Budoucnost s Ruskem: Zbavit se sentimentu, zatnout zuby a přestavět vztahy na nových základech

Nejsem člověk, který by trpěl rusofobií. V různých částech Ruska jsem studoval, v Moskvě jsem strávil svůj čas v médiích a od té doby do země pravidelně jezdím jako reportér. Přesto, že mě při studiu na Krymu před lety zastihla anexe poloostrova ruskými vojsky prakticky v první řadě, chování Ruska na mezinárodní scéně jsem nikdy nebral jako něco zásadně odlišného od ostatních mocností. Proto jsem měl pochopení pro nevoli velké části Rusů k tomu, že země začala brzy po rozpadu Sovětského svazu hrát chvílemi vlastním přičiněním, chvílemi bez něj, roli jakéhosi otloukánka Evropy.

Od Rusů jsem často slýchal upřímné naštvání, že jsou s jednotkami vojenských základen nedaleko od svých hranic neustále osočováni z vojenské rozpínavosti, zatímco USA má více než 800 vojenských základen v 70 zemích světa. Podobná reakce přicházela při neustálém propírání každého použití síly proti demonstrantům v Rusku. Podobné publicity se totiž jen málokdy dostalo zásahům proti demonstrantům například ve Francii nebo v Británii. Mimo větší zájem médií se dlouhou dobu drželo ale i rasově podložené násilí policie v USA. Stejně tak při srovnání vojenských avantýr NATO v Iráku s těmi ruskými v Sýrii bylo často těžké hájit Západ. Ve výčtu by se dalo pokračovat.

Pokusy o přestavbu Česko-ruských vztahů v posledních letech selhávaly. Jedinou cestou k jejich opětovnému narovnání může být ve světle aktuálních událostí to, že se vzdáme sentimentálních představ o specifické roli Česka vůči Rusku a začneme vztahy budovat znovu od nuly.

Po době strávené v Rusku jsem měl určité pochopení i pro Putinovo ostré vymezení se na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kdy stanovil, co Rusko považuje za své vitální zájmy, které nemohou být překročeny – například vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO. Na fakultě mezinárodních vztahů jsme s ruskými spolužáky často diskutovali o tom, jestli mělo NATO právo přijmout mezi své členy v 90. letech země ve střední a východní Evropy.

“Vstup do NATO byl primárně naše iniciativa,” popisoval jsem odhodlání Československa, Polska i Maďarska zajistit si v letech 1990 a 1991 v náručí NATO bezpečí pro případ návratu komunistů k moci v Sovětském svazu. Spolužáci opáčili, že co pro nás představovalo bezpečí, znamenalo pro Rusko posun ještě nedávno nepřátelské aliance blíž ke svým hranicím. Z pozice České republiky, ve které budete těžko hledat místo, od kterého je nejbližší státní hranice vzdálená víc jak sto kilometrů mi neustálé zdůrazňování nutnosti strategické hloubky připadalo trochu zvláštní, nicméně jsem to přijal jako rys, se kterým nemusím souhlasit, nicméně vím, že jde v Rusku o věc spojenou se silnými emocemi.

Po zmíněné Mnichovské bezpečnostní konferenci následovala válka v Gruzii, anexe Krymu, válka na Ukrajině, intervence v Sýrii. Rusko jsem rozhodně nehájil, ale jeho pocit neustálého obklíčení jsem nějakým způsobem chápal. Z toho vycházela i chuť vidět Českou republiku jako zemi, která dokáže být k Rusku kritická, ale zároveň se s ním dokáže bavit a ideálně zprostředkovat kontakt i ostatním.

Hledání České pozice ve světě velmocí

V představách o roli Česka v Evropě v 90. letech často zaznívala myšlenka, že bychom mohli plnit roli mostu mezi Východem a Západem. Podobné myšlení se od té doby neobjevovalo jen v Česku. Do stejné role se pasuje Turecko, Ázerbájdžán, před válkou bylo možné podobné vize zaznamenat i na Ukrajině. Je to lákavé. Přes most chodí velké množství lidí, kteří se potřebují dostat na druhou stranu. V okolí tak může kvést obchod, zazní tu velké množství informací o situaci na obou stranách a místní mohou profitovat ze strategické pozice zprostředkovatele.

