Pobočky nadnárodních automobilek na kulturu nepřispějí, a tak ji ve čtyřicetitisícové České Lípě udržuje při životě hlavně radnice. I přes její relativní finanční vstřícnost však zejména nově příchozí či experimentální umělci často čelí problémům spojeným s nedůvěrou i nedostatkem financí. V jakých podmínkách vzniká kultura v severočeském pohraničí?
„To bylo něco, že?“ otočí se na mě na baru dvojice mladých dívek a přátelsky mě zapojuje do diskuse o právě zhlédnutém divadelním představení Fuga 89 Resurrection. „Komunismus je špatný, kapitalismus je prý taky špatný, to se říká všude. Ale co s tím mám jako dělat?“ komentuje rozverně představení jedna z nich, Sára, zdravotní sestřička z liberecké nemocnice.
Zhruba desítka dalších návštěvníků, kteří do klubu U bílýho černocha na představení zavítali, zatím v přilehlém hledišti sbírá kabáty a vyráží do mrazu, který letos i do České Lípy přišel překvapivě brzo.
Furt čelíme skepsi, nedůvěře, strachu z cizího. Je to osobní oběť, pořád začínat na nových místech a ukazovat, že něco umíme.
„Příběhů o demonstraci na Albertově jsem už slyšela hodně. Ale ještě nikdy u toho nikdo nepálil Savo na plotně,“ podivuje se Sára. Právě zhlédnutá dokumentární performance uměleckého dua VerRich se skládá z osobních výpovědí lidí žijících v Ústeckém kraji a Sasku, kteří sdílejí svou zkušenost s režimem před rokem 1989, převratem i porevolučním vývojem. Znečištění, bourání měst i revoluční společenské změny duo během představení znázorňuje nejenom obrazem, ale i významným – a někdy ne úplně příjemným – sluchovým a čichovým doprovodem.
Sáře a Magdě brzy přiznávám, že o duu VerRich a jejich pro holky možná trochu ulítlém umění toho vím trochu více než ostatní návštěvníci představení. Pár mě pozval, abych pro jejich další projekt V kole štěstí a osudu reportérsky zmapovala podle nich trochu stojaté vody kulturní scény v České Lípě, čtyřicetitisícovém městě v severní části českých Sudet.
Holkám tedy říkám, že už pátý den přespávám v rezidenčním prostoru dua VerRich, na Bohatické Rychtě, která je krásná, ale ve většině pokojů tam aktuálně chybí teplo a wifina, pročež trávím s temperamentním párem opravdu hodně času v jedné místnosti.
Duo VeRich – Richard Němec a Veronika Kyrianová – na Bohatické Rychtě / Foto: Matyáš Gál
Do naší debaty se spontánně zapojí i Tomáš, zaměstnanec IT oddělení mladoboleslavské Škodovky, který na baru popíjí pivo. V představení se mu nelíbily některé výpovědi, podle kterých se život v severních Čechách po pádu komunismu nezlepšil a možná spíš zhoršil – i proto, že se „Praha vykašlala na regiony“. Takové názory podle něj mohou legitimizovat zločiny komunistického režimu.
Když se z cigarety do klubu vrátí umělci, Veronika Kyrianová a Richard Němec, konfrontuje je Tomáš s těmito obavami. „Já vás chápu, ale každý nemá to štěstí narodit se v dobře situované rodině, nemá ten kulturní kapitál, vzdělání, peníze a tak,“ odpovídá mu Veronika citací z nově vznikající dokumentární hry V kole štěstí a osudu. Domnívá se, že se jako nezávislá umělkyně do lidí v nestabilních zaměstnáních s nejistými příjmy umí celkem dobře vcítit.
Naší diskutující skupince průběžně dolévá alkohol provozovatel tohoto jazzového klubu Pavel Šmíd. Do Bílýho černocha zve i zahraniční interprety a nepustí sem vystupovat jen tak někoho. „Kultura kultivuje,“ přibližuje lakonicky svůj přístup k dramaturgii klubu. Jeho chování naznačuje, že jej duo VerRich, které zde tento večer hrálo poprvé, o svých kvalitách nakonec přesvědčilo.
