Vzdalování Ukrajiny z ruské orbity směrem k západním vojenským a politickým strukturám Moskva dlouho označovala za červenou linii, která nesmí být překročena. Následující týdny ukážou, zda jsou západní země dostatečně jednotné a odhodlané, aby dokázaly Ukrajinu vymanévrovat z ruského vlivu. Zatím tomu však moc nenapovídá. Země může být ve výsledku pro Rusko poměrně snadnou kořistí.
Během vyostřených pondělních debat v Radě bezpečnosti OSN pohrozila Británie a Spojené státy zmrazením účtů nejbližších spolupracovníků ruského prezidenta Putina i jejich firem. Stane se tak v případě, že ruská vojska překročí hranici Ukrajiny. Zároveň s tím obě země zásobují ukrajinskou armádu desítkami tun zbraní i munice, aby případnému agresorovi způsobila co největší ztráty.
Maďarský premiér Viktor Orbán se naproti tomu vypravil na úterní návštěvu Moskvy, kde má jednat o zvýšení dodávek plynu pro jeho zemi a pokračujících pracích na jaderné elektrárně Paks II. Připustil přitom, že dojde řeč i na bezpečnostní situaci kolem Ukrajiny. Britský ministr obrany Ben Wallace s tímto ubezpečením jeho návštěvu posvětil. V době rostoucí beznaděje ohledně možností Západu odvrátit ruský útok na svého souseda totiž doufá, že Putinův nejbližší spojenec uvnitř sedmadvacítky představuje nejspíš jednu z posledních nadějí jak celou situaci deeskalovat.
Estonsko ve stejnou dobu naléhá na Berlín, aby mu povolil reexportovat na Ukrajinu zbraně německé výroby. Německo odmítá s odvoláním na to, že i během studené války se politika usmíření ukázala jako nejúčinnější. Místo toho nabízí Kyjevu, který aktuálně řeší 130 tisíc ruských vojáků na hranicích, pět tisíc helem. Starosta Kyjeva Kličko zpět do Berlína jízlivě vzkazuje, že od země příště čeká zásilku polštářů. Berlín je pod palbou kritiky ostatních zemí kvůli tomu, že váhá i v otázce ochoty odpojit Rusko v případě invaze od systémů mezibankovní komunikace SWIFT.
Neeskalovat, prosím
Francouzský prezident Macron se v době, kdy centrála NATO očekává útok každým dnem, zaměřuje na dlouhodobé budování nové evropské bezpečnostní infrastruktury, jejíž součástí by mělo být i Rusko. Z krátkodobého hlediska se pak soustřeďuje na své znovuzvolení v blížících se dubnových volbách. V těch mu pomůže image silného vůdce, který dokáže vzít budoucnost Evropy do vlastních rukou v době, kdy Trumpova čtyřletka ukázala, že se starý kontinent nemůže bezvýhradně spoléhat na Spojené státy. I když se Macron nebojí kritizovat Rusko za zacházení s opozičníkem Navalným nebo dál odmítá ruskou anexi Krymu, nezdá se, že by měl připravenou jasnou reakci na eskalující situaci na hranicích Ukrajiny.
Čtěte také: Jsme ochotní jít do války kvůli Ukrajině? Rozhodnout se musíme teď
Další státy na hranici Ruska, jako jsou Polsko nebo Litva, sice slibují pomoc sousedovi v ohrožení, nicméně zatím se příliš nedaří reálně ji poskytnout nad rámec několika vojenských instruktorů a nejasných příslibů. Přímou vojenskou podporu v případě napadení Ukrajiny navíc všichni svorně odmítají. Ostatně i v Polsku, které je v rétorice vůči Rusku často nejostřejší, tuto variantu podporuje jen necelých 15 procent obyvatel.
Čína se během toho připravuje na páteční začátek dlouho očekávané olympiády a nervózně vzkazuje směrem na západ, aby všechny strany současné eskalace přestaly situaci zhoršovat.
Hlavně ať nezůstane o samotě
Jestli je něco všem zemím Západu dnes společné, je to snaha s Ruskem stále mluvit a ani na chvíli jej nenechat bez kontaktu. Situace tak připomíná komunikaci se sebevražedným atentátníkem, který se pořád ještě nerozhodl, zda u něj převáží potřeba pomstít se za všechny křivdy, které mu svět způsobil, nebo si svůj záměr nechá rozmluvit.
Z druhé strany hranice se pak u linie dotyku střídají delegace západních politiků, kteří chtějí Ukrajině ukázat, že i když nedostává pomoc, o kterou žádá, není tváří v tvář nebezpečné situaci sama.
Čtěte také: Ruští žoldáci v Mali aneb Prodloužená ruka Kremlu bez zlatých orlů na rukávu
Zároveň s tím se objevují zprávy, že Rusko dopravuje k hranici s Ukrajinou zásoby krve a další vybavení polních nemocnic pro ošetřování zraněných vojáků. Během posledních dvou měsíců se čekalo právě na tento signál, který měl napovědět, že je celé zařízení odjištěné a těsně před výbuchem.
Poslední, co nyní v logické posloupnosti zbývá, je casus belli neboli důvod k vyhlášení války. Tím by mohl být například inscenovaný teroristický útok na Donbase, který Rusko připíše Ukrajině. V posledních měsících ostatně ruská média informovala hned o několika případech, kdy podle nich chtěly ukrajinské tajné služby připravit teroristický útok na území Ruska nebo separatistických republik na Donbase. Dostaneme se do této fáze? Zatím nám nic nepřináší jistotu, že ne.
Napjaté týdny
Diplomatická jednání se zastavila na mrtvém bodě zhruba už před dvěma týdny a od té doby se nikam výrazně nepohnula. Co se však pohnulo, je jistota, že i přes na počátku silná slova ze strany NATO, Spojených států i Evropské unie Ukrajině na pomoc reálně nikdo nepřijde.
A přesto, že se z nejbližšího expertního okolí Kremlu ozývají hlasy, že válka dnes není pro Rusko výhodná za žádných podmínek, existuje mnoho dobrých důvodů věřit tomu, že v ní prezident Putin svou vlastní logiku nachází. Hlasy, které požadují zásadní změnu mezinárodního uspořádání, se ostatně – jak věrně popisuje už v roce 2016 Michail Zygar – z prostředí ruské mocenské elity ozývají přinejmenším od uvalení sankcí po anexi ukrajinského Krymu.
Existuje dobrý důvod předpokládat, že si tento týden můžeme ještě na chvíli oddechnout kvůli blížícímu se začátku olympijských her v Pekingu a neochotě Kremlu pokazit svému spojenci Si Ťin-pchingovi událost, na kterou se už léta připravuje. Od příštího týdne nás v Evropě nicméně zřejmě čekají dva nejnapjatější týdny za posledních sedmdesát let.
