Digitalizace, globalizace, boj s klimatickou krizí. To vše proměňuje podobu toho, jak vypadá pracovní den průměrných Čechů. Abychom s rychlými změnami drželi tempo, můžeme se inspirovat pohledem do zahraničí. I když v jiném prostředí a kontextu, často tam řeší velmi podobné problémy. Tímto srovnáním uzavíráme naši sérii Práce na periferii.
Představme si, že by v českých městech a obcích fungovaly komunitní projekty založené na recyklaci a udržitelnosti. Že by malí podnikatelé s originálními nápady dostávali dostatečnou podporu. Že by města spolupracovala s místními na přechodu k udržitelné energetice i stylu života. To vše se zdá jako nedosažitelná utopie. Na některých místech za hranicemi Česka se to ale už děje. A právě tam bychom se mohli v lecčem inspirovat.
Reportážní série Práce na periferii ukazuje, jak vypadá život v regionech, které ovlivnila proměna sféry práce. Příběhy z různých koutů Česka spojuje několik problémů. V mnoha lokalitách zanikl velký zaměstnavatel s dlouhou tradicí, který se podílel na budování tamní komunity. Objevily se velké průmyslové parky, jež přinesly hodně pracovních míst, ale i problémy. Pracují tu často cizinci, a to pod záštitou pracovních agentur, které se o ně nestarají a leckdy jim ani nezaplatí. Obce, kde není dost práce, trápí i vylidňování. Mladí lidé odcházejí do větších měst. Generace místních stárne. Obyvatelé uhelných regionů se bojí, jestli se pro ně najde práce, až bude Česko přecházet k zelené energii.
Přitom cesta za udržitelností je pro naši zemi i příležitostí. Stačí se podívat za hranice – do míst, kde se podobné problémy povedlo vyřešit. A i když tyto projekty vznikají ve specifickém, nečeském kontextu, mohli bychom se jimi inspirovat a přenést je do českého prostředí.
Zánik továrny jako příležitost
„Už dlouho koukám po jiné práci, ale nemůžu nic sehnat. Klidně bych i dojížděl, i teď dojíždím, protože bydlím pět kilometrů za obcí, ale záleželo by na podmínkách a platu. Nechci projezdit víc, než bych si vydělal,“ vypráví mladý muž z obce, kde bývala textilní továrna.
Lidé v regionech, v nichž zanikl velký zaměstnavatel, popisují podobné zkušenosti. Zrušení podniku způsobilo, že zasažené obce přestaly být přitažlivé jako místa pro život. Chybí tu práce i služby a oblasti se vylidňují s tím, jak mladí lidé hledají zaměstnání jinde.
Kdyby byla hromadná doprava mezi městy a okolními obcemi flexibilnější, rychlejší a levnější, pomohlo by to zaměstnanosti i životnímu prostředí.
Pokud budou chtít města zaplnit prostor uvolněný po staré fabrice a rozhodnou se tu budovat průmyslové oblasti, mohli by se inspirovat v Amsterodamu. V tamních soutěžích o veřejné zakázky mají účastníci povinnost přidávat ke svým nabídkám i řadu dalších činností, jejichž zajištění počítá s vytvořením nových pracovních míst. Případně musejí poskytnout nezaměstnaným a méně kvalifikovaným lidem školení a stáže.
„Každý by měl mít možnost se plně zapojit do společnosti. Proto Amsterdam žádá své dodavatele, aby na oplátku udělali pro město něco sociálního,“ najdeme na městském webu. Společnost Rutte tak v rámci tendru na stavbu a renovaci silnic začlenila do svého programu i vzdělávání lidí ve stavebnictví. Pokud by se podobné pravidlo stalo součástí tendrů i v českých městech, přineslo by do nich další pracovní místa, a školení by navíc lidem pomohla získat pracovní dovednosti a potažmo i samotnou práci.
Pro regiony by bylo výhodné hledat řešení spolu s obyvateli a zjistit, jaké potřeby a požadavky mají. Právě to zafungovalo v Eindhovenu. Tam před lety zanikla velká továrna Phillips, zaměstnávající desítky tisíc lidí. Vzniklá situace pak přiměla místní instituce, podnikatele i městskou správu ke spolupráci. Následně se zaměřili na přeměnu energetiky nebo veřejnou dopravu, což vytvořilo nové pracovní příležitosti. Eindhoven také zapojil místní do přestavby brownfieldu po bývalé továrně. „Musíme stavět mosty mezi politikou a lidmi,“ zdůrazňuje starosta města John Jorritsma.