Čtěte také: Výbušné spojenectví Ruska a Turecka: Jediný krok vedle může vést ke katastrofě

V podobné roli jsme se mohli cítit v roce 2010, kdy v Praze uzavíral americký prezident Barack Obama se svým ruským protějškem Dmitrijem Medvěděvem smlouvu Nový START, která měla vést ke snížení počtu jaderných zbraní. Předtím ani potom se až na malou výjimku aktivní role při vyjednávání příměří mezi Ruskem a Gruzií nic podobného neopakovalo. Tento diplomatický úspěch tak můžeme brát do velké míry jako historickou nahodilost.

“Myslím si, že je to blbost. My na to nemáme kapacitu ani výkonnost,” odpověděl mi na otázku ohledně aktivnější České role vůči Rusku minulý týden šéf zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák. Ten je dnes zodpovědný i za vedení Česko-ruských konzultací, které měly napravit roky napjaté vztahy mezi oběma zeměmi. Od víkendu se zdá, že konzultace minimálně na nějakou dobu skončily.

Mizivé kapacity diplomacie

“Byť jsem celý život sloužil v diplomacii, tak jsem velmi kritický a vidím, že naše diplomacie nemá tu výkonnost, abychom si mohli hrát na nějakou zprostředkovatelskou roli,” říkal mi Jindrák.

To mi před lety potvrdil i bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Právě v návaznosti na pozitivní úlohu při zprostředkování dohody Nový START jsem se jej ptal, proč se dohody regulující konflikt na východní Ukrajině jmenují minské a ne pražské. “Nad tím jsme ani nepřemýšleli, na takové věci nemáme kapacitu,” odpověděl mi tenkrát. Důvodem podle něj byla nestabilita a nepředvídatelnost českého politického prostředí.

Podobně dnešní možnosti české diplomacie hodnotí i Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky: “V důležitých momentech u důležitých událostí tu roli přebíraly státy s dlouhodobější diplomatickou zkušeností. Většinou šlo o neutrální země, které mají větší kredibilitu u obou stran,” odpovídá s tím, že nemůžeme vstoupit jako prostředník do sporů, ve kterých máme sami deklarovaný zájem. Ten přitom máme už tím, že jsme členové NATO a Evropské unie.

Česko se zároveň ve svých schopnostech jasně stanovit  vlastní ambice na mezinárodní scéně za posledních deset let příliš neposunulo. Ilustrace je prostá. V roce 2009 nechal během velké diplomatické události, kterou bylo české předsednictví Evropské unii, vládu nečekaně padnout Jiří Paroubek hlasováním o nedůvěře. Na další předsednictví ve druhé půlce příštího roku jsme podle minimálního rozpočtu a nejasné koncepce prakticky rezignovali ještě před tím, než začalo.

Co se týče vztahů konkrétně s Ruskem, vidíme, že u nás před současnou eskalací vzájemných vztahů neprobíhalo ani systematické budování expertních a diplomatických kapacit zaměřených na Rusko. Kromě toho, že na Ústavu mezinárodních vztahů dopisoval svou knihu o ruském organizovaném zločinu mezinárodně uznávaný odborník Mark Galeotti, se u nás žádná významnější tvář z řad kremlinologů už dlouhou dobu neobjevila. Žádná naše univerzita zároveň nemá silnější oddělení zaměřující se právě na současné Rusko.

