V Srbsku se rozjelo druhé kolo masových protestů proti těžbě lithia. Režim prezidenta Vučiće stupňuje útoky proti aktivistům, těžební korporace zase zpochybňuje výsledky vědeckých studií. Vše se děje s tichým souhlasem Evropské unie, které nastavují protesty v Srbsku nelichotivé zrcadlo.
„Víme o tvých vztazích s vůdci povstání. Víme, že všechno začíná u tebe. I když někam zmizíš, sledujeme tě.“
Tuhle zprávu si Aleksandr Matković krátce po půlnoci přečetl v telefonu a zděsil se. Bělehradský výzkumník a aktivista se sice ve svém profilu na síti X označuje za Jugoslávce, ale tahle ozvěna studené či světové války ho rozhodila.
Ten den šlo již o třetí výhružnou zprávu, kterou dostal. U té předchozí na Telegramu viděl, že neznámý odesílatel je od něj vzdálený pět set metrů. Zarazilo ho to tím spíš, že byl zrovna na návštěvě u kamaráda v chorvatském Splitu.
„Jestli chceš dál psát a dýchat, stáhni se na nějakou dobu z veřejného života. Na sociálních sítích se chovej bezproblémově. Musíš chápat, že bys měl mít strach o sebe i svého malého bráchu,“ stálo lámanou němčinou ve vzkazu.
Bod zlomu pro Aleksandra představovala zmínka o bratrovi – informace o své rodině nemá nikde veřejně dostupné. Matković umí mimochodem německy plynně, svou disertační práci psal o politické ekonomii nacistické říše.
Zprávy proto nahlásil na policii, která ho však podle jeho slov nejdříve ignorovala. S vyšetřováním začaly policejní složky až po dotazech novinářů, kterým Matković zprávy rovněž ukázal.
Co ekologického aktivistu a ekonoma dostalo do takových problémů? Na první dobrou by člověka napadl konflikt s vládou dlouholetého prezidenta Aleksandra Vučiće, který bývá přirovnáván k Viktoru Orbánovi.
Jenže to je pravda jen zčásti.
Šlo o jedno z prvních vítězství jakéhokoli hnutí proti režimu prezidenta Vučiće.
Matković a další „vůdci povstání“ nestojí v cestě jenom prezidentovi s autokratickými choutkami, ale také obří anglo-australské těžařské korporaci a bruselským cílům přechodu na „zelenou ekonomiku“.
V údolí řeky Jadar má vzniknout největší lithiový důl v Evropě, což se nelíbí místním obyvatelům a aktivistům ze zbytku Srbska.
Čtěte také: Lithiová horečka a temná strana udržitelnosti: proč Srbové blokují mosty a silnice
Nejde přitom o úzkou skupinu ekologických aktivistů. Demonstrací a blokád proti těžbě se v ani ne sedmimilionovém Srbsku účastní desítky tisíc lidí a pokřiky spontánně zaznívají třeba na náměstí při vítání olympijských medailistů.
O první zářijové neděli pak proti represím vůči Matkovićovi a dalším aktivistům protestovaly tisíce lidí. Před sídlem státní televize RTS mimo jiné požadovali, aby televize o represích a zadržování aktivistů nemlčela.
Australské zisky, německé SUV
Protitěžební bouře v Srbsku letos v létě vstoupily do svého druhého dějství. První masová vlna odporu se přitom zvedla už před třemi lety s návrhy zákonů, které měly usnadnit zahájení těžby.
To mělo přijít už v roce 2022, ale mobilizace desítek tisíc lidí přiměla vládu celý projekt zastavit. „Šlo o jedno z prvních vítězství jakéhokoli hnutí proti režimu prezidenta Vučiće,“ upozorňuje na význam tehdejšího aktivistického úspěchu environmentální geografka Nina Djukanović, která odpor proti těžbě zkoumala v rámci své disertace na univerzitě v Oxfordu a v několika článcích ho pokrývala také pro Voxpot.
Čtěte také: Lithiové dilema: Jak může zelená tranzice vést k ekologické katastrofě
Už tehdy však mezi místními a protestujícími panovaly obavy z trvání jejich úspěchu. Prezident Vučić odvolal povolení k vybudování dolu pár měsíců před volbami, ale hned po svém znovuzvolení označil rozhodnutí za „obrovskou chybu“.
Letos v červenci jeho „sebekritiku“ potvrdil i srbský ústavní soud, když označil rozhodnutí z roku 2021 za protiústavní. To nepřekvapivě uvítal anglo-australský těžební gigant Rio Tinto, který celý projekt provozuje.
Od té doby nabraly události rychlý spád. Pouhých osm dní nato už Vučić, německý kancléř Olaf Scholz a eurokomisař Maroš Šefčovič v Bělehradu slavnostně podepisovali dohodu o „strategickém partnerství“ mezi Evropskou Unií a Srbskem. Smlouva zajistí, že lithium z údolí Jadaru poputuje právě na evropský trh.
