Příběhy je lepší číst než pálit. Jenže americká pravice v boji proti menšinám a diskusím o rasismu zapomněla na svůj hlasitý boj za absolutní svobodu projevu. A teď se snaží zakázat jakoukoliv knihu, která se jim svým tématem znelíbí.
Jak asi voní knihy, které hoří? Jak je cítit papír a tiskařská barva, když je někdo hodí do plamenů? Lidé stojí okolo vatry. Jiskry z ní vyletí pokaždé, když ji přiživí další kniha. Oheň papír rychle spolkne. Čím víc hoří, tím rychleji do něj přihlížející přikládají. Taková scéna se neodehrává v daleké minulosti, ale v současné Americe. „Mami, nech mě taky něco spálit,“ ozývá se.
„Modlím se k Ježíši Kristu, aby každá čarodějnice byla odhalená!“ křičí do mikrofonu pastor Greg Locke. Bojuje proti „démonickým silám“ tím, že vyzývá ostatní věřící k pálení knih, jež jsou podle jeho víry nebezpečné. Třeba Harryho Pottera nebo upírskou ságu Twilight.
Popsaná bizarní událost nemusí mít žádný širší dopad, nicméně pokusů některé publikace zakázat nebo je odstranit ze školních knihoven v USA poslední měsíce přibývá. A přitom nejde o iniciativy z řad liberálních a progresivních aktivistů, kteří by usilovali o obsahovou kontrolu a revizi literárních děl kvůli jejich možnému urážlivému či rasistickému vyznění.
Konzervativní organizace i jedinci si často stěžují, že křehcí liberálové se kvůli politické korektnosti snaží o cenzuru a že člověk už „nemůže vůbec nic říct“ a musí si neustále dávat pozor. Jenže právě tito konzervativci teď zkoušejí vyvíjet tlak na školy a určovat, jaké texty děti budou číst. Argumentují obscénností literárních děl, sexuálním obsahem nebo politickým zabarvením. Knihy, které chtějí odstranit, mají jedno společné – často se týkají rasismu, LGBTQ+ komunity či genderu. Američtí konzervativci se natolik snaží potlačit diskusi o těchto tématech, že zapomněli na svůj boj za svobodu slova za každou cenu.
„Nechci, aby se o tomhle moje dítě učilo.“
Cenzura knih má v USA dlouhou historii, přestože jde o zemi, v níž se klade důraz na svobodný projev. Jedním z takových děl je Chaloupka strýčka Toma (Uncle Tom’s Cabin). Šlo o první knihu, která byla zakázaná na národní úrovni – vyvolávala totiž debaty o rasismu a otroctví. V následujících desetiletích byly postupně cenzurovány učebnice anatomie, cokoliv od Oscara Wilda a Canterburské povídky, které jsou dnes v Česku součástí doporučené četby pro gymnázia. To vše kvůli pornografickému a sexuálnímu obsahu.
Autory 97 děl z prvních 100 ,podezřelých knih‘ jsou ženy a lidé jiné barvy pleti či z queer komunity.
Rodiče, aktivisté či školní rady využívají často argument, že knihovny a školy jsou veřejně financované instituce. Proto je kontrola nad nimi od zástupců veřejnosti vlastně zcela v pořádku. Konzervativní politici se zase snaží pod záminkou boje za zastoupení různých názorů prosadit „transparentnější vzdělávání“, což ve skutečnosti mnohdy znamená vyšší politickou kontrolu nad školním učivem.
Texaská aktivistka Kara Bell v září minulého roku na jednom ze setkání školní rady předčítala z knihy o rasismu. Vybrala si pasáž, kde bílí studenti sexuálně obtěžují hlavní postavu. To, co z textu vypíchla, ale nebyl rasismus, na který autor v tomto případě upozorňoval. Vybrala si popis análního sexu. „Nechci, aby se moje děti o tomhle učili ve škole! Nikdy jsem anální sex neměla! A nechci, aby ho měly moje děti!“ křičela na virálním videu. V knize přitom šlo o to popsat rasistické nadávky a obtěžování. To se ale Bell nehodilo do její rétoriky.
Organizace American Library Association (ALA) oznámila, že v roce 2020 se žádosti o vyřazení ze školních knihoven týkaly 273 publikací, pojednávajících hlavně o rasismu, sexualitě a genderu. Od září 2021 do ledna 2022 už bylo těchto nepohodlných svazků 330. V Texasu během prvních čtyř měsíců letošního školního roku (2021/2022) přišlo 75 žádostí z řad rodičů. Minulý rok za stejné období to byla pouze jediná. Pokusy o zakazování tedy nabírají na tempu, které tu nebylo k vidění celá desetiletí, zdůrazňují The New York Times.
Čtěte také: Odporem k genderu se východní Evropa vymezuje vůči Západu, tvrdí polské výzkumnice
Pracovníci knihoven jsou situací unavení. Nechtějí se s naštvanými rodiči hádat. Objevují se případy, kdy se zastánci vyřazování literárních děl snaží vznášet trestní obvinění proti knihovníkům ve školách. Sarah Chase kvůli tomu odešla do předčasného důchodu. „Bála jsem se čelit všem těm útokům. Nechtěla jsem se chytit do něčí pasti. Kdo by chtěl být přece obviněn z toho, že je pedofil, nebo být nahlášený na policii, že dal takovou literaturu (se sexuálním podtextem) dítěti?“ stěžuje si texaská knihovnice.
Množství žádostí o stažení knih začalo růst na podzim 2021 – v době, kdy se v USA řešila kritická rasová teorie a konzervativci požadovali, aby se o ní neučilo. Právě tady možná začaly pokusy zasáhnout do výuky. Dalším z katalyzátorů knižní cenzury je i seznam publikací, který uveřejnil texaský zákonodárce Matt Krause. Rozeslal dokument zmiňující téměř 850 děl a požadoval, aby je školy prověřily. Byly mezi nimi i spisy Williama Styrona nebo Jeffreyho Eugenidese. Co je ale překvapující, objevila se tu také publikace Cynical Theories, která se negativně staví k levicovým akademickým konceptům i ke kritické rasové teorii.
When Granbury ISD is looking to “review books”, here is the list they are looking at. It’s 125 books directly from the Krause list (you have to assume they were the ones GISD had from the full list) and 5 I guess they stumbled upon. (1/2) pic.twitter.com/EIjkdd7Z9G
— Christopher Tackett (cjtackett on 🧵) (@cjtackett) January 25, 2022
Možná, že Matt Krause měl skutečně starost o to, co žáci amerických škol čtou. Jenže jeho seznam odkryl ještě něco dalšího. Deník The Dallas Morning News analyzoval prvních sto knih z Krauseova rejstříku. Ukázalo se, že autory 97 z nich jsou ženy a lidé jiné barvy pleti či z queer komunity.
Boj proti obscénnosti, nebo menšinám?
Konzervativci si stěžují na sexuální obsah knih, za obavy o výchovu dětí ale schovávají své politické názory. Podle nich a dalších spřízněných kritiků psaní levicových autorů přiblíží děti k politickému extremismu. Literatura LGBTQ+ spisovatelů je zase bude ponoukat k „alternativnímu stylu života“. A knihy o sexu? Ty žáky inspirují k rizikovému chování, argumentují nespokojení rodiče.
Můžete jim přesně popsat, co se za holocaustu stalo, ale nepotřebujeme všechnu tu nahotu a další věci.
Zastánci cenzury si z knih vybírají pasáže, vytrhávají je z kontextu a používají je, jak se jim to hodí – pod záminkou, že chtějí děti chránit. „To, co vidíme, je ve skutečnosti myšlenka, že marginalizované skupiny nemají místo ve veřejných a školních knihovnách,“ upozorňuje Deborah Caldwell-Stone z American Library Association.
A tak by ze škol měl zmizet memoár Fun Home (Rodinný ústav) od Alison Bechdel, komiks o genderu a sexualitě. Ale také ceněná dětská knížka Heather Has Two Mommies (Heather má dvě maminky) o lesbické rodině. Jde o jeden z prvních příběhů s queer tematikou zpracovaný pro děti. „Moje děti s tou knihou vyrůstaly. Teď je jim 29 a 30 a jsou to skvělí lidé, kteří přispívají naší společnosti – a měli dvě maminky,“ zlobí se Priscilla Gray-Stoll z Pensylvánie, která se vnímá jako součást LGBTQ+ komunity a dění okolo cenzury sleduje. V prosinci byla kniha odstraněná ze školních knihoven v této lokalitě. Zdá se, že o explicitnost obsahu kritikům vůbec nejde.
Granbury ISD sophomore speaking out against books being pulled off of school library shelves. 👏 pic.twitter.com/MHPL8MNrAD
— Christopher Tackett (cjtackett on 🧵) (@cjtackett) January 25, 2022
Kromě queer témat jsou na mušce cenzorů knihy tematizující rasismus. Opakovaně kritizují třeba dílo Toni Morrison. Spisovatelka Ashley Hope Pérez v Out of Darkness (Z temnoty) vypráví příběh mladé mexicko-americké dívky, která se zamiluje do černého chlapce. Podle pravicové skupiny No Left Turn in Education dílo „indoktrinuje děti nebezpečnou ideologií“. Organizace na svém webu uvádí tituly, které by bylo vhodné zakázat. Jde asi o 75 děl, jež údajně slouží k „šíření radikálních myšlenek mezi žáky“. Často přitom vyprávějí o černých a LGBTQ+ postavách.
Velkou mediální pozornost vyvolal zákaz knihy Maus. Školní radě v McMinn County v Tennessee na komiksu, který vypráví o holocaustu, vadily vulgární výrazy, nahota a násilí. „Můžete jim přesně popsat, co se stalo, ale nepotřebujeme všechnu tu nahotu a další věci,“ argumentoval člen školní rady Mike Chochran.
Jenže jak popsat tuto historickou událost bez strašlivosti a hrůznosti, s níž se odehrávala? Lidé přece opravdu trpěli. „Ještě nikdo nevymyslel, jak to zobrazit bez vší té ošklivosti. (…) Schovávání těchto zobrazení před dětmi účelově ignoruje mechanickou krutost holocaustu,“ myslí si novinářka Emma Sarappo. A co na to Art Spiegelman, autor komiksu Maus? „Můj život uvízl ve stáze. Stal jsem se potravou pro děla v kulturní válce.“
Liberální vs. konzervativní cenzura
Snahy o cenzuru knih se neobjevují jen u konzervativců, ale i u liberálních Američanů. V lednu se v Mukilteu ve státě Washington řešilo vyřazení knihy Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird) z povinné četby pro děti. Jde o příběh bílého právníka, který obhajuje černého muže, falešně obviněného ze znásilnění.
Proti dílu se vznesly námitky nikoliv ze strany rodičů, ale od pedagogů. Vadilo jim, že se tu objevují rasově zabarvené nadávky bez vysvětlení kontextu nebo že postava bílého právníka působí jako takzvaný „bílý zachránce“ (white savior). Jde o archetyp objevující se v popkultuře, kdy bílý člověk z vlastní dobroty nebo shovívavosti pomůže lidem s jinou barvou pleti dostat se z okraje společnosti nebo je zachrání. Taková fabulace podle kritiků přispívá k tomu, že dotyční lidé jsou zobrazeni jako bezmocní a neschopní sami sobě pomoci a zbavuje je svobody jednat za sebe.
Čtěte také: „Zabij se a naroď se jako bílá.“ Strašení kritickou rasovou teorií zakrývá pokračující nerovnost
Kniha ale není zakázaná, učitelé si mohou sami vybrat, jestli ji do vyučování zařadí. Učitelé i odborníci zdůraznili, že je důležité, aby pedagog žákům poskytl patřičný kontext či vysvětlení, pakliže se dílo nějakým způsobem dotýká rasismu. A právě Jako zabít ptáčka tak může být vhodným otevřením školní diskuse o problematice „bílého zachránce“.
Co je ale důležité – liberální kritici jsou méně hluční než konzervativní strana. Případů z řad „progresivních“ učitelů nebo rodičů se teď v médiích objevovalo opravdu hodně. Navíc každý americký stát kontrolovaný republikány, v němž současné době zasedá místní zákonodárný sbor, řeší návrh zákona o vzdělávání a omezení toho, co se do školních tříd dostane. Stížnosti konzervativců jsou slyšet víc.
Knihy jako zbraň politického boje
Cenzura knih se v USA stala nástrojem politických bojů. „Pravicová hnutí se snaží využít místní a státní správu k tomu, aby kontrolovalo obsah školních hodin a prosadilo ideologicky zabarvené představy o tom, co se děti mají učit o společnosti a historii,“ upozorňuje novinář Zack Beauchamp.
"54% of American adults between the ages of 16-74 read below a 6th grade level. So that means we have an epidemic of illiteracy," professor Brittney Cooper reacts to book banning. "If you make people ignorant, then it becomes much easier to control them."https://t.co/StvBsELfyU
— MSNBC (@MSNBC) February 19, 2022
Součástí debaty je opakovaně slovo svoboda. Ta pro konzervativce znamená požadavek, aby se ve třídách neprosazoval a neupřednostňoval jeden názor. Jenže zapomínají, že třeba existence holocaustu nebo queer identity není otázka názoru. A že když čtou žáci knihu o tom, že rasismus v americké společnosti přetrvává, neznamená to prosazování jednoho pohledu na věc.
Kritici z pravého politického spektra vesměs požadují myšlenkovou pestrost, ale jen v případech, kdy se jim to hodí – jinak totiž právě cenzurováním knih s menšinovými tématy diskusi o pestrost názorů připravují. „Skrytí těchto knih utiší různorodé hlasy, oslabí náš vzdělávací systém a „vydezinfikuje“ americkou historii pro pohodlí bílých lidí,“ myslí si spisovatel Michael Arceneaux.
Podle autorky Laurie Halse Anderson stahování titulů, které obsahují složitá témata, může způsobit, že studenti se k otázkám rasismu, genderu nebo sexuálního násilí budou dostávat mnohem hůř. „Tím, že útočí na tyto knihy, útočí na jejich témata, a odstraňují možnost debatovat o nich,“ vzkázala.
Žáky navíc politické boje dospělých nezajímají. Chtějí se vzdělávat a utvářet si názor na věc sami. Texaští studenti jsou kvůli opatřením týkajícím se knihoven naštvaní. „Na žádnou vládu (a veřejná škola je jen prodlouženou rukou vlády), která zakázala knihy a informace pro veřejnost, se v historii nevzpomínalo jako na dobrou vládu,“ vzkázala jedna ze studentek.
Granbury ISD junior, speaking out against the school district looking to remove books from the shelves of school libraries 👏 pic.twitter.com/7zzhEr27CM
— Christopher Tackett (cjtackett on 🧵) (@cjtackett) January 25, 2022
Vzdělávání má být nezaujaté, požadují studenti. „Chceme se dozvědět i o věcech, které nemusejí být nejhezčí nebo nejpříjemnější, ale my jako studenti máme právo na úplné znalosti – ne na informace, které byly protříděné.“
Na kontextu záleží
Je pochopitelné, když rodiče vyděsí přímočarost a otevřenost některých knih, hlavně co se týče sexuality. Jenže je skutečně na místě takové knihy zakazovat? Navíc v době, kdy se dítě na internetu může setkat s obscénnějšími obsahy v mnohem horším kontextu. Aktivisté se obávají, že některé publikace budou vyvolávat u dětí otázky a kritické pátrání, na což rodiče, politické skupiny či náboženské organizace nejsou připravené.
„Zakázané knihy vyvolávají nepříjemné pocity z určitého důvodu. A myslím, že mým úkolem jako rodiče je naučit dítě jak čelit nepříjemným situacím, jak zvládnout konfrontaci se zkušenostmi jiných lidí, které nejsou jeho vlastní. Jde o součást toho, proč vůbec píšeme, čteme… Jde o to dospět k porozumění,“ vysvětluje Blanca Noriega z organizace Banned Book Club.
Skutečnost, že rodič má dítě a vychovává ho, ještě neznamená, že je odborníkem na jeho vzdělávání.
Ve Spojených státech je asi 99 tisíc veřejných škol. Proto se pár stovek stížností nemusí jevit jako velký problém. Ale nikomu by nemělo být bráněno objevovat svět, tvořit si vlastní názor a učit se kriticky vyhodnocovat informace. Když žákům omezíme přístup k různorodým zdrojům, zabráníme jim svobodně přemýšlet. Zároveň podobná cenzura narušuje jednu z funkcí vzdělávání – aby se studenti učili myslet sami za sebe.
Jistě má smysl přemýšlet nad tím, jaké obsahy dětem nabídneme, zda nejsou příliš explicitní či extrémní, a jaký je kontext jejich původů – jenže to přece v současném školství funguje. Pracují v něm odborníci, kteří dokážou vyhodnotit, která kniha a jaký příběh se pro děti různého věku hodí. Není na rodičích, aby určovali školní osnovy. Mohou je kritizovat, mít námitky nebo diskutovat. Ale skutečnost, že rodič má dítě a vychovává ho, ještě neznamená, že je odborníkem na jeho vzdělávání.
Místo zakazování knih by pro všechny strany bylo přínosnější radši vysvětlovat, poskytovat kontext nebo další informace – třeba o tom, proč je podle dospělého kniha konfliktní nebo komplikovaná a co mu na ní vadí.
A hlavně – čtení je vlastně velmi osobní věc, kterou člověk provádí sám se sebou, ve své hlavě. Objevuje nové myšlenky a koncepty, zpochybňuje a obhajuje si své vlastní názory. Sám jde do knihovny a listuje publikacemi, mezi šustěním stránek si svobodně vybírá, co si chce zrovna přečíst. Je to jedna z nejhezčích svobod – dozvídat se něco nového nebo si jen tak z rozmaru přečíst třeba i brak. A to je něco, o co by děti neměly být ochuzené.
„Fikce vás přenese do jiné doby,“ píše jeden ze čtenářů editorům The New York Times. „Ukáže vám jinou komunitu, než je ta vaše, rozšíří váš pohled na svět. Umožňuje vám pochopit problémy, se kterými se lidstvo potýká už od začátku své existence.“
