V Libanonu žije nejvíce uprchlíků na počet obyvatel na světě. Mezi nimi i 1,5 milionu Syřanů, nemajících nárok na uprchlický status ani na rovný přístup na pracovní trh. Jejich podmínky se dále zhoršují i se zavedením kvót pro zaměstnané cizince. O práci kvůli nim přišel také Khaled, propuštěný z organizace, jež se paradoxně zaměřuje na pomoc syrským běžencům.
„V pondělí jsem měl nastoupit do nové práce, dost jsem se na to těšil,“ vypráví mi třicetiletý Syřan Khaled, který již dvanáct let žije v severním Libanonu. (Aktéři vystupující v článku si přáli zůstat v anonymitě, jejich jména jsou proto změněna.) „Těsně před víkendem mi ale zavolali, že dostali e-mail z evropské centrály, že mě nemohou zaměstnat, protože jsem Syřan.“
Khaled odešel ze Sýrie krátce po vypuknutí revoluce v roce 2011. Prvních několik let se živil prodejem kávy na ulici. Později začal spolupracovat jako dobrovolník s jednou z místních neziskových organizací zaměřujících se na výuku syrských dětí. Její činnost je financována z evropských rozvojových a humanitárních agentur. Po několika měsících mu byla nabídnuta placená pozice vyučujícího.
„Dělal jsem všechno, co bylo zrovna potřeba,“ shrnuje svou pracovní náplň v organizaci, v níž strávil pět let. „Doučoval jsem studenty, vedl kroužky pro předškolní děti, pořádal kurzy pracovních dovedností, poskytoval sociální podporu rodinám, působil jako kontaktní osoba pro jednu ze zahraničních organizací, pomáhal se zadáváním dat, zkrátka všechno možné.“
Z nařízení libanonské vlády mohou syrští občané pracovat pouze ve třech odvětvích – v zemědělství, stavebnictví a v nakládání s odpadem.
Po skončení projektu, na němž Khaled pracoval, mu byla ihned nabídnuta pozice v dalším. „Byl jsem šťastný, protože jsem v té organizaci strávil hodně času a měl jsem to tam rád. Současně to také tenkrát byly dost těžké časy.“ Doba, kterou zmiňuje, je rokem po výbuchu bejrútského přístavu, pandemie covidu-19 a prudkého propadu hodnoty libanonské liry. „Ta jistota mít garantovanou práci na další rok pro mě byla hodně zásadní.“
Jenže k tomu už nedošlo. Khaled od svého propuštění nenašel stabilní práci. Využil tedy svých zahraničních kontaktů a začal učit cizince arabsky. Těch však v posledních letech do Libanonu přijíždí stále méně a žije tak dál v prekarizované pozici. Jeho situace není bohužel v ničem výjimečná. Pozoruhodné je na ní především to, že se mu podařilo v zaměstnání setrvat až do roku 2020, kdy přišel i jeho vyhazov.
Dle oficiálních nařízení vlády mohou syrští občané pracovat pouze ve třech odvětvích – v zemědělství, stavebnictví a v nakládání s odpadem. Obdobným podmínkám jsou vystaveni také Palestinci a zahraniční pracovníci ze zemí globálního Jihu, jejich situace však nese řadu dalších specifik. Proto se nyní zaměřím pouze na lidi přicházející ze Sýrie.
Čtěte také: „Horší než vězení.“ 40 dní strádání Egypťana Ahmeda v české detenci
Pro pochopení jejich situace na pracovním trhu je nutné znát okolnosti obecného pobytového statusu v zemi a povahu syrsko-libanonských vztahů. Migrace v regionu byla vždy velmi aktivní, a do velké míry podporovaná. To se však mění na přelomu let 2014 a 2015 s prudkým nárůstem počtu příchozích. Libanon, který v prvních letech války v Sýrii praktikoval politiku otevřených dveří, se pokouší o uzavření hranic a zpřísňuje zákony upravující pobytový status. „Byl to moment, kdy vláda začala vyšilovat,“ shrnuje bod zlomu James, libanonsko-evropský pracovník v humanitárním sektoru.
Kolik je v Libanonu Syřanů?
Poslední oficiální sčítání obyvatel v Libanonu proběhlo v roce 1932 a jeho opakování není do budoucna v plánu. Jedním z důvodů je fungování sektářského parlamentního systému, který rozděluje moc mezi tři hlavní náboženské skupiny: sunnity, maronitské křesťany a šíity. Toto rozložení sil však již dávno neodpovídá realitě. Aktualizace demografických informací, včetně náboženské příslušnosti, by to mohla jenom potvrdit. A zasadit tak ránu politickému systému, vůči němuž již tak v zemi panuje silná nedůvěra.