Čtěte také: Neoscarový příběh Schindlerovy továrny. Jak zánik slavné textilky obrátil naruby život jedné obce
Vylidňování určitých lokalit může částečně kompenzovat i lepší dopravní propojení obce s většími městy, do nichž lidé za prací dojíždí. „Problémy se zaměstnáním nelze řešit, aniž bychom se věnovali otázce mobility,“ zdůrazňuje Luis Ribeiro z oddělení pro mobilitu v Marseille. Toto jihofrancouzské město začalo problém s dopravou řešit se zaměstnavateli. Dohodli se na flexibilnější pracovní době tak, aby odpovídala možnostem městské hromadné dopravy, zároveň vedení města uzpůsobilo jízdní řády požadavkům lidí a podniků.
Marseille plánuje i sdílení automobilů a chystá půjčovnu kol nebo měsíční dopravní lístek, který zahrnuje autobusy i vlaky. Kdyby byla v Česku hromadná doprava mezi městy a okolními menšími obcemi flexibilnější, rychlejší a levnější, pomohlo by to se zaměstnaností i životním prostředím.
„Bez cizinců by zaměstnanost nerostla.“
Do vylidněné obce se nastěhuje několik uprchlických rodin. V Česku je taková situace jen těžko představitelná. Ve Španělsku ale tímto způsobem zkoušejí bojovat proti odlivu mladých lidí z vesnic – a úspěšně. Neziskové organizace začaly společně hledat migrantům práci a bydlení v regionech, kde hrozí vylidnění a kde místní populace stárne.
V Madridu se úřad práce spojil s úřady pro přistěhovalce a cizincům společně poskytují koordinátory, právníky, jazykové kurzy i tlumočníky.
Obec tím získá mladé rodiny a pracovní sílu a zároveň i žáky, kteří ve vesnických školách leckdy chybí. Noví obyvatelé zároveň budou dalšími zákazníky pro místní služby a obchody. „Všichni nám tu pomáhají, a to pomáhá zase nám budovat si tu svou komunitu,“ říká kolumbijská rodina, která se v rámci podobného programu nastěhovala do malinké španělské obce Brañuelas. „Musíme dokázat, že jsme tu, abychom něčím přispěli,“ zdůrazňuje rodina své pracovní nasazení. A jeden z místních seniorů, Antonio Morayo, pak dodává: „Udržují vesnici při životě, okolo je jinak čím dál míň lidí.“
Příchod cizinců bude pro Česko tématem i do budoucna. Podle Českého statistického úřadu přibylo lidí, kteří k nám přicházejí ze zahraničí za prací. Na konci roku 2020 u nás bylo zaměstnaných 741 967 cizinců, zatímco dva roky před tím to bylo 658 519 lidí. Oproti roku 2019 pak počet zahraničních zaměstnanců narostl o 3,6 %. „Bez cizinců by zaměstnanost dlouhodobě nerostla,“ potvrzuje úřad. Jejich počet roste – od roku 2006 se více než zdvojnásobil.
Podívejte se také na naši reportáž, jak se odlehlý region vyrovnal s příchodem zahraničních dělníků:
Pro nově příchozí může být někdy náročné se vyznat v českých zákonech a pravidlech týkajících se práce. A jelikož se náš stát bez těchto zahraničních posil neobejde, bylo by vhodné, kdyby s nimi české úřady lépe komunikovaly. V Madridu už na podobném projektu pracují. Úřad práce se spojil s úřady pro přistěhovalce a začaly společně cizincům pomáhat. Poskytují jim koordinátory, právníky, jazykové kurzy i tlumočníky. Javier Sánchez z madridského pracovního úřadu popisuje, že jejich cílem je vytvořit nový komunikační kanál, který bude přehledně poskytovat informace z obou institucí.