Žádný chléb a hry
„Furt čelíme skepsi, nedůvěře, strachu z cizího. Je to osobní oběť, pořád začínat na nových místech a ukazovat, že něco umíme,“ svěřují se mi Veronika a Richard druhý den ráno v obýváku Bohatické Rychty, kulturní památky, odkud provozují svůj spolek GOGLMOGL produktion. Mrzí je, že na jejich včerejší performanci přišlo málo diváků. Vysvětlují si to nedostatečnou propagací, časovou kolizí s několika dalšími událostmi v České Lípě, a právě i nedůvěrou místních.
Vysvětlují mi, že cílem jejich činnosti je oživovat a propojovat česko-německo-polské pohraničí a rozviřovat debatu o lokálních tématech – limitech těžby, péči o krajinu nebo vztazích s jinými kulturami, společnostmi, národy. „Je to o vzdělání. O kultuře. O umění. Žádný chléb a hry,“ komentuje záměry dua zvýšeným hlasem Richard. Cílem dua je rovněž tvořit alternativu jak ke komerční kultuře dovážené z center, tak ke kulturním aktérům, kteří v okolí České lípy fungují již delší dobu.
Čtěte také: Liduprázdnou krajinou se stanem a kočárkem: Jak jsme objevovali českou vnitřní periferii
„Všechny peníze dáváme do toho, abychom mohli být nezávislí,“ vysvětluje duo, které své aktivity financuje nejčastěji z grantů a zároveň si přivydělává jinými úvazky. Richard hrál například mafiána Antonína Bělu v seriálu Devadesátky a v severních Čechách si aktuálně přivydělává jako pošťák. Veronika se živí i jako překladatelka a spolupracovnice Národního muzea.
„Všechno je to jen o lidech,“ míní Veronika. Poukazuje na to, že s některými regionálními aktéry se jim nakonec daří domluvit, a jinde narážejí. Jako významný označuje lidský faktor i Adriana Světlíková, ředitelka organizace Nová síť, která poskytuje poradenství kulturním spolkům v regionech. „Záleží na vyspělosti samosprávy. Osvícení politici vidí, že jsou pro ně nezávislí umělci zcela zásadní. Když to nevidí, hází jim klacky pod nohy, roste nepochopení,“ vysvětluje mi telefonicky. Připomíná i to, že nedůvěra v kulturní „náplavy“ bývá v regionech relativně častá.
Náročnější a lokálně vznikající kultura přitom podle Světlíkové hraje v menších městech vícečetnou pozitivní funkci: zamezuje odchodu vysokoškolsky vzdělaných lidí, pomáhá oživit zašlé industriální a historické prostory, podporuje demokratickou diskusi, buduje toleranci, integruje nově příchozí. „Často jsme stavěni před argument, že „lidé chtějí mainstream, tak proč jim ho nedopřát“. Někdy je ale lepší mít desítku zasvěcených diváků, kterým zážitek ovlivní pohled na svět, než 100 průtokových,“ dodává.
Čerti pro panelákové děti
Ve stejný den jako Fuga 89 Resurrection se v České lípě pořádala také výrazně větší kulturní, či spíše zábavní akce.
Na hlavním náměstí duní generické metalové rify, blýskají červené reflektory, line se kouř a létají jiskry. Po jeho obvodu procházejí lidé v děsivě realistických plastových maskách čertů. Žertovně se vrhají na okolostojící děti, které se utíkají schovat do náručí svých rodičů. Dospělí mezitím s obludami pózují a fotí se. Je 19. listopadu, venku mrzne a průvod krampuských čertů působí jako první letošní záblesk Vánoc.
