„Chceme zpátky naše poklady.“ Elginovy mramory vyprávějí o tom, jak si západní muzea vylepšovala sbírky

Řecký premiér Kyriakos Mitsotakis chtěl při listopadové návštěvě Velké Británie diskutovat s Borisem Johnsonem o navrácení mramorových soch z Britského muzea zpět do Akropole. Johnson téma smetl ze stolu – takzvané Elginovy mramory prý byly získané legálně a právoplatně patří Britskému muzeu, proto tento problém nemá řešit britská vláda.

Atény chtějí využít všech prostředků k tomu, aby Londýn přesvědčily. Mitsotakis dokonce slíbil zapůjčit Británii jiné exponáty. A neoblomný řecký požadavek podpořilo i rozhodnutí UNESCO, podle kterého se má sporem zabývat přímo Westminsterský palác.

Elginovy mramory

Řecká vláda se už od vyhlášení nezávislosti země v roce 1832 snaží získat mramorové artefakty zpět. Tvrdí, že vidět památky v místě, kam původně patří, tedy v Akropoli, je podstatné k pochopení starořeckého umění. Mitsotakis popisuje, že Elginovy mramory jsou důležitým symbolickým spojením Řeků s jejich předky. Řecký premiér také připomněl, že Boris Johnson se v roce 1986 jako studentský prezident debatní společnosti Oxford Union dokonce postavil za navrácení soch. K diskusi přizval i tehdejší řeckou ministryni kultury Melinu Mercouri.

Elgin podplatil místní úředníky, aby přimhouřili oči, zatímco jeho dělníci rvali sochy ze zdí chrámu.

Sochy navíc nejsou umístěné v ideálním prostředí – britská instituce má problémy se zatékáním vody do Duveen Galleries, kde skulptury vystavuje. Děravá střecha způsobila, že expozice byla skoro rok uzavřená, je také otázkou, zda voda památku nepoškodila.

Výtvarná díla, o která se vede spor, jsou staré bezmála 2500 let. V roce 1816 je nechal z Parthenonu do Britského muzea přesunout lord Elgin, britský velvyslanec v osmanské říši. Podle něj se sochám říká Elginovy mramory (Elgin marbles). Jde o polovinu 160 metrů dlouhého vlysu zobrazujícího procesí na počest bohyně Athény, reliéfní panely s bitvou a postavy řeckých bohů a hrdinů.

Čtěte také: Jóga není starověká ani indická. Populární exportní artikl v Indii nepraktikuje skoro nikdo

Elgin tvrdil, že s osmanským panovníkem uzavřel dohodu o vyjmutí soch z Parthenonu. Mnoho historiků ale našlo důkazy, že tato dohoda neměla žádné právní základy. Pochybnosti zvýšil i nedostatek dokumentace, kterou se v osmanských archivech nikdy nepodařilo najít. Objevily se spekulace, že Elgin za sochy žádné peníze Osmanům nenabídl, věděl totiž, že by je neprodali. Podplatil místní úředníky, aby přimhouřili oči, zatímco jeho dělníci rvali sochy ze zdí chrámu. Britské muzeum tvrdí, že Elgin jednal v souladu se zákonem. Sochy zakoupilo v roce 1816 za 35 tisíc liber, dnes je jejich hodnota nevyčíslitelná.

Britské poklady

Historik Dominic Selwood věří, že právě Britské muzeum je nejlepším místem pro umístění parthenonských plastik: „Osmanští Turci je ničili. (…) Používali je jako terče, když se cvičili ve střelbě. Elgin zachránil polovinu těchto soch.“ Podobný argument zastává i britský ministr kultury Oliver Dowden, podle kterého mohly být artefakty zničeny během nacistické okupace Řecka, pokud by nebyly v bezpečí muzea. „Jde o trochu banální argument, ale je to pravda,“ dodal Dowden.

Britské muzeum prosby Řecka nevyslyšelo. V tiskové zprávě zaslané Voxpotu se vyjádřilo, že jejich expozice vypráví příběh o kultuře z celého světa – a sochy z Parthenonu jsou toho významnou součástí. Zatímco muzeum v Akropoli umožňuje, aby byla díla z Parthenonu vystavována na pozadí athénské historie, v Londýně zase reprezentují starověké civilizace v kontextu světových dějin, argumentuje instituce. „Každý rok mohou miliony návštěvníků sledovat, jak starověké Řecko ovlivnilo další civilizace, se kterými se setkalo. (…) Rozdělení soch mezi dvě velká muzea je výhodné a veřejně prospěšné, každé z nich vypráví vzájemně se doplňující, ale odlišný příběh.“

Historička Julietta Steinhauer z University College London se staví na stranu Řecka. „V případě Elginových mramorů jsem pro jejich vrácení – aspoň formou půjčky či dočasné výměny… Čistě při pohledu na artefakty jako na součást většího architektonického celku vidím, že by měly být v Aténách,“ vyjádřila se Steinhauer pro Voxpot.

