Lenka Hrabalová v rámci svých cest navštívila obyvatele stanů na předměstí Rakky. Jaká je jejich každodenní realita i po pádu režimu Bašára Asada?
Kdysi šlo o „hlavní město“ Islámského státu. Dnes je syrská Rakka a její okolí útočištěm lidí, kterým sebrala domovy vleklá občanská válka.
Cestovatelka a znalkyně regionu Lenka Hrabalová pro Voxpot popisuje jejich současný život i naděje po osvobození země.
Vstupujeme mezi stany vytvořené z plachet, dek a dřeva. Předměstí Rakky zvané Hawídža je stany obsypáno, v odpoledním slunci na břehu Eufratu mezi zlatým rákosím vypadají takřka idylicky.
Okamžitě se k nám sbíhají lidé a začínají jeden přes druhého mluvit s širokým úsměvem na rtech. Záhy mě trkne do nosu, že jde jen o staré lidi a děti do šesti let.
Nikdo jiný tu není, všichni pracují a snaží se vydělat jakékoli drobné peníze.
„Jste kočovníci, nebo uprchlíci?“ ptáme se. Někdy to zkrátka člověk nepozná.
„Obojí,“ směje se nejupovídanější děda skrze tři zbývající zuby. „Jsme z Rasáfy. Naše město už neexistuje.“
Není kam se vracet
„Nová Rasáfa“ je pracovní název, kterým jsem pojmenovala rozlehlé pláně mezi zástavbou, silnicí a mokřady, za Eufratem od centra Rakky. Žije tu dvě stě sedmnáct rodin z města Rasáfa, které v roce 2017 srovnal se zemí Asadův režim.
Už sedm let tak fungují v nejprostších podmínkách. „Jsme tu všichni z Rasáfy, támhle za křižovatkou jsou ale z Homsu nebo Aleppa. Uprchlíků tu není málo. Někteří si mohli dovolit byty, většina na to nemá,“ vypráví mi muž stojící v čele skupiny.
„Ani třeba úředníci, učitelé? Kde jsou ti?“
„Ti tu nejsou. Ale pravdu říct, u nás v Rasáfě jich nikdy moc nebylo,“ říká jiný děda, jehož manželka s nádherným tetováním na obličeji stojí za ním.
Jsou z velkého a kdysi mocného kmene Šammar. Rasáfa byla ale vždy odloučená a chudá, lidé tam byli pastevci a zemědělci.
Musím položit obligátní otázku, bez které se v dnešní Sýrii rozhovory nedělají: „Co pád režimu? Jak to vnímáte?“
„Jsme…“
„Pardon, to slovo, které jste použil, neznám,“ omlouvám se. Regionální dialekt Rasáfy mi dělá problém.
„Jsme nadšení!“ vyhrkne druhý muž a všichni se radostně smějí.
„Myslíte na návrat? Teď, když padl režim?“
„Kam bychom se vrátili? Rasáfa je město duchů!“
Rozhlédnu se kolem. Už vím, jak to tu funguje. Vodu tahají do cisteren hadicemi ze sousedních domů, pokud mají jejich majitelé dobrou náladu. Na záchody se chodí do rákosí.
Škola tu není. Potulná školka se neobjevila už roky. Muži nemají zaměstnání, nechávají se najímat na nárazové práce, ženy a děti sbírají dřevo a plasty za půldolar na den.
A navíc panuje příšerná zima – v hotelu jsem spala v péřovce a čepici. Opravdu je to tady lepší? Nenechávají mě váhat.
„V Rasáfě nezbylo nic. Není tam pitná voda, voda ve studních je slaná, domy srovnané se zemí, není elektřina. Nezbylo vůbec nic. Není k čemu se vracet.“
Čtěte také: Naděje mezi troskami. Voxpot přináší unikátní reportáž z osvobozené Sýrie
Navštěvujeme několik rodin. Vrátit se neplánuje žádná. Možná se tam v létě zajedou podívat.
