Loni se začaly množit zprávy o kanadských internátních školách, v nichž byly kdysi týrány a zneužívány děti původních obyvatel amerického kontinentu. Tíživé příběhy přeživších a reakce veřejnosti sledovala i novinářka Joanna Gierak-Onoszko. Přiblížila nám, jak se země vyrovnává se smutnou částí své historie i jak přistupovat k lidem zažívajícím trauma.
„Kdo je Toby Obed? A proč si musel prožít právě 27 smrtí?“ ptala jsem se v duchu sama sebe, když mi v knihkupectví přišla pod ruku kniha od Joanny Gierak-Onoszko. V minulosti jsem psala o podobných tématech, proto jsem o kanadských internátních školách věděla, ale ne nijak podrobně. Navíc mě zajímalo, jakým způsobem se země, která se zdá být tak tolerantní a otevřená, vypořádala s těmito zločiny. A tak jsem začala číst.
Příběhy původních obyvatel Kanady vyprávějí o raných letech v církevních internátních školách, o tamním týrání, zneužívání, šikaně a dalším násilí. Děti pouštěli do těchto zařízení rodiče, často dobrovolně, s vidinou lepší budoucnosti pro jejich potomky. Jenže ta nepřišla.
Číst si o tak těžkých traumatech a prožitcích se nedá příliš dlouho. Musela jsem si dávat přestávky. S každou pauzou mi ale v hlavě docvaklo, že právě oběti tohoto nelidského chování si nic takového dovolit nemohou, protože svůj příběh nosí v hlavě neustále.
Když jsem se dozvěděla, že mám díky Polskému institutu v Praze příležitost promluvit si přímo s Joannou Gierak-Onoszko, začala jsem přemýšlet, na co všechno bych se jí chtěla zeptat. Jaká je Kanada, jak to všechno zvládají přeživší, jak by měl novinář tak děsivé příběhy vlastně zpracovávat? Nakonec jsme si o tomhle všem povídaly jedno březnové slunečné dopoledne.
Dělají vše, aby to napravili
Dva roky jste žila v Kanadě. Pamatujete si ještě, jak jste se původně k tématu internátních škol dostala?
Než jsem odjela z Polska do Kanady, tušila jsem, že se tu něco takového odehrávalo. Že když se formovala Kanada jako stát, objevila se v historii země tahle temná kapitola, kdy byly děti držené v internátních školách (v různých podobách fungovaly v Kanadě letech 1883–1996; poznámka redakce). Ta zařízení se tenkrát označovala jako Indian Residential Schools. Věděla jsem o tom ale jen velmi málo. Říkala jsem si, že je to součást kanadských dějin – že každý národ v nich má něco, na co není příliš pyšný. O pár týdnů později, když už jsem v Kanadě žila, mě napadlo, že nejlepší způsob jak zdejší lidi skutečně poznat je číst místní tisk. Kdykoliv jsem pak vzala do ruky jakékoliv noviny v trafice, viděla jsem, že právě proces smíření se s touto částí kanadské historie se tu objevuje jako jedno z hlavních témat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaké byly vaše emoce, když jste se toho dozvěděla o internátních školách víc? O tom, co se v nich dělo, se dost dlouho mlčelo…
Měla jsem dost smíšené emoce. Viděla jsem, kolik snahy Kanaďané vkládají do toho, aby našli rozhřešení, cestu jak to uzavřít. Pak jsem slyšela o všech zvěrstvech, která byla páchaná na domorodých dětech, když byly držené ve školách. Viděla jsem ale i to, že se Kanaďané snaží najít způsob jak se omluvit, místo aby jen popisovali, co špatného se stalo. Nechci malovat obraz země, která si s sebou stále nese takové provinění. Mám Kanadu ráda a cítím respekt, když vidím, že zde lidé neustále pracují na tom, aby své chyby napravili.
Z kanadské perspektivy nejde o menšinové téma, ale o problém celého národa. Veřejná diskuse o školách probíhá prostřednictvím médií, proto když sáhnete po Global Mail, National Post nebo největších kanadských novinách Toronto Star, vždy si tu o procesu smíření můžete něco přečíst. Není to temná a zapomenutá historie, je to současná Kanada. Poslední internátní škola byla zavřená v roce 1996, což není zas tak dávno. Z toho mi jde hlava kolem, když si uvědomím, že přeživším je teď jen 40 nebo 50 let.
