Tuniský prezident obviňuje téměř ze všech problémů své vlády migranty ze subsaharské Afriky. Jeho únorový nenávistný projev rozpoutal v zemi vlnu násilí, kvůli které z ní některé africké země repatriují své občany. Demokratické uspořádání, ke kterému stát přivedlo arabské jaro, se dále bortí.
„Bojím se. Některým lidem zapálili domy, některé zmlátili. Další čelili fyzickému nebo psychickému obtěžování,“ popisuje situaci v Tunisku pro BBC Jihoafričanka, která v zemi již několik let studuje. Pobyt v severoafrickém státě je pro ní teď nebezpečnější než kdy dřív. Je totiž černoška.
Přišli si pro nás s noži a mačetami. Vykopli dveře a vytáhli nás z našeho bytu.
Vlnu násilí vůči černým Afričanům rozpoutala v Tunisku na konci února slova prezidenta Kaíse Saída. Probudil jimi spící bestii rasismu zakořeněnou u některých Tunisanů po mnoho let. Vypůjčil si k tomu konspirační teorii o velkém nahrazení, kterou dosud používali zejména západní krajně pravicoví politici.
Na sociálních sítích si tak studentka Mary, jak ji novináři z obavy o její bezpečnost přejmenovali, může přečíst komentáře jako: „Nechceme vás tady! Běžte pryč!“ nebo „Jdeme po tobě.“ Uchytilo se také zvaní migrantů na „grilovaní“. „Rozumím tomu tak, že ty lidi chtějí zapálit,“ vysvětluje Mary častý vzkaz.
Saíd, kterého je přesnější než prezidentem nazývat diktátorem, zažehl násilí přenesením teorie velkého nahrazení do tuniských reálií. Ve svém prohlášení koncem února tvrdil, že „neustálý tok a hordy nelegálních migrantů“ mají za cíl změnit demografii země.
„Je to další z mnoha konspiračních teorií, které Saíd vnáší do politiky,“ poznamenává pro Voxpot Tereza Jermanová, odborná asistentka na Katedře Blízkého východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Výhrůžky i podpora
Bezprostředně po Saídově slovech o tom, že migranti ze subsaharské Afriky „ohrožují arabský a islamistický charakter země“, a že jde o plán Evropy a Spojených států znovu Tunisko kolonizovat, se začaly dít věci.
„Přišli si pro nás s noži a mačetami. Vykopli dveře a vytáhli nás z našeho bytu,“ líčí deníku The Guardian mladý muž ze Sierra Leone. „A teď jsme tady,“ ukazuje na zhruba stovku lidí ukrývajících se ve stanech kolem budovy Mezinárodní organizace pro migraci v Tunisku.
Po Saídově projevu vyrazili do ulic rozzuření Tunisané, zejména muži, a napadali své černošské sousedy. Manuelu z Kamerunu si našli před kavárnou v hlavním městě. Dostala prudkou ránu do krku, spadla na zem, kde ještě slyšela výkřiky: „Vraťte se domů, vy bando černochů!“ Probudila se v nemocnici pokrytá krví, s otevřenou ranou na pravém prsu a dalšími na břiše a rtech.
S prosbou o pomoc se mohou na policii napadení lidé obrátit jen málokdy, protože řada jejích příslušníků s pomateným davem souhlasí. Místo pomoci tak následuje zatýkání a vytváření dalších problémů.
Lidem hledajícím v Tunisku azyl nebo práci jejich životy ztěžuje samotný systém. Úřady je například nutí podepisovat dokumenty v jazyce, jemuž nerozumí. Často tak nechtěně projeví souhlas se svou deportací.
Takové praktiky nejsou ničím novým. Dění po únorovém projevu prezidenta je ale bezprecedentní. Podpořily ho také státní bezpečnostní složky, které rozjely kampaň náhodného a svévolného zatýkání.
Čtěte také: Kmotr z Lagosu prezidentem Nigérie. Povolební průběh rozhodne o demokratické budoucnosti
Migrantů přitom není v Tunisku tolik, kolik by se mohlo z ostrých vyjádření zdát. Oficiálně jich je zdokumentovaných 21 tisíc, některé odhady hovoří o 59 tisících včetně devíti tisíc uprchlíků a žadatelů o azyl. Celková populace země je přitom přes 12 milionů. Jde o lidi z různých částí světa, například i ze Sýrie. Většina jich nicméně pochází ze subsaharské Afriky. Důvody pobytu jsou různé: od práce a studia po tranzit do Evropy.
Z posílení rasistických nálad netěží pouze Saíd, ale také krajně pravicová Tuniská nacionalistická strana. Ta se z lednových několika tisíc sledujících na své facebookové stránce do konce února rozrostla na více než 50 tisíc příznivců. Ještě před samotným požehnáním nenávisti shora se jí podařilo shromáždit přes milion podpisů v petici za vyhoštění subsaharských migrantů. I to mohlo Saídovi dodat inspiraci.
Odbory proti rasismu
[infobox id=”2″]
Do ulic ale vyšli i lidé s opačnými postoji. Odpor proti Saídovým výrokům a jeho politice vyjádřily stovky lidí. „Svoboda! Svoboda! Pryč s policejním státem,“ skandovali při pochodu hlavním městem Tunisem.
Demonstraci proti režimu organizoval Tuniský ústřední odborový svaz, který se mezi lidmi těší velké podpoře a má dlouhodobě velkou sílu. Je to tedy zřejmě ten nejzásadnější tlak, kterému Saíd čelí. Lidé na transparentech jako „Všichni jsme Afričané!“ vyjadřovali nesouhlas s rasistickými vyjádřeními.