Hodně cizinců žije také v belgických Antverpách. Město připravilo hned několik programů, které zajišťují jejich integraci a pomáhají jim i s prací. „Věříme, že je důležité, aby pracovali co nejdříve (od svého příchodu do země),“ popisuje úředník Greet Vierendeels. „Mnoho z nich tu nemá rodinu a chtějí pracovat, chtějí se cítit užiteční, chtějí se integrovat.“
Čtěte také: Víkend nebude, trh si žádá počítače. Jak tchajwanský obr vyrábí kalifornské značky v pardubické Tesle
Důležitá je antverpská agentura Atlas, která se zaměřuje na integraci cizinců. Její program je povinný pro všechny dospělé, kteří sem přijdou ze zemí mimo Evropskou unii. Zahrnuje jazykové kurzy a školení vedená ve více než 30 různých jazycích, která se týkají života v Antverpách. Agentura pomáhá i zaměstnavatelům a radí jim, jak cizince začlenit na pracovišti. Město pomáhá migrantům s rekvalifikací a propojuje je se zaměstnavateli, kteří hledají novou pracovní sílu.
Nakonec je tu ještě společnost Duo for a job, která spojuje mladé cizince se staršími pracovníky. Ti migrantům předávají zkušenosti. „Osobní poradenství a důvěra jsou klíčem ke zlepšení postavení mladých uchazečů o práci se zahraničními kořeny,“ myslí si Carlos Rovzar, ředitel společnosti. Mentoři jsou často v důchodu a to, že předají své znalosti mladším, jim pomůže, aby se cítili společensky aktivní a užiteční, i když už třeba nepracují. Proč by se něco podobného nemohlo uplatnit i u nás?
„Lidé byli zvyklí si pomáhat.“
Zánik velkého zaměstnavatele s sebou nese zhoršení služeb, ale i ztrátu pocitu sounáležitosti. „Lidé především na vesnici byli zvyklí si pomáhat. Teď se oddělují, protože jeden druhého nepotřebuje,“ postěžoval si pan Petr Henzl z Brněnce, kde dřív byla velká textilní továrna. Jedna z místních potvrdila, že má podobný pocit: „Fabrika vždycky hrála velký prim a vždy jsme byli taková ,Vesničko má, středisková‘. Teď lidé nemají čas, zájem, nebo mají jiné priority… Pocit zdejší sounáležitosti je slabší.“
Kdyby lidé měli více volna, možná by se situace změnila. Právě volný čas v Barceloně vnímají jako něco, na co mají občané právo – práce a volno musejí být v rovnováze. Existuje tu projekt „časové banky“, do níž lidé ukládají, nebo z ní naopak vybírají „hodiny“ služeb věnovaných komunitě.
Když někdo potřebuje pomoci s domácími úkoly dětí, s péčí o nemocné a seniory nebo s domácností a nejrůznějšími opravami, přes program si najde někoho, kdo mu vypomůže. Osoba tím získá volný čas pro sebe. A příště zase může udělat dobrou věc pro někoho dalšího. „Naším hlavním posláním je podporovat lepší organizaci času, abychom napomohli vzniku zdravější a rovnoprávnější společnosti,“ říká o projektu Sonia Ruiz z barcelonské městské rady. Vzájemná dobrovolnická činnost může upevnit místní komunitu, jde ale také o pomoc ve sféře neplacené práce, kterou zastávají v domácnostech hlavně ženy.
Aby byla zelená transformace úspěšná, je nutné do ní zahrnout i místní obyvatele. To si uvědomili i v Bonnu, a proto tam funguje projekt Bonn4Future.
Na podobném principu funguje i Recyclerie Des Moulins, iniciativa v Nice, v rámci které se recyklují staré věci. Hlavním krédem je slogan: „Nevyhazujte to. Doneste nám to a bude to vypadat jako nové.“ Lidé z okolí do Recyclerie nosí vše, co nepotřebují nebo nechtějí – od starého nábytku po rozbitou elektroniku. Místní zaměstnanci tu věci buď přetvoří a opraví, nebo zrecyklují a následně za nízkou cenu prodávají dál.
Kromě oprav a prodeje slouží Recyclerie i jako vzdělávací centrum, které poskytuje informace o udržitelnosti a životním prostředí. Nabízí i placenou práci nebo různá školení a spolupracuje s dalšími organizacemi. Místní technická střední škola pomáhá například s opravami počítačů a elektroniky. A obyvatelé mají o aktivity Recyclerie zájem. Do iniciativy se již zapojilo okolo 1400 lidí. Podle radnice v Nice jde o místo posilující sociální vazby v sousedství. Takové projekty posilují pocit soudržnosti mezi místními a pomáhají nezaměstnaným mít aspoň nějaký příjem.
