Závislost evropských států na ruských fosilních palivech není jediným problémem, který teď starý kontinent v souvislosti s nedalekým válečným konfliktem usilovně řeší. Západ si začíná uvědomovat, že plánovaná zelená tranzice je spojená s jiným velkým hráčem – Čínou a s jejím lithiem.
Od začátku ruské invaze uběhly už více než čtyři měsíce, a co mělo být pro Putina rychlým triumfem, se naopak přeměnilo ve vytrvalý odpor Ukrajinců. Válka, kterou v tomto měřítku prakticky nikdo neočekával, od základů změnila vnímání a chápání bezpečnosti v Evropě.
Jedním z klíčových bodů se pak stala otázka energetické bezpečnosti a suverenity. Závislost starého kontinentu na ruské ropě a zemním plynu se ukázala být jednou z Putinových hlavních zbraní a od rozpoutání horkého konfliktu se evropské země snažily více či méně entuziasticky – a více či méně úspěšně – odpoutat se od tohoto energetického vazalství. Současná krize zdůraznila nutnost hledání jiných zdrojů energie, která by měla být hlavně obnovitelná. Ovšem pro zelené technologie jsou nutné nerostné suroviny, jako je například lithium, jehož těžbě dominuje Čína.
Neochota některých států vzdát se fosilní energetiky v kombinaci s rostoucím čínským zájmem kupovat tato paliva od Ruska nadále sponzorují Putinovu válku. Čínská lidová republika je největším světovým importérem surové ropy a Moskva už předběhla Rijád na pozici jejího hlavního dodavatele. Export ruské ropy do ČLR dosáhl v květnu rekordního 55procentního nárůstu oproti předchozímu roku, u zemního plynu to bylo ještě o procento víc. Vzrostl i vývoz ruské surové ropy do Indie, která zvýšila svůj podíl na celkovém exportu Moskvy v tomto segmentu z 1 % před invazí na Ukrajinu na 18 % v květnu.
Řada expertů varuje, že současný konflikt může vést ke ,zlaté horečce‘ za fosilními palivy.
Podle některých odhadů pak Rusko za prvních sto dní války, tedy od 24. února do 3. června, mělo příjem až 97 miliard dolarů z vývozu fosilních paliv. Ovšem 61 % z této částky pochází i přes sankce z Evropské unie. Spojenci Ukrajiny plánují další restrikce a zůstává zřejmé, že EU se musí podívat po zdrojích energie jinde – otázkou je, jak budou tyto zdroje vypadat. Ať už půjde o „zelené“ nebo o „špinavé“ zdroje, evropský kontinent se na základě své současné energetické politiky nezbaví závislosti na velkých hráčích tak snadno.
Válka jako záminka pro fosilní paliva
Důraz na energetickou bezpečnost a suverenitu v souvislosti s válkou na Ukrajině má nežádoucí účinek ve formě posílení podpory „špinavých“ a neobnovitelných zdrojů energie v mnoha evropských zemích. Přitom je zřejmé, že aby se zastavilo globální oteplování na 1,5 stupně Celsia, je potřeba zcela radikálně snížit fosilní emise do roku 2030. Podle nejnovější IPCC zprávy musejí fosilní emise dosáhnout vrcholu v roce 2025 a poté začít prudce klesat.
Řada expertů varuje, že současný konflikt může vést ke „zlaté horečce“ za fosilními palivy. Nová zpráva od Climate Action Tracker (CAT) poukazuje na to, že od začátku války se v Evropě značně zvýšily investice do fosilních paliv. Zpráva zdůrazňuje, že státy dávají přednost krátkodobým řešením tohoto typu, která však mohou mít negativní dopad v dlouhodobém měřítku.
Vystavěná infrastruktura kolem fosilních paliv má životnost několika desítek let, a je tedy náročnější tyto projekty později rušit nebo uzavírat. V mnoha případech se navíc tato výstavba neuskuteční dostatečně rychle na to, aby měla v krátkodobém časovém horizontu kýžený efekt na současnou energetickou krizi.
Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál
Investuje se obzvláště do zemního plynu – Rusko je největším dodavatelem zemního plynu do EU – s podílem kolem 45 %. Podle „REpowerEU“, plánu Evropské unie k zajištění energetické soběstačnosti a bezpečnosti, má pak být do infrastruktury zkapalněného zemního plynu investováno až 12 miliard eur.
Zemní plyn dostal již před nějakou dobu přezdívku bridge fuel, tedy přemosťující palivo. Jedná se o představu, že obzvláště ve své zkapalněné formě známé jako LNG má na klima mírnější dopady než jiná fosilní paliva, a je tedy vhodný pro krátkodobé přechodné období směrem k obnovitelným zdrojům. Podle zprávy CAT i dalších environmentálních organizací jde však o mylnou představu, která může mít za následek výrazné zvýšení skleníkových plynů v atmosféře.
Ve Velké Británii byl například začátkem června schválen projekt výstavby vrtné soupravy na zemní plyn Jackdaw v Severním moři, východně od Aberdeenu, vedený nadnárodní ropnou společností Shell. Předtím byl však loni v říjnu odmítnut britskými regulátory kvůli obavám z dopadů na životní prostředí a množství vyprodukovaných skleníkových plynů, načež v prosinci firma oznámila, že na základě této kritiky projekt ruší. Ačkoliv Shell nyní trvá na tom, že byl projekt upraven a je už bezpečnější, a je tedy správné, že byl schválen, vše nasvědčuje jasnému závěru: strach z energetické nesoběstačnosti jasně ovlivňují britské priority.