Učebnice dějepisu obsahovaly obrázek indiánského chlapce, jak s radostí vítá kovboje, který pocházel z Evropy.
Takže je to vlastně přirozená součást veřejné debaty v Kanadě?
Ano, ale ten proces smíření je dokonce i ve školních osnovách. Když dnes žijete v Kanadě, nemůžete předstírat, že jste o tom nevěděli. Vědí to všichni. A informace o téhle historii pramení z nejrůznějších zdrojů, nejen z médií. Některé rodiny mají silnou a komplikovanou přímou zkušenost, přeživší sdílejí své příběhy se svými nejbližšími, s přáteli a sousedy. Děti se pak učí o tom, že území, na kterém žijí, nepatřilo vždycky jim, že tu byli i jiní lidé, ale ti už jsou pryč. A nejdůležitější je, že pedagogové žákům vysvětlí i to, proč tomu tak je.
Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy
Pamatuju si, že jsem viděla, jak jedna kanadská škola vyhazuje učebnice, protože už nebyly vhodné k výuce dějepisu. Obsahovaly totiž obrázek indiánského chlapce, jak s radostí vítá kovboje, který pocházel z Evropy. Tenhle veselý obrázek smějících se dětí naznačoval, že evropští osadníci se s původními obyvateli Kanady a Spojených států přátelili. Tahle škola vnímala, že to není pravdivé zobrazení historie – že takovou zprávu by dětem předávat neměla.
Cítí kvůli tomu dnešní potomci evropských přistěhovalců nějakou vinu, stud? Jak k tomu přistupují?
Je to pro ně velmi složité a citlivé téma. Nikdo z nás nemá rád, když se někdo zeptá na minulost, na kterou nejsme zrovna pyšní, za kterou se třeba stydíme. To platí i pro Kanaďany. Není tu žádný zcela jednomyslný přístup, lidé mají různé pocity a názory. A protože Kanada je druhá největší země světa, životní podmínky i vaše perspektiva se hodně různí podle toho, kde zrovna žijete. Jiné je to v multietnickém Torontu, jiné zase v malém městě. Proto i jejich odpověď na tuto část historie není jednotná. Je tu ale jeden společný základ pro všechny. Nikdo nepopírá hrůzy, které se v internátních školách odehrávaly, všichni uznávají fakta. Pravdu zcela akceptují, i když je těžké ji přijmout.
Při čtení vaší knihy „27 smrtí Tobyho Obeda“ jsem si všimla, že přístup kanadské vlády k přeživším i historickému dědictví škol nebyl v posledních letech vždycky ideální. Zlepšuje se to? Je nějaká naděje, že se to změní?
Jde o dlouhodobý proces, nestačí jen jedno rozhodnutí, jeden zákon. Můžete deklarovat, cokoliv chcete, ale skutečná změna potřebuje hnutí zdola – grassroots organizace. Je potřeba, aby celý národ změnil svůj způsob myšlení. Konkrétní politické kroky a rozhodnutí jsou snadná. Ve skutečném životě chce taková změna čas a hodně přemýšlení. Řekla bych, že tento proces v Kanadě stále pokračuje, rozhodně ještě neskončil a zbývá provést spoustu práce. Někdy se nejspíš Kanaďané cítí zahlcení a unavení z toho, že se o cestě ke smíření mluví neustále. Ale hádám, že to vlastně pořád není dost, že to pořád nestačí.
Respekt, profesionalita a soucit
Jaký byl váš první kontakt s Tobym Obedem, jehož příběh knihu pojmenoval? Byl to první přeživší, se kterým jste přišla do kontaktu?
Už jsem měla knihu dávno rozepsanou, když jsem na něj narazila. Hledala jsem zrovna postavu, jež by nás provázela nejen celým tím příběhem utrpení a bolesti, ale i současnou veřejnou diskusí a všemi kroky, kterými se Kanada snaží vyrovnat se svou minulostí. Toby je Inuit žijící v malé vesnici Holdeir. Jeho život připomíná scénář k hollywoodskému filmu, je plný symbolů. Z rodného domu Tobyho odvedli do internátní školy, když mu byly čtyři roky. To byla poslední chvíle, kdy viděl své rodiče. Jeho život byl složitý a plný strádání. Když přijal oficiální omluvu od kanadského premiéra Justina Trudeaua, kruh jeho života jako by se uzavřel – od zneužívaného dítěte, které trpělo, po dospělého Kanaďana, jenž se stal důležitou součástí diskuse o procesu smíření.
