Indie v posledních týdnech žila dlouho očekávaným mytologickým filmem Ádipuruš. Velkorozpočtová adaptace eposu Rámájana však skončila propadákem. Ač měla potěšit konzervativní hinduisty, spoustu lidí naštvala a většinu vlastně ani nezaujala. Zároveň se potvrzuje, že v tamní mainstreamové kinematografii stále častěji vidíme témata typická pro hinduistický nacionalismus.
„Epické zklamání,“ napsal filmový recenzent Taran Ádarš na adresu nového indického velkofilmu Ádipuruš (První člověk), který můžete zhlédnout i v některých českých kinech. V těch indických bylo údajně na každé projekci vždy rezervováno jedno místo pro opičího boha Hanumána. Volných sedadel ale nakonec zůstalo více než těch obsazených. „Možná nejzbytečnější film roku,“ přisadil si další respektovaný kritik Tatsam Mukherdží.
Ádipuruš měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal trhákem: největší herecké hvězdy z Bollywoodu i Tollywoodu, příběh vycházející ze slavného hinduistického eposu Rámájana, a dokonce podporu od nejvyšších představitelů vládnoucí Indické lidové strany (BJP). Měl se vyrovnat nejnovějším hitům jihoindické kinematografie, jako jsou telugský RRR nebo tamilský Ponniyin Selvan. Místo toho spíš odhalil krizi hindského Bollywoodu, který nestíhá reagovat na nové trendy. Proč tedy Ádipuruš skončil jako propadák?
Tři hodiny utrpení
Jen trochu náročnější divák si odpoví okamžitě. Na to, že režisér Óm Raut zpracoval z celého eposu v podstatě jen jednu (byť hlavní) dějovou linku, je 179 minut prostě příliš. Už vydržet do úvodních titulků je úkol hodný indického poloboha. Kdo přetrpí počáteční animovanou sekci, musí dalších šest minut sledovat, kterak hrdinný král Ráma a jeho bratr Lakšmana bojují s démony.
Bohužel celé scéně chybí jakýkoli náznak akce a vypadá spíš jako zpomalené záběry. Když se poté na plátně objeví název filmu, člověk by si nejraději přál, aby to byly titulky závěrečné. Nejsou, a než se děj konečně rozjede, je tu ještě čtyřminutová scéna, v níž hlavní záporák Rávana hraje na vínu.
Ambiciózní počítačové efekty jsou asi největší slabinou filmu. Dost zarážející na to, že má jít o jeden z nejdražších indických snímků všech dob.
U jihoindického padoucha Rávany je dobré se chvíli zastavit, protože je to asi jediná role, která je napsaná zábavně. I filmový kritik Tatsam Mukherdží ostatně podotkl, že Saíf Alí Chán je asi jediný z celého ansámblu, kdo si svou roli užívá. Jeho antihrdina nosí při práci masku jako MF DOOM a musíme ocenit také inovativní uspořádání Rávanových deseti hlav v konfiguraci 2 × 5. Bohužel, i když má na krku zrovna jen jednu, vypadá jako vystřižený z kartonu.
Ambiciózní počítačové efekty jsou nakonec asi největší slabinou celého filmu. Dost zarážející na to, že má jít o jeden z nejdražších indických snímků všech dob. Hanumánova armáda, která vypadá jako z Planety opic, je ještě otázkou individuálního vkusu. Horší je, že tvůrci snad všechny scény natočili před klíčovacím pozadím, aniž by herci přišli do kontaktu s jakýmkoli skutečným předmětem.
Vrcholem je pak scéna na voru, při níž Ráma šťouchá bidlem do vody, ale nikde nablízku evidentně žádná není. Příliš nepomáhají ani emotivní záběry protagonistů, rozvláčné i na poměry bollywoodských celovečeráků.
