Libanonem otřásá hluboká ekonomická krize. Je jednou ze tří nejhorších, které se na světě od poloviny 19. století odehrály. V totálně vyčerpané a zdevastované zemi se prohlubují sociální rozdíly. Záchranných operací už příliš nezbývá. Navíc je tu jeden zásadní problém: vláda v demisi, která nechce odejít ze scény.
Je devět večer. Obvykle velmi rušná a zářivě osvětlená bejrútská křižovatka je teď utopená v naprosté tmě a auta natěsnaná k sobě se jí snaží pomalinku projet. Pouliční osvětlení i semafory byly vypnuty. Chodci, kteří najdou dostatek odvahy přejít silnici, si na cestu svítí mobilními telefony. Kvůli nedostatku paliva jde ve městě elektřina jen pár hodin denně a záložní generátory takový výpadek neutáhnou. Od vlády ale nepřichází žádné řešení. Ministr dopravy, působící v demisi již bezmála rok, nedávno pouze potvrdil, že dotace na palivo se zruší a Libanonci si budou muset najít alternativní způsoby přepravy. Načež internet zaplavily vtipy a břitké glosy na téma neexistujících vysokorychlostních vlaků a cyklotras.
Čím více se země propadá do ekonomické krize trvající již od konce roku 2019, tím je pro obyvatele náročnější naplnit své základní potřeby. Lidé musejí stát dlouhé fronty, aby si zajistili dostatek benzínu pro každodenní provoz. Někteří řidiči přespávají v autech a při zoufalém popojíždění od benzínky k benzínce dochází k nehodám. Léků je nedostatek, kojeneckou výživu a plenky musejí lidé horko těžko shánět. Inflace nezadržitelně roste a lidé v obavách o budoucnost hromadí jídlo, které se jim stejně v těch obrovských vedrech v ledničkách bez proudu brzy zkazí.
Chybí také chirurgické vybavení i další lékařské potřeby, neboť náklady na jejich dovoz jsou už neúnosné. Kritický nedostatek základního zboží připomíná válečné doby. Jelikož zdravotní péče je převážně privátní, mnoho Libanonců již nezvládá platit si drahá soukromá pojištění. Lékaře tak navštěvují pouze v urgentních případech a všechny výlohy si musejí hradit sami.
Současná krize má velmi negativní dopad také na duševní zdraví Libanonců. V zemi stoupá počet depresivních poruch i sebevražd – psychiatrickou péči si každý dovolit nemůže. Lidé v beznadějné situaci mnohdy jen cynicky odkazují na svou odolnost, kterou jsou sice Libanonci ve světě proslulí, ale ke spokojenějšímu životu jim moc nepomůže.
Bonjour Antonio habibi, I don't want to be resilient anymore. https://t.co/heANOPKPOl
— Sami Zoughaib | سامي زغيب (@samizog) August 11, 2020
Korupce a klientelismus
Celkovou situaci zhoršuje i to, že lékaři a další odborníci masově emigrují do zemí Perského zálivu nebo, když se to podaří, do Evropy či Ameriky. Do zahraničí odcházejí pod tíhou devalvovaných platů i učitelé a v průběhu školního roku je pak velký problém zajistit za ně studentům náhradu. Tento odliv (nejen) vzdělaných lidí společnost postupně rozkládá a zanechává v ní hluboké jizvy. Scény srdceryvných loučení, které nejsou pro Libanonce po dekádách různých krizí žádnou novinkou, jsou na letišti v Bejrútu čím dál častější. Ti, kteří ještě neodešli, pravděpodobně čekají, až se jim vyřídí víza. Proces, který je kvůli pandemickým omezením pro mnohé z nich nekonečně dlouhý.
Pozitivní zprávy nepřicházejí. Místo nich Libanonci každé ráno sledují, jak se na černém trhu stále víc a víc propadá libanonská libra vůči americkému dolaru. Před krizí byl kurz 1500 LBP k dolaru, dnes je to 17 350 LBP. Dennodenně se objevují zprávy, že se ekonomika neustále zhoršuje, a lze tedy očekávat, že krize postupně zasáhne další a další oblasti. Zmíněné zrušení dotace na benzín ve výši tří miliard dolarů cenu paliva více než zdvojnásobí. Výsledkem bude podle místních analytiků sociální katastrofa.
Libanonskou ekonomiku ovládá po desetiletí klientelismus založený na sektářském parlamentním systému spolu s nekontrolovaným a neprůhledným bankovním sektorem.
Libanonskou ekonomickou krizi označila Světová banka za jednu ze tří nejhorších krizí od poloviny 19. století. Tamní ekonomiku ovládá po desetiletí klientelismus založený na sektářském parlamentním systému spolu s nekontrolovaným a neprůhledným bankovním sektorem. Ten je totiž od padesátých let chráněn zákonem o bankovním tajemství, který neumožňuje audit centrální banky, tedy její dohled. Vytvořilo se tak ideální podhoubí pro protekci i korupci. Strategické zaměření na sektor služeb, zejména bankovnictví a cestovní ruch, sice přivádí do země dolarové investice a v minulosti znamenalo i hospodářský růst, zároveň však upozadilo průmyslová nebo zemědělská odvětví. Stručně řečeno, dolarové rezervy tvořily (a stále tvoří) páteř libanonské ekonomiky a desetiletí trvající pevné navázání libanonské libry na dolar mělo zásadní význam pro její (křehkou) stabilitu.
Rozpad bankovního systému
Role bankovního sektoru v ekonomické krizi se dostala do širšího povědomí v roce 2019 v kontextu kolapsu systému finančních machinací. Šlo o půjčování zahraniční měny uložené vkladateli komerčních bank centrální bance, která následně poskytovala půjčky libanonské vládě na uhrazení zahraničního dluhu. Nyní představuje 88,9 miliard USD.
Devizové rezervy ale nebyly využity efektivně. Na jedné straně sloužily k udržení pevného kurzu dolaru vůči místní měně a k pokrytí vládních výdajů, na straně druhé všudypřítomná korupce a chybějící reforma i kontrola hospodaření vlády umožnily, že byly tyto prostředky použity i k placení lidí zapojených do klientelistického systému. Ten samozřejmě zvýhodňoval libanonské finanční a politické elity. Konkrétně tak docházelo například k vyplacení přemrštěných platů veřejným činitelům a na ně napojeným úředníkům, z nichž mnozí své peníze v minulých měsících vyvedli do zahraničí. Druhým příkladem mohou být veřejné investice do rozsáhlých stavebních i jiných projektů, jež byly zadávány spřáteleným podnikatelům. Tato praxe umožnila rozsáhlé rozkrádání zdrojů a zároveň po sobě zanechala řadu nedokončených projektů.
První náznaky toho, že je situace vážná, přišly po řadě předchozích varovných signálů koncem roku 2019, kdy banky zavedly „neformální“ kontrolu výběru peněz z účtů vedených v cizí měně. Na konci listopadu roku 2019 vyskočil kurz libry o čtvrtinu, na 2000 za dolar, což vyvolalo novou vlnu masových protestů. A situace se dále zhoršovala. Zanedlouho vyšlo najevo, že vkladatelé nemají plný přístup ke svým účtům vedeným v cizí měně a mohou si každý měsíc vybrat jen malou část svých úspor. Navíc pouze v místní měně a v kurzu zhruba o 40 % horším, než byl ten fungující na černém trhu (tedy jediném místě, kde je možné dolary získat). Mnoho lidí tak navždy přišlo o část svých celoživotních úspor.
Zrušení možnosti výběru v cizí měně pak vedlo ke vzniku několika směnných kurzů, k dalšímu nárůstu kurzu na černém trhu, vymazání významné části střední třídy a k začátku katastrofální inflace. Ekonomická krize se však měla ještě prohloubit. Mnoho podniků muselo být uzavřeno, jejich zaměstnanci byli propuštěni, a v důsledku toho se v roce 2020 ocitla více než polovina lidí pod hranicí chudoby.
Je to pro všechny tak zlé?
Navzdory bezútěšným vyhlídkám se pořád najde někdo, kdo z krize dokáže profitovat. Spekulanti hromadí léky a benzín a prodávají je za přemrštěné ceny, nebo je pašují ze země. Díky politické a bezpečnostní nestabilitě vzkvétá černý trh. Časté jsou i finanční podvody, mimo jiné se směnným kurzem. Směnárníci napojení na politické kruhy třeba uměle vyvolali prudké oslabení domácí měny. Lidé pak ze strachu z další devalvace rychle směnili své libry za dolary, a to i ve velmi nevýhodném kurzu. Následující den kurz opět stoupl a lidé tak přišli o peníze. Kromě těchto podvodů dochází i k tomu, že jednotlivci, kteří mají politické vazby na banky, mohou stále odesílat své devizové vklady do peněžních ústavů v zahraničí a neexistuje proti nim žádný postih.
Libanon začal fungovat jako levná destinace poskytující soukromé kosmetické služby a lázeňská střediska. Tyto služby jsou už ale pro většinu Libanonců nedostupné
Cizí měna se však do země stále v malém množství dostává – díky Libanoncům pracujícím v zahraničí nebo přes mezinárodní organizace financující rozvojové a humanitární projekty. Zároveň ti Libanonci, kteří dostávají výplaty v cizí měně, si mohou dovolit životní styl, jenž pro ně dříve nebyl možný. Tento vývoj zapříčinil, že se za extrémně krátkou dobu vytvořily nové třídní rozdíly a struktura ekonomiky se začala rapidně proměňovat. Třeba tak, že Libanon začal fungovat jako levná destinace poskytující soukromé kosmetické služby a lázeňská střediska. Tyto služby jsou už ale pro většinu Libanonců nedostupné a míří pouze na ty, kteří mohou platit v cizí měně. Vidět to můžeme například na libanonských aerolinkách Middle East Airlines, jejichž reklamy teď nabízejí estetickou chirurgii a „víkendové dovolené“ na libanonských plážích.
Duch předloňských protestů
Po celé zemi se denně protestuje. Demonstranti blokují silnice a paralyzují dopravu, aby donutili vládu zoufalou situaci řešit a vyburcovali k odporu ostatní. Na jedné zablokované silnici nedávno lidé na projíždějící auta křičeli: „Jak to, že máte vůbec palivo na to, abyste mohli jet dál?! Vylezte a přidejte se k nám! “
Sektářská povaha libanonského politického systému však bohužel zabránila naplnění požadavků revolučního hnutí z října 2019 a výměně vládnoucích elit. Tito lidé totiž kromě ekonomické moci disponují také mocí vojenskou a mohou na svou obranu mobilizovat státní i nestátní bezpečnostní složky. Roky budované klientelistické sítě, v nichž jsou různé segmenty společnosti těsně provázány s politiky, znesnadňují vznik jakékoli alternativy, tím spíše v kontextu pandemie, bezprecedentní ekonomické nestability a emigrace mladých lidí tvořících jádro protestních hnutí. Navzdory tomu mnoho nově vzniklých občanských hnutí a politických stran zaměřených na reformy ve svých aktivitách pokračuje.
Chudoba a vyčerpání všech zdrojů paralyzují zemi, ale zároveň poskytují politickým elitám příležitost vytvořit si image jediných „spasitelů“, kteří se krizi mohou postavit. I přesto se rozhodli jen mlčky sledovat, jak se jim země rozpadá pod rukama.
Elektřina je dnes v Libanonu vzácnou komoditou / Autorka: May Tamimova
Přispěchá někdo na pomoc?
Libanon je dlouhodobě závislý na pomoci a financování ze strany zahraničních vlád. Nicméně kvůli tomu, že libanonská vláda nedokázala loni v březnu dostát závazkům svých věřitelů a zemi vládne premiér v demisi bez vyhlídek na vznik nové vlády, zahraniční donoři nechtějí riskovat nové půjčky. Jednání s neoblíbenou vládou v demisi, neúspěšně čelící zuřící politicko-ekonomické krizi, postrádá z jejich pohledu smysl.
V reakci na výbuch v bejrútském přístavu se francouzská iniciativa představená prezidentem Emanuelem Macronem snažila protlačit výrazné politické a ekonomické reformy, výměnu „staré gardy“ libanonských politiků a také nominaci nezávislého kandidáta na premiéra. Tento plán ovšem neprošel přes libanonské elity – jednak kvůli jejich vnitřním neshodám, jednak pro jejich odpor k požadavku na audit libanonských bank. Podobně vláda v loňském roce odmítla půjčku MMF, jejíž podmínkou byl forenzní audit centrální banky. Mimo to EU projednává sankce vůči konkrétním politikům, Francie a Švýcarsko pak vyšetřují guvernéra centrální banky Riada Salameha kvůli podezření ze zpronevěry. Tyto kroky však zatím nepřinesly žádné ovoce.
Letos v lednu schválila Světová banka v rámci programu zaměřeného na chudobu půjčku ve výši 246 miliard dolarů. Poskytnutí financí však bylo v případě Libanonu komplikováno dohady ohledně nastavení směnného kurzu, neboť jeho manipulací tamní banky loni již ukrojily výraznou část pomoci z rozpočtu OSN.
V posledních měsících se objevil ambiciózní plán 3RF (Obnova, Reforma, Rekonstrukce), který si dal za cíl nápravu škod způsobených výbuchem ze 4. srpna 2020 a také zmírnění rostoucího státního zadlužení a zlepšení celkové situace v Libanonu. Plán ale čelí stejným překážkám v provádění reforem jako v předchozích případech. Navzdory horšícím se podmínkám v zemi totiž libanonská politická reprezentace neustále blokuje jakékoli radikální změny a pořád se snaží z této krize vyjít vítězně. Rozhovory o sestavení nové vlády jsou pozastaveny, protože vedle osobních sporů se politici mezi sebou nemohou shodnout na tom, jak nejlépe rozdělit poslední kousky, které z koláče zbyly. Vedoucí představitelé napříč politickými bloky, včetně Hizballáhu, se nemohou domluvit na tom, jak rozdělit vládní resorty, konkrétně ministerstvo financí, které bude pro vyřešení krize klíčové.
Jsme už na dně?
Libanonská hospodářská krize je přímým důsledkem rozhodnutí libanonských politických a finančních elit poslat zemi do propasti, jen aby si udržely svoje pozice financované libanonskými občany. Většina lidí si nechce pokládat otázku: „Vrátí se nám někdy ty peníze?“. Prozatím se především snaží smířit s tím, že jejich celoživotní úspory zmizely. Nedávný tweet shrnuje aktuální atmosféru v zemi: „Pondělní nálada: Žádná elektřina. Žádný generátor. Žádná voda. Bez práce, naděje či snů. Bez peněz. Prostě nic.”
Monday mood: No electricity. No generator. No water. No job. No hopes. No dreams. No currency. No nothing.
— Anis Tabet (@AnisTabet23) June 28, 2021
***
Přeložila Tereza Langrová
