V britských volbách zvítězila pětice nezávislých kandidátů, kteří se vymezují vůči britské podpoře Izraele. Pro vítěznou labouristickou stranu to může znamenat větší problém, než to dnes při pouhém pohledu na počty křesel vypadá.
„Dnes se hlasuje o Palestině.“ Touto větou burcoval svoji voličskou základnu v den voleb Jeremy Corbyn.
Kampaň 75letého politika, který svůj severolondýnský obvod Islingon North zastupuje v parlamentu nepřetržitě od roku 1983, byla jakákoliv, jen ne rutinní. Corbyn totiž musel po 65 letech musel opustit labouristickou stranu a kandidovat jako nezávislý.
„Slibuju, že se budu vždy zastávat lidí v Gaze a jediné možné cesty k trvalému míru: ukončení okupace Palestiny,“ stálo v jeho příspěvku na sociální sítí X.
Bez podpory velkých dárců a stranického aparátu vedli kampaň, která zatopila i prominentním labouristickým kandidátům.
Z Corbynovy strany přitom nešlo o kalkul, proti izraelské okupaci vystupoval dlouhodobě. V kampani ale důraz zafungoval: Levicový poslanec svůj mandát s přehledem obhájila porazil místního zastupitele za Labour, Prafula Nargunda.
V britském jednokolovém systému, který nahrává velkým stranám, jde o úspěch.
Corbyn měl však na své straně několik proměnných. Voliči jsou na něj za více jak čtyři dekády zvyklí, jako bývalého celostátního lídra a dvojnásobného kandidáta na premiéra ho znají prakticky všichni.
Poslouchejte také: PULS | Po konzervativcích potopa. V jakém stavu převezmou labouristé Británii?
I přesto ale nebude jako nezávislý pro-palestinský poslanec sedět v parlamentu sám.
Kromě něj se do zákonodárného sboru dostali další čtyři poslanci, kteří kandidovali rovněž bez stranické podpory s otevřeně pro-palestinským programem vymezujícím se právě proti labouristické i konzervativní straně a jejich pozici k Palestině a Izraeli.
A nešlo zdaleka o tak slavné tváře jako v případě Corbyna.
Pro čtveřici Shockat Adam, Adnan Hussain, Iqbal Mohamed a Ayoub Khan totiž jejich výhra znamená první účast v parlamentu. „Tohle je pro Gazu. Nemůžu popírat, že tady stojím jako výsledek protestního hlasu proti genocidě,“ prohlásil Hussain během své vítězné řeči k podporovatelům v severoanglickém Blackburnu.
Pokud by všichni spolu s Corbynem utvořili klub, dopadli by lépe než Zelení se čtyřmi křesly, a stejně jako krajně pravicová Reform Nigela Farage.
Z hlediska dopadů se lze na jejich výsledek dívat dvojznačně. Jako pětice v 650členném parlamentu s pohodlnou labouristickou většinou budou mít na tvorbu zákonů jistě omezený vliv.
Na druhou stranu se jim podařilo bez podpory velkých dárců a stranického aparátu vést úspěšnou kampaň, která zatopila i prominentním labouristickým kandidátům. Například 51letý optik Adam v Leicesteru porazil Jonathana Ashwortha, jenž se jako stínový ministr chystal na místo v kabinetu Keira Starmera.
V jednom londýnském obvodě zase 23letá britsko-palestinská aktivistka Leanne Mohamad prohrála s Wesem Streetingem, čerstvě jmenovaným ministrem zdravotnictví a jedním z největších obhajovatelů Izraele ve straně, o pouhých 528 hlasů.
Kromě toho ale jejich úspěch ukazuje i na hlubší problém pro britskou labouristickou stranu.
Demokracie jen pro někoho
Ta ve volbách sice zvítězila s pohodlnou většinou, především však díky tříštění konzervativních hlasů a jednokolovému systému. Starmerova strana tak získala téměř dvě třetiny křesel, i když dostala jen těsně přes třetinu hlasů. Do rovnice je třeba přidat rovněž volební účast.
Ta zůstala těsně pod 60 procenty. Ještě o půl procenta nižší byla v roce 2001, na další podobné výsledky bychom se museli vrátit v čase o více než století.
Čtěte také: Stávkující Británie: Lidé řekli dost, protestují železničáři i zdravotníci
Úspěch nezávislých kandidátů pak ukazuje, že labouristickou stranu opouští především muslimští voliči a voličky. Zatímco v roce 2019 Labour volilo 80 procent z nich, letos to bylo dle odhadů až o 20 procent méně. V obvodech, kde je lidí hlásících se k islámu nejvíce, nastal dokonce propad až o 45 procent.