Čučkaři z povahy věci

Jestli ne diplomatickou, ještě odvážnější myšlenkou mohlo být, že by se Česko stalo vůči Rusku mocností zpravodajskou. Stalinův ministr zahraničí Molotov měl oblíbenou poučku, že správný diplomat vždy žádá dvojnásobek toho, co opravdu chce, a když nedosáhne aspoň o polovinu víc, než jaký byl jeho reálný zájem, pak nemůže být považován za úspěšného. Podobný přístup k vyjednávání na mezinárodní scéně vidíme v Rusku dodnes. Znalost reálných zájmů politických představitelů země je tak poměrně cenným artiklem pro udržení základních vztahů a pro schopnost se zemí vyjednávat.

Čechů, kteří část svého života působili ve východní Evropě, naučili se jazyk a poznali místní poměry například pod hlavičkou Člověka v tísni, v rámci pozorovatelských misí OBSE nebo skrze zastoupení českého průmyslu a obchodu je ostatně poměrně velké množství. Rekrutovat by bylo odkud.

Pro podobné účely nicméně nejlépe slouží vztahy na vysoké úrovni – schopnost vídat se s představiteli velkých státních podniků, dojednávat zakázky přímo v Kremlu a mít tak přístup k lidem z okolí ruského prezidenta nebo vlády. Občas si pohrávám s myšlenkou, která je na české prostředí zřejmě příliš odvážná, totiž že nechat si stavět jadernou elektrárnu od Rusů by v ideálním případě mohlo být pro podobné cíle cenným zdrojem kontaktů.

Dostat se do role pasivního pozorovatele mezinárodního dění je v době dynamicky se proměňujícího mezinárodního prostředí zřejmě to nejhorší, co se může středně velké zemi ve střední Evropě stát.

Aby se ale země mohla do něčeho podobného pustit, musí být sama poměrně silná a sebevědomá ve své politické kultuře a nenechat se partnerem “přehrát.” Fakt, že podle mnoha českých diplomatů, se kterým jsem se o tématu bavil, je dnes nejefektivnější českou spojkou do Ruska hradní kancléř Martin Nejedlý s desetiletou dírou ve svém ruském životopise a bez bezpečnostní prověrky, je poměrně jasným důkazem, že při této hře bychom si mohli snadno ublížit.

“Nemáme expertízu a pan Nejedlý navíc má kontakty, o kterých to je,” popisoval mi naši nejsilnější spojku do Ruska Rudolf Jindrák. “Zní to hrozně, ale pan Nejedlý je dnes jediným člověkem, který je schopen objektivně verifikovat pozici Rusů vůči nám, což je pravda, protože ten člověk, se kterým měl schůzku, pan Ušakov, tak ten mluví s Putinem přinejmenším několikrát týdně. Ten mu říká ty věty, které se potom transponují do pozice ministerstva zahraničí,” popisuje Jindrák.

Ruský politik a novinář Vladimir Kara-Murza rád říká, že hlavním exportním artiklem Ruska není ropa nebo plyn, ale korupce. Kara-Murza o tom ví své, protože to byl on, komu se podařilo v americkém Kongresu v roce 2012 proloboval zákon Magnitského, tedy první sankční list proti představitelům ruského režimu po pádu Sovětského svazu. Právě za tento úspěch byl následně zřejmě otráven jednotkou FSB. Kara-Murzovým poučením je, že když někdo chce exportovat korupci, musí se na druhé straně najít lidé, kteří jí chtějí i se všemi riziky pro politický život své země importovat.

Pouštět se do kontaktů s Ruskem na nejvyšší úrovni zkrátka vyžaduje velmi dobrou politickou imunitu, která zajistí, že nás vzájemný kontakt neskolí ještě před tím, než z něj vůbec něco získáme. Když se podíváme na nejviditelnější tváře spojující na vysoké politické a podnikatelské úrovni Česko s Ruskem, je poměrně zjevné, že tuto imunitu zatím nemáme.

V přemýšlení o tom, jakou roli vůbec můžeme hrát vůči Rusku, se bohužel dostaneme k tomu, že v současné době by bylo asi příliš ambiciózní pouštět se do čehokoli kromě vývozu těch výrobků a služeb, které pro své prosazení nepotřebují politickou podporu. A snad raději tak, jak to děláme s většinou zboží teď, tedy především přes Německo.

