Arménie vs. Ázerbájdžán: Válka nikdy neskončila, mírový proces nikdy neexistoval

Během války v Náhorním Karabachu v roce 2020 mnozí lidé v Ázerbájdžánu tvrdili, že byla nezbytná, včetně ztrát na lidských životech, aby se předešlo dalším obětem v budoucnosti. Podle jejich argumentů předchozí ozbrojený konflikt v letech 1988–1994 mír nepřinesl a pokračující potyčky, někdy i s lidskými oběťmi, se staly v dalším období běžnou záležitostí. Ázerbájdžán tedy potřeboval vést válku v plném rozsahu, aby konflikt zcela ukončil, a dosáhl tak trvalého míru.

Vznášené nároky mají iredentistickou povahu – obhajují anexi cizích území na základě údajných historických nebo etnických vazeb.

Tento argument je nejen eticky nepřijatelný (co osud těch, kteří zemřou během „nutného zla“ plnohodnotné války?), ale také hluboce naivní. Od jedné eskalace k druhé jsme byli svědky toho, že chybí upřímný a smysluplný mírový proces, a boje vesele pokračují dál. Ty, které vypukly v úterý (13. září 2022;  pozn. překladatele) jsou nejkrvavější od druhé války v Náhorním Karabachu a dokazují naivitu argumentu „jedna válka – pak mír“.

Dozvuky boje za nezávislost

Po skončení druhého ozbrojeného konfliktu v roce 2020 byla rétorika Ázerbájdžánu agresivní, jeho představitelé vznášeli územní nároky na nejjižnější arménskou provincii Sjunik a odmítali i jakkoli konstruktivně jednat s arménským vedením Náhorního Karabachu. Vznášené nároky mají iredentistickou povahu – obhajují anexi cizích území na základě údajných historických nebo etnických vazeb.

Tyto nároky se staly součástí poválečné ázerbájdžánské reality. Před válkou v roce 2020 byla tvrzení Ázerbájdžánu, že má historický nárok na oblast Zangazur (jejíž součástí je Sjunik), okrajová a omezovala se na krajně pravicové panturecké kruhy. Když po utichnutí bojů Ázerbájdžán v červenci 2021 založil na západě svého území Východozangazurskou hospodářskou oblast a budoucí koridor spojující enklávu Nachičevan se zbytkem země označil za „Zangazurský koridor“, bylo zřejmé, že se oficiální debata posunula novým, expanzionistickým směrem. Pokud totiž existuje Východní Zangazur, musí existovat i Západní Zangazur – což má být právě dnešní Sjunik v jižní Arménii.

Čtěte také: Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět

K překvapení řady lidí začala oficiální a provládní média nedávno hovořit i o „Íránském Ázerbájdžánu“ a vrátila se ke starému pantureckému slovníku hnutí za nezávislost z 90. let.

Utopické iredentistické představy o „sjednoceném Ázerbájdžánu“ byly charakteristické pro diskurz druhého prezidenta Abulfaze Elčibeje a jeho strany Lidová fronta na počátku 90. let – paradoxně hlavních historických antagonistů současného režimu. Zásadní ale je, že tyto myšlenky, které byly součástí širšího hnutí za nezávislost, ovlivnily i formování postsovětské národní identity v Ázerbájdžánu.

Po nedávných bojích a mrtvých se ázerbájdžánská občanská společnost stala ještě neviditelnější.

Otec současného prezidenta Ilhama Alijeva, prezident z let 1993–2003 Hejdar Alijev, takové územní nároky nevznášel. Místo něj preferoval ázerbájdžánství jako inkluzivní budování národa bez iredentismu a agresivního nacionalismu. Od války v roce 2020 kult osobnosti exprezidenta Hejdara Alijeva také ustoupil do pozadí – jeho při vyjednávání převážně vstřícný přístup k řešení konfliktu je nyní v rozporu se současným chladnokrevným diskurzem vítězství.

Po skončení druhé války, kdy se národní identita semkla kolem této ideje vítězství a „železné pěsti“ Ilhama Alijeva, není potřeba „nových obzorů“ ničím jiným než oživením pozapomenutých expanzionistických myšlenek. A nejde jen o diskurzivní posun – nedávná eskalace ukazuje, že Ázerbájdžán chce Arménii přinutit k přijetí nadiktovaného „míru“. Takového, který má jen splnit požadavky Ázerbájdžánu, mír bez usmíření.