Prime Minister Justin Trudeau formally apologized today to former students of Newfoundland and Labrador residential schools. Tony Obed, a residential school survivor, accepted the words on their behalf.
Read more: https://t.co/OvIUCXC4AT pic.twitter.com/YSe7jjrv3V
— CBC News (@CBCNews) November 24, 2017
Co bylo nejtěžší při komunikaci s lidmi, kteří si těmito institucemi prošli?
Jako novináři se většinou učíme metody jak správně vést rozhovor. Nikdo nás už ale nenaučí, jak při tom neublížit lidem, s nimiž si povídáme. Můžeme se ptát na přesné a specifické otázky, abychom dostali přesně takové odpovědi, jaké očekáváme. To ale není vhodný postup v takto citlivých případech. Pro mě bylo nejtěžší, že jsem neuměla uzavřít rozhovor tak, jak by ho uzavřel třeba psychoterapeut. Když se s někým bavíte o jeho traumatických prožitcích, musíte vědět, jak toho člověka po ukončení interview nezanechat ve špatném psychickém stavu. Tohle ale novináře nikdo neučí. Musela jsem být velmi opatrná, abych neublížila lidem, které jsem zpovídala.
Neměli přeživší problém se vám otevřít, mluvit s vámi o své bolesti?
Většina z nich byla ochotná sdílet se mnou své příběhy. Mnoho rozhovorů se do knihy nedostalo, protože přeživší v jedné chvíli odmítli hlubší rozhovor nebo své odpovědi nechtěli autorizovat, někteří z nich na rozhovor nepřišli nebo přestali komunikovat. To jsem musela respektovat.
Když jste na „27 smrtích“ pracovala, určila jste si nějaké další novinářské bariéry, třeba ve vztahu k obětem, které jste osobně poznala?
Ano, cítila jsem třeba, že by ode mě nebylo profesionální se s nimi přátelit nebo jim nabízet svůj soucit. To hlavně ani není něco, co by ti lidé potřebovali. Byli ochotní sdílet se mnou své příběhy, ale měli jsme jasně určenou hranici, že jsem novinářka. Což znamenalo, že jsem zodpovědná za podobu výsledného příběhu, ale i za duševní pohodu přeživšího, se kterým jsem zrovna mluvila. Mnoho osudů jsem do knihy nakonec nezařadila – odhalovaly až moc soukromí. Říkala jsem si, že pro mě je tohle jen práce, ale z jejich perspektivy je to jiné, sdílí se mnou svůj život.
Čtěte také: Jak zničit online tržiště s lidmi? Maggy Krell bojovala 15 let za práva zneužívaných dívek
Občas se lidé otevřou až moc a svěří vám i velmi intimní příběhy, potom toho ale litují. Proto jsem cítila odpovědnost určit si hranice a nevyužívat ničí zranitelnost a otevřenost. Snažila jsem se udělat co nejvíc pro to, abych zůstala profesionální a během rozhovorů neplakala. Říkala jsem si, že moje slzy jsou jim stejně k ničemu. Pro novináře je snadné zneužít utrpení, které přeživší prožívá. Je to otázka etiky a našich osobních hodnot. Musíte se sami sebe ptát, jestli touha po Pulitzerovi může ospravedlnit to, že někomu velmi ublížíte.
Snažíte se při své práci řídit nějakým svým souborem pravidel pro zpracovávání takto složitých námětů?
Nemám je určitě nikde sepsaná, ale pro mě je nejdůležitějším pravidlem druhému člověku neublížit. Jakmile je jednou kniha nebo článek venku, ztrácíte jako novinář kontrolu nad textem i nad jeho poselstvím, nemůžete už nic změnit. V této knize jsem se snažila ověřit si všechna fakta, hlavně co se týče právních procesů, abych nic nezkreslila. Chtěla jsem ten příběh napsat tak, aby byl jasný, a nevynechat nic důležitého. A musíte být připravení podívat se do očí lidem, které jste zpovídali.
„Je to univerzální příběh“
Nejspíš slýcháte, že číst vaši knihu je těžké, že čtenáři ji potřebují na chvíli odložit a vydechnout, protože je to tak těžký a smutný příběh. Cítila jste něco takového, když jste knihu psala? Nebo nad těmito pocity vyhrála touha vyprávět příběh přeživších až do konce?