„Svoje děti bych tam nebral. Ale panelákové děti na takové akce chodí,“ komentuje přehlídku později U bílýho černocha ajťák Tomáš. Krampuští čerti, pocházející z alpské tradice a jež do Lípy přivezla agentura, každopádně na náměstí přilákali stovky jiných lidí.
„Kvalita je subjektivní. Každé zastupitelstvo je pouze vzorkem obyvatel ve městě. Těžko se některým vysvětluje, proč by měli podporovat menší lokální festival Všudybud, kam přijde za víkend 1500 lidí, když za jedno odpoledne na krampuské čerty dorazí stejný počet,“ vysvětluje mi u čaje v Bílým černochovi Michal Prokop, překladatel, zastupitel za Spolu a bývalý radní pro kulturu. Jako vystudovaný sociolog se následně zamýšlí i nad tím, jak kulturu v České Lípě ovlivňuje skladba zaměstnavatelů a místního obyvatelstva.
Místo krampuských čertů by radnice měla více podporovat dlouhodobou činnost místních spolků. Ti město oživí na déle než jedno odpoledne.
Statistiky PAQ Research a Kde je dobře k České Lípě přiřazují sociální problémy běžné pro další města bývalých Sudet: vysoký počet exekucí, existenci několika vyloučených lokalit, časté nedokončování základního vzdělání, málo spolků a nízkou účast ve volbách. Prokop připomíná, že lidé s vysokoškolským diplomem odtud často odcházejí do větších center a nechávají za sebou lidi se střední školou či výučním listem. „Ti, co zůstanou, často dojíždějí třeba do Škodovky. Odkroutí si tam dvanáctku a vrátí se na sídliště na Špičáku, odkud se jim většinou už nechce. Určitě nepůjdou na alternativní divadlo, a asi ani volit,“ říká Prokop.
Překladatel a zastupitel Michal Prokop / Foto: archiv Michala Prokopa
Okres Česká Lípa nemá vlastního průmyslového tahouna, a není ani součástí blízkého „Crystal Valley“ v okolí Nového Boru, kde dnes firmy jako Lasvit nebo Crystalex navazují na starou sklářskou tradici severních Čech. Jako mnohá naše další města je tak Lípa závislá zejména na automobilovém průmyslu.
Kromě 50 kilometrů vzdálené Škodovky v Mladé Boleslavi Českolipáci nejčastěji pracují v místních pobočkách firem Fehrer Bohemia a Johnson Controls, které vyrábějí interiérové díly do automobilů, a také v místní vagónce. „Práce tu je, ale až se něco pokazí s auty… Je to časovaná bomba,“ poznamenává Rudolf Živec, režisér, vydavatel kulturního měsíčníku Lípa a PRista kulturních akcí.
„Fabriky, co tu fungují, jsou pobočky nadnárodních firem, které mají centrály v Německu, Americe, Kanadě. Když tam někdo přijde žebrat o peníze, i s dobrým projektem, pravděpodobně se ta žádost ztratí někde nad oceánem,“ komentuje situaci Prokop. Na stejný problém poukazuje také starostka Jitka Volfová (ANO). „Máme smůlu, že zde sídlí většinou nadnárodní společnosti, které dění na místní úrovni tolik nezajímá nebo nemají možnosti, jak místní kulturu podpořit,“ tvrdí.
Hlavně nikoho nenaštvat
Podle platné Státní kulturní politiky financuje v celorepublikovém měřítku soukromý sektor až 60 % aktivit v kulturní a (zejména) kreativní oblasti. V České Lípě tak nedostatek financí ze soukromých kapes přispívá k relativně vysoké závislosti kulturních aktérů na veřejné sféře, zejména na městě a kraji.
Umělci v Lípě si mohou zažádat o grant na celoroční nebo jednorázovou činnost, na což radnice letos vyčlenilo celkem 1,75 milionu korun. Dále zde kulturu provozuje přímo městský úřad či tamní příspěvkové organizace, které ročně hospodaří s 32 miliony korun.
