Cesty z krize III. Klima se měnilo vždycky, jedeme dál

Hnutí za nerůst i za zelený růst navrhují změnit naše hospodaření tak, aby – v různých poměrech – přežilo klimatickou krizi, bylo udržitelné a naplňovalo naše potřeby. Existuje ale i třetí přístup, který bychom mohli lakonicky nazvat „hlavně klid“. A ten toho chce měnit co nejméně.

Jak se postoje odpůrců velkých změn vyvíjely a kdo jsou jejich představitelé? Jaké jsou jejich hlavní argumenty, v čem je jejich kritika přesná a v čem se mýlí? 

Motivace a pozadí

Popis zpochybňovačského postoje ke klimatické změně se nejprve musí vypořádat s otázkou motivace – nebo naopak nedostatku motivace – jeho zastánců. Je to ostatně velké téma už od samého začátku diskuse o antropogenické klimatické změně coby celosvětovém nebezpečí. 

Pro ilustraci můžeme uvést příběh ropného a plynového giganta ExxonMobil. Ten v osmdesátých letech vytvořil modely dopadu lidské činnosti na klima, které jsou i z dnešního pohledu kvalitní a přesné. Navíc se dochovala i interní memoranda Exxonu, shodující se vesměs na jednom: existuje tu riziko opravdu katastrofického problému, to riziko ale není stoprocentní a nebudeme ho tedy řešit.

V osmdesátých letech se taktéž objevují i první doložené taktické kroky průmyslu: zpochybňování lidského vlivu i závažnosti změn, zdůrazňování „neutrálního pohledu“ a podpora malé části vědců, která změny klimatu bagatelizuje nebo popírá. Vznikly i organizace vyloženě zaměřené na popírání člověkem způsobených klimatických změn a zablokování nebo zpomalení ratifikací souvisejících mezinárodních dohod. Jednou z nich byla například fosilním průmyslem placená Global Climate Coalition. Činnost ukončila poté, co USA neratifikovaly první velkou snahu o mezinárodní dohodu o skleníkových plynech, Kjótský protokol. Na to se koneckonců odkazuje i poslední zpráva na jejím již nefunkčním webu.

Zatímco takzvaní alarmisté burcují, hrozí a žádají změnu fungování společnosti i chování jednotlivců, klimazpochybňovači naopak uklidňují.

Podobnou roli hrál do svého rozpuštění i George C. Marshall Institute nebo neformální Cooler Heads Coalition. Tyto organizace prokazatelně a opakovaně dostávaly zaplaceno za to, že změnu klimatu popíraly či zlehčovaly. To je samozřejmě běžná součást politiky, nutno ale připomenout, že dopady úspěšného lobbingu fosilních firem jsou o něco globálnější než například jednání o minimální mzdě.

Protože se ale chceme zabývat klimazpochybňovačismem z pohledu platnosti jeho argumentů, nikoliv soudit morálnost jeho pohnutek, budeme pro účely tohoto článku předpokládat upřímný úmysl a dobrou víru.

No tak se možná trochu otepluje

Způsob, kterým zpochybňovači hájí své pozice, se za poslední dekádu výrazně změnil. Popularizační a vědečtí odpůrci se prakticky všude postupně vzdali stanoviska, že se člověkem způsobená klimatická změna vůbec neděje. Sám Exxon uznal existenci klimatické změny v roce 2007. Bjørn Lomborg už ve Zchlaďte hlavy (kniha 2007, film 2010) tvrdí, že změna sice probíhá, není ale zásadní. Absolutně zamítavou pozici dnes zastávají již jen politici jako Donald Trump a i ti ji postupně opouštějí. Tváří v tvář naprosto jednoznačné shodě vědců to ani jinak nejde.

Česko má v tomto ohledu jisté zpoždění. Ještě před volbami 2021 byl lídr SPOLU a nynější premiér Petr Fiala ohledně vlivu člověka na klima mnohem zdrženlivější než profesionální klimatičtí zpochybňovači. I přesto ale můžeme říct, že se s kompletním popíráním vlivu člověka na klima už téměř nesetkáváme. Zpochybňuje se namísto toho intenzita globálního oteplování, škody jím způsobené, přiměřenost naší reakce a zda nepomíjíme benefity, které změna přinese.

Čtěte také: Kudy z krize II. Zelený růst se snaží trefit zmenšující se terč

Klimazpochybňovačské postoje jsou vděčné a často citované hned z několika důvodů. V první řadě těží ze své kontroverze. V mediální realitě má jeden mluvčí s radikálně opačným názorem větší váhu než každý jeden z 99 mluvčích, kteří jsou ve shodě.