Abych byla upřímná, tohle jsem vůbec necítila. Byla jsem zcela ponořená do psaní. Když pracujete na nějakém textu, nepíšete ho v přesném časovém úseku, většina knih vzniká ve sprše, ve vaně, při venčení psa. Nemůžete ten příběh jen tak vypnout nebo na něj přestat myslet. Psaní jako proces není jen o tom klást slova vedle sebe na papír, to je ve výsledku ta nejjednodušší část. Nejtěžší a nejdůležitější je přemýšlet o zápletce a příběhu samotném.
Není to jen příběh o Kanadě, je i o zločinu a trestu, o zneužívání dětí, o odolnosti a naději.
Soustředila jsem se tedy na práci a dávala své emoce stranou. Nevnímala jsem to vyprávění jako něco složitého. Jak moc je ten příběh silný, jsem si uvědomila, až když kniha procházela editací. Korekce textu trvala mému týmu dlouho a já se lekla, že v knize po mě zůstala nejspíš spousta chyb a překlepů. Pak mi řekli, že jen potřebovali přestávky, aby se vůbec na konec té knihy dopracovali. V tu chvíli mi to došlo. Pak jsem slyšela mnohokrát, že lidé potřebovali pauzu a museli příběh na chvíli odložit. My všichni máme tohle privilegium – zastavit se, dát knihu na poličku nebo si vybrat, že ji nedočteme. Ale lidé, jejichž příběhy v knize najdete, tohle privilegium nemají.
Přesně tohle mě taky napadlo, když jsem cítila, že chci knihu na chvíli odložit. Že mám velké privilegium…
Byl to jejich život. Nemohli si dát přestávku. A navíc byli v té době dětmi.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaká byla odezva od čtenářů v Polsku? Daly by se tu dělat paralely mezi kanadskými internátními školami, které byly často církevní, a zneužíváním dětí polskými duchovními…
To mě staví do složité pozice, protože odezva polské společnosti byla velmi dobrá a já se nechci nijak vychloubat. Podle mě je skvělé, že publikace, která vznikla v Kanadě a vypráví o Kanaďanech, byla tak populární v Polsku. Není to totiž jen příběh o Kanadě, je i o zločinu a trestu, o zneužívání dětí, o odolnosti a naději. A to je něco, co přechází fyzické hranice i příběh mé knihy samotný.
Většinou se v Evropě zas tak nezajímáme o příběhy ze zahraničí, soustředíme se hlavně sami na sebe. Ale i my potřebujeme nějakou útěchu, když bojujeme proti vlastnímu utrpení. A vidět cestu, jakou si vybrala Kanada, aby se se vším vyrovnala – to je něco, co se vás dotýká, ať žijete kdekoliv. Ty příběhy tvoří jakýsi návod jak se pokusit něco napravit. Není to jen o Kanadě, ale o všech zemích a národech, které si s sebou nesou složitou a traumatickou část historie. Je to univerzální příběh.
Jaká hlavní poselství ve své knize vidíte? Je to univerzální návod, jak se jako národ vyrovnat s traumatickou historií?
Poselství 27 příběhů závisí na tom, kdo jste a v jaké jste situaci. Berete si z toho to, co zrovna potřebujete – a odvíjí se to do velké míry od vašich osobních hodnot a přesvědčení. Lidé totiž mohou ten příběh vidět z různých úhlů. Nepochybně nám ale chybí jakési jedenácté přikázání. V Evropě se sice neustále odvoláváme na křesťanské hodnoty, ale máme tendence zapomínat, že tu není žádné přikázání, které by nám říkalo, ať chráníme děti. To bychom měli reflektovat. Pro mě zní proto hlavním poselstvím knihy: Vždycky věřme dětem to, co nám říkají.
Co myslíte, že jste získala z psaní „27 smrtí“ vy sama, v osobní rovině?
Je složité na tohle odpovědět, protože ta kniha mi doslova změnila život. A to se netýká jen práce na ní, ale také mého života v Kanadě a toho, že jsem se dostala do komunity původních obyvatel. Změnilo to celou mou perspektivu. Došlo mi, jak eurocentrická jsem dřív bývala. Jak moc jsem se soustředila na své nejbližší okolí a lokální záležitosti. My v Evropě se často zaměřujeme hlavně na sebe a naše sousedy, už se ale moc nezajímáme o to, co se děje ve světě. Žít za oceánem tuhle moji starou perspektivu změnilo.