Výrazným dědictvím imperiální kolonizace zůstává Koh-i-noor, slavný diamant ukořistěný královnou Viktorií po anexi Indie ve 40. letech 19. století.

Oproti řeckému premiérovi si ale expertka myslí, že toto rozhodnutí je na Britském muzeu, a to kvůli zákonu z roku 1963, který instituci svazuje, pokud jde o zbavování se vystavovaných exponátů. „Případ by musel být předložen nejvyššímu soudu, který by měl ve sporu poslední slovo.“ Podle Steinhauer je třeba zvážit, že předměty se do západních muzeí dostaly jako součást imperiální politiky, ale měli bychom vidět i pozitivní stránku věci – Britské muzeum je jedním z nejnavštěvovanějších, a artefakty tak může zdarma vidět velké mezinárodní publikum.

Pozitivním příkladem je univerzita v Cambridge, která v říjnu vrátila jeden z kradených artefaktů. Socha kohouta byla v roce 1897 uloupena v království Benin, které svým územím leželo na jihozápadě dnešní Nigérie. Univerzita se stala první britskou institucí, která navrátila předmět uzmutý Brity během kolonizace.

V britských muzeích ale najdeme mnoho dalších památek sporného původu. Victoria & Albert Museum v Londýně vystavuje například zlatou korunu z Magdaly, města na severu dnešního Izraele. Britské muzeum vlastní největší sbírku bronzů, které chce Nigérie získat zpět, a také Rosettskou desku, žulový kámen datovaný do druhého století před naším letopočtem.

Should the UK give back looted treasures like the Benin Bronzes?

The artefacts have been in museums across Britain and Europe since they were looted by British sailors in the 19th century. Now Germany has agreed to hand their bronzes back to Nigeria – should we do the same? pic.twitter.com/yxUelRKXvu

— Jeremy Vine On 5 (@JeremyVineOn5) March 24, 2021

Výrazným dědictvím imperiální kolonizace pak zůstává Koh-i-noor, slavný diamant ukořistěný královnou Viktorií po anexi Indie ve 40. letech 19. století. Druhá nejlidnatější země světa si na něj dělá nárok už od prohlášení své nezávislosti. Diamant však zůstává vystavený v Tower of London a Británie tvrdí, že „šlo o dar“.

Kulturní dědictví pro africkou mládež

Na začátku 20. století se v Evropě objevil trend zakládání etnologických muzeí. Každé z nich se snažilo vybudovat nejpůsobivější sbírku a vědci i kolonialisté sem ze svých cest vozili nejrůznější kousky. Po stoletích, kdy byly památky vystavené v Evropě, se mnohé z artefaktů vracejí do zemí svého původu, což podporují i mezinárodní organizace. Už v roce 2007 OSN v jednom ze článků své deklarace naléhalo na státy, aby obnovily „kulturní, intelektuální, náboženské a duchovní vlastnictví“ odebrané původním obyvatelům bez jejich „svobodného a informovaného souhlasu či nehledě na porušení jejich zákonů, tradic a zvyků“.

Příkladem jde Francie. V listopadu poslala 26 uloupených pokladů zpět do Beninu, po 130 letech, kdy byly vystaveny ve francouzských muzeích. Prezident Emmanuel Macron zdůraznil nutnost „umožnit africké mládeži přístup k jejich (kulturnímu) dědictví“. „Jsem z generace Francouzů, pro které jsou zločiny kolonialismu nepopiratelné a tvoří součást naší historie,“ řekl v roce 2017. „Nemohu přijmout, že velká část kulturního dědictví z několika afrických zemí je ve Francii…“

France Moves Closer To Restitution Of Artefacts To Benin And Senegal https://t.co/OirOHQFxtw pic.twitter.com/vbvW8Ux35Z

— Dr Donna Yates (@DrDonnaYates) August 6, 2020

Macron nechal v roce 2018 v souvislosti se záležitostí beninských pokladů vypracovat důležitý dokument. Jeho autoři, historička Bénédicte Savoy a ekonom Felwine Sarr, doporučili, aby se stovky památek, které byly získané nespravedlivě, navrátily z evropských institucí do Afriky. Zkritizovali i Britské muzeum, že se problémem nezabývá a že pouhé zapůjčení předmětů do afrických muzeí není řešením. Podle Savoy má otázka vlastnických práv symbolický rozměr. „Pokud můžete půjčovat své exponáty, jste ve světě muzeí respektovaní, protože můžete ustavovat i vlastní podmínky. V kapitalistické sféře vám schopnost půjčovat dává moc. (…) Skutečnost, že mnoho velkých muzeí má sbírky založené na drancování, byla v Evropě dlouho tabu.“ Savoy a Sarr zdůrazňují, že otevřít tuto debatu znamená ukončit arogantní přístup evropských institucí vůči Africe. „Mnoho argumentů z Evropy je založeno na myšlence, že Afričané nemohou pečovat o své dědictví, nemají vlastní muzea… Změnit tento přístup znamená upustit od naší kulturní arogance.“

