Bidenův program je cár papíru. O jeho vládě mnohem víc napoví lidé, kterými se obklopuje

„Už teď má Joe jeden z nejprogresivnějších programů, jaký kdy představil demokratický prezidentský kandidát,“ prohlásil exprezident Barack Obama, když oficiálně vyjadřoval podporu svému bývalému viceprezidentovi. Netrvalo dlouho a podobné zvěsti se začaly ozývat i z Bílého domu. „Odhalíme, že Joe Biden je bezmocným nástrojem extrémní levice,“ nechal se slyšet nový šéf Trumpovy kampaně.

Viceprezident Mike Pence šel ještě dál a označil Bidena za „trojského koně pro radikální agendu“. Členové Bidenova týmu se těmto republikánským pokusům vysmívají. Podle webu Bloomberg je dokonce v interní komunikaci označují za „komicky neefektivní“. Jak to je tedy s právě vznikajícím Bidenovým politickým programem ve skutečnosti?

Co se vyjednalo

Trump a jeho okolí možná sází na to, že americká veřejnost přisoudí důležitou roli spolupráci Bidena se svým někdejším rivalem, senátorem Berniem Sandersem. Ten byl Bidenovým nejúspěšnějším oponentem v primárkách a i přes narůstající pandemii koronaviru, která jejich průběh zkomplikovala, nasbíral přibližně 1100 delegátů oproti necelým 2700 pro Bidena. Proto týmy Bidena a Sanderse na konci jara ohlásily, že dají dohromady pracovní skupinu, která bude mít za úkol společně vypracovat první nástřel volebního programu (jeho konečnou verzi budou demokraté schvalovat v půli srpna na svém koronavirem oddáleném sjezdu).

Velké pozornosti se dostalo především zdravotnictví, které bylo ještě dávno před koronavirem nejdůležitějším předvolebním tématem demokratů. Sanders se proslavil svou podporou státem hrazeného systému zdravotního pojištění, naopak Biden chtěl posílit v posledních letech republikány oslabený model zdravotnictví přezdívaný Obamacare. Nejdůležitější inovací by byla takzvaná public option, tedy státní pojištění jako alternativa k soukromým zdravotním pojišťovnám.

I ta by dosavadních plánů měla počítat s tím, že prvních několik set dolarů za zdravotnictví platí každý rok nejprve pojištěnec, až pak začne fungovat samotné pojištění. Sandersův tým podle všeho proloboval alespoň výjimky z tohoto pravidla pro některé léky. Nutno podotknout, že public option měl ve svém programu už v roce 2008 Obama a Spojené státy se jí stejně dodnes nedočkaly.

Často zmiňovaným bodem je také snížení věkové hranice, po které se může americký občan zapsat do vládního programu Medicare. Jde o subvencované státní pojištění, které bylo zavedeno v 60. letech za vlády Lyndona B. Johnsona a Bernie Sanders ho chtěl rozšířit na celou populaci (proto se jeho plánu přezdívá Medicare-for-All, tedy „Medicare pro všechny”). V současnosti je věková hranice nastavena na 65 let, Biden by ji chtěl snížit na šedesát.

Opět pro srovnání: Hillary Clinton v minulých volbách slibovala Američanům možnosti zakoupit si Medicare jako alternativu soukromého pojištění už od 55 let. Možná proto není divu, že na rozdíl od Trumpova strašení přezdívá Bidenově programu část americké levice „Obamovo třetí volební období“.

O něco větší ústupky než v případě zdravotnictví se podařily Sandersovu týmu vyjednat alespoň v tématu klimatické změny, i když se do výsledného programu nakonec nedostal takzvaný Green New Deal ani zákaz frakování. Výstupy práce, na které se podílel třeba bývalý prezidentský kandidát a ministr zahraničních věci John Kerry nebo poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez, slibují například úplný odklon od fosilních paliv v rámci americké elektrické sítě už v roce 2035.

Co se týče personálního obsazení Bidenovy případné administrativy, jsou ústupky levici takřka nulové.

Bidenův tým

Pozornost, jaká se k jednání o Bidenův nezávazný program upíná, je pochopitelně přímo úměrná nervozitě z toho, jak může Biden v případě volebního vítězství vládnout. Mnohem více by však o hypotetické Bidenově administrativě mohla naznačit politická historie daného kandidáta a pak to, jakými lidmi se obklopuje.

Už v době primárek patřil k nejtoxičtějším jménům z Bidenova okolí Larry Summers. Ten sloužil v administrativách obou posledních demokratických prezidentů a těžko hledat někoho, kdo by byl ve větší opozici vůči Trumpovým (deklarovaným) cílům. Američané ho mohou právem vinit z toho, že přispěl k odlivu pracovních sil a ke zvyšování vlivu velkého byznysu. Není proto příliš divu, že se jeho roli snaží lidé okolo Bidena tutlat, byť má Summers podle všeho přímý přístup ke kandidátovi i značný vliv na zbytek jeho týmu.