O primárním využití projektu svědčí i fakt, že spolu se Scholzem z Německa přiletěl i Ola Kaellenius, CEO automobilky Mercedes-Benz. „Staví tu velmi moderní důl a my jsme potenciální zákazník,“ vysvětloval v Bělehradě manažer německé automobilky.
Místní hodně nahlas říkají, že neexistuje částka, za kterou by svou půdu prodali.
Lithium představuje klíčovou surovinu pro výrobu baterií jakéhokoli druhu, ale globální poptávka po lesklém kovu roste především kvůli boomu ve výrobě elektromobilů. Podle Mezinárodní agentury pro energii přitom za růstem nestojí pouze víc aut poháněných elektřinou, ale také jejich rostoucí velikost kvůli popularitě modelů SUV.
Evropská unie si proto – stejně jako v případě jiných strategických surovin – schválila plán, podle kterého se má do roku 2030 deset procent lithia využívaného v Unii těžit na kontinentu.
V současnosti jsou to přitom pouhá tři procenta. Klíčovou lokalitou pro změnu by se tak mělo stát právě údolí Jadaru.
S touhle verzí takzvaně zelené budoucnosti ale v Srbsku nesouhlasí. Druhý srpnový víkend znovu zaplavily ulice, silnice i železnici v Bělehradu desetitisíce lidí. „Nepotřebuju zelená auta. Potřebuju zelená jablka a zelenou trávu,“ řekla The New York Times pětadvacetiletá demonstrantka Angela.
Její výrok, jehož variace zaznívají od aktivistů z hnutí proti těžbě často, poukazuje na specifický význam jadarského údolí a nabourává obvyklé představy o významu udržitelnosti.
Nejvíce lithia se dnes vyváží z řídce obydlených oblastí na západě Austrálie, největší zásoby leží v poušti Atacama mezi Chile, Argentinou a Bolívií. Ve všech těchto oblastech místní a původní obyvatelstvo proti těžbě protestuje.
Potenciální ložisko v Srbsku se od nich ale liší: údolí Jadaru je úrodnou zemědělskou, a tudíž poměrně hustě osídlenou oblastí.
Rio Tinto se proto dlouhodobě snaží skupovat pozemky a domy, které mají dolu ustoupit. „Do roku 2021 společnost skoupila většinu domů. Místní, kteří zůstali, ale drží většinu půdy, protože často vlastní velká pole,“ vysvětluje Djukanović. „Ti zbývající pak hodně nahlas říkají, že neexistuje částka, za kterou by svou půdu prodali.“
Vzniku dolu se obávají i tamní zemědělci, kterým přímé vystěhování nehrozí. Těžba lithia je totiž vedle devastace krajiny extrémně náročná na spotřebu vody: podle odhadů Rio Tinto bude vyžadovat až osmnáct litrů za sekundu.
Anglo-australská firma chce navíc přefiltrovanou vodu vracet do řeky a místní i odborné hlasy se obávají jejího znečištění, které může být nebezpečné pro celé Srbsko – řeka se dál vlévá do Dunaje a pokračuje do zbytku země.
Právě ohledně environmentálních dopadů se během letošního srpna rozhořela nová vlna sporů. Odborný časopis Nature publikoval studii zkoumající nejen potenciální, ale i stávající dopady na životní prostředí okolo Jadaru, kde už dlouho probíhají průzkumné práce. Z výsledků mimo jiné vyplynulo, že už dnes se ve vodě nachází více lithia, boru, ale také toxického a rakovinotvorného arzenu.
Čtěte také: „Škodíte planetě a odnášejí to Afričani.“ Nigerijský aktivista poukazuje na aroganci Západu
Výzkumníci Rio Tinto se proti výsledkům ohradili a požadují, aby prestižní časopis studii stáhnul.
Autorka výzkumu Dragana Đorđević za prací svého týmu stojí a upozorňuje, že prošla standardním recenzním řízením. „Jestli chce Rio Tinto naši práci zdiskreditovat, bude na to potřeba víc než pár článků v bulváru a příspěvků na sociálních sítích,“ tvrdí profesorka chemie z Bělehradské univerzity.
Anglo-australská firma má přitom dlouhou historii negativních dopadů na životní prostředí a komunity žijící v okolí těžby. V Srbsku ale ujišťuje, že projekt ponese nejvyšší standardy a naopak přinese prosperitu regionu i zemi.
S tím ale nesouhlasí právě jadarští farmáři. Na protestech proto třeba vystavují svoje produkty, aby ukázali, že tamní půda už přece Srbsku přináší prospěch.
