Domácí antisystémovou scénou se šíří nový trend: popření existence současného státu a přihlášení se k Československu. To prý ve skutečnosti nikdy nezaniklo. Nejvýrazněji tento konstrukt razí takzvané Společenství legitimních věřitelů České republiky. Na to, kam se v tuzemsku posouvá dezinformační proud, se Voxpot ptal politologa Jana Charváta.
Záběry, jež už hezkých pár měsíců baví sociální sítě: skupina několika desítek lidí v posledních měsících poctivě obchází státní instituce a dožaduje se práv československých občanů. „Přišli jsme převzít majetek Československé republiky,“ předčítá letos v březnu na půdě Ministerstva financí na jednom z videí žena ve středních letech. Důraz přecházející v jejím hlase až v aroganci dává tušit, že to myslí smrtelně vážně.
„Jsou zde přítomní členové dočasné vlády Československé republiky,“ pokračuje a kýve hlavou směrem k hloučku za svými zády, zatímco postávající členové ochranky a tiskový mluvčí hledí s kamennou tváří nepřítomně do prázdna. Nevypadají příliš překvapeně. Zjevně obdrželi varování o možném příchodu podivuhodné skupinky s dostatečným předstihem.
Podle výkladu LVČR přestal mít stát právo na svou existenci a jediným vlastníkem všech práv je zakladatel hnutí inženýr Jan Macháček.
Říkají si Společenství legitimních věřitelů České republiky (LVČR) a žijí v přesvědčení, že současný stát neexistuje, respektive jedná se jen o soukromou firmu. Rozdělení Československa prý proběhlo nezákonně, je tedy neplatné. Majetek tehdejší společné republiky byl podle nich rozkraden a oni ho nyní požadují zpět. Politiky a představitele státních institucí titulují pro změnu označením škůdci nebo vlastizrádci.
Odkud se vzali lidé, kteří se neváhají otevřeně přihlásit k totálnímu zpochybnění českého státního zřízení a celého našeho politického systému? Kam až mohou ve svých aktivitách zajít a proč bychom podobné společenské tendence neměli brát na lehkou váhu? O tom si Voxpot povídal s politologem Janem Charvátem.
Výroky popírající existenci samostatné České republiky zaznívají nejen od spolku LVČR, ale od různých tváří tuzemské antisystémové scény, třeba Jany Peterkové. Jedná se o jeden proud, nebo se nám tu vyrojilo vícero delegitimizačních hnutí? K čemu se vlastně jejich přívrženci hlásí?
V současnosti zde můžeme v rámci antisystémové scény sledovat dvě základní skupiny. Tou první jsou právě Legitimní věřitelé ČR, kteří se hlásí k bývalému Československu a vycházejí z pseudoprávnické představy, podle níž provedly státní orgány v 90. letech několik neoprávněných úkonů. V důsledku toho dle jejich výkladu přestal mít stát právo na svou existenci a vlastníkem všech práv, jimiž nyní disponuje Česká republika, je zakladatel hnutí a hlavní legitimní věřitel inženýr Jan Macháček.
Dodal bych ale, že se některé narativy u LVČR průběžně mění. Není tedy úplně jasné například to, komu patří dle jejich logiky státní majetek – zda pouze Macháčkovi, nebo všem takzvaným legitimním věřitelům. Objevuje se tam zkrátka souběžně několik teorií, mezi nimiž on přepíná.
Čtěte také: „Raději s Ruskem než s fašisty.“ Kdo jsou odpůrci obranné dohody s USA?
Vedle nich tu rovněž máme osoby typu Jany Peterkové či Pavla Zítka a jejich příznivce, již se pro změnu vztahují k České a Slovenské federativní republice (ČSFR). Oba proudy každopádně spojuje delegitimizace státu, jeho moci a představitelů a odkazování se do minulosti. Zajímavé na tom je, že ani mnozí příznivci sami nevědí, k jaké skupině vlastně patří, což je dáno velkou mírou nesrozumitelnosti. I samotná média je totiž často označují za jedno hnutí.