Mnoho států včetně České republiky pak zavedlo snížení daně na naftu a benzin. Přitom díky vysokým cenám mají nadnárodní fosilní společnosti rekordní zisky a jen pár zemí, jako jsou třeba Itálie, Španělsko, Bulharsko, Rumunsko a Velká Británie, se rozhodly tyto mimořádné výdělky danit.
Zelená budoucnost a otázka kritických minerálů
Shoda panuje v tom, že je nezbytné, aby státy Evropské unie získaly větší energetickou nezávislost, ta by však neměla být na úkor zelené tranzice a dosahování mezinárodně dohodnutých cílů v oblasti snižování skleníkových plynů a závislosti na fosilních palivech.
Ani zelené technologie však nejsou bez problémů. V poslední době je stále více pozornosti věnováno otázce energetické bezpečnosti z pohledu nedostatku minerálů potřebných k této transformaci. Jedním z nich je lithium, které se používá pro výrobu baterií, a neobejde se tedy bez něj skladování energie – ať už pro elektrická vozidla nebo pro obnovitelné zdroje, třeba solární či větrné.
Pokud se odhady odborníků ukážou jako správné, Ukrajina by mohla mít jedny z největších lithiových rezerv na světě.
Lithium není obzvláště vzácný kov ve smyslu jeho nedostatku na planetě, ale aby se těžba vyplatila, musí se ho nacházet dostatek na jednom místě. Na světě v tuto chvíli nemáme tolik dostupného lithia na to, aby bylo možné provést zelenou tranzici tak, jak to již nyní popisují některé mezinárodní dohody. Počítá se například se zákazem spalovacích motorů v dopravě, pakliže počet vozidel poroste konstantním tempem. Cena lithia tedy už loni bořila rekordy téměř každý den a svého vrcholu dosáhla letos v březnu. Výrobci elektrických vozidel pak zdražili kvůli rostoucím cenám materiálů používaných k jejich výrobě, tedy včetně lithia.
Podle některých odborných odhadů se může na východě Ukrajiny nacházet až 500 tisíc tun oxidu lithného a dalších forem lithia. Ukrajina zatím není velkým hráčem v těžbě tohoto vzácného kovu, ale pokud jsou tyto odhady správné, mohla by mít jedny z největších lithiových rezerv na světě. Koncem loňského roku začala vydávat povolení k průzkumným pracím nejen pro těžbu lithia, ale také kobaltu, niklu a mědi, tedy dalších kovových prvků, na nichž je úspěch zelené tranzice přímo závislý. První dvě společnosti, které vyjádřily zájem o licence, byly australská European Lithium a čínská Chengxin Lithium. V obou případech by se jednalo o průzkumné práce na východě země v Doněcku a v oblasti města Kropyvnyckyj ve střední Ukrajině.
Od jedné závislosti k druhé
Ačkoliv se nyní západní svět začíná postupně zabývat otázkou, kde vzít minerály potřebné k zelené tranzici, v konkurenci se zbytkem planety v tomto závodu s časem poněkud zaostává. Největšími producenty lithia jsou Chile, Argentina a Bolívie v Jižní Americe (takzvaný lithiový trojúhelník) a také Čína a Austrálie. Největšími dovozci jsou pak opět ČLR, Japonsko, Jižní Korea a Spojené státy. Zhruba 75% světové produkce lithia, kobaltu a vzácných zemin pochází z Austrálie, Demokratické republiky Kongo a Číny. Ta navíc vládne světovému trhu s lithiovými bateriemi, jichž produkuje 79%.
Čtěte také: Lithiová horečka a temná strana udržitelnosti: proč Srbové blokují mosty a silnice
Evropská unie i USA se nyní snaží rychle navýšit domácí těžbu lithia a produkci lithiových baterií. Podle odhadů by to mělo mít za následek snížení čínské dominance trhu na zhruba 66 % do roku 2030. Spojené státy chtějí dosáhnout 14% podílu na trhu a Evropská unie 16%.
I když se nedá přímo říct, že Rusko obsadilo Ukrajinu kvůli lithiu a dalším, zejména do budoucna perspektivním prvkům, je zřejmé, že ukrajinské suroviny jsou rozsáhlé – ať už nerostné či zemědělské. V zájmu Evropské unie, jež Ukrajině nedávno udělila status kandidátské země EU, pak bude získávat větší kontrolu nad strategickými surovinami, mezi něž lithium patří.
Ovšem ani otázka lithia není jednoduchá, jak ukázaly nedávné masové protesty v Srbsku, jež vedly ke zrušení miliardového projektu vedeného těžařskou korporací Rio Tinto. Ta měla v zemi postavit největší lithiový důl Evropy. Protestující poukazovali na negativní dopady těžby na životní prostředí i na místní obyvatele. Veškerá těžba kritických minerálů, kterých je potřeba pro zelené technologie významné množství, s sebou nese rizika pro člověka i přírodu. Dá se tedy pochybovat o zelenosti i udržitelnosti těžebního průmyslu, ať už jde o fosilní paliva či lithium.
Otázkou zůstává, jakým směrem se bude evropská energetická politika ubírat. Je zřejmé, že tato budoucnost musí být bezpečná i zelená. To ale bohužel nemůžeme říct o energetické politice Evropské unie v její dnešní podobě, tedy když pouze střídá jednu závislost za druhou – místo ruských fosilních paliv je to nyní čínské lithium. Další možností, jak zajistit snižování emisí i větší energetickou bezpečnost, je pak výrazné snižování spotřeby energie. To se ovšem jeví jako nejméně populární řešení.
Jestli všechny popsané dohady a otazníky nebudou pro Evropu i celý svět nakonec znamenat „fatální zdržení“, se jistě časem dozvíme.