V důsledku absence oficiálních statistik není znám ani přesný počet uprchlíků v zemi. To dále souvisí i s tím, že Libanon spolu s většinou ostatních států v regionu nikdy nepodepsal Úmluvu o právním postavené uprchlíků, která byla schválena v roce 1951 na půdě OSN v Ženevě. Lidé na útěku zde tedy nemohou získat status uprchlíka a s ním spojenou mezinárodní ochranu.
Ohledně zmíněných počtů je tedy možné vycházet pouze z odhadů UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky, z nichž vyplývá, že v Libanonu sídlí 1,5 milionu syrských běženců. Připočteme-li k tomu další lidi, kteří by dle mezinárodního práva mohli být považováni za utečence (převážně migranty z Palestiny, případně v nižších počtech z Iráku), stojí Libanon v pozici státu „hostícího“ nejvyšší počet uprchlíků na počet obyvatel (per capita) na světě. V rámci celé tamní populace tvoří ta migrantská 23 %. Pro srovnání – počet uprchlíků na hlavu v Evropské unii je pouhých 0,2 %.
Podle odhadů se až 80 % v Libanonu pracujících Syřanů pohybuje v neoficiální ekonomice.
Možnosti legalizace pobytového statusu v zemi jsou dvě a obě skýtají řadu nevýhod. V případě registrace při UNHCR není pak dále možné žádat o pracovní povolení. Druhou variantou je získání oprávnění na základě sponzorství ze strany libanonského občana. To je však nutné každoročně obnovovat za poplatek 200 dolarů, což často překračuje finanční možnosti zájemců. Současně je stále běžnější praxí, že žadatelé jsou při snaze o obnovení svého pobytu uvězněni a někdy také deportováni. Celkově lze politiku Libanonu vůči uprchlíkům shrnout jako silně dezintegrační.
K repatriacím začala libanonská vláda ve větší míře přistupovat v minulém roce s vysvětlením, že v Sýrii již nadále nehrozí ohrožení na životě. Jenom v posledním týdnu letošního ramadánu došlo k deportaci téměř stovky lidí, včetně vážně nemocných a dětí. Nebezpečí šíření narativu, že syrský konflikt skončil, bohužel svými vyjádřeními podporují i někteří evropští političtí představitelé.
Proč nemohou pracovat?
Libanon a Sýrie sdílejí komplikovanou historii, která vyústila v aktuální vztahy. Patří do ní dlouhodobé spory o moc v regionu, konflikty plynoucí z rozdělení náboženských komunit v návaznosti na francouzské koloniální politiky i přítomnost syrských okupačních vojsk v letech 1976–2005.
Pokud ale zůstaneme pouze u vývoje pracovních vztahů, přítomnost syrských pracovníků v zemi se výrazně zvyšuje v 60. letech. Pro představu rozsahu této pracovní migrace, v roce 1972 bylo 90 % pracovníků ve stavebnictví syrského původu. Počty se snížily během občanské války, ale následně opět prudce narostly s potřebou pracovní síly pro poválečnou obnovu. Zde situace nápadně připomíná okolnosti poválečné rekonstrukce Evropy, za níž byly jejím přímým vykonavatelům (pracovníkům převážně ze zemí globálního Jihu) zcela odepřeny zásluhy.
V 90. letech byla situace upevněna bilaterální dohodou, která vstup Syřanů do země zásadně usnadňovala. Libanonská politika utvořila předpoklady, aby se Syřané stali levnou pracovní silou, a ekonomika na ni nadále do velké míry spoléhá. Přesto jsou podmínky pracujících stále více komplikovány.
Čtěte také: Zapomenuti v Turecku: Boje na Ukrajině otevírají syrským běžencům jejich válečná traumata
Při práci s informacemi ohledně zaměstnanosti v Libanonu je důležité mít na paměti, že podstatná část místní populace pracuje v takzvané neformální ekonomice. Státní opatření tedy nutně neodpovídají reálné praxi zaměstnávání a je nutné je brát s určitou rezervou. Vytvářejí však zásadní rámec, jenž určuje utváření a vyjednávání pozic.
Jak již zmiňuji výše, Syřané mohou dle oficiálních pravidel pracovat pouze v zemědělství, stavebnictví a v nakládání s odpadem, bez ohledu na svou skutečnou kvalifikaci. To ale v praxi neznamená, že by jiná zaměstnání nezastávali. Děje se tak pouze neoficiálně, a tedy bez řádných smluv, které by chránily pracovní práva zaměstnanců. Podle odhadů se až 80 % pracujících Syřanů pohybuje v neoficiální ekonomice. Situace se v posledních letech dále zhoršila se zavedením kvót na počet pracujících cizinců, které se zpožděním dopadly také na Khaleda.