Hlavní příspěvková organizace – Kultura Česká Lípa – pořádá masovější akce, jako jsou Městské slavnosti nebo právě listopadový průvod strašidelných krampuských čertů. Kultura Česká Lípa sem dováží také populární umělce, třeba Lucii Bílou či kapelu Wohnout, i divadelníky z Prahy. Ti aspoň částečně kompenzují to, že město nemá svůj profesionální soubor. „Snažíme se vždy o pestrou programovou skladbu, abychom vyšli vstříc lidem s nejrůznějšími kulturními preferencemi,“ poznamenává ředitelka organizace Tereza Vraná.
Čtěte také: Dominantní hráči v EU ignorují zaostávání periferií, říká expert Vídeňské univerzity
Kulturní aktéři, kteří v Lípě působí delší dobu – Michal Prokop, Rudolf Živec i členové amatérského divadelního souboru Jirásek Dita Krčmářová a Jiří Gottlieber – vesměs aktivity městské příspěvkové organizace chválí. Na její komerčnější zaměření se dívají s pochopením. „Alternativní kulturu stejně dělají nejlépe nezávislé spolky,“ poukazuje Prokop. „Místo krampuských čertů by radnice měla více podporovat dlouhodobou činnost zdejších spolků. Ti město oživí na déle než jedno odpoledne. Tvoří tu komunitu a vztah k místu,“ míní naopak duo VerRich. „Pořádná podpora kultury je, když to mohou lidé dělat profesionálně,“ dodávají.
Podle Martina Prokeše, ředitele mezinárodního festivalu vážné hudby Lípa Musica, je však toto přání aktuálně daleko od reality. „Spousty umělců ke svým úvazkům v orchestrech hrají další koncerty s nejrůznějšími ansámbly, učí na ZUŠ, prodávají v potravinách nebo jezdí tramvají či metrem jako řidiči. A umělec z České Lípy? No ten jezdí ještě o to víc, protože pouze hudbou se v České Lípě neuživíte,“ píše mi v emailu.
Podobně jako aktivity dua VerRich také další místní kulturní akce – Lípa Musica, Českolipský divadelní podzim a hudební festival Všudybud – stojí zejména na ochotě místních nadšenců město oživovat. A na jejich možnostech nějak polepit finanční prostředky na kulturu i osobní život.
Dita Krčmářová, ředitelka Českolipského divadelního podzimu a členka ochotnického souboru Jirásek, však poukazuje i na pozitivní aspekt zmíněné provázanosti: „Lidé často přecházejí z jednoho kulturního projektu do druhého, projekty nejsou v tomto ohledu majetnické.“ Když se duu VerRich před představením porouchal reflektor, půjčil mu soubor Jirásek zdarma ten svůj.
Krajina migrace
Historik Tomáš Cidlina nás přivítá v montérkách na dvoře hospodářství v Janovicích u Kravař, kam jsme za ním dojeli zhruba deset kilometrů z České Lípy. Zajímalo nás, jak kulturu v regionu ovlivňuje nedávná historie Sudet.
Cidlina nás nejprve posílá do klidného zahradního domečku, nakonec však kvůli zimě zamíříme do jeho stavení s vysokým zděným průčelím, které pro svou zachovalost tvoří součást místní vesnické památkové rezervace. V obývacím pokoji leží rozházené hračky a v okně mňouká kočka. „Sedím tady a píšu knížky,“ komentuje trojnásobný otec, který se po otcovské dovolené brzy vrátí zpět do Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě.
Historik Tomáš Cidlina před svým domem v Janovicích u Kravař / Foto: Richard Němec
Do vesnické idylky se Cidlina se svojí ženou přestěhoval před deseti lety z průmyslového Mladoboleslavska. Na Českolipsku si pochvaluje přírodu – Lužické hory, přírodní rezervaci Ralsko, ovocnářskou a chmelařskou tradici – i to, že to tu na rozdíl od jiných Sudet „není zase takové periferie“.