Třicet let po provedení politické otočky z Východu na Západ se ukazuje, že stále nejsme politicky dost vyspělí k tomu, abychom se bez větší újmy zvládli přibližovat k Rusku. Na vině přitom není jen Rusko. Aby se dařilo vyvážet korupci, je třeba mít také její importéry. A lidí ochotných obchodovat s tímto artiklem se dnes nejen kolem Hradu pohybuje velké množství.

Poučení z Borellova selhání

“My svůj život přizpůsobujeme tomu, že se Evropská unie nechová jako důvěryhodný partner,” sdělil na začátku února na závěr tiskové konference s Josepem Borellem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Nejen tisková konference, ale i předchozí jednání mezi oběma zahraničně-politickými představiteli měla podle různých zdrojů jasně ukázat, že návštěva vysokého evropského představitele pro zahraniční politiku byla pro ruskou diplomacii tak trochu večírkem, na kterém je vše povolené. O dobré vztahy s EU zjevně příliš nešlo.

Rusko se netají tím, že lepším partnerem než silná evropská sedmadvacítka jsou pro něj jednotlivé státy, u kterých si může vybírat chování podle konkrétních zájmů ruské politické elity. Obchodovat s Německem, vyvádět peníze do Švýcarska, fondy zakládat v Británii, nemovitosti kupovat na francouzské riviéře a velmocenský sentiment legitimizující vládu zkorumpovaných kruhů kolem Vladimira Putina čerpat třeba v Česku nebo Pobaltí.

V tomto duchu vypadaly v posledních letech i vztahy s Českou republikou. Na oficiální úrovni prakticky neexistovaly a projevovaly se především přes neformální kontakty, známosti a neprůhledné výměny něčeho za něco. Ve stínu debaty o odstranění sochy generála Koněva v Praze je na místě připomenout, že Rusko dlouhodobě neplnilo ani své vlastní závazky v otázce péče o české válečné hroby a památníky. Památník legionářům v Samaře tak už léta leží ve skladu a stále se nenašlo místo, kam by mohl být umístěn. Česko se naopak stará o ruské válečné památníky v evropském srovnání příkladně.

Čtěte také: Vstříc smrti i vězení: Ruský opozičník Navalný hraje nejvyšší hru svého života

“Trochu divím, že Rusko nevyužije situaci, kterou máme dnes v republice a která se už nebude opakovat. Mají tu prezidenta, který nemá anti-ruský afekt a vládu, kterou tři roky de facto u moci drželi komunisté. Z hlediska ruského zájmu v této zemi se ta situace už nebude opakovat,” popisoval mi před nedávnem jeden vysoce postavený diplomat, který si nepřál být jmenován. Rusko podle něj Česko na oficiální úrovni ignoruje i přesto, že by si tu mohlo vybudovat solidní vztahy.

Zatímco velcí hráči Evropské politiky jako Německo, Británie nebo Francie ve svých koncepcích zahraniční politiky pro tento rok dávají zlepšení vztahů s Ruskem na přední místo, Česko nejen svou vinou padá ve vztahu k Rusku na úroveň objektu mezinárodní politiky, o kterém se může jednat, ale sám má na svůj osud jen omezený vliv. Dostat se do role pasivního pozorovatele dění je přitom v době dynamicky se proměňujícího mezinárodního prostředí zřejmě to nejhorší, co se může středně velké zemi ve střední Evropě stát.

Do konfliktu s Ruskem

I přesto, že by se nabízelo považovat minimální ochotu jednat s námi za ruský naschvál, je třeba si přiložit ruku na srdce a přiznat, že Česko není pro Rusko v současném světě zrovna důležitou zemí.