Zelená budoucnost: Je potřeba jasný plán
Velkou výzvou pro české regiony bude odklon od uhlí. Lidé například na Mostecku cítí, že místní krajina by potřebovala změnu. „Myslím, že by se to hezky zrekultivovalo, že by se krajina ozdravila,“ myslí si obyvatelka Kadaně. Radní Iva Dvořáková přiznává, že Ústecký kraj v této oblasti zaspal – tématu se nikdo dostatečně nevěnoval. „Stále nevíme, kdy bude ten rok, kdy se to všechno zavře. To je výhoda Německa, že mohou plánovat, my nevíme nic.“
Problém je i nedostatečné zapojení občanů. Někteří z nich se bojí, že přijdou o práci. Zelená energetika probouzí v místních nejistotu. Přitom zpráva, kterou v roce 2020 publikovala Evropská komise, naznačuje, že čistá energie ve více než polovině uhelných regionů EU by mohla vytvořit dost pracovních míst pro všechny, kteří dříve pracovali v těžebním průmyslu. Jak přeměnit uhelné oblasti a zároveň zajistit zaměstnání lidem, kteří tu žijí?
Podívejte se také na naši reportáž o uhelných regionech, které stojí na rozcestí:
Podobné problémy řeší i na Ukrajině. Tady loni v létě odstartovali projekt, který postupně ukončí těžbu uhlí. Vláda chystá i několik dalších, jež by měla zabránit nezaměstnanosti – v Myrnogradu má vzniknout turistická destinace, z uhelných dolů se pak stanou muzea, která zaměstnají místní.
Severozápadní Colorado chce problém řešit podobně – turistikou. „S tím, jak se odkláníme od uhlí, co jiného nám zbývá?“ ptá se Jennifer Holloway z obchodní komory ve městě Craig. Uzavřením dolů může Colorado přijít až o 800 pracovních míst. Místo toho je v plánu vznik rekreačních zařízení a rozvoj cestovního ruchu, ale také zemědělství a ochrany přírodních zdrojů. „Naše komunita je připravená dělat skvělé věci,“ říká Holloway nadějně.
V USA pak funguje grantový program Abandoned Mine Land, který se soustředí na obnovu vytěžených pozemků. Finance putují na rekultivaci vodních zdrojů i na odstranění nebezpečných látek, které za sebou zanechala těžba. V Kentucky vzniklo návštěvnické centrum a přírodní rezervace, což vytvořilo přes dva tisíce pracovních míst. Projekt Golden Delicious Apple chce zase v Západní Virginii obnovit pěstování jabloní na bývalých vytěžených pozemcích.
Aby byla zelená transformace úspěšná, je nutné do ní zahrnout i místní obyvatele. A to si uvědomili i v německém Bonnu. Proto tam funguje projekt Bonn4Future. „Potřebovali jsme zapojit komunity, lidi ze sousedství,“ vysvětluje Alex Wernke, zástupce jedné z iniciativ, která se na projektu podílí. Kdokoliv může přijít s vlastním nápadem nebo se na téma klimatické krize zeptat přímo odborníků. Podobné projekty by u českých obyvatel vzbudily pocit, že jsou součástí celého procesu zelené přeměny a že institucím či vedení kraje na jejich názoru záleží. Zároveň by se také upevnila důvěra v budoucí změny.
Čtěte také: Oblékali celý východní blok, dnes vyrábí plasty. Jak hlavní město módy zvládlo krach OP Prostějov
K podpoře zeleného podnikání se využívají – například v Bruselu – mikrogranty pro podnikatele ve znevýhodněných oblastech. Díky finanční dotaci udržitelných podniků tu vznikají nová pracovní místa. Mikrogranty jsou určené začínajícím podnikatelům bez finančních prostředků, kteří nedosáhnou na půjčku nebo mají problémy se vstupem na trh práce, ale přicházejí s dobrými nápady. V Bruselu jde třeba o iniciativy zaměřující se na obnovitelnou energii nebo ekologickou stavbu domů. I pro Česko by mohlo být výhodné v budoucnu podporovat lidi, kteří navrhují originální řešení, ale nemají dost peněz na to je přivést k životu.