„Farmáři často zdůrazňují, že jsou se svým životním stylem spokojení. Jsou obklopeni přírodou, na vesnici je hodně lidí i dětí a mají silný vztah k půdě a svým produktům,“ říká pro Voxpot Nina Djukanović.
„Odmítají tak narativ o ekonomickém růstu, ve kterém rozvoj znamená otevírání dolů a těžbu obrovského množství minerálů ze země. Pracovní pozice v těžařství se podle nich vůbec nedají srovnat s tím, jak kvalitně se jim žije teď.“
Represe v zájmu Bruselu
Jadarským farmářům se pak podařilo získat spojence napříč zemí, společenskými vrstvami i politickým spektrem.
Proti těžbě tak vystupují třeba skupiny z dalších vesnic, kde probíhají teprve průzkumné práce. Ekologické a další politické organizace z Bělehradu pak podle Djukanović pomáhají s praktickými přípravami protestů či komunikací na sociálních sítích.
V článcích o protestech často zaznívá, že se jich účastní jak ultranacionalistické skupiny, tak radikální levice. K hnutí se ale přidal například i Dragan Karajčić – starosta vesnice v dotčené oblasti, který býval členem Vučićovy vládnoucí strany.
Čtěte také: Mezi Muskem a Mileiem je „spousta chemie“. Spojuje je argentinské lithium
„Vznikla opravdu široká koalice napříč politickým spektrem, etnickými skupinami, náboženskými vyznáními či sexualitami. Na protestech se to často vyzdvihuje – že jsou tu opravdu všichni. Je to totiž potřeba. Takhle obrovský projekt může zastavit jedině velmi široká koalice,“ popisuje výzkumnice.
Taková síla se pochopitelně nezamlouvá prezidentu Vučićovi. Ten možná i ve snaze rozdělit jednotný tábor v jednu chvíli naznačoval, že za protesty stojí západní země, které se pokouší o další „barevnou revoluci“.
Jindy tvrdil, že odpor vedou „anarchisté, marxisté a skrytí fašisté“. Srpnový velký protest pak označil za „zesměšnění demokracie“ a „teror menšiny“.
Když slova nepomohla, Vučić se rozhodl pro změnu strategie. Podle opozice srbská policie během srpna zadržela šedesát aktivistů. Všechny po výslechu zase pustila, ale svůj dopad to mělo. „Nejde jen o vyvolání strachu,“ říká aktivista Predrag Vostinić, podle kterého je cílem také hnutí jednoduše unavit.
„Minulý týden ve stejnou chvíli pěti lidem z jedné organizace, kteří žijí v různých částech Srbska, vtrhla do bytů policie. Rozházela jim věci a odvedla je k výslechu. Všichni přitom mají malé děti, které vše viděly, protože razie proběhla v podvečer,“ popisuje Djukanović.
Čtěte také: Už nejsme jenom lidské stroje, zní z Afriky. Dokáže kontinent profitovat z minerálů zítřka?
Represe ale vyvolaly obrovskou vlnu nevole. Podle výzkumnice roste v zemi i frustrace z Evropské unie, na kterou jsou kvůli podpisu dohody s Vučićem naštvaní i doposud prozápadní Srbové.
Kritici jako Matković upozorňují, že dohody umožňují nastavit mezi Srbskem a Bruselem neokoloniální vztahy: na lithiu vydělá především těžařská firma nebo německé automobilky, zatímco náklady odnese balkánská země.
„Auta pro Evropu, baterky pro Čínu, ale skládky, nemoci a rakoviny pro Srby,“ shrnul svoji frustraci pro německé novináře starosta Karajčić. Zároveň tím poukázal na důležitý aspekt: Odpor proti těžbě pro Unii nutně neznamená příklon k Rusku nebo Číně, která v zemi také investuje právě třeba do továren na výrobu baterií.
Hnutí proti těžbě poukazuje na alternativy k lithiovým bateriím. Ty existují na technologické, ale především politické úrovni. „Ve veřejném prostoru se tváříme, že elektrická auta magicky vyřeší klimatickou krizi. To ale není úplně pravda. Potřebujeme víc investic do veřejné dopravy a infrastruktury,“ připomínal Matković v otevřeném dopisu v polovině srpna.
Výhružné zprávy však aktivistu evidentně nezastavily. Prezidenta Vučiće i další státní orgány hlasitě kritizoval během demonstrace 1. září.
„Povstaňme proti korporaci a vládě, která umožňuje porušování lidských a občanských práv,“ vyzýval v plamenném projevu. „Jestli se má za zastavení kolonizace Srbska zaplatit životem, je to malá cena.“
Prezident Vučić tak dál stojí mezi dvěma tlaky: na jedné straně od svých občanů, na druhé od západoevropských automobilek i politiků. Zatím se zdá, že Unii jde na ruku čím dál víc – i za cenu potlačování základních politických svobod ve vlastním státě.
