V egyptském Šarm aš-Šajchu se koná první klimatická konference OSN v Africe. Na stole je fond kompenzací za dopady klimatické krize a diskuse o klimatické spravedlnosti. A mezi ty špatné v tomto příběhu patří i Češi.
Klimatické krizi čelí celý svět. Někde se projevuje zdražováním, jinde kvůli ní umírají tisíce lidí. Politici, diplomaté, zástupci firem i aktivisté z celého světa přiletěli hledat řešení do egyptského letoviska Šarm aš-Šajch. Někteří jako vždy slibují růžovou budoucnost a drastické snížení emisí skleníkových plynů. Tak veselé to ale nejspíš nebude.
Environmentální rasismus je někdy popisován jako „rasismus bez rasistů“ a jde přiřadit k dobře známému institucionálnímu rasismu.
Setkání Conference of Parties (COP) se koná už po sedmadvacáté. Mnozí už ve význam těchto summitů ztratili víru. Globální Jih ale v letošním sjezdu vysokých představitelů v místě s nádhernými plážemi a luxusními hotely vidí mimořádnou příležitost. Tyto země, které jsou klimatickou změnou zasaženy nejvíce, zde chtějí vyzdvihnout otázku fondu „ztrát a poškození.“ Státy vylučující dnes či v minulosti nejvíce emisí by skrze něj měly platit těm chudším, které pod dopady klimatických katastrof trpí. To by ale nejbohatší národy musely nejdřív přiznat, že jsou viníky.
Trest pro nevinné
Aktivisté klimatických hnutí rozvojových států vzhlížejí ke svým zástupcům na COPu, kteří by se podle nich měli zaobírat zejména otázkou kompenzací. „Konference OSN o změně klimatu nás nepřestávají zklamávat,“ píší v otevřeném dopise Africké unii (AU) a všem jejím členům. Vyzdvihují v něm několik zásadních bodů, kterých se podle nich musí vyjednávání týkat.
Hned prvním z nich je financování, které by mělo směřovat k nejohroženějším komunitám. S tím souhlasí i další obyvatelé zemí, které doplácejí na znečišťování planety. Jedním z nich je mezinárodní klimatický konzultant Aftab Khan z Pákistánu. Město, ze kterého pochází, skončilo při letošních záplavách stejně jako třetina celé země pod vodou. Jeden Khanův přítel například musel zachraňovat ženu, která téměř pětadvacet kilometrů táhla bosá vodou své nemocné dítě.
Čtěte také: Ropná skvrna za Sunakem. Na klimasummit nakonec poletí, zelená politika ale v Británii skomírá
„Jsou to srdceryvné příběhy, a hlavně skutečné!“ podotkl pro CNN. „Zdrtilo mě to.“ Pákistán se letos stal jedním z jasných příkladů dopadů změny klimatu. Nejprve se vařil ve smrtících vlnách veder a následně jej zasáhly nejhorší povodně v historii. Obě katastrofy byly přímým důsledkem klimatické krize. Země se přitom na světových emisích podílí méně než jedním procentem.
Povodně připravily v Pákistánu o život více než 1700 lidí a způsobily ohromné škody na majetku. Zaplavily více než milion a půl hektarů polí a sadů a zabily nespočet hospodářských zvířat. Ve stojaté vodě se navíc rozmnožili komáři, a kvůli tomu narostl počet případů malárie.
Skleníkové plyny neznají hranice. Často zabíjejí jiné lidi než právě ty, kteří je vypouští. Tento paradox pociťují i africké země, které mají nejnižší emise skleníkových plynů, a přesto jsou jedněmi z klimaticky nejzranitelnějších na planetě. Jejich zástupci se proto snaží, aby historicky první COP konaný v Africe vstoupil do paměti jako „Africký COP“.
