Popfolková kapela Vesna bude dnes večer v anglickém Liverpoolu hájit české barvy ve finále evropské pěvecké soutěže Eurovize. Podle jakých pravidel vše probíhá a má vůbec země jako Česko šanci někdy zvítězit? Voxpot vám nabízí shrnutí toho nejdůležitějšího o právě vrcholícím, ostře sledovaném mezinárodním hudebním klání.
Okázalost, světelné animace, kreativní tance, bizarní převleky a hodně kolísavá hudební kvalita. Nic z toho však neodradí více než 150 milionů lidí po celém světě usednout každoročně před televizní obrazovky a s napětím sledovat finále grandiózního hudebního klání Eurovize (Eurovision Song Contest).
Co víc, některé země tímto rozporuplným poměřováním hudebních výkonů vyslaných reprezentantů doslova žijí. Zejména ty, které se pravidelně umísťují na předních příčkách. Mezi ně ale Česká republika rozhodně nepatří. Nejednou sice zaujala první místa, ovšem ta z druhého konce.
Sloky o slovanské vzájemnosti, podpoře Ukrajiny, sesterství a ženské síle zpívané ve čtyřech jazycích včetně ukrajinštiny u nás příliš pochopení nenašly.
Neúspěch se v tuzemsku rovněž propisuje do nízkého zájmu o tuto „kulturní“ událost. Česká televize na tuto hořkou realitu reagovala tím, že v letech 2010–2014 raději nevyslala do soutěže žádného zástupce.
Oslňující zlom, který by prolomil dlouhotrvající smůlu, nemůžeme soudě dle odhadů zřejmě očekávat ani letos. Pozornost si však české zástupkyně minimálně zaslouží. Aby ne, poprask totiž kapela Vesna, kterou mimochodem tvoří pestrý národnostní mix hudebnic, vzbudila svým hitem My Sister’s Crown ještě před začátkem tohoto ročníku.
Není divu, sloky o slovanské vzájemnosti, podpoře Ukrajiny, sesterství a ženské síle nazpívané ke všemu ve čtyřech jazycích včetně ukrajinštiny se zrovna v Česku s velkým pochopením příliš nesetkaly. A hejty na sebe nenechaly dlouho čekat.
Od zahraničního publika si však muzikantky jistě slibovaly více, a možná se dnes dokonce sebevědomě poohlíží i po samotném prvenství. Dosud pro něj alespoň udělaly vše, co si současná Eurovize žádá. Málokteré mezinárodní kulturní klání je totiž takovým oknem do aktuální evropské politické agendy a vztahů mezi jednotlivými zeměmi jako právě Eurovize.
Čtěte také: „Exploze podvratné radosti.“ Koncem osmdesátek Britové objevili rave, teď se k němu zase vrací
Stačí se vrátit třeba do roku 2013, kdy Rusko přijalo zákon zakazující propagaci LGBT. A hle, triumf a slávu si v následném roce užívala kontroverzní vousatá zpěvačka z Rakouska Conchita Wurst alias Thomas Neuwirth. „Jsme jednotní a nezastavitelní,“ křičela dojatě do mikrofonu za zvuků hlasitého potlesku a souhlasného pískání ze sálu po svém vítězném debutu.
O dva roky později se pro změnu postavila na pomyslný první stupínek ukrajinská umělkyně Džamala se svým songem o vysídlení krymských Tatarů během druhé světové války z poloostrova. O vítězství Ukrajiny po loňské invazi Rusů tak nemohl pochybovat vůbec nikdo. Že by sázka na ukrajinskou kartu a s ní spojenou solidaritu byla trefou do černého i letos? Britští bookmakeři ani platforma Spotify tomu však příliš nevěří. Vítězství si tak pravděpodobně připíše už podruhé švédská zpěvačka Loreen.
Není ale důvod truchlit, i tak lze postup Vesny do finále považovat za velký úspěch. Mnohokrát v minulosti se to Česku totiž nepodařilo.
Kde se vzala Eurovize?
Mezinárodní hudební soutěž, jež měla svou premiéru v roce 1956, se řadí k nejsledovanějším televizním přehlídkám populární hudby v Evropě. Traduje se příběh, že za nápadem uspořádat celoevropský „hudební šampionát“ stála vznešená idea – sjednotit po válce rozvrácený kontinent. Poprvé se akce účastnilo pouhých sedm zemí, nyní jich každoročně bývá okolo čtyřiceti. Soutěž v minulosti odstartovala hvězdnou kariéru světoznámé skupiny ABBA či Celine Dion.
Za disproporčními výsledky Eurovize stojí spíše než náhoda nepsané rozdělení do bloků, v rámci nichž se státy většinou volí navzájem.
Eurovize se mohou účastnit všechny státy, které jsou členy Evropské vysílací unie (EBU). Nemusejí se přitom nacházet přímo na evropském kontinentu, ale třeba i v přilehlé části Asie (Izrael, Arménie, Gruzie či Ázerbájdžán).
Aktuální ročník hostí podle pravidel vždy země, jež naposled vyhrála. Letos soutěž výjimečně pořádá místo loni vítězné, avšak válkou zasažené Ukrajiny Velká Británie.
Kdo vybírá interprety?
Každý přihlášený stát vysílá svého zástupce, obvykle vybíraného tamní veřejnoprávní televizí či rozhlasem, přičemž členové nejvíce přispívající do rozpočtu EBU, tedy Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie, postupují automaticky do finále. V něm se dnes večer utká dohromady 26 zemí včetně České republiky. Interpreti mají na svá vystoupení vždy maximálně tři minuty.
Jakým způsobem se hlasuje?
Letos poprvé mohou v Eurovizi hlasovat lidé nejen z účinkujících zemí, nýbrž kdekoliv na světě, a to formou SMS či přes webové stránky. Jedinou podmínkou je, že nelze dát hlas reprezentantům svého státu. Do konečného výsledku se rovněž započítává hodnocení odborné poroty.
Které země bývají úspěšné?
Byť by mělo jít o spravedlivé poměřování talentu a divácké přízně, některé země opakovaně vykazují lepší umístění. Za disproporčními výsledky stojí spíše než náhoda nepsané rozdělení do bloků, v rámci nichž se státy většinou volí navzájem. Takto se mezi sebou obvykle podporují postsovětské země, Balkán, a samozřejmě dlouholetý eurovizní úspěšný veterán Skandinávie.
Jen zmiňované Švédsko se zatím může pochlubit šesti výhrami, kdežto ze zemí Visegrádu nedosáhla na první příčku ani jedna, což vypovídá o tom, že se střední Evropa zkrátka netěší takové podpoře jako zmiňované konkurenční bloky.
Jak si zatím vedla Česká republika?
Tuzemsko se na Eurovizi poprvé objevilo v roce 2007, kdy do soutěže vyslalo kapelu Kabát. V následujících letech se na hudebním klání představilo ještě osmkrát. Největšího úspěchu dosud dosáhl v roce 2018 Mikolas Josef, jenž ve finále obsadil šesté místo.