I tak se ale Českolipsko potýká s dědictvím odsunu, nízkým vztahem lidí k místu, přerušením tradic a folkloru, snahami o integraci a smíření. Zdejší kulturní tvorba je přirozeně ovlivněna i tímto kontextem.
Kvůli válce a odsunu Němců se počet obyvatel v okrese Česká Lípa mezi lety 1937 a 1945 propadl ze sta na dvacet tisíc. „Skoro nikdo tu po válce nezůstal, jenom pár německých antifašistů, potomci českých státních zaměstnanců a lidé, kteří museli v továrnách nahodit výrobu na neválečný provoz,“ vysvětluje Cidlina. Do domů opuštěných Němci se začali stěhovat příchozí ze všech koutů tehdejšího Československa. Jejich příliv v 70. letech zásadně navýšila těžba uranu v tomto okrese. Díky němu se počet obyvatel města Česká Lípa zvýšil ze 14 na zhruba 40 tisíc.
To je kultura těchhle lidí. Lidí z paneláku, z ulice. Co jiného tam můžeš dělat, hrát si na sídláku s inzulinkou?
„Byli jsme ruce studené války, kutali jsme uran a vozili ho do Ruska,“ vysvětloval mi předchozí den ve své kanceláři v centru České Lípy Rudolf Živec, jehož rodiče přišli za uranem od Žatce. O osudech takzvaných uraňáků plánuje natočit dokument. Vypráví, jak komunisté pro horníky, které do města přilákaly zejména vysoce nadstandardní platy, vystavěli v 70. letech na okraji města zmíněné sídliště Špičák. Dosud v něm žije asi třetina obyvatel České Lípy. „Postavily se pro ty lidi baráky. Ale nebyly tam školky, krámy. Všude bahno, Husákovy děti, kterých bylo tolik, že já jsem třeba chodil do 1. F,“ vzpomíná na své dětství na Špičáku Živec.
„Česká Lípa, co to je? Dělnická třída, co tam přijela za uranem. Kde je nějaká šlechta, inteligence města?“ popisuje jedna z protagonistek Živcova dokumentu Severní vítr, který mapuje osudy několika místních undergroundových kapel v 80. a 90. letech. „To je kultura těchhle lidí. Lidí z paneláku, z ulice. Co jiného tam můžeš dělat, hrát si na sídláku s inzulinkou?“ říká zapáleně. Pod heslem „kdo si pamatuje 90. léta, ten je nezažil“ pojednává film Severní vítr nejenom o úspěšných kapelách, které v Lípě po převratu pořádaly nekonečné večírky, ale i o několika umělcích, kteří neregulovaný příval drog do regionu v 90. letech nepřežili.
Režisér Rudolf Živec (vlevo) s protagonistou filmu Severní vítr / Foto: Archiv Rudolfa Živce
Těžbu uranu v okolí města utlumila již v roce 1986 mírová smlouva Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana z Reykjavíku. Během dalších deseti let pak byla ukončena zcela, což poslalo tisíce lidí na pracovní úřad. I zbytek průmyslu – například místní textilky – podstoupil v 90. letech divokou transformaci. „Začaly konkurzy, krachy, privatizace, uzavření, vyvedení,“ vypočítává v Janovicích Cidlina. Sociální katastrofou by však 90. léta nenazval. Spousta lidí z uranového průmyslu prý založila vlastní firmy, další propuštění šli do předčasného, a vzhledem k jejich vysokému platu i relativně obstojnému důchodu.
Nástup globalizovaného kapitalismu do regionu České Lípy přivedl novou skupinu migrantů. Místní automobilky sem dovážejí zahraniční pracovníky. Žije tu třeba největší mongolská komunita v České republice, která tvoří až tři tisíce z celkových 37 tisíc obyvatel města.