Zatímco Starmer muslimské komunity vesele ignoruje, v britském tisku se s ohledem na výsledky demokratických voleb rozjela rasistická morální panika.
Labouristický lídr Starmer totiž zásadně otočil kormidlo stran směrem k Izraeli. V říjnu se nechal slyšet, že Izrael „má právo“ zastavit přísun vody a energie do Gazy. V listopadu zase poslanci dostali od vedení strany pokyn, aby se zdrželi hlasování při schvalování prohlášení volající po okamžitém příměří.
Na začátku letošního roku pak Starmer rovnou změnil dlouholetou oficiální pozici strany. Ta alespoň na papíře slibovala uznat palestinskou státnost. Od ledna se ovšem ve stranických dokumentech zmiňuje uznání pouze takové státnosti, se kterou bude souhlasit Izrael. „Chladně si spočítal, že bude snazší získat hlasy nespokojených konzervativců než muslimů,“ píše David Hearst, komentátor severu Middle East Eye
Moderátor ITV Shebab Khan se během rozhovoru nového premiéra na pokles podpory mezi muslimy zeptal. Starmer jeho otázku v podstatě odignoroval a začal mluvit o tom, že jeho strana má poslance z obvodů, kde nikdy předtím Labour nevyhrála a má proto silný mandát.
Zatímco nově zvolený premiér muslimské komunity vesele ignoruje, v britském pravicovém tisku se s ohledem na výsledky demokratických voleb rozjela rasistická morální panika.
Novinář Stephen Pollard označil úspěch nezávislých kandidátů za nebezpečný „nárůst sektářských hlasů“. Sloupkař Telegraphu Sam Ashworth-Hayes jej zase odsoudil jako „totální, naprosté selhání integrace“.
To nedává smysl na faktické rovině, protože nezávislí kandidáti často soupeřili o křesla s jinými muslimy. Třeba Ayoub Khan v Birmingham Perry Barr porazil labouristu Khalida Mahmooda, prvního anglického poslance muslimského vyznání.
„Je to další příklad toho, že zapojení Muslimů nebo jiných menšin do politických procesů se z nějakého důvodu vnímá jako hrozba. Přitom jen uplatňují svoje demokratická práva,“ vymezoval se vůči komentářům jeden z nových nezávsilých poslanců Shockat Adam.
Dostupné bydlení, zdravotnictví a svobodná Palestina
Čtveřici nezávislých kandidátů měla totiž společné i jiné body než protest vůči genocidní válce v Gaze.
V kampaních se všichni snažili prezentovat také další témata, přičemž nejčastěji šlo o dostupné bydlení, posílení veřejného zdravotnictví a investice do lokálních komunit, kterým se nedostává stejných zdrojů jako velkým městům.
Čtěte také: „Vůbec nevím, jak vyžiju.“ Velkou Británii zasáhla krize, jakou země už léta nepamatuje
Většina komentátorů na britské levici se shoduje, že právě v sociálních tématech a přístupu k Palestině se labouristé pod Starmerem posouvají směrem ke konzervativcům.
Příkladem je třeba strop na příspěvky na děti, který konzervativci nastavili na dvě děti. A labouristé to neplánují změnit. „Když jsem mluvil s Muslimy napříč celou zemí, tak nejčastěji zmiňovali dvě témata – strop na příspěvky a veřejné zdravotnictví,“ říká Abubakr Nanabawa z neziskové organizace Muslim Vote.
To vytváří prostor pro spojení radikálnějších levicových populistů typů Corbyna a umírněnějších muslimských komunit, na které ale rovněž dopadá politika úspor a horšící se ekonomická situace.
Úspěch této tématické koalice jsme viděli rovněž za lamanšským kanálem. Ve francouzských volbách zvítězila Nová lidová fronta. Ta měla v programu kromě zatavení neoliberálních reforem prezidenta Macrona také konec „podpory pro Netanjahuovu krajně pravicovou vládu a okamžité příměří v Gaze“.
Čtěte také: Ani Le Pen, ani Macron, ani Mélenchon. Povolební Francie hledá cestu z politického labyrintu
Jean-Luc Mélenchon, lídr největší levicové formace Nepoddajné Francie, bezprostředně po výsledcích prohlásil, že bude usilovat o uznání palestinské státnosti „co nejrychleji to půjde“.
V médiích se často setkáme s poučkou, že zahraniční politika sice budí vášně, ale domácí volby vám nevyhraje. Volby v Británii i Francii ukazují, že to nemusí být tak docela pravda.