“Bohatí Rusové přicházeli do Česka hlavně na přelomu tisíciletí, protože se ještě úplně nevyznali v tom, kde je dobré skupovat nemovitosti. Teď se všechny ty zásadní investice z Česka stáhly a oblíbené je Švýcarsko, francouzská riviéra nebo Karibik, kde jsou důležité dači extrémně bohatých a významných lidí,” říkal mi nedávno Alexandr Morozov, expert na ruskou politiku žijící v Česku. Česko podle něj naopak příslušníci ruské vládnoucí vrstvy opouštějí.

Podobně význam Česka pro dnešní Rusko hodnotil i diplomat Jindrák. “Současná mezinárodní situace je složitá a troufám si říct, že vztahy Evropy a NATO s Ruskem jsou teď nejkomplikovanější od krymské invaze, respektive od chvíle, co začala válka na východní Ukrajině, takže si myslím, že v této situaci pro ně my moc důležití nejsme,” vysvětluje a dodává, že za mnohé může generační výměna v Rusku. S tou podle něj mizí i sentiment vůči České republice, který mohl být dříve silným pojítkem.

“Já mám úplně minimální ambici v podstatě abychom měli normální vztahy a nedělali si naschvály v mezinárodních organizacích,” popisoval mi Jindrák ještě před tím, než došlo k aktuálnímu vyostření.

Normální vztahy po přisouzení výbuchu muničních skladů ve Vrběticích ruské vojenské rozvědce čekat pravděpodobně nelze. Vzniká tak otázka, jak mají budoucí vztahy vypadat a čeho všeho budeme ochotní se vzdát. I kdyby se ale vyostřily na maximum a došlo třeba až k zavření ruské ambasády v Praze a Česko by vyklidilo tu naši v Moskvě, obě země pro sebe navzájem z mapy světa nezmizí.

“Oni nás mají rádi, protože když se podíváte do historie, tak naše firmy už za ruských carů v rámci Rakouska-Uherska stavěli pivovary nebo cukrovary, jsou to stoleté vazby, které vždy politika na nějakou dobu přerušila, třeba během druhé světové války nebo teď po rozpadu Sovětského svazu, ale časem se vždy obnoví,” popisoval mi před pár týdny jeden z představitelů porevoluční proruské podnikatelské a lobbyistické scény, Zdeněk Zbytek.

Ať dostanou vzájemné vztahy libovolnou ránu, nedá se předpokládat, že by do budoucna nebylo na čem je postavit znovu. Rusko je mocnost v našem blízkém sousedství, od které navíc stále nakupujeme 90 procent plynu i jádro pro české jaderné elektrárny. Česká republika by se sama o sobě mohla snadno stát výše zmíněným objektem mezinárodní politiky, nicméně díky členství v mezinárodních organizacích, především v Evropské unii, má také své páky, díky kterým může Rusku jeho naschvály poměrně efektivně vracet.

To, že ruská strana místo snahy o deeskalaci po vyšetření útoku na muniční sklady ve Vrběticích zvolila jako odpověď naopak eskalaci poměrně jasně ukazuje, že současné vztahy obou zemí existují na extrémně špatných a nerovných základech. Pokusy o jejich přestavbu v posledních letech selhávaly a jedinou cestou k jejich narovnání může být to, že se vzdáme sentimentálních představ o specifické roli Česka ve vztazích s Ruskem a začneme je budovat od nuly zcela znovu. Stát se obyčejnou západní zemí, která spíš než jednostranné vztahy s Ruskem buduje funkční multipolární politiku. Například se zeměmi, které mají podobnou zkušenost s tím, že jejich zájmy Rusko dlouhou dobu přehlíželo. Podobných zemí je ostatně na východ od naší hranice poměrně hodně.

Co čekat od rozchodu

Přesto, že se v posledních letech mohlo zdát, že Rusko nemá o Česko prakticky žádný zájem, odpoutání se od něj může představovat poměrně bolestivý proces. Některé nástroje ruské krizové zahraniční politiky jsme mohli pozorovat v roce 2015, když Turecko sestřelilo ruskou vojenskou stíhačku na hranicích Turecka a Sýrie.