Přítomnost etnika z této osm tisíc kilometrů vzdálené země ve středně velkém českém městě se může jevit jako relativně zvláštní efekt globalizace. Cidlina však tento jev zasazuje do kontextu regionu, který je na migraci relativně zvyklý. „Můžeme se tu u stolu v hospodě hádat, kdo je vlastně starousedlík, a dojít k tomu, že nikdo,“ poukazuje a rozčiluje se na politiky, kteří na plakátech rozdmýchávají nenávist k zahraničním pracovníkům. Ti jsou podle něj Čechům v mnohém podobní. „Kdyby tu nebyli, fabriky by tu mohly zavřít, nechtěl by v nich nikdo pracovat.“
Nemáme na růžích ustláno, strach a krize klepou na dveře. Ale uvidíme, třeba to dobře dopadne.
Generace, které se v České Lípě cítí doma, jimž se tu narodili již prarodiče, zatím dorůstají a o historii a podobu regionu se prý začínají zajímat. „Lidé třeba přijdou do muzea a ptají se na staré velikonoční tradice v regionu,“ popisuje Cidlina. Obyvatelé si podle něj přisvojují místní předválečné zvyky, obnovují staré německé pomníky a nebojí se mluvit ani o odsunu. „Tradice nás učí, abychom měli rádi místo, kde žijeme. Potom se o něj budeme umět lépe starat,“ uvažuje historik.
Podpora vztahu k místu a znovunavázání vztahů s německými sousedy je také jedním z hlavních cílů festivalu Lípa Musica, který každý podzim pořádá koncerty vážné hudby ve známých i neznámých vesničkách a kostelech na Českolipsku i v Německu. „Jsme novou generací, jež se zde narodila, která́ přivedla na svět své́ děti, a tak je zde vytvořené́ přirozené́ pouto k domovu, krajině, památkám i k lidem,“ říká ředitel festivalu Martin Prokeš. K 20. výročí festivalu napsal Tomáš Cidlina na Prokešovu žádost text skladby Domov/Heimat, která lyricky zpracovává německo-české dědictví v bývalých Sudetech a věnuje se i citům migrujících při odchodu:
Maminko,
a kam bychom měli jít?
Tady je to přeci nejkrásnější na světě.
Tady jsou moji kamarádi, učitelé, strýčkové a tety
Maminko, ty také nevíš, kam jdeme?
Konec demokratů v Lípě?
Ve čtvrtek 17. listopadu večer přicházím na náměstí Tomáše G. Masaryka, abych se podívala, jak se zde – daleko od akce spolku Díky, že můžem na pražské Národní třídě – slaví výročí sametové revoluce.
Na náměstí stojí v mrazivém mrholení skupina asi třiceti lidí, v rukou drží svíčky a vlajky České republiky, Ukrajiny a Evropské unie. Jeden po druhém se ujímají slova, vzpomínají na rok 1989, Fialovu vládu označují za vládu „národní oběti“ a hecují se na nadcházející prezidentské volby. Ty jsou prý „nejzásadnějšími volbami generace“ a oni musí udělat všechno pro to, aby zlo v podobě Babiše nevyhrálo. Stejná skupinka se na náměstí setkává každý týden již od začátku války na Ukrajině.
„Demokraticky smýšlející“, jak o sobě hovoří, se následně přesunují do blízké kavárny a knihkupectví Knihomil, jednoho ze „svobodných“ prostorů v České Lípě. Knihomil dnes nadobro zavírá. Na facebookových stránkách to odůvodňuje šťastnou událostí – očekáváním potomka v rodině – ale také krizemi posledních let, covidovou a energetickou, i nejistou budoucností.
Milý Knihomile, slzy nám z očí kanou,
Není nám to milé, že nám říkáš neshledanou.
Co máme před sebou, snad není to zrada,
Je to boj o Hrad, Babiše lež, má ho ráda
Zastavme lež, ať nežijeme zmarem, řeknem Burešovi běž,
To nám bude darem.