Pohádka o vyjednávání

Začátkem letošního srpna – po červencovém setkání arménských a ázerbájdžánských ministrů zahraničí v Tbilisi – provedl Ázerbájdžán v Náhorním Karabachu vojenskou (údajně odvetnou) operaci. Poté se 31. srpna v Bruselu sešli prezidenti Ilham Alijev a Nikol Pašinjan. Ani v jednom případě nevzniklo žádné společné prohlášení týkající se osudu Náhorního Karabachu. Smyslem těchto jednání bylo dle Ázerbájdžánu „připravit obyvatelstvo na mírovou smlouvu“. Necelé dva týdny po druhém setkání se obě země opět ocitly ve vojenském konfliktu; jasný důkaz toho, že se nedokázaly dohodnout na zásadních otázkách.

Můj nedávný tweet kladoucí otázku „Kde je občanská společnost Ázerbájdžánu?“ se netýká pouze současné eskalace, ale také role občanské společnosti v mírovém procesu. Pokud je cílem jednání přivést národy k míru, proč se jich neúčastní ani občanská společnost, ani opoziční politické strany? A co hůř: proč ani hlavní proud občanské společnosti, ani politická opozice nepřišly s žádnou alternativou k přístupu vládnoucího režimu? Po nedávných bojích a mrtvých se ázerbájdžánská občanská společnost stala ještě neviditelnější.

So… where is the 'civil society of Azerbaijan'?

— Bahruz Samadov (@bahruz_samad) September 13, 2022

Jednání jsou plně v rukou vládnoucích politiků a ostatní společenské subjekty ani nemají vůli nabízet své alternativy. Taková situace jen posiluje moc režimu, a to navzdory ekonomickým problémům Ázerbájdžánu a vlně sebevražd veteránů z druhé války v Náhorním Karabachu. I když se stále objevují hlasy vystupující proti válce, jako například promírové prohlášení hnutí NIDA, tyto sice odvážné, ale slabé skupiny nemají dostatečný vliv, aby mohly nabídnout alternativy.

Skutečným aktem odvahy by bylo zpochybnit samotné principy, na kterých stojí současná ázerbájdžánská národní identita.

Domácí politické strany neudělaly nic pro navázání dialogu s politickými stranami a skupinami v Arménii. Mezi opozicí i občanskou společností je mnoho nacionalismu, a od nacionalistů neočekávám nic konstruktivního. I když jsou režimem často potlačováni, v zásadě sdílejí základní hodnoty utlačovatelského režimu.

Nacionalistická realita: existuje alternativa?

Těm progresivním skupinám a jednotlivcům, kteří jsou nadále oddáni míru, nestačí pouze odsoudit nacionalistickou politiku země nebo jednotlivé incidenty, dokonce nestačí ani odmítnout celou ázerbájdžánskou politickou scénu. Skutečným aktem odvahy by bylo zpochybnit samotné principy, na kterých stojí současná ázerbájdžánská národní identita.

Čtěte také: Karabach i po příměří krvácí, Moskva s Ankarou se tu dál přetahují o vliv v regionu

Rozpad Sovětského svazu ukázal, že jeho „přátelství národů“ bylo iluzí. Hrůzy první války v Náhorním Karabachu vytvořily národní identitu založenou na pomstě a odmítání mírového soužití. Nakazila celé politické spektrum, a to navzdory nepřátelství mezi vládou a opozicí. Druhá válka mu pak propůjčila identitu, která je obsažena v nových militantních symbolech, jako jsou památník Železná pěst a Park vojenských trofejí v Baku.

Progresivní Ázerbájdžánci by měli zvážit, zda nepřijmout radikálně odlišný národní étos. Na první pohled nemáme příliš co nabídnout. Vždyť i sám zrod ázerbájdžánského národa je historicky spojen s mezikomunitním násilím s Armény na přelomu 19. a 20. století.

Pokud se však podíváme na spisy raných ázerbájdžánských intelektuálů, můžeme vidět, jak se alespoň někteří z nich stavěli k etnickému nacionalismu kriticky. Tento narativ si musí znovu najít cestu do povědomí ázerbájdžánské veřejnosti.

Je pravdou, že takové prameny nejsou hojné a později byly navíc diskreditovány autory sovětské éry. Nicméně právě tyto zdroje, ať už rané, nebo novější, jako například román Akrama Aylisliho zabývající se tabuizovaným tématem pogromů na Armény v Ázerbájdžánu, jsou klíčové pro budování nové obrazotvornosti i národního étosu.

Bez tohoto cíle a takové strategie, spolu s přímým dialogem s partnery v Arménii a Náhorním Karabachu, nebudeme my, pokrokoví lidé, nikdy schopni poskytnout smysluplnou alternativu k válce.

Podívejte se také na naši reportáž o druhé válce v Náhorním Karabachu:

Z anglického originálu „The war never ended; the peace process never existed“ publikovaného 14. září 2022 na serveru OC Media přeložil Jakub Ježek.