Uplynulo takřka 33 let od sametové revoluce, ale zdá se, že mnozí Češi zůstali mentálně ještě v dobách tuhé totality. Tvrdí to alespoň ve své unikátní publikaci Neznámá společnost sociolog Pavel Pospěch. Jak se od té doby proměnily naše touhy, hodnoty a priority? Jsme více občansky angažovaní, anebo spíš propadáme konzumu?
Co Čech, to bazén. Tento výrok zní možná poněkud přehnaně, avšak není daleko od pravdy. Napadlo vás někdy, že Česko patří v rámci Evropy k zemím s největším počtem zahradních bazénů? Touto vymožeností se dokonce může pochlubit každá třetí zahrada. Vlastní dům s bazénem představuje v tuzemsku zkrátka projev úspěchu a celoživotní sen, za nímž se žene mnoho domácností. Mohou nám v této posedlosti konkurovat pouze Francouzi a Španělé, tedy dva státy obdařené na rozdíl od Česka subtropickým klimatem i mořem.
Vlastní bydlení, a když ne, tak aspoň hypotéka, auto, chata, to vše je v tuzemsku považováno dnešními měřítky za známku dospělosti.
Jak je tedy možné, že se zrovna Češi řadí – i přes zdejší nedostatek vody – mezi největší milovníky vodních radovánek ve svém bazénu? Odpovědět na tuto otázku se snaží brněnský sociolog Pavel Pospěch. Přesné vysvětlení tohoto prazvláštního trendu, který se u nás rozmohl v 90. letech, ale nenalezl. Řadí ho však mezi jeden z typických projevů takzvaného privatismu neboli odklonu od veřejného komunitního života do soukromé sféry.
Vlastní byt jako známka dospělosti
Naše snahy a hodnoty se zkrátka podle autora upínají spíš k rozšiřování vlastního majetku než k utužování a rozvoji společnosti. „Nástrojem utváření sebe sama se stala soukromá spotřeba,“ upozorňuje s jistou dávkou zklamání. Na odbyt jdou mnohem více lifestylové časopisy o bydlení, designu či kráse, v nichž hledáme inspiraci jak si naše hnízdečka lépe vybavit, než společensko-politické plátky typu Respekt.
Posedlost majetkem lze samozřejmě vypozorovat v téměř všech společnostech, ty postkomunistické však – zvláště pak česká – mají svá specifika.
Vlastní bydlení, a když ne, tak aspoň hypotéka, auto, chata, to vše je v tuzemsku považováno dnešními měřítky za příznak dospělosti. Každý, kdo se od této orbity odchyluje, je naopak vnímán jako nevyzrálý a mnohdy líný jedinec. Tomuto společenskému postoji nahrávají i statistiky, podle nichž se v Česku může zhruba 70 % lidí pochlubit svým bytem nebo domem, což představuje v rámci zemí EU nadprůměr.
Čtěte také: Hrušky po tornádu: Pořád mi volají lidi a chtějí pomáhat. Ještě to není tak zlé s tou českou společností
Autor však z druhé strany poukazuje i na stinné stránky privatismu v českých podmínkách. „S bazény jsme na tom dobře, s volební účastí už ne,“ píše hned v úvodu. Stažení se do své bubliny a soustředění se primárně na zvelebování našeho prostotu opevněného stěnami či ploty vede přirozeně ke ztrátě zájmu o věci veřejné. Kdo nám vládne, je pro řadu lidí druhořadé. A že čísla, kterými operuje Pospěch, pro nás příliš příznivě nevyznívají. Mezinárodní průzkum OEDC ukázal, že skoro 60 % mladých Čechů politika vůbec nezajímá (mezi 39 zeměmi jsme obsadili předposlední místo před Litevci).
Kde se vzala taková ignorance zrovna u české mladé generace a proč jsou Češi zahleděni víc do sebe než jiné evropské národy? Lze snad hledat původ tohoto stavu v komunistické minulosti? Právě těmto otázkám a úvahám je věnována první kapitola knihy nazvaná „Privatismus“.
Zamrzli snad Češi v komunismu?
Následuje dalších devět kapitol, ve kterých Pospěch nastiňuje různorodé trendy, jimiž česká i celosvětová společnost procházejí. Tedy například postoj ke klimatické změně, covidové krizi, vztah venkova a města či otázka přizpůsobivých a nepřizpůsobivých obyvatel. Výběr témat však občas působí nahodile a nesouvisle. Přece jen klimatickou změnu a problematiku českých bezdomovců toho spolu příliš mnoho nespojuje.
V některých částech autor více uvažuje nad aktuálním stavem, jako v případě dopadů covidové krize, v jiných se více vrací k obecným strukturálním problémům typu rozdílu mezi voliči na venkově a ve městě. Tuhle pozoruhodnou sérii úvah uzavírá kapitola zasvěcená celkovému kolapsu naší společnosti, k němuž částečně došlo během covidové krize, kdy Česko trhalo světové rekordy v počtu zemřelých na počet obyvatel.
