Bombardování za práva žen a burky v kongresu. Jak bílé feministky podporovaly válku v Afghánistánu

V březnu roku 1999 uspořádala Mavis Leno benefiční večírek. Významná členka hollywoodské smetánky a manželka hvězdného moderátora Jaye Lena pozvala své bohaté a slavné přátele na akci, jejíž výtěžek podpořil Nadaci feministické většiny (Feminist Majority Foundation) v její kampani. Ta pod názvem „Ukončete genderový apartheid v Afghánistánu“ měla upozornit na barbarské podmínky žen žijících pod nadvládou Tálibánu. (Leno samozřejmě nikdy nezmínila, že za sílu Tálibánu mohla do určité míry zahraniční politika USA.) Zanedlouho se k ní přidaly herečky jako Susan Sarandon nebo Meryl Streep a udělaly z celé záležitosti kauzu s celospolečenskou pozorností.

Pak přišlo 11. září 2001 a odhalení, že za útoky stála Al-Káida, která se schovávala v Afghánistánu. Administrativa George W. Bushe vždy hledala ospravedlnění pro válku a v kampani Feministické většiny našla přesně to, co potřebovala. V listopadu už první dáma Laura Bush prohlašovala, že důvodem pro válku bylo „osvobození afghánských žen“.

Afghánské feministky nikdy neprosily Meryl Streep o pomoc – a už vůbec ne o bombardování americkým letectvem.

Ještě v ten samý měsíc se čelné představitelky Feministické většiny – včetně Ellie Smeal, jedné z hlavních postav moderního amerického feministického hnutí – začaly účastnit akcí na ministerstvu zahraničí a potkávat s reprezentanty Bushovy vlády. Na jaře následujícího roku psal liberální feministický magazín Ms. o invazi jako o „koalici naděje“ a definitivně tak zařadil bomby mezi nástroje boje za ženskou emancipaci.

Tyto ženy prosazovaly jistý typ feminismu, jemuž říkám bílý feminismus. Charakteristické pro něj je, že odmítá vzít na vědomí roli, kterou hrají bělost a rasová privilegia v procesu, během nějž se z problémů, agendy a názorů bílých žen stanou univerzální problémy všech žen a celého feminismu. Samozřejmě ne všechny feministky, které mají bílou kůži, jsou nutně bílé feministky. Jakmile člověk prosazuje antirasistický a antikapitalistický feminismus, stává se pro bílý feminismus hrozbou – nehledě na svoji vlastní barvu kůže či gender.

Ekonomika rozvojové pomoci a bílí spasitelé

I přesto se bílé feministky uvnitř i vně americké vlády rozhodly, že ozbrojený konflikt a okupace byly nezbytné k osvobození afghánských žen. Aktivně se o to zasazovaly zejména tehdejší senátorka Hillary Clinton, jež nadšeně hlasovala pro válku, kterou nazvala „obnovením naděje“, nebo newyorská kongresmanka Carolyn Maloney. Ta na jednání Sněmovny reprezentantů přišla v modré burce a plameně řečnila o tom, jak je muslimský tradiční oděv klaustrofobický. V jádru jednání obou političek byla stejná logika: Pokud si my myslíme, že vojenská intervence je dobrá věc, musí si to přece myslet také afghánské ženy.

Jenže existují také skupiny jako Revoluční asociace afgánských žen. Tato politická organizace od svého založení v roce 1977 rázně odsuzovala nejen náboženský fundamentalismus, ale později také americké útoky a vládu podporovanou Spojenými státy. Afghánské feministky nikdy neprosily Meryl Streep o pomoc – a už vůbec ne o bombardování americkým letectvem.

Víra v to, že bílé ženy vědí, co je nejlepší pro Afghánky, je přitom zakořeněna mnohem hlouběji než jen v Hollywoodu a politické přetvářce. USA investovaly stovky milionů dolarů v takzvané rozvojové pomoci do svého spasitelsko-průmyslového komplexu. Ten vychází z feminismu druhé vlny a předpokladu, že ženské osvobození nastane automaticky po tom, co se ženy plnohodnotně začlení do kapitalistické ekonomiky.

Jedním z nejdražších amerických rozvojových programů v Afghánistánu byl PROMOTE, který stál 418 milionů dolarů a měl poskytnout Afghánkám školení, stáže a pracovní místa. Když v roce 2016 proběhl jeho audit, bylo téměř nemožné zjistit, na co přesně peníze šly. Příval dolarů byl sice z amerického hlediska neefektivní, nezůstal ale bez důsledku. Přispěl totiž k zadušení místního feminismu, který by se mohl zaměřit na kulturně relevantnější cíle. Ekonomika rozvojové pomoci znamenala, že afghánské aktivistky za práva žen opustily svoje vlastní programy a přejaly ty americké.

Čtěte také: Pachuť války v Afghánistánu: Morální dilemata, prázdné sliby a lži na všechny strany

Poslední lekce?

Bílý feminismus odmítá oddělit bělost – a její koloniální a opresivní asociace – od feminismu. Tím ustanovuje vzor ženské emancipace: chovat se jako bílá žena. To ve výsledku způsobilo, že ti, kteří nesouhlasili s americkou přítomností, odmítali také všechno spojené s bílým feminismem, což přispělo ke zdiskreditování jakýchkoliv feministických myšlenek.

Bílý feminismus je feminismem prokapávání a Afghánky nejsou jediné, nad které se povyšuje. Černé, hispánské, asijské a další nebílé ženy mají problém dostat se do politických kruhů. Jejich feministické zkušenosti – fungování jako samoživitelka, práce v továrně nebo snášení rasové diskriminace – jsou totiž považovány za irelevantní. Role, v nichž mohou něco zásadního ovlivnit, tak připadnou elitním bílým ženám, jež vyšplhaly na vrchol žebříku, ze kterého shodily právě ty ženy, jimž by údajně tak rády pomohly.

Spousta bílých rádoby spasitelek afghánských žen i dnes tvrdí, že USA měly ponechat svoje vojáky v zemi, aby ochránily Afghánky. Činí tak se stejnou tvrdohlavostí a záměrnou slepotou, která je dovedla k podpoře amerického imperialismu na samotném začátku.

Ale nedomyšlený projekt nelze opravit tím, že se bude pokračovat v katastrofálních rozhodnutích. Bílé feministky svojí rozvojovou pomocí přispěly ke zničení země a nejlepším výsledkem celé situace by bylo, kdyby se z vývoje poučily a jednou provždy přestaly s tímto smrtícím vměšováním.

***

Z anglického originálu White Feminists Wanted to Invade publikovaného na webu magazínu The Nation přeložil David Scharf.

Sledujte také naši reportáž o afghánských ženách: