Donald Trump by v řadě politických kroků rád napodobil svého ikonického předchůdce Ronalda Reagana. Povede se mu to i v případě dávného podezření z časů íránské revoluce?
„Odpovědné osoby, které se dopustily těchto zvěrstev proti lidstvu, se DOČKAJÍ PEKLA NA ZEMI,“ vyhrožoval charakteristicky Donald Trump na začátku loňského prosince na své sociální síti TruthSocial.
Jeho vzkaz byl namířený na vedení Hamásu, po kterém požaduje, aby hnutí propustilo zbývající rukojmí držené v Gaze nejpozději do 20. ledna – tedy do dne své inaugurace.
Původně se Hamás při svém vpádu na izraelské území 7. října 2023 zmocnil přibližně 250 rukojmích. Od té doby jich bylo přes sto vysvobozeno či propuštěno. Někteří byli zabiti únosci nebo izraelskou armádou. Stav a přesný počet těch, kteří jsou stále drženi v Gaze, není zcela známý.
Dosud poslední rukojmí byl vysvobozen v srpnu loňského roku. Rukojmích mělo v Pásmu zůstávat okolo stovky. Dle informací izraelského ministerstva zdravotnictví je psychický i fyzický stav zbývajících rukojmí „zoufalý“.
Potopený Carter
Není těžké pochopit, co Trumpa přitahuje na představě propuštění rukojmí v den, kdy se dle svých slov „hrdě ujme úřadu prezidenta Spojených států“. Nebylo by to poprvé, co by k takové souhře došlo. Inspirací je pro Trumpa tak jako mnohdy Ronald Reagan.
Volby roku 1980, ve kterých Reagan zvítězil, provázela v jistém smyslu podobná situace. Druhou půli úřadování Jimmyho Cartera zachvátil souběh několika krizí, z nichž bezprostředně nejdramatičtější byla revoluce v Íránu.
Čtěte také: Zemřel Jimmy Carter, prezident příliš upřímný pro své vlastní dobro
Nový teokratický režim se po okupaci ambasády Spojených států studentskými protestujícími zmocnil zdejších především amerických zaměstnanců, které pak více než rok držel jako rukojmí. Carterova administrativa se je pokusila vysvobodit v rámci nechvalně proslulé operace Orlí spár, která skončila naprostým fiaskem.
Původně bylo zajato devadesát lidí, z toho šedesát šest Američanů. V průběhu následujícího roku nechal režim propustit hrstku žen a Afroameričanů a jednoho rukojmího ze zdravotních důvodů. Zbývajících dvaapadesát Američanů bylo propuštěno až 444 dní od počátku svého zajetí.
Pozoruhodně se tak stalo 20. ledna 1981 bezprostředně poté, co Ronald Reagan složil přísahu během své inaugurace. Prokázáno to není, ale dodnes se spekuluje, že načasování bylo s íránským režimem domluveno Reaganovým týmem, který chtěl upřít Carterovi politické vítězství v podobě dřívějšího vysvobození rukojmích.
To by ze strany Reagana a spol. nebyla jen cynická prohnanost na účet držených lidí, ale potenciálně vyložené porušení zákona. Americký Logan Act je namířen přesně proti tomu, aby se zástupci zahraničních mocností jednali lidé mimo kontrolu oficiálně pověřených úřadů.
Kdyby tak Reaganův tým činil bez svolení Carterovy administrativy před volbami, jednoznačně by zákon porušil. Pokud by k jednání došlo v období mezi volbami a inaugurací, byla by legalita aktu mlhavější. Pokud by byl nicméně proveden za účelem politického poškození z úřadu odcházejícího Cartera, i tak by ho šlo trestat.
Carterova vláda samozřejmě o propuštění rukojmích horlivě jednala až do úplného konce svého mandátu. Íránský režim měl však jasnou motivaci Carterovi nevyhovět a pomoci tak Reaganovi – nikoliv z lásky k nastupujícímu republikánovi, ale čistě z pomstychtivosti vůči Carterovi.
„Všichni únosci mi tvrdili, že rozhodnutí počkat, až Carter oficiálně opustí úřad, bylo záměrné a zamýšlené jako poslední urážka muže, kterého považovali za zástupce ďábla na zemi,“ píše americký novinář Mark Bowden ve své knize o incidentu.
