V létě návštěva předsedkyně Sněmovny reprezentantů na Tchaj-wanu, před pár týdny plán, který vyložil cíle Spojených států v Indo-Pacifiku. Američané dávají stále více najevo, že zrak z tohoto regionu jen tak neodvrátí. Naopak. „Kdyby ve východní Asii dominovala nepřátelská velmoc, pro USA by to byla přímá hrozba,“ říká politolog Robert Sutter.
Začalo to už před více než dekádou. V roce 2011 vykreslil tehdejší americký prezident, demokrat Barack Obama, svým protějškům při cestách po zemích Indo-Pacifiku jasný obrázek: Amerika se v příštích desetiletích stane lídrem v Asii. Vyslal tím nejen nadějnou zprávu menším zemím regionu, ale předurčil tak i vztahy Ameriky s Čínou.
S otočkou směrem – pro USA – na Západ sice začal Obama, jeho republikánský nástupce Donald Trump ale zájem Ameriky v Indo-Pacifiku ještě prohloubil. Trump a jeho lidé totiž Čínu začali vnímat jako hrozbu pro Spojené státy. A v této politice teď pokračuje i současný šéf Bílého domu, demokrat Joe Biden.
Amerika si proto chce v oblasti Indo-Pacifiku vytvořit silná spojenectví, s Čínou za zády je to ale přinejmenším složité. Kromě pár jasných partnerů se do spolupráce s USA mnoha zemím nechce. „Přístup Číny je takový, že státům nabídne ekonomické výhody, zároveň si ale vynucuje poslušnost, když jen naznačí, že by udělaly něco, co se Číně nelíbí,“ vysvětluje pro Voxpot Robert Sutter, profesor mezinárodních vztahů z Univerzity George Washingtona, jež sídlí ve Washingtonu DC.
V rozhovoru analytik popisuje, jak Spojené státy ve své politice vůči Číně přitvrdily, a říká, že jde mimo jiné o úspěch celkem nevídané spolupráce americké administrativy s Kongresem. Sutter také rozebírá sílu Číny v Indo-Pacifiku i to, jakým způsobem šikanuje ostatní země v regionu. Dodává, že obrana Tchaj-wanu je pro Spojené státy víceméně nutností, pokud se nechtějí stát mocností kočírující situaci v regionu přes celý Tichý oceán.
Už za pár měsíců oslaví Joe Biden dva roky v Bílém domě. Jak hodnotíte jeho dosavadní kroky, které podnikl směrem k Indo-Pacifiku?
Podle mě odvedl celkem dobrou práci. Kdybych měl použít hudební slovník, tak letos sledujeme crescendo, tedy postupné zesilování – administrativě se podařilo dát dohromady systematický plán, jak k regionu přistupovat. A to ve spolupráci s Kongresem, což je důležité zdůraznit. Hybnou silou amerického odhodlání řešit problémy, které Čína pro USA představuje, je právě nadstranická většina v Kongresu. Ta se začala formovat v roce 2018, přečkala podivnou vládu Donalda Trumpa, načež se do Bílého domu dostal demokrat Joe Biden. Teď jsme v situaci, kdy se vláda s Kongresem v této věci shodnou a fungují v symbióze.
Bránit Tchaj-wan je zásadní, pokud Amerika nechce rovnováhu v regionu budovat z pobřeží San Diega.
K takové jednotě v otázce americké politiky směrem k Číně nikdy nedošlo, přichází navíc v momentě, kdy spolu Demokratická a Republikánská strana nesouhlasí prakticky v ničem dalším. Jde tedy o jedinečnou věc. Je to i díky tomu, že Biden k otázce Číny přistupuje systematicky, ne epizodicky a nevyzpytatelně jako Trump, i když ten na problém, který asijská velmoc představuje, taky konzistentně upozorňoval. Bidenovi lidé nyní přišli na začátku října s Národní bezpečnostní strategií, plánem, který jasně popisuje, jak postupují a čeho a jak chtějí, ve spolupráci s Kongresem, dosáhnout.
Co to v praxi znamená?
Sněmovnou reprezentantů i Senátem v posledních týdnech prošly důležité zákony, jejichž příprava v mnoha případech trvala roky. Dávají dohromady základ pro velmi tvrdou americkou politiku vůči Číně. Týkají se technologického vývoje, který by měl být ve Státech rychlejší než v Číně, a také obrany Ameriky před různými hrozbami přicházejícími z Číny.
