Na podzim se zdálo, že ve vesnicích u Charkova už snad bude klid. Teď se válka do jednou osvobozených míst zase vrací s duněním leteckých bomb. Přinášíme reportáž od ruské hranice.
Poslední obejmutí s tátou, po kterém osmnáctiletá Líza naskakuje do mikrobusu. Na sedačkách tam už sedí její babička a matka. Otec zůstává. I když do městečka Prykolotne přilétají rakety prakticky denně, má tu pořád práci. Šedo-žlutou kombinézu závodu lisujícího slunečnicový olej má na sobě ostatně i teď.
Závod už nefunguje, zničily ho rakety. Ale je potřeba dál hlídat stroje – nebo spíš to, co z nich zbylo. Všechno na kolech s sebou prý odvezli Rusové poté, co se v září 2022 stáhli po kolapsu charkovské fronty.
Když na začátku války ruská vojska přicházela, vyjely jim na odpor jen dva obrněnce s pár vojáky. Ty Rusové rozstříleli a dál už jim nikdo nebránil. Země pak prý duněla celý den. Jen tanky, tanky, tanky, říkala mi dnes paní v nedaleké vesnici.
Ruští vojáci tu vydrželi celkem sedm měsíců a pak zmizeli stejně rychle, jako přišli. Nějakou dobu pak panoval relativní klid, ale ten definitivně skončil během letošní zimy. „Dlouho jsme o tom přemýšleli, ale když včera v noci Rusové shodili bomby tři sta metrů od našeho domu, bylo rozhodnuto,“ říká Lízina matka Julie.
Lidi žijící pár desítek kilometrů od hranic děsí ze všeho nejvíc právě tyto těžké výbušniny. Dokáží srovnat se zemí i celý blok domů, nikam se před nimi neschováte. A z ruských letadel jich na ukrajinskou stranu hranice v posledních dnech dopadá stále víc. Výběžek charkovské oblasti do Ruska teď není zrovna nejlepším místem k životu. Hranice prochází dvacet kilometrů na sever i na východ od Prykolotneho a z jihu se tlačí ruská vojska ke Kupjansku.
Přišla za mnou Bezpečnostní služba Ukrajiny, protože na mě někdo napsal udání.
Hodně lidí odsud prý odjelo před několika týdny. V nedaleké vesnici Čorné tehdy dopadla jedna z leteckých bomb na budovu, ve které se ubytovali vojáci. Mohutná exploze zároveň strhla stěnu sousedního domu, kde bydlel manželský pár s dcerou. Rodina se proto rozhodla, že svůj domov opustí. Sbalili si věci, vypustili zvířata do polí, nasedli do auta a vyjeli do bezpečí. V tu chvíli přiletěla zpoza dvacet kilometrů vzdálené hranice raketa, která zasáhla auto. Celá rodina byla na místě mrtvá.
„Hodně lidí to přesvědčilo, že tady nejsou v bezpečí,“ vysvětluje Julie na sedadle odjíždějícího mikrobusu. Muž od zabité rodiny ostatně pracoval jako elektrikář ve stejném lisovacím závodě jako její manžel. To rozkolísalo i Julii s dcerou Lízou. Teenagerka se snaží udržet, ale začíná plakat. Ptám se, po čem se jí bude nejvíc stýskat. Říká, že po tátovi, kočce a psovi. Kamarádi z poloviny už odjeli, s ostatními se stejně moc nevídala.
Její generace dostala první ránu od koronaviru, na který rovnou navázala ruská invaze. Jaké to je chodit do školy, už si prakticky nepamatuje, čtyři roky žije online. Na charkovskou pedagogiku nastoupila před dvěma lety, ale fyzicky tam nikdy nebyla. „Čeká mě tam jedna kamarádka, napsala jsem jí, že přijedu,“ vysvětluje Líza, že prve jedou k babiččině sestře právě do Charkova a za několik dní se přesunou k tetě do o něco vzdálenější Poltavy.
„Myslíte, že se ještě vrátíte?“ ptám se. Matka Julie kroutí hlavou. Každá si sbalila jen nejdůležitější věci, a tím začíná jejich nový život.
„Celý život něco shromažďujete a pak stejně skončíte s jednou taškou,“ shrnuje Julie.
Výslechy, modlitby a mizející ulice
Stojíme na silnici za sousední vesnicí Vilchuvatka. Vjíždí do ní malé auto, aby vyzvedlo evakuujícího se muže. Mikrobus i s námi zůstává v bezpečí uprostřed polí. Vesnici každý den ničí další a další rakety i letecké bomby, které létají z ruské strany hranice. Z dříve patnáctistovkové obce toho prý už moc nezůstalo.
Čtěte také: Potřebujeme jídlo, ne psychology: Jak dopadá únava z války na nejslabší
„Ve vesnici je posledních 200 lidí, zrovna včera vyvezli celý autobus,“ říká paní Viktorie, která ji opustila už před nějakou dobou a přestěhovala se zatím do přilehlého Prykolotneho. Teď čeká na syna, který se rozhodl odjet až teď. V dalších dnech chtějí oba odejít z rodné vsi pryč do Charkova. „Máme štěstí, že nás Bůh miluje. I když přišli Rusové, byl u nás klid,“ popisuje Viktorie dobu, kdy na začátku okupace ženy vyšly z domů a naštvaně se ptaly projíždějících vojáků, co tu chtějí.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