Hinduisté se bouří
Kromě toho, že celý film je neuvěřitelně špatně natočený, dialogy skřípou a počítačové efekty vypadají, jako kdyby je dělal někdo na kalkulačce, dokázal také rozzlobit snad všechny, kteří na něj byli ochotní do kina zajít. Mnohým divákům vadilo, že král Ráma, v hinduistické tradici zpravidla líčený jako klidný a trpělivý, ve filmu nejde pro ránu daleko. Jiní upozorňovali, že jako rozzlobený mstitel jde až příliš na ruku bojovnému hinduismu, který hlásá současná indická vláda Naréndry Módího.
Čtěte také: Namísto mešity hinduistický chrám: Indie pokračuje na cestě k teokracii
Snímek dokonce vzbudil kontroverze i v sousedním Nepálu, když starostové Káthmándú a Pókhary zakázali v tamních kinosálech promítat všechny hindské filmy. Vadilo jim totiž, že Ádipuruš mluví o Sítě jako o „dceři Indie“, jenže podle některých vyprávění se mytologická princezna narodila právě v Nepálu.
Na tomto místě je dobré zmínit, že Rámájana je nedílnou součástí tradic nejen na indickém subkontinentu, ale i v takřka celé jihovýchodní Asii a její verze se počítají na stovky.
Nakonec se ale režiséru Rautovi podařil husarský kousek. Jeho verze Rámájany si proti sobě dokázala poštvat přesně tu cílovou skupinu, které se měla zavděčit – tedy příznivce hinduistického nacionalismu. Ultrakonzervativní hinduistické organizace v severoindických městech proti filmu protestovaly, neboť prý jde o konspiraci proti hinduismu. A když hlavní kněz z Ajódhji požádal, aby byl snímek zakázán, protože nepodává legendu o Rámovi správně, bylo vymalováno.
Na tradice nám nesahejte
Člověk by si nakonec řekl, že propadák Ádipuruše je dobrá zpráva. Diváci se chtějí v kině především bavit, a tenhle film je prostě natočený tak otřesně, že jej nezachránila ani politická ideologie. Jenže tak jednoduché to není. Ano, moderní hinduistický nacionalismus z díla stříká občas až příliš okatě, třeba když superpadoucha Rávanu hraje jistě „náhodou“ muslimský herec. Je ale docela dobře možné, že publikum novou verzi Rámájany neodmítlo proto, že je přepjatě nacionalistická, ale spíš proto, že je příliš moderní.
Čtěte také: Rozkročená Indie mezi výročími: Zvítězí hinduistická většina, nebo jednota v rozmanitosti?
„Většina lidí se cítí dotčena, protože nesnesou takové upravování tradic,“ řekl pro BBC filmový kritik Ráhul Désáí. Podle něj jsme se dostali do fáze, kdy už se hinduistické mytologie nemůžeme vůbec dotknout. „Lidé film vidí jako útok na svoji pravdu, na rozdíl od historických filmů, kde je běžné upravovat fakta tak, aby zapadla do politických narativů šířících nenávist,“ dodal Désáí.
Film jako státotvorný mýtus
Tím se dostáváme k fenoménu, který v posledních letech v Indii nabírá na síle – totiž ke zneužívání historických nebo mytologických filmů k politickým cílům. Není žádnou novinkou, že velkorozpočtové snímky v Indii slouží jako prostředek k budování národního povědomí. Upravování historie a hledání nových sjednocujících národních mýtů však v posledních letech začíná překračovat hranice mezi uměleckou licencí a čistou propagandou.
Vládnoucí strana dokázala tragickou smrt mladého herce přerámovat na jedno z hlavních témat pro parlamentní volby v jeho rodném Biháru.
V roce 2022 vzbudil vlnu vášní celovečerní film The Kashmir Files, který převedl na plátno události z roku 1990, kdy muselo kvůli občanským nepokojům uprchnout z většinově muslimského Kašmíru až 100 tisíc hinduistů. Snímek se stal naprostým diváckým trhákem i díky tomu, že ve státech ovládaných BJP byly projekce osvobozené od daní, a na „pravdivý“ záznam osudu kašmírských panditů navíc lákal i premiér Módí.