Zmíním dvě zásadní nebezpečí: prvním je dominance této velmoci v Asii, jíž chce dosáhnout expanzivním a donucovacím způsobem. Pro Spojené státy jde o velkou výzvu. Pokud by nepřátelská velmoc dominovala východní Asii, pro USA by šlo o přímou hrozbu – jak jsme viděli v minulosti v případě Japonského císařství. Něco takového USA nemohou dovolit, jenže přesně k tomu nyní ze strany Číny dochází.
Čtěte také: Trump, nebo smrt. Claremont Institute je líhní mladých protrumpovských kádrů
Dalším problémem je nárůst zásahů vládnoucí Komunistické strany Číny do ekonomických záležitostí, kvůli kterým je pak velice těžké soutěžit s čínskými společnostmi. Ty nejsou jen obyčejnými firmami – představují agenty státu, který je v současnosti obrovský a má obrovské zdroje. Využívá je různými způsoby, na domácím poli protekcionisticky, v zahraničí expanzivně. A daří se jim to. Nyní si Čína dala za cíl ovládnout high-tech sektor, což je klíčová oblast americké ekonomiky. Pokud se jí to podaří, ovládne tedy i americkou ekonomiku a do budoucna také vojenskou sílu. Shrnu to jednoduše: Spojené státy nechtějí, aby je pohltila Čína.
Pojďme se ale vrátit o pár let zpátky. Joe Biden ve své předvolební kampani do Bílého domu Číně příliš pozornosti nevěnoval.
Je to tak, tehdy tu hrozbu tolik nevnímal. To ani Jake Sullivan, jeho poradce pro národní bezpečnost. Ale teď už ano, ačkoliv nevím, co se pro ně změnilo. Vnímání celého problému letos ovlivnily i další faktory – třeba ruská agrese na Ukrajině. Ta mimo jiné změnila přístup Evropy i k tomu, jak jednat s Čínou. Severoatlantická aliance, Evropská unie i řada evropských států pochopily, že Čína nechá Vladimira Putina a jemu podobné dělat si, co chtějí, dokud ji tím neohrožují. To, jak ubližují zbytku světa, je jí jedno.
EU, NATO i některé jednotlivé státy proto přijaly tvrdší opatření vůči Číně, a to v nejrůznějších oblastech včetně té týkající se bezpečnosti a rozvoje high-tech. Nově také zaujímají jasnější postoje ohledně čínské expanze v Indo-Pacifiku, například v otázce Tchaj-wanu. To jsou všechno velmi pozitivní posuny.
Mluvíme o Joeu Bidenovi, zmínili jsme Donalda Trumpa. Americkou pozornost na Čínu a především region Indo-Pacifiku ale poprvé obrátil před zhruba dekádou prezident Barack Obama, je to tak?
Ano, nicméně Čínu jako hrozbu pro USA začal vnímat až Donald Trump a jeho lidé. To byla výrazná změna, když v prosinci roku 2017 přišel se svou Národní bezpečnostní strategií, v níž Čínu označil za největší hrozbu pro americkou bezpečnost. Veřejnost tomu nevěnovala pozornost a Kongres něco takového nečekal – nicméně s tím souhlasil.
V dalším roce už zákonodárci apelovali na to, aby vláda vynaložila snahu při řešení výzev plynoucích z Číny – třeba bezpečnostních nebo ekonomických. Aby vymyslela, jak se bránit před útoky zvenčí. Současný přístup USA v mnohém plyne z konsenzu, který panuje ve Washingtonu DC. Než ale administrativa přistoupila k tvrdším opatřením, trvalo to. I Biden dříve tvrdil, že „jsme mnohem silnější než Čína“. Byl to Trump, kdo se na Čínu zaměřil. Biden na začátku svého prezidentského období ještě tvrdil, že největší hrozbu představuje Rusko. Pak ale otočil. Nevím, na základě čeho se to stalo, ale myslím si, že teď skutečně věří, že Spojené státy nejvíc ohrožuje Čína,.