Teze klimazpochybňovačů jsou navíc uklidňující. Zatímco takzvaní alarmisté burcují, hrozí a žádají změnu fungování společnosti i chování jednotlivců, klimazpochybňovači jedou úplně jinou linku. Nemusíte se vzdávat masa – vegani jen povykují, kdo by potom spásal trávu? Nemusíte se vzdát levných špinavých zdrojů energie – někdo jiný by je stejně spálil za vás, třeba klimatičtí aktivisti cestou na další svůj klimatický aktivismus. Nemusíte se strachovat o klima – nebude to tak hrozné, mění se odjakživa, hlavní je zachovat si klid a nadhled selského rozumu. 

O medvědy tak úplně nejde

Nakonec je nutno uznat, že klimazpochybňovačům jejich uklidňování občas vychází. Jako třeba v populárním příkladu s ledními medvědy. Osamělý medvěd na zmenšující se kře se stal jedním ze symbolů globálního oteplování. Jako na téhle fotce World Wildife Fund z roku 2012.

Lední medvěd je ideálním maskotem čehokoliv: je huňatý, roztomilý a schopný roztrhat člověka v několika sekundách. Obraz medvěda, který se bez razantní změny našeho nakládání s životním prostředím utopí, je silný a jasný. Zástupce WWF pro klimatickou změnu v roce 2005 v Guardianu vzkázal, že lední medvědi mohou kvůli klimatické krizi vyhynout do dvaceti let.

Dánský statistik a král klimazpochybňovačů Bjørn Lomborg to ale viděl jinak. V roce 2008 prohlásil, že počet medvědů se naopak znásobil a nejvíc je ohrožuje nikoliv klima, ale lov. Strašení vyhynutím označil za typický příklad nesmyslného alarmismu. Další samozvaný skeptik, Michael Schellenberger, si pak dal lední medvědy přímo na obal knihy jako symbol nenaplněných výhružek. Lední medvěd se tak z maskota klimatické změny stává maskotem zpochybňovačů. 

Jak to s těmi medvědy vlastně vypadá doopravdy? Z rozsáhlé studie dostupné na webu CarbonBrief vyplývá, že být ledním medvědem je dnes zárukou spíše chmurných vyhlídek, aspoň pokud nefandíte křížení se se sourozenci a plavání za potravou na stále delší vzdálenosti. Roku 2025 se ale lední medvědi dožijí zcela jistě a určitě je na místě se ptát, proč by měl někdo věřit novým hrozbám, když ty staré nevyšly.

Pro zpochybňovače v čele s Lomborgem a Schellenbergerem jsou lední medvědi nicméně jen odrazovým můstkem k jiné kritice.

Drahá a neefektivní

Lomborg i Schellenberger mají s předkládanými řešeními klimatické krize stejný problém: naše priority jsou podle nich uspořádané špatné. Když se ještě přidržíme medvědů: zachránit jednoho medvěda před dopady oteplování je podle nich výrazně dražší než zabránit lovcům jich ročně pět set zabít. A když přeostříme na lidi: ti leckde stále nemají přístup k elektřině, teplé vodě a nejzákladnějším potravinám, pročež kdybychom investovali do jejich infrastruktury a průmyslu, klimatickou krizi pak ustojí mnohem snáz.

Od kritiky konkrétních reakcí na klimatické změny přecházejí klimazpochybňovači k širší kritice státních politik. Nám blízkým příkladem může být německá politika Energiewende. Ta měla Německo kompletně přepnout na čistou a udržitelnou energii s cílem zredukovat do roku 2045 emisní bilanci na nulu. Jak vidíme na grafu níže, už teď škobrtá.

První potíží je pomalé tempo. První oficiální dokumenty jako například Energiekonzept přichází už ve druhé polovině roku 2010. Přesto vidíme, že špinavost německé energetiky nějakou dobu ještě rostla. A teď se tak děje znovu, v důsledku vypínání jaderných elektráren a jejich nahrazování uhelnými. 

Druhým problémem jsou náklady tohoto přechodu. Dle studie Düsseldorf Institute for Competition Economics z roku 2016 má jen do roku 2025 stát 520 miliard eur. Model výpočtu není úplně jednoduchý, kvůli rozložení nákladů na průmysl a na domácnosti i kvůli započítávání nákladů uniklých příležitostí a podobně. Částka se ještě párkrát proměnila a v loňské energetické krizi se plně projevilo, jakou slabinou je závislost na levném ruském plynu.