Ačkoliv africké země patří k nejchudším na světě, do boje s dopady klimatické krize musejí investovat obrovské peníze. Nutné je třeba rychle začít se stavbou mořských hrází nebo s budováním environmentálně šetrnějšího a odolnějšího zemědělství a infrastruktury. Nedávný report OSN zjistil, že rozvojové země potřebují pětkrát až desetkrát větší přísun mezinárodní finanční pomoci, než jim dnes bohaté státy poskytují. „Navýšení finanční pomoci postiženým státům je zásadním krokem k nápravě nespravedlnosti,“ řekla Voxpotu odbornice na environmentální právo Bethany Tietjen z Tuftsovy univerzity.
Malawský prezident Lazarus Chakwera ihned na počátku konference mluvil o „jasných rozdílech ve vině a trestu.“ Summit je podle něj testem toho, jak vůdci mocnějších zemí dokáží „zajistit klimatickou spravedlnost.“
Klimatický rasismus
„Nová Afrika je možná! Klimatická spravedlnost začíná právě teď!“ končí zmiňovaný dopis afrických aktivistů. Upozorňují v něm na to, že jsou to především oni, kdo pyká za neudržitelný blahobyt a rozvoj umožněný fosilními palivy. Pravdou je, že majetnější společnosti, které se vyšvihly díky snadno dostupné energii z nerostných surovin, se na krutých dopadech klimatické krize podílely nejvíce.
Na historii hlubokých strukturálních nerovností a na nerovnoměrné mocenské vztahy se odkazuje hnutí za klimatickou spravedlnost, jehož součástí je i myšlenka fondu ztrát a poškození. Ten by ale neměl pomáhat pouze státům. „Důležité je do rozhodovacích procesů v oblasti klimatu začlenit postižené komunity,“ dodala Tietjen. Nejvíce zasažené jsou potom společnosti těch lidí, kteří nemají bílou barvu kůže.
Environmentální rasismus je někdy popisován jako „rasismus bez rasistů“ a jde přiřadit k dobře známému institucionálnímu rasismu. Ten se dříve projevoval (a někde i dosud projevuje) například tím, že černošská rodina nemohla získat potřebnou hypotéku na dům ve čtvrti, kde bydleli bílí, nebo jim realitní makléř nemovitosti v dané lokalitě ani neukazoval.
Když se rasismus stane strukturálním, může fungovat bez zjevného zlého záměru a obejde se bez úmyslného aktu diskriminace. To je jistě také případ změny klimatu, protože neexistuje žádný tajný výbor bílých lidí, kteří plánují uvalit klimatickou krizi na globální Jih. Přesto jsou to nebílá etnika, která na ní doplácí nejvíce.
Stánek podporující klimatické reparace na letošní Konferenci OSN o změně klimatu / UNFCCC / Flickr / CC BY-NC-SA 2.0
Na africkém kontinentu lze tuto nespravedlnost ukázat například na Zambii. Průměrná roční uhlíková stopa na osobu tam dosahuje pouhých 0,36 tun na osobu. V Česku je to 12,1 tun. Zambie přitom čelí ekologické katastrofě. Kupříkladu suchu, kvůli kterému v roce 2021 více než milion lidí potřebovalo potravinovou pomoc. „Simulace navíc předpovídají, že srážky budou ještě nevyrovnanější,“ konstatuje zambijská klimatoložka Mulako Kabisa pro BBC.
Ta si také stěžuje na marginalizaci názorů těch nejohroženějších. „Africké hlasy nejsou na klimatických konferencích dobře zastoupeny, což nechává klimatickou spravedlnost bokem,“ souhlasí s ní aktivistka Veronica Mulenga.
Příkladem může být i vystřižení ugandské klimaaktivistky Vanessy Nakate z fotografie s dalšími známými osobnostmi této scény. Fotku z tiskové konference v Davosu z roku 2020, na které je Greta Thunberg, Loukina Tille a další, upravila agentura Associated Press oříznutím černošské dívky. „Tohle si nezasloužíme,“ reagovala Nakate. „Vymazáním našich hlasů se nic nezmění. Vymazáním našich příběhů se nic nezmění!“ komentovala.