Zpět do Československa
Podobné narativy se začaly ve veřejném prostoru objevovat ve větší míře až letos. Tedy v době, kdy se Českem naplno šíří proruská propaganda. Ještě předtím zažila dezinformační scéna rozkvět během covidu. Můžeme proto spolky typu LVČR chápat v rámci antisystémového hnutí jako další stupeň?
[infobox id=”2″]
Do jisté míry to možné je. V posledních letech totiž tato scéna zažila velký boom a prosákla do mnohem širších rozměrů, než tomu bylo dříve. Čím více lidí vstřebala, tím více se tam začaly objevovat různorodější názory, včetně těch opravdu hodně obskurních, které jdou i do takových extrémů jako zpochybnění existence státu a systému.
Dostali se tam zkrátka i lidé, jejichž postoje jsou natolik menšinové, že by se za normálních okolností ani neaktivizovali. Je potřeba ale zdůraznit, že i v rámci dezinformačního proudu tvoří přívrženci Jana Macháčka opravdu velmi marginální, okrajovou skupinku, k níž se většina konspirátorů nehlásí a považuje je rovněž za excentriky.
Dá se nějak odhadnout přibližný počet příznivců Legitimních věřitelů?
Facebooková stránka LVČR čítá zhruba 3,3 tisíce sledujících. Nevíme však, kolik z nich tvoří skuteční fanoušci, policisté či jen zvědavci, kteří stránku sledují spíše pro pobavení. Podle mých odhadů bude jejich reálný počet oscilovat v řádu stovek lidí.
Jak od Jany Peterkové, tak i od LVČR často zaznívá velký sentiment po minulosti. Proč se objevuje právě nyní?
V souvislosti s vývojem antisystémové scény v posledních letech vykrystalizovaly mimo jiné i frustrace, které jsou ve společnosti dlouhodobě zakotveny. Mezi ně u určité části obyvatel patří například i hluboce zakořeněná nevraživost k rozdělení Československa. Objevuje se hodně u generace 40/50+, která se mimochodem stává hlavním hybatelem antisystémového diskurzu. Nejčastěji se jedná o lidi, kteří se narodili v 70. letech a dětství či rané dospívání prožili ještě ve společném státě.
Plánování státních převratů je v jistých kruzích oblíbenou činností, která ovšem v drtivé většině případů nepřekročí papír.
Rozdělení republiky po pádu komunismu pak pro některé z nich představovalo trauma, s nímž se doposud nevyrovnali. Celý tento proces navíc považují kvůli absenci referenda za naprosto nelegitimní. Neuvědomují si však, že povinné referendum ústava určovala pro případ vystoupení jedné republiky z federace, nikoli k jejímu zániku. Mnozí rovněž cítí zklamání z vývoje po roce 1989, kdy řada z nich očekávala, že bude-li poctivě pracovat, rychle zbohatne a bude si žít dobře. Místo toho však má „na krku“ hypotéky a své měsíční náklady uhradí je tak tak.
Nemohly být pro členy LVČR impulzem i podobné události v zahraničí? Třeba plánovaný pokus o státní převrat v Německu loni v prosinci, kdy takzvané hnutí Říšských občanů rovněž považovalo současný německý stát za nelegitimní a chtělo se tak násilně chopit moci?
Myslím, že tato kauza v Česku v minulých měsících celkem rezonovala a určitě měla vliv i na zdejší podobně smýšlející spolky. Vždy platí, že jakmile se v zahraničí ukáže nějaký zajímavý koncept, jenž zafunguje, dostane se díky sociálním sítím velmi rychle dál. Případ z Německa mohl našince zaujmout i z toho důvodu, že tamní hnutí Říšských občanů vzniklo na podobných základech jako u nás, tedy sentimentu po minulosti.