Při pohledu na stanovené cíle je zřejmé, že Energiewende je naplnit nezvládne. Argument zpochybňovačů je pak jednoduchý: kdyby se všechny tyto obří prostředky vložily například do investic v rozvojových zemích, celkový přínos pro lidstvo by byl řádově větší. A hlavně jistější. 

Ani v porovnání s dalšími evropskými zeměmi, obzvláště po započtení investic, nevypadá německý energetický profil nízkoemisních zdrojů úplně oslnivě. Německo není zásadně vzdálené od Česka, leží pod unijním průměrem a hluboko pod Francií.

U takto vysokých částek je skutečně na místě se ptát, jestli to stojí to za to. Dle německého think tanku Agora ano, ale pro zpochybňovače je takto malý úbytek škodlivých emisí při stamilardových výdajích jednoduše nedostatečný. Za rozdílné hodnocení můžou rozdíly v tom, jaké klimatické změny a jejich konkrétní dopady obě strany očekávají.

Cena krize

Lomborg, Schellenberger a politici, kteří sdílejí jejich názory, odmítají investice do velmi drahého snižování emisí. Protože ani scénáře, ve kterých teplota vzroste významně, nepovažují za problematické.

Používají totiž ekonomický model, konkrétně Dynamic Integrated Climate Economy Model. Ten vytvořil profesor ekonomie a nositel Nobelovy ceny William Nordhaus. Od devadesátých let prošel DICE řadou iterací a jeho poslední verzi si můžete klidně sami stáhnout a vyzkoušet. Porovnává cenu snah snížit produkci skleníkových plynů s velikostí škod, které by přinesla nekontrolovaná klimatická změna. Teoreticky tak lze najít zlatý bod, ve kterém vyvážíme dopady emisí a náklady na jejich snižování.

Na evropské úrovni se z původního konceptu „zdražíme některé konkrétní věci“ stal celostní ekonomický přístup, který řeší vše od zaměstnanosti po zdravé trhy.

V tomto modelu to Lomborgovi vychází jasně, čemuž v knize Falešný poplach věnuje celou kapitolu. Optimální oteplení je podle něj výrazně vyšší než Pařížskou dohodou domluvené maximálně dva stupně Celsia proti předindustriálním hodnotám. Zcela akceptovatelné jsou pro něj i čtyři stupně do konce století, protože pak by došlo ke snížení světového HDP pouze o čtyři procenta. Modelově to sedí skvěle. Lomborg k tomu navíc přesvědčuje, že globální oteplování doslova zachraňuje životy, protože víc lidí zmrzne než zemře horkem. 

Svoji kalkulaci Lomborg zakládá na Nordhausově rozboru modelu DICE v článku z roku 2018. Dokonce i zvýšení o osm stupňů Celsia by podle Lomborga bylo snesitelné, neboť by světové HDP snížilo pouze o 15 procent.

To neznamená, že by Lomborg změnu o osm stupňů obhajoval jako nejlepší scénář. Ideálem jsou pro něj čtyři stupně do konce století. Ale oněch osm mu přijde ještě přijatelných, protože výdaje na zpomalení klimatické změny vidí jako velmi vysoké a neprioritní. Neopomíná zdůrazňovat, že něco (málo) se udělat musí, navrhuje třeba globální (ovšem ne lokální) uhlíkovou daň. Priority ovšem vidí někde jinde než ve zpomalování oteplování. S Lomborgovou argumentací je spjato hned několik problémů.

Za prvé svůj model krmí přiznaně nafouknutými daty na straně investic do záchranných opatření, kde cenu za každou veřejnou politiku násobí minimálně dvakrát. Odůvodňuje to tím, že jsou vlády neefektivní a jejich výdaje vždy násobně překročí odhady. Není to sice v jádru špatná úvaha, nicméně plošné násobení nákladů, kde se nám to zrovna hodí, není poctivé ani systematické. Obzvláště když cituje studie překonané už v době psaní knihy a ještě posouvá jejich význam.