Nitky Watergate
Historie je to pěkně zamotaná. Někteří republikáni inaugurační propuštění rukojmích citují dodnes jako pozitivní projev americké síly, k jehož příkladu je nutné se navrátit. Temnějším výkladům ale také není konec.
The New York Times předloni vydaly velkou investigativu, která v mnohém podporuje spekulace o roli Reaganova týmu. Ve středu této verze události leží osoba Williama J. Caseyho, Reaganova v té chvíli budoucího šéfa CIA.
Casey se měl dle dlouholetých zvěstí několikrát před volbami setkat se zástupci nového íránského režimu – a to i po boku Reaganova viceprezidenta George H. W. Bushe.
Nejskalnějším propagátorem této teorie byl investigativní novinář Robert Parry, dle kterého pak nebyla údajná reaganovská sabotáž ojedinělým incidentem. Parry napojoval příběh rukojmích během voleb roku 1980 na paralelní zradu o dvanáct let dříve.
Nixon měl jasnou motivaci zhatit mírová jednání.
Volby roku 1968 probíhaly ve stínu eskalující války ve Vietnamu. Úřadující Lyndon B. Johnson se mimo jiné právě kvůli válce rozhodl nekandidovat znovu. Zatímco se jeho viceprezident Hubert Humphrey pokoušel porazit Richarda Nixona, Johnson a jeho tým se v Paříži snažili vyjednat příměří.
Kdyby k dohodě se Severním Vietnamem došlo, jednoznačně by pomohla Humphreyho šancím. Nixon měl proto jasnou motivaci jednání zhatit – a dle dekády rozkrývaných informací tak jeho tým skutečně činil.
Jako neoficiální (a nelegální) vyslankyně jim měla sloužit republikánka čínského původu Anna Chennault, která měla jihovietnamské straně naznačovat, že po případné Nixonově výhře dopadnou jednání lépe.
Parry byl dokonce celoživotně přesvědčen, že právě utajený pokus o sabotáž pařížského vyjednávání byl jedním ze zdrojů Nixonovy paranoie, která následně vedla až k celé aféře Watergate.
Nixon se měl obávat, že Lyndon B. Johnson má vše kolem Chennault zdokumentované a demokraté by mohli získané informace zveřejnit. Nixon měl pro obavy pádný důvod: Johnson ho měl pár dní před volbami telefonicky konfrontovat, byť Nixon vše zapřel.
I snaha získat inkriminované dokumenty mohla být dle Parryho důvodem pro vloupání do komplexu Watergate.
Precedentní Trump
Dostupné důkazní materiály a shoda mezi historiky a historičkami ohledně Nixonových zásahů jsou nicméně daleko silnější než v případě Reagana a rukojmích v Íránu.
Johnson se podle všeho rozhodl takzvaný dokument X, dokládající Nixonovy pokoutné kroky, nezveřejnit především z obav, že by obvinění podkopala důvěru v americkou vládu.
Kromě spuštění obav, které vyústily ve Watergate, novinář Parry celoživotně spekuloval, že personální propojení mezi Nixonovou administrativou a týmem poradců Reagana mohlo být jedním ze zdrojů údajného zákulisního jednání s Íránci v průběhu voleb roku 1980.
Přes všechny náznaky ale nic takového rozhodně není prokázáno.
Čtěte také: Vychoval si Trumpa: Kdo byl přítel prezidentů i mafiánů Roy Cohn?
Stejně tak nic nenaznačuje, že by snad lidé okolo Donalda Trumpa během loňských voleb komunikovali se zástupci Hamásu. S různými státníky včetně izraelského premiéra Benjamina Netanjahua se však Trump ve svém sídle na Floridě scházel a čile s nimi telefonoval, čímž se vystavil nařčení z porušování Logan Actu.
Po vítězství ve volbách – a přiřknutí široké imunity Nejvyšším soudem – to však nastupujícímu americkému prezidentovi může být vcelku jedno.
Celý příběh je jen další paralelou, která dobře ilustruje, že Trump uvažuje v mnohém podobně jako dřívější republikánští politici. Jakkoliv ho mnozí rádi prezentují jako bezprecedentní přelom.
