V Evropě zuří lesní požáry v nevídaném počtu. Amazonský deštný prales se stále kácí převratnou rychlostí a v tuzemsku lesy zdecimoval kůrovec. Souvislosti se dají najít s klimatickou změnou i s lidským jednáním. Za jak dlouho se ekosystémy zhroutí, nikdo neví, ale až se tak stane, bude to katastrofální. O tom i o naději jsme se bavili s analytikem Jiřím Lněničkou z projektu Fakta o klimatu.
Sešli jsme se nejprve v kavárně, ale nakonec nás stejně zlákaly nedaleké stromy. Při procházení pod Špilberkem v Brně jsme míjeli krásné lípy a sem tam nějaký jehličnan. Jejich blahodárný vliv na teplotu byl cítit.
Zatímco na rozpáleném chodníku nebylo k vydržení, mezi stromy se člověku dýchalo mnohem lépe. I takto si můžeme uvědomit, že les nám nedává pouze dřevo, ale mnohem více. Také o tom jsem se bavil s Jiřím Lněničkou. Ten mi vysvětlil, jaké nebezpečí zeleným mohykánům hrozí a jak ho umocňuje klimatická krize i lidská činnost. On sám ale hlavu nevěsí a věří, že lidé se dokážou napravit a nezničí si planetu.
Na mnoha místech Evropy teď během léta zuří požáry. Můžeme to připsat na vrub klimatické změně?
Důležité je oddělit požár a podmínky, které jsou vhodné k jeho vzniku. To jsou dvě různé věci. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) je 90 % požárů na světě způsobeno člověkem. Takže můžeme hodně ovlivnit už tím, jak budeme zacházet s krajinou a jak se v ní budeme chovat.
Takže na tom oteplování planety nemá svůj podíl?
Klimatická změna způsobuje, že podmínky pro vznik požáru jsou dnes častější než v minulosti. Nejenom v Evropě, ale celosvětově. K tomu, aby oheň vznikl, jsou potřeba tři faktory: sucho, horko a vítr. Klimatická krize se někde podílí na větším suchu, a především pak horku, čímž zvyšuje pravděpodobnost hoření lesů. Oteplováním planety se nebezpečí vzniku lesních požárů postupně zvyšuje všude na světě a prodloužila se také jejich sezona. Například ve střední Evropě máme mírnější zimy a málo sněhu, takže je teď na jaře větší sucho. I požárů je dnes nejvíce na jaře, což je významná změna trendu.
Je tu nebezpečí, že ekosystém zkolabuje a dojde k bodu zlomu. Už se pak nedokáže obnovit.
Často je ale slyšet argument, že lesy hořely odjakživa, a je to pravda. V čem je to tedy dnes nebezpečnější?
Například v oblasti sibiřské tajgy, která se otepluje mnohem rychleji, než je světový průměr, požárů přibývá a tento trend bude s vysokou pravděpodobností pokračovat. Odhaduje se, že do konce století by kvůli tomu mohla zmizet až jedna čtvrtina eurasijské tajgy (zhruba 3 miliony km2; pozn. redakce). Častější hoření lesů totiž znamená, že porost nemá čas se přirozeně obnovit a postupně se proměňuje ve step. Všechno ještě zhoršují vysoce hořlavé trávy, které se rychle rozšíří na vypálené ploše, a zvyšují tak riziko nového vzplanutí.
A jsou požáry, které nejsou časté, pro les pozitivní?
Určitě. Pro člověka je to mnohdy pohroma, ale les se časem přirozeně obnoví. Navíc vždy optimálně podle aktuálních podmínek. I v Česku máme lesy, které neodpovídají současným klimatickým podmínkám. Zatím tolik nehoří, ale jehličnany ničí kůrovec. Podobné je to například v obnově. Pokud by se nechala na přírodě, vyrostou stromy adaptované na novou situaci, které mají v budoucích podmínkách daleko větší šanci přežít. Otázkou tedy je především to, jak moc do toho budeme zasahovat a jak moc budeme lesy chtít hospodářsky využívat.
Stihne se les adaptovat i na globální oteplování, které postupuje velice rychle?
Jak kde. Úplně jiným tempem rostou deštné pralesy oproti tajze. Je ale pravda, že tempo oteplování je pro většinu druhů příliš rychlé. Stromy a další rostliny se snaží reagovat a stěhují se například více do hor, kde je chladněji. Dochází k posunu vegetačních stupňů. Ale adaptace v řádu desítek let – to je příliš málo času. Je tu nebezpečí, že ekosystém zkolabuje a dojde k bodu zlomu. Už se pak nedokáže obnovit. Jako příklad lze uvést zmíněnou proměnu tajgy ve step, ale podobně závažné to může být třeba v Amazonii.