Sám počítá následovně: cenou snížení produkce skleníkových plynů o 80 procent do roku 2050 bude pro Evropskou unii dle modelu týmu profesora Christopha Böhringera kolem 5,14 procent celkového hrubého domácího produktu. Toto číslo Lomborg rovnou násobí dvěma, protože politika je obecně neefektivní. Odhad ceny klimatické politiky EU mu tak vychází na 2,5 bilionu eur ročně (za předpokladu pomalého, ale existujícího růstu evropské ekonomiky v dalších dekádách). Už to samo o sobě je poměrně odvážné, protože na příkladu emisních povolenek a obchodu s nimi můžeme říct, že stanovené klimatické cíle v daném rozpočtu Unie dokáže naplnit, přinejmenším deklaratorně. Nicméně Lomborg své číslo rovnou promítá do životní úrovně jednotlivců.

Přehlédnutá drobnost: klimatická krize zpomaluje růst

A teď už přichází vhodná chvíle na to podívat se přímo do jím samotným citovaných studií. 

Za prvé, původní studie zdůrazňuje, že dopad na HDP a dopad na životní úroveň jednotlivců jsou dvě výrazně jiné kategorie, přičemž druhá bude menší než první. Ve velmi kritickém článku z 2013 pak Böhringer hodnotí cenu evropského boje proti klimatu jako přemrštěnou oproti ideálu, který by mohl být o dost levnější. Doplněná studie na stejné téma stejného týmu z roku 2016 odhaduje cenu tranzice promítnutou jako snížení kupní síly jednotlivců mezi 0,17 a 0,83 procenty. Což samozřejmě oběť je, ale v porovnání s běžnými výkyvy cenové hladiny a hororovými čísly Lomborga dost bledne. Z nějakého důvodu chybí i zásadní závěr unijního výzkumného týmu z roku 2009, podle kterého je sice nedokonalá klimatická politika dražší než dokonalá, přesto však z pochopitelných důvodů nevolá po jejím opuštění.

Za ty roky se svět navíc výrazně posunul – o klimatu toho víme víc a zároveň už jsme dospěli ke konkrétním klimatickým politikám. Na evropské úrovni se z původního konceptu „zdražíme některé konkrétní věci“ stal celostní ekonomický přístup, který řeší vše od zaměstnanosti po zdravé trhy (viz předchozí díl série). Lomborg nicméně dál hraje křivou hru na původním hřišti. I když se pohybuje ve světě studií, které jsou v principu na jeho straně, nestačí mu to, jejich výsledky násobí a ignoruje navazující zpřesnění.

Za druhé Lomborg vychází z předpokladu, že každá regulace nevyhnutelně zpomaluje růst. Jeho konstrukce dopadů klimatické krize je následující: Pokud bychom zůstali ve světě čisté abstrakce, v němž bychom dál pálili fosilní paliva naplno a každý rok tak zvedli světové HDP byť o jedno procento, získáme růst o 75 procent do konce století. Jenže pak by přece pokles celosvětové ekonomiky v důsledku klimatických změn o 15 procent do konce století nebyl nijak strašný.

Čtěte také: Kudy z krize I. Odkud vyrostl nerůst a kde jsou jeho meze

Pořád je to ovšem logika účetní závěrky, kde budeme většinu století „spořit růst“ a pak odepíšeme nějakou tu ztrátu. Zde je třeba si jasně říct, že ekonomický růst neznamená jen vyšší čísla na účtech, ale speciálně pro lidi v rozvojových zemí často vůbec šanci žít. Jenže náklady oteplování se budou projevovat postupně a samy budou bránit dalšímu růstu. Pokud budou dále vysychat řeky a budeme muset hledat nové zdroje vody k pití či k chlazení jaderných elektráren, růst to zpomalí. Stejně tak ho postihne neobyvatelnost celých regionů nebo migrace celých národů. Spousta problémů eskalujícího oteplování je nepochybně řešitelná, ale jejich řešení bude vždy na úkor něčeho jiného.

[infobox id=”2″]

A to jsou jen problémy vnitřní logiky fikčního světa, ve kterém jsou čtyři stupně přijatelným oteplením. Jak je ale vůbec možné, že se Lomborgovy závěry tak moc liší od závěrů například Mezinárodního klimatického panelu IPCC, podle kterých by byl vzestup o čtyři stupně katastrofou? Míjí se i se závěry institutu Swiss Re napojeného na pojišťovnictví, podle nichž bude už současná trajektorie oteplování kolem dvou stupňů Celsia stát desetinu světového HDP do roku 2050. Ostatně už letos dle ankety PwC počítá vedení největších firem s významnými nárůsty nákladů kvůli klimatické změně.

