Co je pro lidstvo hlavním zdrojem nebezpečí ve vesmíru? Nejsou to černé díry ani mimozemské civilizace. Jsme to zejména my sami. Například na oběžné draze vyplývá největší hrozba z exponenciálního růstu kosmického provozu, který však nekopíruje dostatečný nárůst kapacit pro jeho sledování a kontrolu. Muskův Starlink, americká firma OneWeb nebo čínská GW plánují v rámci mega-konstelací na oběžnou dráhu v následujících letech vyslat desetitisíce satelitů. Zatímco v roce 2018 jejich počet na orbitu překročil dva tisíce, do pěti let by se v tomto prostoru mělo nacházet patnáct tisíc a do konce desetiletí těžko uvěřitelných sto tisíc satelitů.
Vedle toho se na oběžné dráze pohybuje bezmála 130 milionů kusů kosmického smetí, tedy zbytků ze starých satelitů či raket. Rizikem tak jsou nejen kolize mezi jednotlivými satelity na přeplněné oběžné dráze, těm se satelity ostatně mohou s pomocí kvalitních dat a modelů vyhnout. Hrozí i kolize satelitů s miliony kusů nesledované kosmické tříště. Už nyní jsou přitom operátoři satelitů na samé hranici svých kapacit.
Situaci zhoršují provokace ruských satelitů, které pod rouškou mírové údržby testují schopnosti nepozorovaně ničit nepřátelské družice.
Na exponenciální nárůst tohoto problému zkrátka vůbec nejsme připraveni. I proto NATO nedávno označilo vesmír za svou nejnovější operativní doménu a Evropská rada vyzvala k mobilizaci všech evropských kapacit pro zabezpečení kosmického provozu. Zapojit by se díky svým pokročilým vědeckým a technologickým kapacitám mohla také Česká republika – pokud k tomu ovšem bude politická vůle.
Napětí na orbitu
Ačkoli se o tom v masových médiích diskutuje pohříchu málo, ochrana klíčové kosmické infrastruktury je pro chod moderní společnosti stejně důležitá jako ochrana kritické infrastruktury na Zemi. Z hlediska vojenské bezpečnosti jde zejména o zabezpečení kosmické infrastruktury, která zajišťuje základní fungování pozemních jednotek – od komunikace, přes pozorování Země, až po zpravodajskou činnost a ochranu proti balistickým střelám.
Nejen z tohoto důvodu v posledních letech narůstá počet antisatelitních zbraní, které by mohly tyto kritické kapacity narušit. Situaci ještě zhoršují provokace ruských satelitů, které pod rouškou mírové údržby testují schopnosti nepozorovaně ničit nepřátelské družice, či rostoucí kosmické a antisatelitní kapacity stále asertivnější Číny. Potřeba donutit problémové hráče k dodržování mezinárodních pravidel nicméně neznamená, že je nutné z vesmíru udělat bojiště, jak o tom mluví zástupci Satelitního centra Vojenského zpravodajství.
Detailní fotografie selhání startu íránské rakety, která byla dle odborníků vyfotografována důležitým zpravodajským satelitem USA 224. K tomu se loni přiblížily dva ruské satelity pro „údržbu“ a několik dní jej z blízkosti pozorovaly, než jeden z nich vypustil další neidentifikovaný objekt, po čemž všechny ruské družice zmizely. Foto: Twitter Donalda Trumpa
Takovýmto přístupem bychom se naopak snadno ocitli v začarovaném kruhu všeobecného zbrojení a už tak nebezpečná situace na oběžné dráze by se ještě vyostřila. Z podstaty orbitální mechaniky nelze tento prostor zajistit jinak než společně, sdílením dat a jeho zodpovědnou správou. Namísto další militarizace může Česká republika přispět k zabezpečení kosmického provozu svými špičkovými civilními vědecko-technologickými i diplomatickými kapacitami. Militarizace vesmíru ostatně protiřečí i cílům české Bezpečnostní strategie, konkrétně závazku k posilování multilateralismu a dodržování mezinárodního řádu pravidel, které Česku zaručují existenci i suverenitu.
Nový impuls pro Česko
Možnou roli České republiky při zabezpečení vesmírného provozu naznačila v roce 2019 vědecká konference v centru HiLASE Fyzikálního ústavu AV ČR v Dolních Břežanech. Na ní se sešlo přes padesát špičkových fyziků z celého světa, aby sdílelo poznání v oblasti využití výkonových laserů ve vesmíru.
