Bojovníci za mír jsou kolektiv složený z bývalých izraelských vojáků a bývalých uvězněných Palestinců. Svoji práci popisují jako model pro nenásilnou cestu vpřed. Voxpot přináší překlad textu dvou členů kolektivu, který původně vyšel v listopadu v New York Review of Books.
Útok Hamásu na Izrael a pokračující invaze do Gazy už způsobily obrovskou zkázu a utrpení. 7. října zabil Hamás zhruba 1200 Izraelců. Od té doby izraelská armáda zabila v Gaze přes 26 tisíc lidí (čísla byla aktualizována k datu vydání překladu – pozn. red.).
Strach a nenávist jsou všude okolo nás. Izraelci i Palestinci pod návalem žalu a vzteku nedokážou – a často odmítají – vidět bolest a lidskost těch na druhé straně. Pokud je nepřítel méně než člověk, neexistuje žádné politické řešení.
Do tohoto bodu nás dostal právě fakt, že zkolabovala víra v řešení a s tím přišla dehumanizace. Proto potřebujeme nejen opravdový mírový proces, ale taky projekt rehumanizace, která jej podpoří. Jak by takový projekt mohl vypadat?
V roce 2005 se na okupovaném Západním břehu ve skromném hotelu ve městě Bajt Džalá nedaleko Betléma sešly dvě skupiny lidí. Tu první tvořili bývalí izraelští vojáci, kteří odmítli sloužit na okupovaných územích. Tu druhou Palestinci, kteří bojovali proti izraelské okupaci a prošli izraelskými věznicemi. Byl zrovna konec druhé intifády, která si vyžádala životy tří tisíců Palestinců a tisíce Izraelců. V obou skupinách bylo hodně lidí, kteří se tohoto násilí aktivně účastnili.
V místnosti panovalo rozpačité, podezíravé ticho. Jen o pár let dříve bychom se možná navzájem zabili.
Já, Avner, jsem tam seděl taky. Narodil jsem se v kibucu uprostřed Izraele a z výchovy jsem si odnesl, že Izrael je bezpečným útočištěm židovského národa, naším jediným jistým místem na světě, a je mou povinností ho bránit.
Z mého pohledu byl Izrael liberální demokracií. Vždycky jsem věděl o „okupaci“, ale její realita zůstávala vágní a vzdálená. Když nastal čas, abych v roce 1994 narukoval do armády, dobrovolně jsem se přihlásil do jednotky elitního komanda Sajeret Matkal.
Služba mi skončila v roce 1998. O dva roky později začala druhá intifáda a brzy poté jsem se přidal k aktivistickému kolektivu jménem Taayush. Tehdy jsem poprvé navštívil Západní břeh jako civilista. Viděl jsem demolování domů, vyhánění celých komunit a zalívání studen betonem. Moje nejasné chápání okupace se rozplynulo. Tohle všechno vynucovala moje armáda. Ta armáda, ve kterém jsem pořád sloužil jako rezervista. Tenhle útlak byl můj.
Čtěte také: Pár propuštěných svobodu nedělá. Jak a proč Izrael vězní palestinské děti?
Když rezervisté komanda Sajeret Matkal začali vyrážet na mise na Západní břeh, spolu s dalšími 12 vojáky a důstojníky jsem to veřejně odmítnul. O pár dní později mi zavolal kamarád a řekl mi o skupině Palestinců, která by se ráda potkala s izraelskými „refuseniky“.
Na první schůzce jsme byli zvědaví a vystrašení. Sešli jsme se v malém hotelovém pokoji, seděli u dlouhého stolu, zírali jeden na druhého a vyměňovali si napjaté úsměvy. Navzájem jsme se neznali a nevěděli, co čekat. V místnosti panovalo rozpačité, podezíravé ticho. Jen o pár let dříve bychom se možná navzájem zabili.
Palestinci čelí izraelským vojákům při nenásilné demonstraci proti separační zdi v Al Ma'sara. Foto: Shutterstock
Neměli jsme žádného facilitátora, který by nás popostrčil. Seděli jsme u jednoho stolu, ale někteří z nás byli ze strany okupanta, někteří z okupovaných. Izraelci měli privilegia, Palestinci ani ta nejzákladnější lidská práva. Tehdy jsme si ještě neuvědomovali, jak hluboká je tahle propast a jak moc nás rozděluje, i když spolu mluvíme. Trvalo nám roky, než jsme poznali dopady této mocenské nerovnováhy na nás samotné a na naše interakce.
Hned byl ale zřejmý pocit, který jsme navzdory všemu, co nás oddělovalo, sdíleli. Zkušenost s tím, že jsme vyrostli do konfliktu a byli připravováni k násilí. Od útlého věku jsme byli vychováváni k tomu, abychom plnili svou povinnost bojem a – když bude třeba – zabíjeli lidi, které jsme nikdy neznali. Lidi jako ty, se kterými jsme teď seděli u stolu.
Ticho ještě nějakou chvíli trvalo. Pak se jeden z Izraelců představil a poměrně spontánně začal vyprávět, kde vyrostl, kde sloužil a co ho přivedlo do tohohle pokoje. Jeden z Palestinců začal mluvit o svém osobním příběhu. Někdo se doptával, někdo sdílel vlastní zkušenosti. Rozhovor plynul dál. Rozhodli jsme se, že se potkáme znovu.
Vystoupit z role
Já, Sulaiman, jsem se narodil ve vesnici Hizma, na severovýchod od Jeruzaléma, do rodiny původních palestinských obyvatel. Vyrůstal jsem pod izraelskou vojenskou nadvládou a na vlastní kůži jsem zažíval její brutalitu.
Viděl jsem, jak nám vzali půdu, aby rozšířili izraelské osady. Cítil jsem vztek a bezmoc svých rodičů. Bylo to, jako bychom se dusili, náš prostor se smršťoval a ztráceli jsme svoje místo ve světě. Jako teenager jsem tyhle pocity nedokázal zformulovat do slov, ale přivedly mě k ozbrojenému odboji. Chtěl jsem bojovat za svoji svobodu.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