Nevíme, co všechno úbytek stromů způsobí, ale hezké to nebude
Zaznamenal jsem, že americké požáry už mohou být takového rozsahu a mít takovou teplotu, že zahubí vše živé a les se nedokáže obnovit. Míříme k tomu na více místech?
Když shoří les, potřebuje nějaký čas na to, aby se obnovil. Třeba mnohé jehličnany potřebují asi 15–30 let, než začnou produkovat dostatečné množství semen. Jestliže oheň les zasáhne každých pět nebo deset let, porost už se nedokáže obnovit. I s požáry velkého rozsahu si ale příroda umí poradit. Také na spáleniště zanese vítr a ptáci semena rostlin a výtrusy hub odjinud, přesunou se sem po čase obojživelníci, drobní savci a tak dále.
Pokud chybí opylovači, neupečete koláče, protože nemáte suroviny. Nevypijete si kávu, nedáte si jablko k svačině.
Působí to na mě až moc pozitivně…
Jak už jsem zmínil, velké a reálné nebezpečí spočívá v tom, že dojde k bodům zlomu. Už dnes je u některých ekosystémů jasné, že tento bod překročí. Typickým příkladem jsou korálové útesy. Při globálním oteplení nad 2 °C definitivně zmizí. Pokud se zvedne průměrná teplota „jen“ o 1,5 stupně, zmizí jich 70–90 %. Přitom na korály je navázán každý čtvrtý druh, který žije v moři. Nezahynou tedy zdaleka jenom barevné rybičky, bude to mít obrovský dopad na život v oceánech.
Něco podobného se může okolo 2 °C stát například i ve zmíněné tajze či v deštných pralesích. Tak obrovské změny jsme jako lidstvo zatím nezažili, a nedokážeme odhadnout, co vlastně budou znamenat. A určitě to nebude mít jednoduché technologické řešení. Příroda není stroj, kde se vymění jedna součástka a zase to šlape.
Čtěte také: Drtivá lesní pandemie: Zbyly jen pařezy a torza stromů, nyní už ale mezi nimi klíčí naděje
Na osud ekosystémů ale kromě nárůstu teploty budou mít vliv i jiné věci. Dle současných vědeckých odhadů dojde ke kolapsu brazilské Amazonie, pokud se vykácí 40 % pralesa. Přitom odlesňování probíhá rychle. Není to tedy pouze klimatická změna, která může vést k bodům zlomu, mohou je způsobit i další činnosti člověka.
Při oteplení nad 2 °C se blížíme pravděpodobným bodům zlomu mnoha velkých planetárních systémů / Zdroj: Fakta o klimatu
Hrozivé následky pro zvířata a rostliny si umím představit, ale jak velký dopad bude mít zhroucení takového ekosystému na lidstvo?
Zatím se můžeme jen dohadovat, ale pravděpodobně obrovský. Například množství lesů ovlivňuje charakter srážek v dané oblasti. Když zmizí velké lesní plochy, v okolní krajině pak méně prší a zároveň taková krajina méně vody zadrží, což má přímý dopad na úrodu, a tedy i potravinovou bezpečnost.
Další věcí je, že víme zatím velmi málo o tom, jak jsou jednotlivé druhy mezi sebou v ekosystémech provázané a co se stane, když některé z nich z přírody zmizí. O biodiverzitních ztrátách se mluví víc a víc, což ale nemá dopad jen na přírodu. Více než polovina světového HDP je navázaná na biodiverzitu. Pokud chybí opylovači, neupečete koláče, protože nemáte suroviny. Nevypijete si kávu, nedáte si jablko k svačině. Pestrá příroda má obrovský ekonomický přínos a bez ní nedokážeme na planetě přežít.
Možnosti jsou, ale chybí vůle
Kde hledat vhodná řešení? Může být cestou změna vnímání přírody?
Jsou země a lidé, kteří si důležitost přírody uvědomují. Na světě je podle FAO zhruba 2,6 miliardy lidí, kteří používají dřevo každý den na topení, aby mohli vařit. Pro přibližně 3,5 miliardy lidí jsou lesní produkty klíčovou součástí jídelníčku. Loví v nich zvířata, sbírají houby a plody. Tito lidé vědí, že když se o les nebudou starat, nebudou mít co jíst.
To, že vnímáme přírodu jen jako kapitál, ze kterého můžeme mít zisk, se nedá vztáhnout na celý svět. Ale v našich končinách je to bohužel dosud častý úhel pohledu. Což platí i o lesích. Ty mají přitom řadu různých funkcí, přičemž ta produkční, kterou nám dává dřevo, je jen jednou z nich. Ostatní funkce neumíme jako společnost zatím příliš ocenit, finančně ohodnotit, a dokud tohle nezměníme, pořád se budou vlastníci lesů snažit maximalizovat zisk a pěstovat stromy jako na plantáži. Právě tak vznikly i ony smrkové monokultury, které nyní decimuje kůrovec. Takže je to o změně způsobu uvažování. Hodnota a cena nejsou totéž.