Tou dobou ale už zemi mnoho Afričanů opouštělo. Guinea byla první, která kvůli bezpečnostní situaci repatriovala přibližně padesát svých občanů. Do Mali se vrátilo letadly asi třikrát tolik lidí a dopravu do vlasti nabídlo také Pobřeží slonoviny. V Senegalu a dalších zemích se objevily výzvy k bojkotu tuniských výrobků.
Saídovy kroky hned druhý den po jeho poznámkách kritizovala Africká unie, která zároveň zrušila své zasedání v Tunisu naplánované na polovinu března. Excesy odsoudili i poslanci Evropského parlamentu, podle kterých „represivní tahy tuniského režimu směřují k autokracii.“
Marast a radikalizace
„Je to i hledání obětního beránka,“ míní Tereza Jermanová. Odpor proti migrantům je v tuniském prostředí politicky užitečný. Dokáže totiž odvést pozornost od přetrvávajících a prohlubujících se problémů, které politici nezvládají řešit.
Saíd maskoval autoritářská opatření ústavním nátěrem.
Tunisko bylo přitom po dlouhá léta považováno za maják naděje demokracie arabského jara. Média, nevládní organizace i akademici často poukazovali na to, že když může demokracie vzkvétat tam, mohla by mít šanci i jinde.
Samotní Tunisané jejich nadšení nesdílí. Místní vlády za celou dekádu nedokázaly zamezit korupci, zlepšit služby ani vytvořit pracovní místa. Došlo sice k výrazným změnám směrem k demokracii, ale podstata toho, proč lidé začali na konci roku 2010 protestovat, zůstává.
Demonstrace tehdy začaly v marginalizovaných oblastech uprostřed země, kde protestující volali po důstojnosti a lepších ekonomických podmínkách. Revoluce přinesla chaos a ekonomický růst se zpomalil. Nakonec přišel covid a ekonomický marast se prohloubil ještě víc. „V obchodech je teď těžké sehnat základní potraviny jako rýži nebo mléko,“ popisuje Jermanová.
Čtěte také: Střelec z Buffala byl jedním z mnoha. Teorie velkého nahrazení inspiruje extremisty
Tunisko se tak chová jako mnoho jiných zemí čelících sociálním, politickým a ekonomickým výzvám. „Veřejné mínění vyžaduje (od politiků, pozn. red.) radikální postoje bez ohledu na jejich schopnost reagovat na problémy společnosti,“ myslí si odborník na severní Afriku Jean-Pierre Cassarino z College of Europe.
Kdo je Saíd?
Obviňováním přistěhovalců ze špatné ekonomické situace Tuniska posouvá Saíd zemi stále více k vládě jednoho muže. Ústava z roku 2014 sice zavedla systém brzd a protivah s dohodami o sdílení pravomocí mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, ale od toho se teď vláda odvrací.
Je to právě Kaís Saíd, o kom se mluví jako o novém diktátorovi. Bývalý profesor práv se nikdy netajil chutí po radikálních reformách politického systému. Pro začátek chtěl větší moc pro prezidentský úřad. Zvolen byl pak i díky tomu, že si do něj mnoho Tunisanů projektovalo své představy o změně.
V červenci 2021 Saíd uchvátil ještě větší díl moci využitím mimořádných opatření v ústavě, které měly paradoxně sloužit k její ochraně. „Jeho autoritářská opatření byla ospravedlněna jako prostředek ochrany lidí před údajnou neschopností premiéra,“ připomíná harvardský výzkumník José Ignacio Hernández.
Saíd pozastavil fungování parlamentu, premiéra odvolal a převzal výkonnou moc. Téměř rok na to předložil návrh nové ústavy, upevňující jeho pozici. Aby to vypadalo jako lidové rozhodnutí, uspořádal referendum. Podle Hernándeze ale bylo hlasování zfalšované. „Saíd maskoval autoritářská opatření ústavním nátěrem.“
Od té doby nechal Saíd zrušit většinu nezávislých úřadů jako například radu dohlížející na soudnictví nebo instituce kontrolující soulad zákonů s ústavou. V Tunisku je teď pod tlakem svoboda projevu i sdružování a pošlapává se právo na spravedlivý soudní proces.
Saíd přinesl do hlavního proudu tuniské politiky spoustu myšlenek, které tam do té doby nebyly. Opírá se při tom o konspirační teorie a vlastní pokřivenou verzi antikolonialismu. „Je to plné konspirací o židovském spiknutí a americkém spiknutí. Poslední teorií, kterou přidal do svého portfolia, je velké nahrazení,“ vyjmenovává Jermanová. K tomu můžeme přičíst elementy konzervatismu, nacionalismu a populismu – a vše podtrhnout extremismem.
Prezidentova slova dala lidem s rasistickými sklony zelenou projevovat se násilně. Nadějné je alespoň to, jak rychle následovalo odsouzení od tuniských lidskoprávních skupin. Proti Saídovým výrokům se postavily i celebrity jako tenistka Ons Džabúr. „Coby hrdá Tunisanka, Arabka a Afričanka oslavuji právo každého na důstojný život,“ napsala na Twitter.
Today is #ZeroDiscriminationDay. As a proud Tunisian, Arab and African woman I celebrate the right of everyone to live with dignity pic.twitter.com/cDJFhx45y9
— Ons Jabeur (@Ons_Jabeur) March 1, 2023