Odcházíme a doprovází nás horda dětí. Utíkají před foťákem, strkají se a závodí. Dostávám nápad. „Děti, běžte a přineste mi svoje oblíbené hračky,“ vyzývám je.
Zarazí se a zírají na mě. „My nemáme žádné hračky,“ odpovídá mi asi dvanáct špuntů.
„Jen tenhle míč, ale je rozbitý.“ Asi šestiletý Ahmed, mluvčí skupiny, mi podává balon, který dávno pukl, je naplněný plastovými sáčky a hrubě sešitý. Kopat do něj ale jde.
Nám pukají srdce. „Kolik mají hraček tvoje děti?“ ptám se našeho fixera a průvodce.
„Mají celý pokoj,“ odpovídá zaraženě.
Po setmění si před večeří střihnu ostrou chůzí procházku na místní trhy, kde najdu hračkáře a koupím dva fotbalové míče. Na druhý den se u uprchlíků ještě zastavíme.
Na břehu Eufratu
Eufrat v odpoledním slunci modře září a jeho vody jsou překvapivě čisté. Na břehu postávají auta, lidé pokuřují vodní dýmky a pijí kafe z potulných kaváren přimontovaných za motorkami nebo tuktuky.
Pod mostem, po kterém projíždíme, se shromažďují rybáři a chytají drobné rybky na přilepšenou k večeři. Velké ryby se teď nechytají – kvůli mrazům jsou hluboko a také je sezona, kdy kladou vajíčka.
Je to zakázané – nevím jestli oficiálně, nebo jen rybářskou lidovou moudrostí, ale všichni se shodnou: je to „harám“.
Z druhé strany mostu se k vodě blíží veliké stádo ovcí, největší, jaké jsme zatím viděli. Sjíždíme dolů a opatrně se k němu přibližujeme, abychom nevyděsili zvířata, a zejména množství plachých jehňátek.
Jejich majitel, Ahmad z kmene Ubajd, nám vychází vstříc. Už zdáli, když viděl, že na stádo mířím foťákem, si upravil turban a nyní na kulatou tvář nasadil přívětivý výraz. Je na své stádo patřičně hrdý, takže pozornost vítá.
„Kdysi, před Dáešem, jsem měl tři tisíce ovcí! Teď mám tři stovky,“ vypráví, zatímco gestikuluje na své tři děti a ženu, co mají dělat.
„V roce 2011 přestalo být bezpečno. Člověk se bál vyrazit na pastviny do hor, aby ho tam Dáešovci nezastřelili. Tak jsem se stáhl do města a jeho okolí, pod ochranu SDF. Je tu ale málo kočovišť, tak jsem musel stádo zredukovat,“ popisuje.
Kočovníků jsme po cestě do Rakky viděli mnoho. Jejich šedé stany zdobí hnědé pláně, které by toto dobou měly být zelené.
„Poslední dva, tři roky prší hodně málo. Není to dobré, ovce nemají co jíst. I proto držíme nízké počty,“ pokračuje kočovník, když se zajímám o krmení.
„Před rokem 2011 dával režim kočovníkům podporu na krmivo, takže to bylo snazší. Pak ale kvůli válce přestal a v posledních letech musím pro ovce žrádlo přikupovat. Ani kvůli tomu jich nemůžu mít víc.“
„Kam teď míříte? Vracíte se někam do stanu?“
„Ne, budeme spát tady. Dám na náklaďák stan a vyspíme se v něm. Zítra pokračujeme dál, do hor,“ ukazuje Ahmad za obzor.
Ještě to sice nejsou ty hory, o kterých sní, že se do nich vrátí. Z těch má stále ještě obavy – jako mnozí jiní neví, co od nové Sýrie čekat. Jako kočovník se však má k čemu vrátit.
Autorka je arabistka a íránistka.