Za rozdíly může to, že Lomborg nejenže s modelem v podstatě fixluje nafukováním nákladů, ale navíc používá jeho zastaralou verzi. Ta například počítá s tím, že drtivá většina ekonomiky nebude globálním oteplováním nijak zatížena. DICE model je sám o sobě problematický, ale Lomborg ho zvolil, tak se ho držme. Doplněný model z roku 2020 i přes stále poměrně krotké nastavení vychází tak, že bychom měli udržet oteplování pod dvěma stupni. A to stále nezapočítává spoustu problémů generovaných klimatickou změnou. (Jak bude vycházet verze modelu z roku 2023, si můžete zkusit sami.)

Lomborgova práce má i další problémy. Například z nějakého důvodu naprosto nezapočítává přímou ani nepřímou podporu fosilních paliv. Ta přitom podle odhadů Mezinárodního měnového fondu v roce 2025 dosáhne 7,8 procenta světového HDP. 

Že DICE model ve verzi užívané Lomborgem nijak nezohledňuje přínosy výzkumu ani vedlejší přínosy dekarbonizace jako čistější ovzduší, jsou už spíše detaily. Je zjevné, že stěžejní Lomborgova úvaha stojí velmi odvážné interpretaci faktů a velmi výběrovému přístupu k nim. Skoro až manipulaci, chtělo by se říct.

Člověk se… přizpůsobí?

Dále se podle klimazpochybňovačů příliš zaměřujeme na snižování emisí a málo na adaptaci na teplejší klima. 

Některé konkrétní předpovědi dopadů klimatické změny skutečně zanedbávají možnosti mitigace nebo je nedostatečně prezentují. Typicky stoupání hladiny oceánů: ano, pod vodou může postupně skončit spousta půdy, což bude problém. Ale zároveň na ní nebudou lidé roky postávat a čekat na utopení. Řadu problémů přinesených klimatickou změnou bychom dokázali technologicky řešit – promyšleným plánováním měst, efektivnějším klimatizováním i vytápěním, zavedením různých varovných systémů a obecně posílením odolnosti vůči přírodním katastrofám. 

Zároveň ovšem rostou i škody těmito katastrofami způsobované, což ostatně potvrzuje i Bílý dům. Dilema mezi mitigací a adaptací je ovšem účelové a umělé. Nikdo netvrdí, že adaptační opatření nejsou zapotřebí. Najdeme je naopak ve všech politických i korporátních strategiích. Ještě problematičtější jsou úvahy o tom, že oteplení může být i prospěšné.

Pokud bychom dokázali na planetární úrovni zajistit bezproblémové přesídlení minimálně desítek, spíše však stovek milionů lidí, pak by to skutečně některé lokální obtíže vyřešilo. Opakovaně se ale potvrzuje, že například dostupnost pitné vody změna klimatu výrazně zhoršuje všude po světě, viz poslední zprávu OSN pro rok 2023. Lomborgovo tvrzení, že díky oteplování by skrze větší průtok v řekách mohlo získat přístup k pitné vodě dokonce více lidí, je tedy přinejlepším naivní.

Kmenový spor

Přístup „business as usual“ je silný v kritice ne zcela funkčních státních politik. Svým způsobem je sympatické, jak velkou pozornost věnuje rozvojovému světu a jeho potřebám. Na tom, že zatím jsme nevynalezli jinou spolehlivou cestu k industrializaci a rozvinutí ekonomiky než s pomocí fosilních zdrojů, se koneckonců shodnou Lomborg, Schellenberger i kanadský vědec a profesor v oblasti energetiky a environmentálních studií Václav Smil.

Osamělé a velmi drahé pokusy o dodávky náhodného množství nespolehlivých solárních panelů skrze rozvojové organizace jsou pro zpochybňovače snadným cílem. Člověk bez přístupu k elektřině a pitné vodě skutečně mnohem více ocení základní jistoty než dobrý pocit z malé uhlíkové stopy. 

Rozhodnutí, jestli rozvojový svět industrializovat, nebo ne, představuje pro bohatší země masivní etické dilema. Tím spíš, že samy zbohatly i na vykořisťování oněch méně šťastných zemí a jejich obyvatel. Klimatické změny zasáhnou nejhůře opět právě bývalé kolonie, a čím chudší budou, tím hůře na ně krize dopadne. Bohatší státy mají ale zároveň jen omezené nástroje, jak pomoci. Navíc je koordinace této pomoci extrémně těžká.

Klimatická krize nejspíš lidstvo nevyhladí, byť její dopady mohou ohrozit dnešní podobu naší globální technologicky vyspělé civilizace.