Tento příklad podle environmentalisty Mikuláše Černíka z Masarykovy univerzity jasně ukazuje, jak nám jsou jejich problémy vzdálené a že hlasy globálního Jihu ignorujeme. „Jejich narativ je trošku jiný než ten náš, který je o nedotčené přírodě a zachování jejího rázu. Mají tradici společenského odporu vůči takovému nakládání s životním prostředím, které je nepříznivé vůči chudým,“ vysvětluje Voxpotu. „To ale neznamená, že jim o přírodu jako takovou nejde.“
Příležitost pro investice
Africké státy nepřišly na COP pouze jako oběti. „Tak jsme často popisováni. Jako někdo, kdo jen čeká, jak se západní státy rozhodnou. Ale chceme mluvit i o našem obrovském potenciálu,“ přidává další pohled spoluzakladatelka organizace investující do zelené ekonomiky Bilha Dirangu.
Jedním z faktorů, který má na ekonomický rozvoj významný vliv, je energetika. Tento sektor se napříč kontinentem spíše omezuje na produkci ropy a plynu a jejich následný export. Velkou roli v tom hrají mezinárodní korporace, které mají značný vliv na místní vlády. V obnovitelných zdrojích má ale Afrika nezměrný potenciál.
Čtěte také: Napětí na Nilu: Největší vodní dílo v Africe vyvolává spory v celém regionu
[infobox id="2"]
Jen hydroenergetika by dokázala při plném využití vygenerovat více než trojnásobek stávající africké produkce elektřiny. V kombinaci s větrnou a solární energií by dohromady pokryly veškerou potřebu kontinentu. Podle výpočtů by kontinent do roku 2030 dosáhl desetinásobné produkce oproti dnešku při ročních investicích 33 miliard amerických dolarů. To jsou zhruba dvě třetiny pomoci, která teď do Afriky ročně putuje.
Jenže dosáhnout toho nebude snadné. Příkladem může být povodí řeky Nil, ve kterém leží jedenáct států. Etiopie je jedním z nich a za cíl si vytyčila stát se hydroenergetickou mocností Afriky. Buduje proto přehradu GERD nebo menší projekty typu hydroelektrárny Gilgel. To ale způsobuje napětí na mezinárodní úrovni i přesuny statisíců lidí kvůli nedostatku vody. Jednání tak budou jistě probíhat i mezi africkými státy samotnými. Ambice Addis Abeby totiž znepokojují Káhiru, která byla zvyklá Nilu dominovat.
Teď je nicméně ekonomika většiny zemí závislá na zemědělství, které je decimované suchem. V posledních dvaceti letech sice produkce plodin v Africe rostla, ale to bylo většinou jen díky nárůstu obdělávané plochy. Trend již narazil na své limity. Důležitou součástí se proto stává „zelená revoluce,“ která přinesla sofistikovanější systém zemědělské výroby, odolnější plodiny a efektivnější zavlažování i způsob sklizně. Bez této revoluce by například cena rýže byla už teď o 40 procent vyšší.
Do zelené revoluce v Africe jsou zapojení zahraniční dárci jako Rockeffelerova nadace nebo Gates Foundation. To má i své kritiky, kteří se obávají dominance takových organizací, hrajících jakéhosi boha rozhodujícího o osudu kontinentu.
Evropské pokrytectví
Africké země se ale nebudou z COPu snažit vytěžit jen zelenou budoucnost. Důraz bude skrz myšlenku klimatické spravedlnost kladen také na právo využívat vlastní zásoby fosilních paliv. To se bude snažit prosadit i hostitelský Egypt, obviňovaný mnoha odborníky z upřednostňování vlastních zájmů na úkor ostatních afrických zemí.