Další úspěch nacionalistické propagandy představoval film The Kerala Story, jenž byl vládními politiky chválen tak mohutně, až se vyhoupl na průběžné třetí místo mezi nejlépe vydělávajícími indickými kinematografickými díly roku 2023. Zápletka se točí okolo příběhu mladé hinduistky z Kéraly, která konvertuje k islámu a přidá se k Islámskému státu. Problém je, že tvůrci zcela bezostyšně tvrdili, že takových případů je v Indii zdokumentováno 32 tisíc, i když ve skutečnosti věděli jen o třech.
Za naprostý majstrštyk pak můžeme považovat kauzu z roku 2020. Když mladý herec Sušánt Singh Rádžpút spáchal sebevraždu, BJP dokázala jeho tragickou smrt přerámovat na jedno z hlavních témat pro volby do zákonodárného shromáždění v jeho rodném Biháru. Známý herec byl najednou v duchu konspiračních teorií prezentován jako outsider z chudého regionu, který byl v nepotistickém Bollywoodu trnem v oku místních rodinných klanů a k sebevraždě byl donucen, jestli ho rovnou někdo z nich nezavraždil.
Za vším hledej Rámu
První skutečně velká politická kampaň, při níž hinduističtí nacionalisté využili ke svým zájmům filmovou tvorbu, však proběhla už tři desetiletí nazpět. A shodou okolností v ní opět hraje ústřední roli Rámájana. Když indická státní televize začala v lednu 1987 vysílat stejnojmenný televizní seriál, způsobilo to v celé zemi doslova šílenství. Režisér Rámánand Ságar natočil na motivy starověkého eposu původně 52 epizod, ale kvůli obrovskému zájmu nakonec seriál natáhl až na 78 dílů.
Jsou šokovaní, že ve filmu vidí svůj vlastní odraz? Nebo se zlobí, že film odhalil jejich smysl pro to, co považují za posvátné?
Ságarova Rámájana byla vysílána každou neděli ráno až do července 1988 a podle odhadů ji tehdy sledovalo přes 80 % televizních diváků. Její popularita ostatně přetrvává dodnes a pro mnohé představuje podobně kanonické dílo indické kultury jako samotný starověký epos. „Viděl jsem v kině Ádipuruš a teď si sem jdu vypláchnout oči,“ napsal k Rámájaně v komentáři na Youtube jeden z uživatelů.
Čtěte také: Jóga není starověká ani indická. Populární exportní artikl v Indii nepraktikuje skoro nikdo
Kromě nostalgie po příjemném bezčasí 80. let však seriálová Rámájana dodnes vyvolává i vášně. Její masový úspěch totiž okamžitě ke svému prospěchu využili hinduističtí nacionalisté. Do té doby marginální BJP dostala náhle do ruky univerzálně srozumitelnou ikonografii, která jí umožnila oslovit širší masy voličů a zahájit nechvalně proslulou kampaň za postavení Rámova chrámu ve městě Ajódhja. V něm se podle tradice bájný král narodil.
Televizní Rámájana pomohla před 30 lety dostat do obecného povědomí obraz krále Rámy jako neohroženého bojovníka proti nepřátelům hinduistického národa. Neúspěch její aktuální filmové verze nám naopak ukázal, že ani hrdinný válečník nemusí být pro hinduistické nacionalisty univerzálně přijatelnou postavou.
„Jsou šokovaní, že ve filmu vidí svůj vlastní odraz? Nebo se zlobí, že film odhalil jejich smysl pro to, co považují za posvátné?“ ptá se vysokoškolský profesor a politický komentátor Apúrvánand na webu Scroll.in. Buď jak buď, Ádipuruš a jeho neúspěch nám znovu ukázal, že indická kultura i imaginace jsou mnohem rozmanitější, než si dovedeme představit.