Východní versus západní Evropa
Výše uvedené příklady mohou být inspirací pro vyřešení řady domácích problémů. Ty ale mohou být důsledkem větší, systémové překážky.
Redaktorka Voxpotu Klára Votavová vysledovala, že je u nás nadbytek špatně placených míst „V minulosti jsme se soustředili pouze na kvantitu, a nikoli kvalitu. Máme moc nekvalifikovaných pracovních pozic, které musíme obsazovat lidmi ze zahraničí, avšak nepřinášejí žádnou větší přidanou hodnotu.“ Votavová dodává, že pokud se tu budou budovat jen průmyslové zóny na vyrábění součástek a nezaměříme se na vznik kvalifikovanějších míst a technologický vývoj, budeme jen levnou montovnou bez přidané hodnoty.
Většina peněz v Evropě proudí z východu na západ, ne obráceně.
Jenže to je možná součást většího problému. Nejde o to, že bychom si tu chtěli ze své vůle stavět průmyslové zóny a vytvářeli levná pracovní místa. Jsme k tomu nuceni situací a v některých chvílích může jít o nejrychlejší řešení, myslí si redaktor Voxpotu David Scharf, který zkoumal situaci v Ústeckém kraji. Při natáčení slýchal, že místní by rádi byli aktivní, nemají na to ale lidi a peníze. „V uhelných regionech experti i samospráva říkají, že rozpočty, se kterými se v rámci zelené transformace pracuje v Německu, jsou nesrovnatelné s těmi českými,“ zdůrazňuje Scharf.
Západní Evropa je stále mnohonásobně bohatší než ta východní. Firmy ze Západu využívají levnou výrobu na východě Evropy. Podle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho se po pádu komunismu západní investoři postupně stali vlastníky velké části kapitálu bývalých východoevropských zemí. Piketty odkazuje na výzkum, který tvrdí, že velká část vyšších příjmů z východoevropského kapitálu je vyplácena v zahraničí, na Západě.
V roce 2019 na to upozornila i rumunská europoslankyně Clotilde Armand: „Většina peněz v Evropě proudí z východu na západ, ne obráceně.“ Západní společnosti a firmy totiž mohly levně investovat v postsovětských ekonomikách, a teď navíc také vydělávají na veřejných zakázkách, které EU financuje na východě Evropy. První vysokorychlostní vlaková trať přes Pobaltí byla například navržená španělskými, německými nebo francouzskými firmami.
„Vidím to sama, když jsem doma v Rumunsku, kde místní supermarkety patří řetězcům vlastněným Francouzi. (…) Můj telefonní operátor je Francouz. Vodu, která mi doma teče, zajišťuje francouzská společnost. Také platím svůj účet za plyn francouzské nadnárodní společnosti – prostřednictvím banky vlastněné Francouzi,“ dodává Armand.
Peníze, které západoevropské země posílají na východ přes rozpočty EU, jsou jen malou částkou v porovnání s tím, jaký zisk mají ze svých východoevropských investic. Když se podíváme na graf s procenty, který ukazuje, jaké množství financí proudí z postsovětského bloku na západ, Česko je podle dat z roku 2019 na prvním místě.
Není jistě pochyb o tom, že jako země můžeme hledat inspiraci v zahraničí. Dokážeme-li některá dílčí kreativní řešení převzít a přizpůsobit je českému kontextu, budou pro nás přínosem. Ale pokud jde o systémový problém, jeho odstranění vyžaduje nadnárodní řešení, řešení daleko rozsáhlejší, než jakého je Česko schopné na lokální úrovni.
Problémy postkomunistických společností jsou totiž často podobné, jak ukazuje třeba reportáž Davida Scharfa o české a východoněmecké společnosti a uhelných regionech. Prvním krokem k tomu, abychom našli řešení, je proto o těchto problémech začít hovořit ve specifickém středoevropském kontextu. Mohla by třeba právě toto být nová, pozitivní agenda pro visegrádskou spolupráci?
Text je součástí série Práce na periferii a vznikl s podporou pražské kanceláře německé nadace Friedrich Ebert Stiftung. Názory a stanoviska autorky nevyjadřují postoje Friedrich Ebert Stiftung.
