Oceňovaná kniha historika Chrise Millera dostala svůj český překlad. Jak příchod zásadní technologie 20. století proměnil svět? A jaké války kvůli ní probíhaly paralelně s tou studenou mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem?
Tento článek nejspíš čtete ze svých mobilních telefonů, počítačů nebo tabletů a moc nepřemýšlíte nad tím, že ho můžete číst v elektronické podobě a nemusíte do trafiky pro noviny.
Díky zmíněným technologiím dnes považujeme za samozřejmé možnosti, o kterých se našim prarodičům ani nesnilo. Ale jak jsme se do tohoto dějinného bodu dostali?
O tom strhujícím způsobem vypráví už čtvrtá kniha historika Chrise Millera. Čipové války vydává v českém překladu nakladatelství Dokořán ve spolupráci s Argem a kniha na 275 stranách zpracovává vývoj mikročipů od konce druhé světové války do současnosti.
Každý z nás má jistou představu o poválečných dějinách. Možná jsme jejich podstatnou část zažili, nebo věnujeme pozornost událostem, které formovaly podobu současného světa.
Jen máloco je však natolik stimulující, jako narazit na dílo zásadně redefinující naše chápání určitých historických procesů.
Armáda a NASA jsou pouze startovní čára.
Autor vás každou kapitolou knihy provází jako novým dílem seriálu, od kterého se nemůžete odtrhnout. V úvodu kapitol naleznete zajímavý příběh, který slouží jako úvod do širšího kontextu.
Dějiny máme často tendenci vnímat spolu s přídavným jménem veliké. Veliké osobnosti, veliké bitvy, veliké události. Chris Miller nám ale ukazuje, že mnohem příhodnější je pro posledních osmdesát let obracet pozornost k miniaturizaci.
Gordon Moore, spoluzakladatel společnosti Fairchild a později Intelu, si v roce 1965 všiml, že inženýři jsou každý rok schopni zdvojnásobit počet tranzistorů umisťovaných na čip. Jinými slovy, byli schopni tranzistory miniaturizovat a zvýšit tím jejich výkonnost.
Dostali jsme se tak do bodu, kdy z původních čtyř tranzistorů je jich dnes na čip možné umístit až 11,8 miliardy. Prognóza Gordona Moorea se potvrdila jako pravdivá a získala název „Mooreův zákon“.
Vývoj čipů a polovodičů bylo třeba komercionalizovat a zákazníci se nehledali snadno. Nakonec ale kvůli úspěchům sovětského kosmického programu přišli ideální zákazníci: armáda Spojených států a NASA.
Silicon Valley si dobře uvědomovalo, že armáda a NASA jsou pouze startovní čára, ze které je třeba expandovat dál, aby výrobci nebyli závislí na poptávce Pentagonu. Tak se také stalo a v době, kdy Američané v roce 1969 přistávali na Měsíci, už polovodičový průmysl expandoval do civilního sektoru.
Jiná než studená válka
Mohlo by se zdát, že vývoj čipů se stal dalším bojištěm studené války. Ze sovětské strany zde taková ambice skutečně byla: Sověti dokonce postavili nové město pro vědce, kteří měli SSSR pomoci USA předběhnout.
Zelenogorsk měl být sovětským Silicon Valley, ale neexistence civilního sektoru, málo inovací a přílišná politická a policejní kontrola vedly k tomu, že se Sověti nakonec omezili na kopírování amerických vynálezů.
Chris Miller tvrdí, že sovětská neschopnost vyvíjet tuto technologii je zásadním důvodem, proč pro ně bylo nemožné ve studené válce zvítězit. Američané své inovace uměli převést do vojenství i civilního sektoru.
Válka ve Vietnamu posloužila jako perfektní cvičiště pro zdokonalování amerických zbraní. Sověti sice měli vyšší produkční kapacity, ale postupně si v 80. letech začali uvědomovat, že americké zbraně jsou mnohem přesnější a vyspělejší. Východ byl poražen a Západ zdánlivě zvítězil.
Sověti potenciálu v elektronice nevyužili, a tak místo nich nastoupili Japonci a asijští tygři. Japonsko svou sílu, ztracenou po druhé světové válce, znovu našlo v ekonomickém rozmachu díky produkci elektroniky.
Během 70. a 80. let si Američané uvědomili, že jim japonský ekonomický potenciál roste přes hlavu. Japonská vláda vynakládala značné úsilí na podporu tamních firem a Silicon Valley došlo, že by Japonci dokázali americké firmy vyřadit z trhu.
Byznysmeni ze Silicon Valley se proto nakonec neradi obrátili na americkou vládu, která také začala masivně podporovat americký čipový průmysl a přijala řadu protekcionistických opatření proti Japonsku.
Zatímco svět sledoval studenou válku, Amerika vedla tichý konflikt o technologickou dominanci s Japonskem.
Čtěte také: Spasí „Silikonové Sasko“ Evropu? Vznikne tu první továrna TSMC na kontinentu
Snaha zabrzdit Japonsko pak vedla ke vzestupu Jižní Koreje. Američané zde viděli perfektní možnost, jak část svých zdrojů z Japonska přesunout a vytvořit mu ekonomickou protiváhu. V 80. letech nastoupil další stát, jehož význam při vývoji čipů neustále vzrůstal: Tchaj-wan.
Se zkušenostmi z USA se na ostrov vrátil Američan čínského původu Morris Chang a založil Taiwan Semiconductor Manufacturing Company (TSMC), která postupně Tchaj-wanu zajistila dodnes drženou produkční dominanci.
I tu Millerova kniha poutavě pokrývá. Pokud vás zajímá osmdesát let neuvěřitelného technologického pokroku, ale také geopolitická realita zápasů minulých i budoucích, lepšího průvodce než Čipové války nenajdete.