Ztrátu důvěry občanů ve stát autor ilustruje na metanolové aféře, která rozkryla ohromné rozměry nelegálního obchodu s alkoholem.
Knihou i přes pestrost probíraných otázek prostupuje neviditelně jedna ústřední myšlenka. Češi ani téměř 33 let od sametové revoluce nevnímají svůj stát jako rovnocenného partnera, a naopak mají pocit, že jim hází klacky pod nohy a je třeba ho neustále obcházet. Jejich postoj se tak v tomhle ohledu od dob komunismu příliš nezměnil, myslí si Pospěch.
Právě ona zahleděnost do vlastních životů spolu s dlouholetým úpadkem hodnot a státních institucí vyvrcholila podle sociologa totálním nezvládnutím pandemické situace. Místo dodržování epidemických pravidel se řada našinců snažila předpisy vychytrale obelstít, podobně jako se o to mnozí snaží za volantem. Svůj nesmazatelný podíl na tom samozřejmě měla i nešťastná diskuse kolem celé pandemie, do níž se vložila i řada rádoby odborníků.
Čtěte také: Nestojíme o vaše plyšáky aneb Jak vypadá skutečná pomoc obětem přírodních katastrof
Indicií, že náš stát (nejen vláda) v posledních dekádách ztrácí u občanů důvěru a nalézá se v úpadku, přitom minulost ukázala více než dost. Autor zde uvádí pro ilustraci metanolovou aféru z roku 2012, která tehdy rozkryla ohromné rozměry nelegálního obchodu s alkoholem. K němu dopomohly daňové úniky, celková neefektivita opatření i neschopnost zajistit jejich vymáhání.
Právě tato pasáž pojednávající o společenském kolapsu zároveň s první kapitolou o privatismu jsou z mého pohledu jednoznačně nejvydařenější a rozhodně stojí za to se do nich ponořit. Oproti jiným částem zde Pospěch přináší o Češích nové postřehy a souvislosti, které člověka přimějí zamyslet se nad vlastním životem a přístupem k němu.
Antihrdinové dneška
Naopak u některých jiných témat autor často opakuje poznatky, které jsou již obecně známé. Příkladem mohou být předložené důvody, proč venkov volí populisty. Protože je zkrátka víc ohrožen chudobou, nezaměstnaností a sociálními problémy. Většina vzdělaných lidí se rovněž soustředí více do měst než vesnic.
V části, kterou věnuje otázkám lidské přizpůsobivosti, se zase kriticky dívá na vztah většinové společnosti k bezdomovcům a obecně k lidem na sociálním dně. Pospěch tento jev spojuje hlavně s faktem, že se u nás bezdomovectví řeší především na represivní úrovni. Dokládá to zákonem o obcích přijatém v roce 2000, který posílil možnost zastupitelstev potírat určité druhy chování na veřejnosti, či vyhláškou o zákazu konzumace alkoholu na veřejnosti. Tato opatření podle autorových slov přispěla ke stigmatizaci bezdomovců, přičemž ochranu a zájmy většinové společnosti – zejména dětí či starších osob – zde zlehčuje.
Autor při analýze jednotlivých fenoménů operuje sociologickými průzkumy a vychází z historie i filozofie.
„V reportážích se začínají častěji objevovat zranitelné skupiny: děti, matky s dětmi, školy na výletě, dětská hřiště. Vše, co je v naší společnosti posvátné a zranitelné, náhle čelí ohrožení ze strany nově nalezených antihrdinů: nebezpečných bezdomovců,“ píše Pospěch.
Je pak na zvážení každého čtenáře, zda se s autorem takhle názorově vyhraněného komentáře ztotožní, nebo ho bude považovat za přehánění, či ho přímo odsoudí jako amorální. Je ale objektivně zřejmé, a pro mnohé pochopitelné, že s přibýváním lidí v sociálně špatné situaci, z nichž někteří propadají alkoholu či drogám, roste ve společnosti i všeobecná ostražitost.
Kniha jako celek každopádně představuje velmi zajímavý pohled do hlubin současné české společnosti. Je psaná srozumitelným jazykem bez zbytečných naučných frází. O soupis asociací a náhlých myšlenek se však rozhodně nejedná. Autor při analýze jednotlivých fenoménů operuje sociologickými průzkumy a vychází z historie i filozofie.
Nelze však přehlédnout, a v mém případě ani odpustit, že se některé kapitoly zdají být poněkud nedotažené. Autor sice nadhodí zajímavé téma, ne vždy ho ale dokáže dotáhnout do konce, který by zasluhovalo. Jedním příkladem za všechny pak může být část věnovaná venkovu a městu, která by jistě snesla i hlubší porovnání regionů v rámci Česka.
Češi jakožto zdatný, sportovně založený národ se jistě ve svých bazénech neutopí, avšak tato republika se díky jejich lhostejnosti bude zřejmě ve svých vleklých problémech topit dál.
Pavel Pospěch: Neznámá společnost. Host, Brno, 2021, 200 str.