Ruské ministerstvo zahraničí rychle zareagovalo zařazením Turecka mezi rizikové země, kde neplatí ruským turistům pojištění. Během krátké chvíle tak zemi opustili téměř všichni ruští turisté, kteří přináší do tureckého rozpočtu značné množství peněz. Následně Rusko vykázalo turecké stavební firmy a omezilo import a export některého zboží. Ruský tlak nakonec zafungoval a turecký prezident Erdogan o rok později sepsal omluvný dopis adresovaný Vladimiru Putinovi.

I když se v posledních letech hodně mluvilo o rizicích spojených s naší závislostí na energetických surovinách z Ruska, Česká republika v současné době není vydíratelní ropou, plynem ani jádrem. Vzájemná obchodní výměna zároveň představuje nízké jednotky procent HDP.

Jádra máme zásoby na tři roky a v případě potřeby si jej můžeme objednat i odjinud a zpracovat sami v Česku. V otázce ropy se ukázalo už před dvěma lety při vypnutí dodávek z Ruska, že naše strategické zásoby jsou také dostatečné. Plyn se z Ruska dostává do Česka přes burzu v Rotterdamu a ani ten v současné situaci zastavit nejde. Kromě toho by snaha o využití energetických surovin jako nástroje politického tlaku přišla ve výsledku dráž Rusko, které by tím před svými ostatními obchodními partnery riskovalo reputaci spolehlivého dodavatele.

Čtěte také: Ruská cesta Petra Kellnera

Největší poučení pro nás může plynout pravděpodobně z vývoje mezi Ruskem a Británií poté, co v březnu 2018 Londýn po otravě Sergeje a Julie Skripalových vyhostil 23 ruských diplomatů. Během solidární akce s Británií následovalo vyhoštění více než 150 diplomatů ze západních zemí.

Během měsíců po vyhoštění ruských diplomatů v Británii v důsledku informačního působení ruských médií v čele s televizí RT spadla důvěra v to, že za otravou opravdu stálo Rusko, na 55 procent. Podle výzkumu londýnské Kings Colledge do veřejného prostoru televize RT a ruský web Sputnik zasadili 138 teorií, podle kterých za otravu Skripala mohla sama Británie, USA nebo i premiérka Mayová osobně. V týdnech a měsících následujících po vyhoštění diplomatů se zároveň z těchto teorií staly jedny z nejvirálněji se šířících zpráv na britském internetu. Britská vláda začala podle zkoumání serveru The Atlantic konkurovat ruským narativům teprve zhruba po půl roce od otravy Skripalových.

Náchylnost české společnosti na domácí i zahraniční dezinformace různého druhu se v plné síle ukázala během migrační krize v letech 2015 a 2016, kdy v důsledku začaly stoupat politické preference silám, které dokázaly tyto dezinformace dobře využít. Jaké další nástroje můžeme očekávat v případě dalšího vyostření zatím napovídá varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Ten na svém webu píše, že “aktuální dění na národní i mezinárodní scéně může vést k vyššímu počtu kybernetických útoků proti České republice. Tyto útoky mohou mít nejrůznější povahu od jednoduchých útoků na webové stránky až po sofistikované a velmi destruktivní útoky, jejichž cílem je nevratné smazání dat, kybernetická špionáž a další jevy.”

Jak bolestivé bude vyostření vztahů a kam až eskalace povede zjistíme teprve během následujících dnů a měsíců. V té době můžeme sledovat v kombinaci s podzimními volbami a důsledky nezvládnuté pandemie koronaviru značnou destabilizaci české politiky. V případě, že se chceme vydat na cestu narovnání toxického vztahu a jeho pomalého budování na nových základech, bude třeba touto cestu projít. Stejně jako setrvání ve špatném vztahu, i jeho opuštění však může být mnohem náročnější, než by se mohlo na první pohled zdát.