Biden: China's Xi knows we are not seeking conflict https://t.co/ogRpFuZMT3 pic.twitter.com/ihpYDv4XKc
— Reuters (@Reuters) October 27, 2022
Spojené státy čekají zanedlouho volby do Kongresu, které se konají každé čtyři roky – na střídačku s prezidentskými volbami. Je tažení proti Číně předvolebním tématem, které by americkou společnost nějak burcovalo?
V některých předvolebních kampaních se toto téma objevilo. A ačkoliv jde o důležitou otázku, nemyslím si, že by pro Američany byla v kontextu voleb zásadní – není předmětem sporů. Jistě, republikáni by možná chtěli zaujmout ještě tvrdší pozici, ale obě strany jsou nakonec podobně striktní, byť demokraté v tom nejsou tak hlasití. To, že se Amerika staví proti Číně, je prostě dané – stejně jako proti Rusům na Ukrajině. Veřejnost to přijímá, tudíž z toho pak není velké téma voleb. I když tu a tam se vynořilo, v případech, kdy kandidáti chtěli opravdu tvrdě zakročit proti Číně. Nicméně, nevím o žádném demokratovi, kterého by někdo obvinil z toho, že je příliš měkký.
Vztahy s Evropou kvetou – i v přístupu k Číně
Dá se v kontextu obratu amerického zájmu k Indo-Pacifiku mluvit i o tom, že by Spojené státy odstavily Evropu na druhou kolej?
Jak jsem říkal, největším nebezpečím pro USA je Čína, se kterou se střetáváme právě v Indo-Pacifiku. Přesto bych řekl, že administrativa i Kongres věnují Evropě velkou pozornost a vychází z toho velmi plodná spolupráce. Američané se o takovou pokouší i jinde po světě, ale vychází jim to jen v Evropě. Bidenova vláda navíc Evropu zapojuje i své asijské politiky. Vnímá evropské státy jako partnery, které si chce Amerika udržet po svém boku a spolupracovat s nimi. A hezké na této administrativě je, že svým spojencům naslouchá, není to tak, že by je postavila před hotovou věc a řekla: „Takhle to teď bude“.
Přístup Číny je takový, že zemím nabídne nějaké ekonomické výhody, ale zároveň si vynucuje poslušnost, když jen naznačí, že by udělaly něco, co se Číně nelíbí.
Poslední rok byl z hlediska této spolupráce plodný – probíhala jednání o národní bezpečnosti i o tom, jak postupovat v regionu Indo-Pacifiku. Prostě v tom jsme společně. Toto sdělení se snaží lidé kolem Bidena předat dál. Obávám se jedině toho, jak dlouho takové nastavení vydrží a zda se brzy nevrátí Trumpovo heslo o Americe na prvním místě, které na vztah s NATO a Evropou opravdu nemělo dobrý vliv.
A jak se k tomu staví republikáni? Naznačuje něco, že by chtěli, aby se takový přístup vrátil – třeba v kontextu boje s Čínou?
Zajímavé je, že si mnoho republikánů v Kongresu návrat unilaterální politiky nepřeje. Ví totiž, jak důležití jsou pro Ameriku spojenci – a to právě i při snaze vypořádat se s Čínou. Jednostrannou politiku jsme si vyzkoušeli za Trumpa. Nebyla účinná. Bidenův přístup se proti tomu zdá být efektivní. Kdyby se tedy Donald Trump vrátil do Bílého domu, mohly by nastat problémy. Doufám ale, že shoda mezi zákonodárci z Kongresu a Bílým domem má dostatečnou sílu na to, aby jej ke spolupráci se spojenci dotlačila. Je to však něco, z čeho mám z skutečně obavy.
Návštěva tehdejšího viceprezidenta Joea Bidena v Japonsku v roce 2013. Na fotografii s nedávno zesnulým japonským expremiérem Shinzo Abem / State Department / William Ng
Nejvěrnějšího spojence v Indo-Pacifiku mají Spojené státy v Austrálii, Japonsku a Indii – členech Čtyřstranného bezpečnostního dialogu. Neformální aliance, které se zkráceně přezdívá Quad. S nimi se pravidelně američtí prezidenti schází a řeší aktuální bezpečnostní otázky. Jak vypadá jejich spolupráce?