Další podobností je, že ani tam nepředstavoval tento proud masovou záležitost. Týkal se v podstatě jen pár lidí z prostředí krajní pravice. Rozdíl je však v tom, že v Německu začali tito lidé skutečně plánovat svržení vlády, což jen dokazuje, v jakém odtržení od reality a v jaké fantasmagorii žijí. Zásah ze strany úřadů nicméně přišel velmi záhy.
Papírové převraty
Můžeme se tedy i v Česku „těšit“ na podobně velkolepé nápady?
Plánování státních převratů je v těchto kruzích oblíbenou činností, která ovšem v drtivé většině případů nepřekročí papír, na nějž si tvůrci své smělé záměry zapisují. I v Česku se proto podobných obskurních snah možná dočkáme. Koneckonců již jsme něco podobného zažili v kontextu zdejší krajní pravice. Tehdy policie zaregistrovala, že zde vzniká neonacistická teroristická skupina White Justice.
Čtěte také: Princův puč týden poté: císařův kuchař, dvorní astrologové i policista z protiextrémistického
Později se ukázalo, že se jednalo o zhruba osm kluků ve věku od 15 do 20 let, kteří měli jednoho kamaráda z armády. Nalezly se u nich plány třeba na vyhození přehrad do povětří a podobně, ale reálně přitom nepodnikali žádné kroky. Na druhou stranu to však neznamená, že se tyto spolky nemohou o nějaké méně ambiciózní akce pokusit a někoho u toho třeba zabít. Stačí se jen podívat do sousedního Německa, kde dokonce došlo k tomu, že se členové Říšských občanů při zadržení policií bránili střelbou. Minimálně v jednom případě dokonce zasahující policista zemřel.
Nehrozí u hnutí jako LVČR jiný typ kriminality, třeba té více ekonomicky zaměřené? Mohou lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jim patří státní majetek, být potenciálně v tomhle ohledu hrozbou?
Pro státní instituce rozhodně představují problém. Na jedné straně se odmítají prokazovat stávajícími doklady a vnucují úřadům nějaké ty své nebo se nechtějí podrobovat například silničním kontrolám. Velmi často rovněž zaplavují úřady naprosto nesmyslnými požadavky typu „váš úřad nemá právo na existenci, do 30. 6. se musíte všichni zrušit, jinak na vás bude podáno u reálného soudu ČSR trestní oznámení“. A teď si představte, že vám takových bizarních žádostí přichází celá řada a vy se jimi do určité míry zabývat musíte.
Pakliže někdo zabrousí do zákoutí hoaxů, dřív nebo později skončí i u antisemitských konspirací. Mají obrovskou tradici a propojují spousty narativů.
Dále zde existuje hrozba různých finančních machinací. Jak už jsem zmínil, minimálně Jiří Macháček už poměrně dlouho opakuje, že je státní majetek vázán na neexistující stát a jediní, komu všechna práva a majetek patří, je on a jeho „věřitelé“, kterým vydává dluhopisy.
Když ještě zůstaneme u zahraničních paralel, tak Ministerstvo vnitra na svých stránkách rovněž varovalo před ideologií amerického hnutí Suverénních občanů. Ti podobně jako naši „Věřitelé“ zpochybňují legitimitu státu a považují ho za korporaci. Navíc se vedle šíření konspiračních teorií projevují i antisemitsky a rasisticky. Jak na toto srovnání nahlížíte?
Původně jsem dost pochyboval o tom, že by Legitimní věřitelé měli s americkými Suverénními občany něco společného, a to především kvůli velkému protižidovskému naladění, které je příznačné pro toto zámořské hnutí. U LVČR jsem podobnou rétoriku nezaznamenával. Pak jsem ale na jejich stránkách narazil na odkaz na animovaný film Americký sen, který je v podstatě založen na tom, že americkou centrální banku a potažmo celé USA ovládají Židé.