Recituje skupině v čele s dojatým provozovatelem podniku postarší pán, který si říká Josef z Chlumu. „Jsem sice starý, ale myslím, že bychom měli patřit na Západ, do Evropské unie,“ vysvětluje mi následně a vzpomíná, jak za nimi do Knihomila z Prahy přijel Michael Kocáb a také šéfredaktor serveru Forum24 Pavel Šafr. Jeho noviny jsou v Knihomilu i k dostání.
Čtěte také: Líné do Amazonu, ostatní na volejbal: Jak se Kojetín pustil do rozvíjení regionu
Knihomil, přátelství a aktivismus se u pana Josefa snoubí v jedno. Vypráví, jak se jejich skupinka dala dohromady v roce 2018 během demonstrací Milionu chvilek proti Babišovi a jak se z nich stali kamarádi, kteří spolu chodí do Knihomila a jezdí na výlety. O svých souputnících hovoří jakožto o jakési výspě demokracie v Sudetech, kde jinak lidé často volí ANO a SPD. „Jsou to vzdělaní lidé, často učitelé, takový duch první republiky,“ vypráví laskavě působící pán.
Kultivovaně vyhlížející skupinka mezitím v kavárně zpívá za doprovodu kláves a harmoniky Holubí dům, Chlupatý kaktus a Modlitbu pro Martu. Lidé zde tancují, fotí se, vybírají si knížky zbývající ve výprodeji, chroupou donesené občerstvení. „Kam odteď budeme chodit zpívat?“ strachují se někteří.
Knihkupectví Knihomil den před uzavřením / Foto: Klára Votavová
Je uzavření Knihomila příznakem těžkých časů, které nejen do Lípy přišly s covidem a pokračují během energetické krize? Podle Rudolfa Živce spíše ano. „Lidé, co jsou závislí na jedné činnosti někde v pronájmu, jsou na tom špatně. Kdyby tenhle dům nebyl náš, je to stejné, nedovedu si představit platit ještě 20 tisíc korun nájem. Řešíme často, že toho ve městě ubývá,“ vysvětluje ve své plakáty oblepené kanceláři.
Zastupitel Michal Prokop je ale střízlivější. „Mnohdy se dá od samého začátku úspěšně tipovat, jestli to třeba kavárna nebo jiná provozovna utáhne, jestli má životaschopný byznys plán. Krize je určitě může scvrnknout, pokud to mají nahnuté, ale nebývá to zpravidla jediný faktor,“ poznamenává. Stejně tak starostka Jitka Volfová neví kromě Knihomila o jiných kavárnách či spolcích, které by v posledních dvou letech ukončily činnost. „Věřím, že spolkům výrazně pomohlo zachování dotačního programu města ve stejné výši jako před pandemií. Navíc sponzoři se spolkům také neobrátili zády,“ tvrdí Volfová.
Živec i Volfová zároveň připomínají překvapivě vysoký počet prodaných lístků na letošní akce – Lípu Musicu i Českolipský divadelní podzim –, což přičítají touze lidí vyjít si po covidu na veřejnost.
Ředitelka příspěvkové organizace Kultura Česká Lípa Tereza Vraná však zaznamenává i opačný trend. „Se závratným zdražováním energií, které z krize plyne, se nepotýká jen naše organizace. Pocítili jsme tuto skutečnost okamžitě na snížené návštěvnosti v měsících květnu a červnu, kdy zdražování postihlo ve větší míře všechny obyvatele,“ uvádí ve zprávě o činnosti za první pololetí letošního roku.
Živec poukazuje také na nedostatek inzerentů ve svém kulturním měsíčníku Lípa. „Nemáme na růžích ustláno, strach a krize klepou na dveře. Ale uvidíme, třeba to dobře dopadne,“ doufá režisér.
Článek vznikl ve spolupráci s GOGLMOGL produktion v rámci jejich divadelního projektu V kole štěstí a osudu, který má premiéru 3. 12. 2022 v klubu U bílýho černocha v České Lípě.