V Bidenově blízkosti se stále má držet i Obamův poslední ministr financí Jack Lew, který ve vládě prosazoval politiku škrtů a po odchodu z politiky se stal partnerem v investiční firmě Lindsay Goldberg. Z podobných kruhů a stále ve hře je i někdejší Obamův a předtím Clintonův ekonomický poradce Gene Sperling. Z jeho minulosti je nejpodstatnějším škraloupem lobování za zneplatnění zákona Glass-Steagall, který od dob velké hospodářské krize odděloval světy investičního a komerčního bankovnictví. Jeho zrušení na konci 90. let výrazně přispělo k prohloubení poslední krize v letech 2008 a 2009.

Pak je tu Jake Sullivan, který v poslední dekádě proslul především jako poradce Hillary Clinton během jejích prezidentských kampaní. Po té poslední se Sullivan jako mnozí demokraté spojení s Obamovou administrativou přesunul do soukromého sektoru, kde mimo jiné radil společnosti Uber, jak se vyhnout v Kalifornii nutnosti poskytovat svým řidičům zaměstnanecké „benefity“ (například minimální mzdu). Při návratu do případné budoucí Bidenovy administrativy by Sullivan pravděpodobně zastával opět nějaký zahraničněpolitický post.

V tomto ohledu stojí za zmínku skupina lidí, kteří se točí okolo Tony Blinkena a Michèle Flournoy. Poradenská firma, kterou založili po odchodu z vysokých postů v Obamově vládě, má opět mnoho vazeb na svět technologií – Flournoy mimo jiné zasedala v radě Booz Allen Hamilton, což je společnost, bez jejíž práce by v dnešní době nedokázala fungovat celá řada ministerstev a agentur z národně-bezpečnostního aparátu. O Flournoy se dnes mluví jako o jasné příští ministryni obrany, o Blinkenovi jako o možném národně-bezpečnostním poradci nebo ministrovi zahraničí.

Na druhý jmenovaný post ale stojí dlouhá fronta politických jestřábů. V úvahu přichází například Samantha Power nebo Susan Rice, která byla zvažována i jako Bidenova potencální viceprezidentka. Velké slovo v přípravě Bidenova potenciálního zahraničněpolitického týmu má mít také Avril Haines, která sice během Obamovy éry volala po omezení dronových útoků, podporovala přijetí většího množství uprchlíků a uzavření věznice Guantanámo. Na druhou starnu ale pomáhala krýt CIA před vyšetřováním Kongresu, co se týče zodpovědnosti za mučení.

 

Boj nanečisto

Z toho všeho je jasné, že co se týče personálního obsazení Bidenovy případné administrativy, jsou ústupky levici takřka nulové. O senátorce Elizabeth Warren, která byla druhým nejlevicovějším kandidátem letošních primárek, se jednu dobu mluvilo jako o potenciální ministryni financí. Je ovšem těžké si představit, že by takový návrh prošel přes Summerse a Bidenovy spojence z Wall Streetu. Naopak se spekuluje, že by tuto klíčovou pozici mohl obsadit Jamie Dimon, ředitel nadnárodní banky JPMorgan Chase.

Část americké levice se uklidňuje tím, že bude mít vliv na Bidena alespoň v průběhu jeho případného úřadování. I Franklin Delano Roosevelt přece jednal pod tlakem čím dál organizovanějšího levicového hnutí a Lyndon B. Johnson nebyl před nástupem do Bílého domu nijak zvlášť progresivním senátorem. Byť není pochyb o jeho odhodlání pro reformu občanských práv a ambiciózní projekt „války proti chudobě“, nelze podcenit tlak tehdejších protestujících a s nimi spojených organizací.

Jednání o programu, se kterým bude kandidovat Joe Biden tak lze do jisté míry brát jako boj nanečisto. Ale nanečisto se vším všudy – obě strany dobře ví, že současné výhry jsou symbolické, sliby jsou sliby, samy o sobě neznamenají skoro nic a nikdo je nebere příliš vážně. Ano, svedlo se pár šarvátek a navázaly se vztahy, které budou důležité pro případnou spolupráci Kongresu a Bílého domu.

To je ale maximum, co je zatím ze společné práce Bidenova a Sandersova týmu možné usuzovat. Sanders vyhrál dostat hlasů na to, aby Biden cítil potřebu s jeho lidmi udržovat kontakt a alespoň symbolicky jim prozatím nadbíhat. Reálné boje však přijdou teprve po prezidentských volbách.