Po vydání zprávy se evropské země zavázaly předměty vrátit a věci se daly do pohybu. V roce 2019 ministři kultury 16 německých spolkových zemí vydali prohlášení požadující restituci lidských pozůstatků a prověření původu artefaktů v místních muzeích. Australské domorodé komunitě pak Německo repatriovalo 45 ostatků jejích předků. Nizozemsko poslalo 1500 historických předmětů do Indonésie, kterou dříve kolonizovalo. Jeho ministerstvo kultury pak vypracovalo zprávu doporučující vrátit všechny uloupené artefakty a navrhlo i zvážit navrácení předmětů, které mají „zvláštní kulturní, historický nebo náboženský význam pro země, ze kterých pocházejí“.

Dědictví kolonizační minulosti

V roce 2002 podepsalo 18 velkých institucí včetně Louvru Deklaraci o důležitosti a hodnotě univerzálních muzeí. „Postupem času se tyto objekty staly součástí muzeí, která o ně pečovala, a rozšířením kulturního dědictví států, kde se muzea nacházejí,“ stojí v dokumentu. Americký historik umění James Cuno se domnívá, že bez těchto institucí riskujeme, že se naše společnosti naučí nahlížet na vlastní západní kulturu jako na tu přirozenou a nadřazenou, a že právě přítomnost artefaktů jiných národů nám představuje ostatní kultury. Uvedl také argument Edwarda Saida, že „částečně kvůli Britskému impériu jsou všechny kultury navzájem propojené, žádná není čistá, všechny jsou hybridní, heterogenní, odlišné“.

Čtěte také: Napětí na Nilu: Největší vodní dílo v Africe vyvolává spory v celém regionu

Autor knih o dějinách britského kolonialismu William Dalrymple popisuje „kulturní anamnézu koloniálního násilí“ v Británii – výuka historie podle něj u žáků vytváří dojem, že britské impérium bylo jen o osvobozování otroků a šíření anglického vzdělávání či demokratických hodnot. Jak zjistil průzkum YouGov, až 30 % Britů věří, že kolonie na tom byly lépe coby součást impéria. Muzea vzniklá v té době se ale potřebují k dědictví kolonialismu nějak postavit, myslí si historička Habiba Insaf z Humboldtovy univerzity.

Britský archeolog Dan Hicks argumentuje, že jedině navrácením uloupených artefaktů se západní muzea vypořádají s eurocentrismem, na kterém jsou historicky postavená. Podle něj téma ukazuje, jakou roli hraje umění a kultura v kolonialismu a institucionálním rasismu, protože výstavy ukradených památek napomáhají utvářet světonázor založený na kulturní nadřazenosti. Podle Hickse muzejní instituce byly leckdy využívány k ospravedlnění kolonizátorského násilí. „Stovky vojáků, námořníků a kolonialistů prostě pobraly, co mohly, pro svůj osobní zisk. Něco se prodalo během pár týdnů a následně vystavovalo v muzeích… Jiné památky se staly rodinným dědictvím,“ říká archeolog třeba o vzácných předmětech z bývalého království Benin. Popisuje pak, jak muzea sloužila k ospravedlnění toho, že si Britové artefakty vzali „Je čas, aby teď nesla odpovědnost,“ uzavírá Hicks.

Podobně k problému přistupuje historička Julieatta Steinhauer. Podle té by měly být u objektů v muzeu popisky s informacemi o tom, jak byly získány, aby návštěvníci lépe pochopili kontext. Navíc se podle ní mnoho relikvií dostalo do velkých muzeí za pochybných okolností nebo z černého trhu a jejich původ se nedá vysledovat. „To znamená, že čím bohatší muzeum je, tím více takových artefaktů může získat, čímž vzniká nová forma jakéhosi ,imperialismu’,“ poznamenává Steinhauer.

Minulý rok napsal britský ministr kultury Oliver Dowden dopis veřejně financovaným muzeím. Zdůraznil, že kontrola jejich výdajů zohlední i aktivity, které nejsou v souladu s přístupem britské vlády, tedy například odstraňování soch nebo jiných artefaktů. „Jako veřejně financované orgány byste neměly podnikat kroky motivované aktivismem nebo politikou,“ stojí v dopise.

Dowden varoval instituce, že by mohly přijít o finanční podporu z daní, pokud by k vracení předmětů přistoupily. Ale muzea v kontextu dekolonizace už nejsou apolitická místa, popisuje kurátorka Olga Viso. Jestliže chtějí mít tyto instituce i nadále své místo v současné společnosti, musejí podle ní přestat vidět aktivisty jako „záporné postavy“ a být ochotny se učit novému. Tedy nechovat se jako jediná autorita, která utvrzuje samu sebe. „Pokud tak neučiní, riskují, že se sama stanou kulturně irelevantními artefakty minulosti,“ shrnuje Olga Viso.