Problém je v tom, že kromě tipů jak z Receptáře (oteplila se planeta, tak si pan Hynek z Hradiště natřel střechu na bílo) a upozorňování na některé reálné problémy a nespravedlnosti nabízejí klimazpochybňovači hlavně ekonomickou a politickou variantu pivínka na nervy. Staví na vyvrácených, místy uměle pokřivených a dnes už překonaných modelech. Někdy se sice trefí ve svém zpochybňování nejtemnějších výhružek alarmistů, jenže to plně vyrovnají vlastními pokroucenými odhady, jako že vody bude dost pro všechny. 

Zpochybňovači se také často pohybují v paradoxech. Odmítají státní zásahy, ale umělá daňová úleva na letecký benzín či fosilní dotace jsou v pohodě. Podporují svobodné podnikání soukromých firem, pak je ale pro řadu z nich problém nebo dokonce zelené šílenství, když soukromé firmy investují do snížení uhlíkové stopy nebo otevřou veganskou kantýnu jako Volkswagen. 

Navrhovaná řešení jsou pak často i velmi ambiciózní. Bjørn Lomborg by chtěl rovnou celosvětovou uhlíkovou daň. Všechno další by se pak podle něj mohlo vynechat nebo odložit.

Čtěte také: Sucho, požáry i řícení skal. Jaká léta Evropu čekají s klimatickou krizí?

Přesto klimazpochybňovačské postoje stále silně rezonují. Na vině je hlavně obecně neschopnost politiků vysvětlit, proč je vůbec nutné se klimatickou změnou ve vší vážnosti zabývat. V Česku se u jednotlivých opatření nediskutuje o tom, proč jsou potřebná, ale jestli na ně dostaneme z Bruselu peníze a jestli by nebylo lepší nedělat nic. Viz současný poplach okolo směrnice o energetické efektivitě budov. 

Z tématu klimatické změny se stala záležitost identity. Patrné je to zejména ve Spojených státech, kde jedna ze dvou stran kategoricky odmítá mezinárodní dohody a prakticky jakoukoliv klimatickou politiku, zatímco pro druhou stranu je to téma o to klíčovější. Možná to nějak souvisí i s tím, která strana dostává několikanásobně víc darů od ropných a plynařských firem.

Z debaty o nejefektivnějším způsobu zpomalení klimatické změny se tak stal čistě kmenový spor. Ostatně i kvůli němu už jsme promrhali tolik času zbytečnými diskusemi o tom, jestli člověkem způsobená změna klimatu vůbec existuje.

Jaká je cesta z krize?

Popsal jsem postupně tři přístupy k řešení klimatické krize: nerůst, zelený růst i „business as usual“. Nejedná se o nějak uzavřené a navzájem se nepotkávající směry. Řadu myšlenek různé přístupy sdílí, například na cíleném zkracování pracovní doby, se shodne jak nerůst, tak část zastánců zeleného růstu. Podobně se v reálné politice těžko hledá i jasná hranice mezi opatrným udržitelným růstem a růstem bez ohledu na externality. Užitečnější je vnímat je jako široké, navzájem se ovlivňující proudy.

Většina světa včetně Spojených států amerických, Evropské unie, Čínské lidové republiky, Indie, Spojeného království a Japonska se minimálně oficiálně ve svých plánech přiklání k nějaké variantě zeleného růstu. Stále nevíme, jak se povede toto směřování udržet a převést do praxe. Miliardové balíčky na podporu čistějších zdrojů energie v Evropě i Americe, rychlý nástup tepelných čerpadel nebo rekordní nárůsty instalovaných kapacit obnovitelných zdrojů by mohly svádět k jistému optimismu.

Zůstává tu ale jak nebezpečí politického obratu, protože každá snaha dekarbonizovat ekonomiku vždy vytvoří krátkodobé změny a nepříjemnosti pro konkrétní voliče, tak i další rizika. Ať už je to greenwashing, kdy se bude řada řešení udržitelně jenom tvářit a reálně uhlíkovou stopu nijak nesníží, nebo prostě přirozená pomalost zeleného růstu v dosahování vytyčených cílů. 

Klimatická krize nejspíš lidstvo nevyhladí, byť její dopady mohou ohrozit dnešní podobu naší globální technologicky vyspělé civilizace. Závodíme ale jak o naše pohodlí a bohatství, tak přinejmenším o životy stovek milionů lidí v nejohroženějších oblastech. I relativně drobné kroky podniknuté dnes budou mít v dalších dekádách velké následky. K dobrému i zlému.