Ukázalo se, že tradičně prozápadní i proruské země na Blízkém východě nekopírují do puntíku politiku svých spojenců. Z důvodu ekonomického partnerství s Ruskem se Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty odklání od politické podpory svých tradičních západních spojenců. Naopak Írán se upíná k podpisu obnovené jaderné dohody, která má ukončit ničivé americké sankce.
Největším překvapením hned zkraje ruské invaze na Ukrajinu se mohl zdát postoj Spojených arabských emirátů v Radě bezpečnosti OSN. Tam byla tato monarchie zvolena v červnu loňského roku jako jeden z jedenácti nestálých (rotujících) členů. Spojené arabské emiráty se zdržely hlasování v rezoluci, která měla odsoudit ruskou intervenci do sousední Ukrajiny. Státem vlastněné noviny The National navíc svým redaktorům údajně zakázaly referovat o konfliktu jako o „ruské invazi“.
Vliv Ruska v Zálivu
I když je vláda Spojených arabských emirátů (SAE) tradičním partnerem USA, snaží se tato na ropu bohatá monarchie udržovat dobré vztahy se všemi geopolitickými velmocemi. Mimo úzkou obchodní spolupráci s Pekingem je pro SAE klíčovým partnerem hned po Spojených státech Rusko. Po ekonomické stránce jsou Emiráty nejbližším spojencem Ruska z celého spolku GCC (Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu). Rusko je také třetí nejdůležitější zemí pro emirátský import zbraní. Stejně jako Dubaj odmítla odsoudit ruskou invazi na Ukrajině v rezoluci Rady bezpečnosti OSN, nepřipojila se ani k zavedení protiruských sankcí. Z tohoto důvodu se nyní spousta majetných ruských občanů snaží skupovat nemovitosti v Emirátech.
Americký prezident Joe Biden zřejmě podcenil očekávanou podporu pro protiruské sankce i u dalších dvou klíčových spojenců v regionu – Saúdské Arábie a Kataru. Tyto monarchie zatím neplánují na obchodu s Moskvou nic měnit, a to i přesto, že jsou obě země důležitými partnery Washingtonu. Katar byl dokonce nedávno Bidenem označen za nejzásadnějšího spojence USA mimo NATO.
Zdá se, že se nyní Moskva nemůže plně spolehnout ani na tradičního spojence Írán. Ten sice zprvu Rusko plně podpořil, avšak nyní se drží zpátky.
Podobně jako SAE i Saúdská Arábie začala v posledních letech nakupovat zbraně od Ruska. Koncem srpna roku 2021 se saúdský ministr obrany Chálid bin Salmán účastnil výstavy zbraní v Moskvě, kde obě strany podepsaly dohodu o vojenské spolupráci.
Rijád se navíc ocitl pod tlakem veřejného mínění od levé části amerického politického spektra po vraždě saúdského disidenta a novináře Džamála Chášukdžího. Před více než rokem inaugurovaný americký prezident Joe Biden postavil svou prezidentskou kampaň částečně na odmítání podpory saúdské intervence v Jemenu. Tyto předvolební sliby se nakonec naplnily spíše kosmeticky, nicméně oba hlavní aktéři intervence v Jemenu – Saúdská Arábie a SAE – se raději poohlíží i po alternativních dodavatelích zbraní.
Američané a Britové se rovněž snaží přimět arabské monarchie (zvláště Saúdskou Arábii a Emiráty), aby zvýšily vývoz ropy. To však obě země zatím odmítají. Dokonce tamní de facto vladaři – princové Muhammad bin Salmán a Muhammad bin Zájid an-Nahján – odmítli mluvit s Bidenem ohledně zvýšení vývozu ropy, který by značně poškodil Rusko. Rijád i Emiráty by se také mohly snažit vyměnit tento požadavek Spojených států za větší podporu pro svou válku v Jemenu.