Problém je i se zvěří. Smrk jí moc nechutná, ale jiné stromy ano, a snadno vám zlikviduje celou oplocenku, kde jste pracně něco vysázeli.
Existuje na některé úrovni něco, co by pomohlo zvládnout tuhle nepříznivou situaci?
Jednou z možností je třeba agrolesnictví, tedy využívání půdy pro stromy a zároveň pastvu či pěstování plodin. Podle FAO je k agrolesnictví vhodné 1,5 miliardy hektarů pevniny světa. Více se také mluví o platbách za takzvané ekosystémové služby. Tedy i za další funkce lesa než jen za produkci dřeva. Například finský program METSO je nastavený tak, že vláda vlastníkům lesa umožňuje, že si ho od nich na deset či dvacet let pronajme, nebo ho od nich odkoupí s tím, že se vše ponechá přírodě. Příroda tak má čas se vzpamatovat, les plní ekosystémové funkce, netěží se v něm a vláda za to vlastníkovi platí dostatečnou kompenzaci.
Jenže na to musí mít vláda peníze.
Tam je ten háček. Také se to nedá aplikovat plošně, lesy potřebujeme i hospodářsky využívat. Co ale vím, tak v první fázi programu METSO bylo asi sto tisíc hektarů lesa, a už se shánějí prostředky na další. Je o to mezi vlastníky obrovský zájem. Takže to jde, ale vyžaduje to pochopitelně nemalé prostředky ze státního rozpočtu a také si společnost musí uvědomovat hodnotu lesů – že to není jen to dřevo. V tom jsou ve Skandinávii o kousek dál. Inspirativní příklady tedy jsou.
Je to v tuzemsku na pořadu dne?
Hodně bude záležet na státu. Klima ani lesy zatím nejsou tématy voleb. Bude taky potřeba spousta legislativních změn. A změnit dotační programy, aby podporovaly hospodaření blízké přírodě. Na peníze slyší každý. Ale musí se to udělat dobře – žádné plošné rozdávání ze státní kasy. Dnes ještě stále nikdo moc neřeší, jak s dotací naložíte, jak hospodaříte, třeba na poli. Pomalu se to u nás mění, jen zatím hodně pomalu. Know-how ale máme. Spíš jde o to mít vůli věci měnit.
Už nyní ale dotace fungují podobným způsobem a majitel lesa dostane peníze za sazeničky, jen pokud splní požadavky. Nebo se pletu?
Tohle je trochu složitější. Nicméně pořád u nás platí tabulky co a kam sázet, které vznikly v 60. letech, tedy za dost jiných klimatických podmínek. Když nevysadíte podle lejster, stát vám to neproplatí. I proto jsou důležité ty legislativní změny.
Čtěte také: V okolí Hřenska stále hoří. Se změnou klimatu se to může stát letní samozřejmostí
Další problém pak představuje zvěř. Smrk jí moc nechutná, ale jiné stromy ano, a snadno vám zlikviduje celou oplocenku, kde jste pracně něco vysázeli. Jako vlastník lesa potom potřebujete peníze na nové sazenice. Dokud ale nedojde ke snížení stavů spárkaté zvěře, která je u nás značně přemnožená, bude se situace opakovat. Čili je to o systémových změnách, například revizi mysliveckého zákona.
Vzpomínám si na rozhovor s jedním lesníkem, který tvrdil, že co se týče zvěře, věří už pouze ve vlky.
Vlci jsou dobrou ukázkou toho, že když dáme přírodě šanci, tak si poradí. V Evropě je v posledních několika desítkách let zaznamenán návrat velkých savců, nejen šelem. Vlastně k tomu došlo jenom tím, že se regulatorně stanovilo, že se tyto druhy zvířat budou chránit. Přírodě pak stačilo pár desítek let. Ale co se týče snížení stavů zvěře, myslím, že bychom to zvládli i bez vlků. Každopádně bude fajn, když jich tady budeme mít víc. Spíš je to opět otázka společenské vůle. A také musíte veřejnosti umět vysvětlit, proč je potřeba část zvěře vystřílet. Není to populární krok. Ale pro les jako celek je to šance. Zejména v našich podmínkách.
Lesy by si tedy vedly lépe bez lidí. Co lidi bez lesů?
My se bez nich neobejdeme. Jsou důležité pro krajinu, a jakmile zmizí, půda eroduje a dochází k její degeneraci. Nedá se příliš nějak jinak využít. V Česku je například zhruba 53 % půdy ohroženo vodní erozí. Z velké části je to způsobeno hospodařením, ale i odlesňování tomu přispívá. To, že les zadrží srážky, neznamená jen, že je v krajině více vody. Brzdí i záplavy. Podobných dopadů je mnoho. Bez lesů nejsme schopni na této planetě přežít.