Na poli spolupráce se zeměmi Indo-Pacifiku je rozhodně na čem pracovat. Státy z iniciativy Quad vnímají čínskou hrozbu stejně jako USA, díky čemuž mají na čem stavět. Stejně jako Ameriku i jejich postoje mají různá pragmatická omezení. Třeba japonským nebo australským obchodníkům se nepozdává uvalit na Čínu tvrdší opatření. Mají strach, že by je za to pak čínská vláda potrestala a oni by přišli o peníze z obchodů. To ostatně rezonuje i v Americe a Evropě. Tato trojice zemí má nicméně jasno v tom, že nechce, aby je Čína ovládla a nacházet společná témata je tudíž jednoduché.
A co ostatní státy Indo-Pacifiku?
Ty si nechtějí vybírat. Rády by měly i nadále dobré nebo aspoň slušné vztahy s Čínou. Proto nechtějí dělat nic, za co je bude tato země trestat. Ona je v tom totiž dost tvrdá. A skutečně se to děje, Čína třeba chvíli bojkotovala zboží z Jižní Koreje, kvůli čemuž země přišla o 20 miliard dolarů. Jižní Korea tohle už znovu podstoupit nechce a navíc ví, že pokud půjde Číně trochu na ruku, Spojené státy ji za to rozhodně trestat nebudou. V krátkodobém měřítku se tedy jihokorejská strana raději bude chránit, ačkoliv v jiných otázkách s Amerikou spolupracuje a mají silné partnerství.
Možná jsem moc dramatický, ale skutečně si myslím, že taková je situace. Že se nacházíme na rozcestí dějin.
A země jihovýchodní Asie? Většina z nich se chce hlavně chránit. Čína tomuto regionu čím dál víc dominuje, pro Spojené státy je proto velmi složité dostat se do nějaké lepší pozice, i když se o to administrativa Joea Bidena snaží. Trumpův tým jihovýchodní Asii příliš pozornosti nevěnoval, čímž dal prostor Číně, z níž se stala hlavní strategická i ekonomická velmoc v regionu. Ochota tamních zemí zariskovat a spolupracovat se zeměmi aliance Quad včetně Spojených států ve většině případů vymizela. Riskovat dnes zkrátka nechtějí.
Je to prostě soutěž o vliv. A americká vláda teď bude muset zapracovat na budování vztahů s těmito zeměmi. Za nějaký čas by se mohly utužit a pak se možná státy jihovýchodní Asie přikloní místo Číny k USA. Přístup Číny je takový, že zemím nabídne nějaké ekonomické výhody, ale zároveň si vynucuje poslušnost, když jen naznačí, že by udělaly něco, co se Číně nelíbí.
To mi nahráváte na další otázku. Jak silná je vlastně Čína v tomto regionu? A jak závislé jsou na ní jeho státy?
Ta závislost je důležitým faktorem. Číňané v představitelích těchto zemí vytvořili pocit, že jsou na Číně závislí a toho následně využívají. Pokud čínské úřady zavětří, že je někdo potřebuje a že by se v budoucnu náhodou mohl vydat cestou, která by se jim nelíbila, tak se svůj vliv nebojí využít. Právě takové jednání tu závislost ještě posiluje. Prostě z ní dělají zbraň, kterou čínská vládní strana proti svým partnerům používá. Na rozdíl od USA nebo Česka si to Čína může dovolit, protože je státem jedné strany. Země jihovýchodní Asie si tohle dobře uvědomují – nejde o to, jak moc jsou na Číně závislé, ale že proti nim může tu závislost použít.
„Spojené státy musí bránit Tchaj-wan. Víc než Ukrajinu“
Jak s tím potom mohou Spojené státy soupeřit? Nemají náhodou svázané ruce?
Vezměte si, že se Čína snažila tuhle páku použít proti Austrálii, Japonsku i proti Tchaj-wanu nebo Indii. První tři země byly na Číně velmi závislé. Ale co se pak stalo? Řekly si: „Aha, vy nás chcete ovládnout! Chcete nás řídit a diktovat nám, co máme dělat, nebo nám vzít i území. To my nechceme.“ Amerika byla v tomhle chytřejší než Čína a s těmito zeměmi se spojila. Třeba Austrálie se od té doby posunula přímo obrovsky.
