Asadovská Sýrie se vrací do Ligy arabských států po dlouhých 12 letech, kdy z ní byl tamní režim vyloučen. Za brutální represe proti vlastnímu obyvatelstvu během arabského jara. Diktátorův návrat nyní stvrzuje jeho vítězství v krvavé občanské válce a také akceptování této reality regionálními sousedy.
Syrský prezident Bašár al-Asad se 19. května zúčastnil summitu Ligy arabských států v saúdskoarabské Džiddě. Nedávného vyvrhele arabského světa to prakticky plně rehabilitovalo ve společenství sdružujícím země Blízkého východu a severní Afriky. Občanská válka v Sýrii, v níž padlo na půl milionu lidí, je zapomenuta, stejně jako ostrakizace režimu, který na ní nesl lví podíl.
Poslední měsíce zaznamenává Blízký východ razantní proměny na poli mezinárodních vztahů a „syrský návrat“ je vedle diplomatického sblížení Rijádu s Teheránem, jak už o tom Voxpot psal, dalším mezníkem nových poměrů.
Čtěte také: Zlom na Blízkém východě: Teherán a Rijád navazují diplomatické vztahy, v pozadí je Čína
Na pravidelném summitu Ligy arabských států (LAS), kam byl Bašár al-Asad Saúdskou Arábií přizván, bylo na prezidentovi vidět, že si obnovení své legitimity v regionu užívá plnými doušky. Přitom právě pořádající země se v roce 2011 postavila jednoznačně na stranu protiasadovské opozice, kterou mohutně vyzbrojovala spolu se Spojenými arabskými emiráty a Katarem. Ten se jako jediný vyslovil k přijetí Sýrie do LAS velmi chladně, až odmítavě, avšak podle slov svých představitelů nechtěl stát proti arabskému konsensu.
Politika, ne lidská práva
Počátek viditelného zlepšování vztahů Damašku s jeho bývalými nepřáteli jsme mohli pozorovat už během ničivého zemětřesení, které zasáhlo Sýrii a Turecko letos v únoru. Arabské státy se přidaly ke štědré mezinárodní pomoci, a v rámci této naléhavé situace se musely začít s Asadovým režimem bavit.
Odklon arabských zemí od někdejší loajální politiky vůči Washingtonu signalizuje právě i návrat Sýrie do Ligy arabských států.
Ovšem samotné tragické události přírodní katastrofy by nejspíše k narovnání vztahů nestačily. Je proto potřeba vnímat i měnící se politické klima v regionu, které souvisí především se sblížením Saúdské Arábie s letitým úhlavním nepřítelem – Íránem, jehož je Sýrie klíčovým spojencem.
Čtěte také: „Chleba není, snědli ho Syřani.“ Ti jsou Libanoncům trnem v oku i levnou pracovní silou, na černo
Lidská práva nejspíše nehrála příliš velkou roli ani ve vyloučení země z Ligy arabských států, ani nyní při jejím znovupřijetí. Během arabského jara v Sýrii potlačovaly doma mnohé státy LAS revoluční tendence rovněž brutálně. Bahrajn například utopil studentské protesty v krvi s pomocí Saúdské Arábie, jež svému spojenci ochotně vyhověla. Když zase v Egyptě uchvátila moc armáda, zmasakroval nynější prezident Abd al-Fattáh as-Sísí na náměstí Rábi’a al-Adawíja během pouhého dne kolem tisíce přívrženců svrženého prezidenta Muhammada Mursího. Událost se stala jedním z nejhorších násilí na demonstrantech v tomto století.
O lidskoprávním rozměru vyloučení Asada z ligy si nelze dělat velké iluze, přestože syrská občanská válka co do brutality režimu a lidských obětí skutečně (společně s tou jemenskou) předčila všechny konflikty související s arabským jarem.
Američanům navzdory
Dohodu mezi Rijádem a Teheránem iniciovala Čína, což se rozhodně nelíbí Spojeným státům a Velké Británii. Odklon arabských států od někdejší loajální politiky vůči Washingtonu tak signalizuje i návrat Sýrie do LAS. Američtí politici se v této souvislosti nechali slyšet, že oni rozhodně návrat Damašku do mezinárodního společenství nepodporují, naopak i nadále hodlají pokračovat v uvalených sankcích na válkou i zemětřesením zdevastovanou zemi.
Čtěte také: Joe Biden na Blízkém východě: Kormidlem se otáčet nebude, jen ta ropa…
V této souvislosti nutno zmínit, že sankce brzdí obnovu Sýrie, a tudíž drasticky dopadají na civilní obyvatelstvo. Zahraniční firmy se totiž zdráhají v zemi investovat v obavách, že je americké restrikce postihnou. Tuto skutečnost celkem pochopitelně zdůrazňuje Asadův režim, ovšem zmiňuje to ve svých zprávách i OSN.
Administrativě Josepha Bidena se však nepodařilo přesvědčit klíčové partnery na Arabském poloostrově, aby se i nadále podílely na politické izolaci Sýrie, podobně jako se jim to nedaří v případě snah o izolaci Ruska poté, co napadlo Ukrajinu. Nakonec to tedy spíše vypadá, že Spojené státy izolují samy sebe z regionu Blízkého východu, zvláště na úkor Číny.
Od zdánlivě neodvratného pádu zachránila Asada ruská intervence zahájená v roce 2015, tedy v době, kdy už nekontroloval ani většinu syrského území.
Návrat Damašku do Ligy arabských států trefně glosoval na youtubovém kanálu BreakThrouh News ředitel think-tanku Gulf State Analytics Giorgio Cafiero. Prohlásil, že není v zájmu regionu, aby v něm vznikl režim, jenž by se svou dlouholetou izolací nakonec mohl transformovat v nějakou arabskou verzi Severní Koreje. Tedy i to může být důvodem k navázání styků se Sýrií.
Asadův režim je navíc v zemi už delší dobu považován za neotřesitelnou realitu – prakticky od doby, kdy Západ soustředil své síly na zničení Islámského státu na území Sýrie a Iráku, což se podařilo v roce 2019.
I spoke to @BTnewsroom’s @RaniaKhalek and @EugenePuryear about how pragmatism, not love, explains why #SaudiArabia and a handful of other Arab states are bringing #Syria’s government back in from the cold. pic.twitter.com/H7s1t8JZ0C
— Giorgio Cafiero (@GiorgioCafiero) May 13, 2023
Od zdánlivě neodvratného pádu pak zachránila Asada ruská intervence zahájená v roce 2015, tedy v době, kdy už nekontroloval ani většinu syrského území. To posléze dobyl zpět právě s pomocí Moskvy. Nyní mu patří všechna teritoria mimo severní oblasti Idlibu, který kontrolují povstalci. Rozsáhlá severovýchodní území zase ovládají Syrské demokratické síly (SDF), jež s podporu Západu vyhnaly organizaci Islámský stát. V oblastech Idlibu, které mají pod kontrolou islamistické skupiny, má značný vliv také Turecko, zatímco na územích pod SDF se angažují Američané.
Plná rehabilitace Asada arabskými státy je poslední kapkou pro aktivisty a odpůrce tamního režimu. Vleklá krvavá válka, v níž zemřely statisíce lidí, miliony jich utekly a některá města prakticky lehla popelem, brutální autoritářský systém neodstranila. Spousta Syřanů však ztratila víru v nadějný konec už v průběhu téměř dvanáctiletého konfliktu, a to když opozici téměř zcela ovládly islamistické skupiny. Ty nedaly vzniku demokratické Sýrie žádnou šanci.