Když se ptám Jamese, zda lze tato opatření interpretovat jako obecnou snahu o kontrolu počtů zahraničních pracovníků, jak ze zemí globálního Jihu, ale i Severu, odpovídá bez zaváhání: „Ne, tohle je namířený jen proti Syřanům.“
Libanonská vláda svoje kroky obhajuje jako ochranu pracovního trhu pro místní obyvatele, ve výsledku však zhoršuje i jejich podmínky. Jednak vytlačení dalších lidí do níže kvalifikovaných pracovních pozic zvyšuje míru konkurence v daných oblastech. Dále pak řada zaměstnavatelů syrské pracovníky upřednostňuje, jelikož jim mohou platit nižší odměnu. To pak vytváří plošný tlak na snižování mezd i pro domácí zaměstnance.
Většina humanitární pomoci, která do Libanonu proudí, je určena ke zlepšování podmínek syrských uprchlíků. K tomu však očividně nedochází.
Opatření tak v konečném důsledku produkují půdu pro další vykořisťování nejchudších a nejzranitelnějších obyvatel, napříč národnostními příslušnostmi, což má v současné ekonomické krizi často fatální důsledky. Pracovní trh je také zcela neregulovatelný a nelze o něm získávat žádné přesné informace, na základě kterých by bylo možné vypracovávat relevantní návrhy na zlepšení situace.
Kdo se bojí syrských uprchlíků
Dalším důsledkem popsaných okolností je také rozdmýchávání protisyrských nálad, jež jsou ve společnosti již tak velice silné. Nejrozšířenějšími stereotypy spojovanými se Syřany jsou v tomto ohledu na jedné straně právě možnost levné pracovní síly, na straně druhé síly okupační. Nepřátelské nálady jsou do velké míry podněcovány samotnými členy vlády. Přítomnost uprchlíků pro ně představuje vhodnou výmluvu jak odvést pozornost od vlastní viny na současné neúnosné ekonomické situaci, která uvrhla pod hranici chudoby více než tři čtvrtiny libanonské populace.
Silné předsudky vůči Syřanům zakořeněné ve společnosti zásadně ovlivňují jejich každodenní život. Například během nedostatku pečiva způsobeného loni v létě přerušením dodávek obilí z Ukrajiny, bylo v nekonečných frontách před pekárnami často slyšet zvolání, že chleba není, protože jej všechen snědli Syřani. Učitelka Rana mi například vypráví, že spolu se svými dvěma dcerami byla raději několik dní bez pečiva, než aby se takovým slovním útokům musela vystavit. Publicita Joey Ayuob zase ve svém podcastu Fire there times vypráví o příteli, který z obav o upozornění na svůj původ používal při výjezdu z Bejrútu raději angličtinu, ač jí neovládal příliš dobře.
Čtěte také: Do banky jedině s bouchačkou. Proč Libanonci „loupí“ své vlastní úspory?
Nejsou to pouze zaměstnavatelé, které syrské pracovníky preferují, jelikož jim mohou platit nižší odměnu. Obdobná situace panuje například i na trhu s bydlením. Majitelé své nemovitosti často raději pronajmou lidem, s nimiž nemusejí uzavřít žádný smluvní vztah, a mohou jim tak zvýšit nájem bez předchozího varování, případně je kdykoliv vystěhovat.
Ve společnosti to pak zanechává náladu, že jsou Syřané upřednostňováni před místními obyvateli. Toto přesvědčení je upevněné také existencí nespočtu rozvojových a humanitárních projektů, jež se na Syřany zaměřují. Kritika mezinárodních projektů pro jejich selektivnost je mezi místními obyvateli velmi rozšířená.
Pravidla ohledně možnosti zaměstnávat syrské občany se nevyhýbají neziskovému sektoru. Jelikož jsou všechny větší mezinárodní organizace v zemi registrovány, neskýtají tak možnost neoficiálního zaměstnávání. Některé organizace využívají drobných kliček v zákonu a zaměstnávají Syřany na pozicích dobrovolníků. Nemohou jim nabídnout vyšší, a i lépe ohodnocená místa, až na výjimečné případy na bázi využití dobrých osobních vztahů s ministerstvem práce.
Celá situace pak vyznívá paradoxně především v kontextu neziskových organizací, jejichž hlavním deklarovaným cílem je zvyšování šancí uprchlíků na zaměstnání. Skutečnost, že diskriminační zákony přijaly bez silnější kritiky, vysvětlují tím, že jejich činnost by měla být apolitická a neutrální, zaměřená spíše na bezprostřední práci v terénu nežli na kritiku vládních opatření.
Od vypuknutí poslední invaze na Ukrajinu se sice objem prostředků putujících do Libanonu na humanitární a rozvojovou pomoc zmenšil, dále se však jedná o velmi vysoké částky. Většina prostředků je určena na zlepšování podmínek syrských uprchlíků. K tomu však očividně nedochází.
Je tedy na místě se ptát, jak je se zdroji nakládáno a jak mohou být distribuovány, aby nepřispívaly ke zvyšování tenzí ve společnosti. Současně je nutné klást otázku po motivacích mezinárodní podpory, a zda vlastně tou jedinou není udržení lidí na útěku mimo hranice Evropy.