Čtěte také: Pučisté v Německu: „zmatený“ princ, vzhlížení k Rusku i zrada armádních elit. A česká paralela?
Je tedy vidět, že protižidovská rétorika prostupuje i mezi Legitimními věřiteli, byť jsou jejich ideologie a požadavky založeny na něčem úplně jiném. Dokazuje to jediné, a to, že pakliže někdo zabrousí do zákoutí hoaxů, dřív nebo později skončí i u antisemitských konspirací. Ty totiž existují v dezinformačním prostředí velmi dlouho, mají obrovskou tradici a propojují spoustu obecně konspiračních narativů.
[infobox id=”3″]
Statisíce nerozhodnutých
Z čeho vlastně Suverénní občané vycházejí? A můžeme je považovat v kontextu USA za významné uskupení?
Fungují již od 70. let 20. století, není to tedy nová záležitost. Co se týče jejich vlivu, řekl bych, že je poměrně marginální a nikdy nebyl úplně zásadní. Zastínila je většinou jiná delegitimizační hnutí, jež oproti Česku mají v USA dlouhou tradici. Negativní postoj k federální vládě a velký důraz na práva občana – plátce daní se tam vážou až k dobám britské kolonizace, kdy se lidé bouřili proti „tyranské“ vládě anglického krále.
Vraťme se zpět ze zámoří do Česka. Jako jeden z hlavních důvodů, proč jsou v současnosti příznivci delegitimizace státu více vidět, považujete právě velký nárůst dezinformačního tábora. Co se nejvíce projevilo na tom, že konspiracím věří stále více lidí? Válka na Ukrajině a s ní spojená ruská propagandistická kampaň? Celosvětová pandemie?
Hoaxy a konspirace existovaly vždy, jejich větší rozšíření bychom v Česku vystopovali již od roku 2008, tedy ekonomické krize, klíčový zlom ale přišel až v letech 2014/2015 s příchodem migrační krize. Jenže tehdy nikdo proti dezinformacím příliš nezakročil, naopak část politické scény některé narativy převzala. Nyní tak do velké míry sklízíme „ovoce“ z toho, co jsme neudělali před osmi devíti lety.
Na demonstracích vidíme často jen špičku ledovce. Velká část těch, co propadli konspiracím, na tyto sešlosti vůbec nedorazí.
Ohromné množství lidí pak do spárů antisystémových hnutí nahnal covid. Tato scéna dostala za pandemie strašně silný impulz a absorbovala i ty, kteří by se za normálních okolností neaktivizovali. Když jsem se na demonstracích bavil s lidmi, vykládali mi, že jim covid otevřel oči, připravil je o iluze, ukázal jim, jak špatný a nespravedlivý systém v této zemi panuje.
Do nárůstu této scény se výrazně promítá i fakt, že lidem dnes obecně chybí komunita a větší pospolitost. Právě v rámci obskurních spolků či různých protestů naleznou podobně smýšlející jedince. Navazují tam snadno přátelské vztahy, utvrzují se tam ve svých názorech, po akci či demonstraci zajdou všichni společně na pivo.
Řada lidí dnes žije v zajetí hoaxů. Jak se asi bude situace na antisystémové scéně dále vyvíjet? Bude přibývat příznivců podobných uskupení, jakým jsou Legitimní věřitelé?
Podle mě jejich číslo ještě poroste. O tom, jak moc, rozhodne více faktorů. Je třeba si uvědomit, že na demonstracích vidíme často špičku ledovce. Velká část těch, co propadli konspiracím, na tyto sešlosti vůbec nedorazí. Hlavní nebezpečí však vidím u skupiny lidí, jejichž důvěra ve stávající systém je sice silně otřesena, ale zatím není úplně ztracená. To se totiž v závislosti na politických rozhodnutích a situaci v tuzemsku může rychle změnit, a dezinformační proud by pak ještě více posílil. Nejedná se přitom o zanedbatelný počet jedinců, ale může jít o číslo až v řádu statisíců.