Mezi využití laserů ve vesmíru patří sledování kosmického provozu nebo ničení nebezpečného kosmického smetí. Lasery je kromě toho možné použít třeba pro dálkovou prospekci nebeských těles nebo vysílání nanosond až dvacetiprocentní rychlostí světla pomocí laserového pole. Právě na to se soustředí projekt Breakthrough Starshot, který tímto způsobem plánuje vyslat tisíce sond hledat životaschopné podmínky k naší nejbližší hvězdě Proximy Centauri, z jejíž planety v obyvatelné zóně jsme letos detekovali zvláštní signály.
Ve stínu militarizace vesmíru se totiž mezinárodní společenství na nových dohodách o kontrole zbraní není schopno už celé dekády dohodnout.
Dvoudenní vědeckou konferenci v Dolních Břežanech doplnila další konference na půdě ministerstva zahraničí, která se zaměřila na mezinárodně-bezpečností dimenze těchto technologií a možnosti jejich globální kontroly vzhledem k riziku vojenského zneužití. Na tomto půdorysu pak vznikla na Ústavu mezinárodních vztahů a Univerzitě Karlově vědecká iniciativa Mírového využití laserů ve vesmíru, neboli PULS (Peaceful Use of Lasers in Space), kterou podpořila řada světových vědeckých kapacit.
Cílem inciativy PULS je vytvářet odborné zázemí pro umožnění bezpečného využití laserů v kosmu pro nevojenské účely, jako je právě sledování a odstraňování kosmického smetí. Iniciativa má ale i pragmatičtější cíle, konkrétně vytvořit nové normy vyžadující mírové využívání vesmíru a tlačit na ty kosmické aktéry, kteří je porušují. Ve stínu militarizace vesmíru se totiž mezinárodní společenství na nových dohodách o kontrole zbraní není schopno už celé dekády dohodnout.
Symbolem neshody jsou opakované pokusy Ruska a Číny prosadit Smlouvu o prevenci umisťování zbraní ve vesmíru. Tu však většina členských států NATO, Japonsko či Austrálie odmítají uznat kvůli absenci jasné definice vesmírných zbraní, která například nezahrnuje tento typ zbraní umístěný na Zemi. Regulace konkrétních technologických oblastí, jako jsou právě lasery ve vesmíru, ovšem představuje menší, a proto i dosažitelnější cíl.
Laserová velmoc
Iniciativa PULS nevznikla právě v České republice náhodou – jsme teprve třetí zemí na světě se svým vlastním laserem. Laserové technologie jsou širší veřejnosti v podstatě neznámým klenotem české vědy, kterému se věnují špičková pracoviště jako ELI Beamlines a HiLASE v Dolních Břežanech nebo Prague Asterix Laser Center Ústavu fyziky plazmatu AV ČR. Historicky nejvýznamnější pro rozvoj našich laserových kapacit ve vesmíru je nicméně pracoviště profesora Ivana Procházky z ČVUT, jehož tým má za sebou konstrukci řady laserových vesmírných instrumentů a významně přispívá do rozvoje laserové technologie sledování kosmického provozu.
Tento obrovský potenciál české vědy je na místě nejen naplňovat, ale také zamezit, aby se kapacity dostaly do špatných rukou. Odstrašujícím případem budiž snaha Číny získat egyptskou satelitní laserovou stanici v Helwanu, kterou již od dob Československa pomáhalo vybudovat a zprovoznit právě Procházkovo pracoviště. Bez dostatečné péče na udržení a rozvoji našich vědeckých kapacit může podobný osud čekat i další české technologie, kupříkladu nový optický detektor vyvinutý na stejném pracovišti Robertou Bimbovou či softwarový systém pro katalogizaci objektů na oběžné dráze od firmy Iguassu.
Česká republika disponuje sociálním, historickým, vědeckým, průmyslovým i diplomatickým kapitálem, který může zásadně přispět ke zlepšení bezpečnosti na oběžné dráze. Z ekonomického hlediska je rozvoj sofistikovaných technologií v souladu s dlouhodobou vizí odklonu od neudržitelného českého modelu „montovny“ zahraničních technologií. Z hlediska zahraničněpolitického pak rozvoj multilaterálních mechanismů pro kontrolu zbrojení ve vesmíru představuje příležitost pro zajištění životních zájmů malého evropského státu, závislého na fungujících mezinárodních pravidlech a normách. Dosud však pro plné naplnění českého kosmického potenciálu chybí politická vůle a s ní spojené adekvátní finanční a institucionální zabezpečení.
Text vznikl v rámci výzkumného projektu podpořeného Odborem veřejné diplomacie Severoatlantické aliance (NATO).