Pod povrchem kontinentu se nachází přibližně 9 procent světových zásob plynu a země jako Alžírsko, Nigérie a Egypt jsou na vrcholu žebříčku jeho producentů. Přesto nemá 43 procent Afričanů přístup k elektřině. I proto vydalo v květnu deset afrických zemí komuniké, ve kterém vyzvaly k podpoře „při zavádění plynu jako přechodného paliva“ s vědomím, že kontinent měl „historicky nízké emise“.
Prozatím to ale vypadá, že západ přijel na COP získat lukrativní nabídky fosilních paliv.
V této debatě jim pomohla ruská invaze na Ukrajinu. Podle odhadů by africké země mohly dodávat pětinu zemního plynu, který Rusko do Evropské unie dodalo v roce 2021. Evropští lídři proto otočili. Dříve žádali, aby globální Jih nechal své zásoby v zemi, jenže pak se pro své státy nakonec pokoušeli zajistit plyn téměř odkudkoli.
„Na rozdíl od Evropy je rozvojový svět hnán k odpovědnosti za snížení emisí bez podpory jeho energetické transformace,“ tweetoval nigerijský prezident Yemi Osinbajo. A je to právě Káhira, která se snaží tuto kartu utlumit.
V srpnu Africká unie navrhla společný kontinentální postoj k přístupu k energetice na COP27, vyzývající k podpoře obnovitelných i neobnovitelných zdrojů. Egypt jej ale zablokoval. Pro-plynový postoj by podle něj byl „příliš kontroverzní“. Mohl by tedy „vyplašit“ možné investory do obnovitelných zdrojů stejně jako znepříjemnit vyjednávání finančních kompenzací. Sám má schválené projekty zelené energie, které jsou připraveny žádat o finance, zatímco jeho sousedi zaostávají.
Uhlí, ropa a plyn potom představují asi 90 procent egyptské produkce elektřiny. Na pozadí toho stojí jeho represivní vláda, která potlačuje klimatická hnutí a snaží se umlčet občanský aktivismus i média.
Čtěte také: „Chtěl jsem zemřít dřív než synové, aby mě mohli pohřbít.“ Sucho, hlad a války zabíjí Roh Afriky
Vláda Abdela Fattáha al-Sísího od roku 2014 neúnavně pronásleduje své kritiky. Od té doby aktivismus, který byl namířen zejména proti uhlí, uvadl. Egyptské úřady dokonce zakazují novinářům pracovat na tématech o životním prostředí. Mezitím se Sísí snaží udělat ze své země předního vývozce methanu.
Předchozí COP26 v Glasgow byl poznamenán omezením volného pohybu kvůli covidu. Doplatili na to zejména aktivisté nebo klimatologové z menších ekonomik, kteří nemohli splnit potřebné požadavky. Letošní konference je poznamenána ruskou agresí a napjatými americko-čínskými vztahy. Stoupají ceny potravin, paliv i hnojiv a hrozí, že se řešení klimatické krize odsune na druhou kolej.
Musím říct, že tah "jedu na klimatický summit na straně klimatické krize" je odvážný, respektuji https://t.co/1ulykx4Ppz
— David F Wagner (@pirat_dfw) November 7, 2022
„Rozvinuté země se ale musí zavázat ke štědřejšímu financování opatření v oblasti klimatu – včetně fondu ztrát a škod,“ uvedla jasně Tietjen. Ignorování této krize by totiž znamenalo mnohem větší bezpečnostní riziko, které si možná ani nedovedeme představit.
Egypt není nejlepším místem pro svobodné projevy, ale státy globálního Jihu doufají, že na konferenci jejich lídři silně podpoří stanoviska svých zemí. A to i k nevoli Spojených států, které nechtějí poskytovat finance formou grantů, ale půjček. Fond by mohl být jedním ze způsobů naplnění klimatické spravedlnosti.
Prozatím to ale vypadá, že západ přijel na COP získat lukrativní nabídky fosilních paliv a lídři rozvojového světa se dost možná nechají uplatit. A zatímco se bojíme zimy, zuby si na nás brousí další smrtonosné léto.