Není pochyb o tom, že Čína chce vládnout Asii, to je bez debat. Malé země se před ní mají v jejích představách plazit po zemi. Pokud něco takového chtějí dělat, tak fajn, ale pokud jednou řeknou, že o své území přijít nechtějí, Spojené státy jim pomohou vybudovat vlastní pozici a sílu. Bude to boj. Možná jsem moc dramatický, ale skutečně si myslím, že taková je situace. Že se nacházíme na rozcestí dějin.
Netvrdím však, že by Čína chtěla ovládnout svět. Jde jí o to, aby ona sama prosperovala a měla větší vliv. Co se děje jinde ve světě jí je v podstatě lhostejné. Číňané nebudou nikde zasahovat, dokud necítí hrozbu, že události negativně ovlivní jejich zemi. Je jim tedy jedno, že se v Evropě rozpíná Rusko, nezajímá je, co dělají – třeba Írán nebo Saúdská Arábie na Blízkém východě. Představa takového řádu světa je pro mě příšerná.
V tuto chvíli obranu Tchaj-wanu podporuje nejvíc Američanů za posledních 50 let.
Co tedy dnes Amerika může udělat?
Může říct, že tohle přichází, že se to už děje. V Malajsii, Filipínách a dalších zemích se už s tímto tvrdým přístupem Číny potýkají. Američané takovým zemím mohou pomoci vybudovat jejich pozici a stát za nimi. Nejsem ohledně toho pesimistický – čínský prezident Si Ťin-pching má totiž velmi jasný, konzistentní plán, jehož pevnou součástí je i šikana a vynucování. To je teď jasnější než kdy dřív a asijské státy, jež si chtějí uchovat vlastní důstojnost a integritu, to od Číny vzdaluje. A Spojené státy jim dávají najevo, že se vzdálit můžou.
Čtěte také: Vládce Číny Si Ťin-pching zůstává. Kdo jsou jeho nejbližší muži
V posledních měsících se z USA ozývají stále ostřejší a hlasitější prohlášení ohledně obrany Tchaj-wanu. Prezident Biden řekl, že by ostrov vojensky bránil, kdyby na něj Čína zaútočila. Myslíte si, že je to reálné?
Jak jsem už řekl, Spojené státy chtějí zabránit tomu, aby Indo-Pacifiku dominovala nepřátelská velmoc. A Čína spadá do kategorie potenciální nepřátelské velmoci. Pokud by Číňané na Tchaj-wanu uspěli, podkopalo by to nejen schopnost Ameriky udržet v Asii rovnováhu. Pod ohromný tlak ze strany Číny by se pak dostalo Japonsko a ptalo by se, jestli by ho Spojené státy byly schopné ochránit.
Pokud by padl Tchaj-wan, stalo by se to na prahu Japonska a Jižní Koreje. Vztahy s USA by to narušilo a Američané by se museli stáhnout. Pravděpodobně by pak sáhli po strategii, které vědci říkají „offshore balancing“. Rovnováhy v regionu by se snažili dosáhnout ze San Diega. Asijské země by se tedy dostaly pod čínský vliv a USA by měly co dělat, aby se samy dokázaly ubránit.
Já tuhle problematiku sleduji už dlouho a vím, že lidé v Americe jí příliš nerozumí, nevěnují jí pozornost. V minulosti průzkumy říkaly, že by americkou obranu Tchaj-wanu podpořila jen pětina Američanů, veřejnost nechtěla bojovat s Čínou. To se teď ale změnilo a pro vojenskou pomoc Tchaj-wanu se vyjádřilo mnohem víc lidí, v některých průzkumech dokonce většina. Na vládě a Kongresu teď je, aby lidem dokázali, proč je potřeba do toho jít. Že je to důležitější i než pomoc Ukrajině.
To prosím rozveďte.
Kdyby padla Ukrajina, mělo by to obrovský symbolický význam. Integritu NATO by to ale příliš neohrozilo, Ukrajinci navíc bojují sami o sobě. Toho Tchaj-wan není schopný, jakýkoliv odpor by Čína – bez zapojení Spojených států – prolomila. Za každých okolností u toho USA, které by takový útok ohrozil, musí být. A ačkoliv se podmínky budou jen zhoršovat a ztěžovat, Amerika do toho půjde. Pokud na takovou situaci skutečně dojde, pak v tuto chvíli na americké zapojení do konfliktu veřejnost reaguje nejpozitivněji za posledních 50 let.
