonských měst už od října minulého roku. Výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel pro Deník N zmínil, že část lidí teď situací vnímá tak, že stát není schopen garantovat bezpečnost lidí a ani správné uskladnění nebezpečných surovin.

Předmětem spekulací se stal i zdroj původního výbuchu, který vyvolal druhou mohutnou explozi. V Libanonu oblíbená konspirační teorie říká, že je za ním izraelský nálet proti pozicím Hizballáhu. Objevují se informace, že za zažehnutím byl výbuch uskladněných ohňostrojů nebo svářečské práce. Expert na výbušniny a bývalý pracovník amerického Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny Antohny May a bývalý důstojník CIA na Blízkém východě Robert Baer pro CNN zmínili, že oranžový kouř po první explozi naznačuje, že za výbuchem mohly být další chemikálie nebo vojenské výbušniny.

Jedno je však jasné již teď. Za úterní tragédií, která zasáhla celý Libanon, stojí série dílčích selhání úřadů, osobních selhání a pochybných postupů ve slabě regulované mezinárodní námořní přepravě.

Z Libanonu pocházela naše úplně první reportáž. Podívejte se na ni!