Nejprve íránský restart ekonomiky
Spíše vyčkávací stanovisko k situaci na Ukrajině zastává Írán, tradiční spojenec Moskvy. Teherán v den ruské invaze na Ukrajinu svého spojence sice plně podpořil a za hlavního viníka konfliktu označil NATO a Spojené státy, ovšem nyní se zdá, že spěje k finální fázi obnovení jaderné dohody z roku 2014. Tu jednostranně vypověděl americký exprezident Donald Trump v roce 2017. Írán se tak chce přiblížit k Západu a po počáteční podpoře ruské invaze se v této záležitosti navenek příliš neprojevuje. Prioritou Teheránu je podepsat dohodu, čímž se zbaví amerických sankcí, a bude moci nastartovat svou ekonomiku z peněz, které mu přinese obchod se Západem.
Íránská jaderná dohoda je de facto připravena již několik týdnů, ovšem nyní se zdá, že je to právě Západ, kdo chce její uzavření uspíšit. Ropa z Íránu by totiž mohla částečně nahradit sankcionovanou ropu z Ruska. V době, kdy je “hlavním gaunerem“ Rusko, volí američtí představitelé raději menší zlo. Podobně se například pokouší americká administrativa vylepšit vztahy s Venezuelou, na niž jsou od roku 2019 uvaleny drtivé sankce.
Mezi Moskvou a Kyjevem se snaží opatrně lavírovat též Izrael. Má k tomu několik důvodů. Jedním z nich je početná populace ruských Židů v zemi.
Írán se proto chce sblížit se Západem ve vlastním ekonomickém zájmu, přičemž s podporou Ruska zatím spíše vyčkává. Nyní by bylo pro Írán (stejně jako například pro Čínu) riskantní vsadit na Vladimíra Putina, neboť se ruské armádě na Ukrajině příliš nedaří. Lze očekávat, že až nastane vhodný okamžik, Írán se k Moskvě zase plně přimkne. Rusko představuje v dlouhodobém horizontu pro Teherán zkrátka spolehlivějšího partnera než země, která mu už jednou sankce vypověděla, a navíc mu zabila důležitou vůdčí postavu – generála Kásima Sulejmáního.
Izraelské váhání
Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Izrael se cítí jadernou dohodou ohroženy, jelikož to posílí ekonomický, a tudíž možná i mocenský vliv Teheránu v regionu. Ani Izrael (jakožto nejbližší spojenec USA v oblasti Blízkého východu) se zatím nepostavil ke konfliktu jednoznačně: izraelský premiér Naftali Bennett se naopak pokusil sehrát roli mírového prostředníka mezi Ukrajinou a Ruskem. Izraelští představitelé však vysílali ohledně podřízení se Západu v uvalení sankcí na Rusko smíšené signály. Ministr zahraničí Jair Lapid během své státní návštěvy na Slovensku ujistil svůj protějšek, že jeho země nedovolí Rusku obcházet západní sankce. O den později však ten samý politik vydal stanovisko, dle něhož židovský stát nemá v plánu uvalit jakékoli sankce ani na ruskou vládu, ani na s ní spojené oligarchy.
Izrael má tři nejzásadnější důvody k udržení relativně dobrých vztahů s Moskvou: prvním z nich jsou ruští oligarchové židovského původu, kteří v Izraeli často zásadně investují a někteří z nich podporují například i radikální osadnická hnutí. Druhým důvodem je pak udržení dobrých vztahů s Ruskem, které má své vojáky v sousední Sýrii. Izraelci totiž koordinují své útoky na proíránské pozice v Sýrii právě s Ruskem, aby nedošlo k vojenskému střetu mezi oběma zeměmi. Třetím důvodem je i početná populace ruských Židů, která přišla ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jedná se celkem o 1,2 milionu lidi, z nichž jedna třetina pochází z Ruska, a stejný poměr tvoří Židé z Ukrajiny. Izraelská vláda se tak musí zodpovídat oběma skupinám a nechce si proti sobe popudit ani jednu z nich.
Už je jasné, že tento konflikt poodhalil, do jaké míry je Rusko pro mnoho tradičně prozápadních zemí Blízkého východu důležitým partnerem. Zatím je ovšem předčasné se domnívat, že postoje zmíněných blízkovýchodních zemí zůstanou neměnné. Lze totiž očekávat, že se budou odvíjet nejen od situace na ukrajinském bojišti, ale rovněž od pozice samotného Vladimira Putina v Rusku.
