Jen těžko lze nezažít déjà vu. Hlavním dějištěm příběhu pandemie je znovu Čína, z níž přicházejí záběry přeplněných nemocnic a nestíhajících krematorií. Evropské státy mezitím znovu zavádějí opatření, v (marné) snaze zabránit šíření nových mutací nákazy z asijské velmoci. Metodologie počítání obětí covidu navíc v této zemi nese rysy pověstné čínské statistické kreativity.
Současnou dramatickou covidovou situaci způsobila prudká otočka čínských úřadů, které v průběhu několik týdnů od začátku prosince přešly od jedné z globálně nejvíc restriktivních politik vůči pandemii ke zrušení prakticky všech omezení.
O tom, co Peking přimělo k opuštění politiky nulového covidu, se vedou živé diskuse. Oficiálně posvěcená verze událostí, zveřejněná stranickými médii, líčí situaci, kdy se nákaza postupně rozšířila do takové míry, že opatření dál pozbývala smysl. Čínské zdravotnické autority navíc dospěly ke stanovisku, že rozšířená varianta omikron není tak nebezpečná a pokračující opatření mají neúměrný dopad na životy lidí a chod ekonomiky.
Očekává se vlna turistů z ČLR v destinacích, jež si zvykaly na život bez peněz čínských návštěvníků – od thajských pláží po historickou Prahu.
Úřady dokonce nepřímo přiznávají, že ke změně jejich postoje přispěly i protesty obyvatel, jež jsou však interpretovány jako projevy nespokojenosti s lokální implementací nařízení centrální vlády.
Peking si dává záležet, aby svoje kroky vůči pandemii prezentoval jako plánované, promyšlené a založené na vědeckých principech. Udržování politiky nulového covidu po téměř tři roky mělo Číně poskytnout možnost uvolnit opatření za lepších podmínek a vyhnout se nejsilnějšímu úderu v době, kdy po světě zuřily nebezpečnější varianty.
Čtěte také: Čína chce být globálním vědeckým lídrem. Jak se s tím vyrovnává Západ?
Na tom je nepochybně něco pravdy. Oficiální verze událostí však již nevysvětluje, proč čínské úřady neuvolnily opatření dříve za prakticky stejných podmínek. A proč namísto investic do očkování, posílení kapacit zdravotnických zařízení a zásobení se léky putovaly finance do udržování systému masivního testování, trasování a centralizované karantény.
Otevření bran
Zemi čekají krušné týdny a měsíce. Na opačné straně téhle lidské tragédie však můžeme spatřit i radost ze znovuzískané svobody. Čínská lidová republika od 8. ledna otevřela světu své hranice a od přijíždějících nevyžaduje karanténu, stačí test. Děje se tak po dlouhém období, kdy bylo cestování do země přinejmenším extrémně komplikované a pro většinu lidí téměř nemožné.
Kromě shledání rodinných příslušníků, kteří se v mnoha případech neviděli víc než tři roky, se tedy do Číny mohou vrátit také zahraniční studenti. Obnoví se i obchodní, kulturní a diplomatické kontakty, což platí oboustranně. Očekává se proto velká vlna turistů z ČLR v destinacích, které se pomalu adaptovaly na život bez peněz čínských návštěvníků – od thajských pláží až po historické centrum Prahy.
Dlouhé lpění komunistické státostrany na politice nulového covidu předtím vedlo u některých pozorovatelů k názorům, že izolace Číny od okolního světa vlastně Pekingu vyhovuje. Peking získal nové nástroje kontroly obyvatelstva, včetně aplikací pro sledování zdravotního stavu a cestovní historie. Na druhé straně zamrzly kontakty se zahraničím, které někdy čínští paranoidní lídři vnímají jako prostředek subverze. Málokdo by takový výsledek považoval za hlavní motivaci udržování proticovidových opatření, mohl však být vítaným vedlejším efektem.
Vývoj posledního měsíce ukazuje, že dystopické vize o nové izolaci Číny se nenaplnily. K otevření došlo promptně, a to prakticky na všech frontách.
V tomto kontextu vyvolal ještě loni v létě rozruch článek prominentních badatelů z Čínské historické akademie, který pozitivně hodnotil politiku uzavřených hranic za vlády dynastií Ming a Čching. Zatímco standardní dějinný výklad ji označuje za jednu z příčin postupného zaostávání říše středu za západním světem, autoři zde poskytli reinterpretaci, podle níž bylo uzavření země důležité pro zachování čínské suverenity a kultury. Ke čtení tohoto článku v současném kontextu nebyla nutná příliš velká dávka představivosti.
Návrat do normálu?
Vývoj posledního měsíce ukazuje, že dystopické vize o nové izolaci Číny se nenaplnily. K otevření došlo promptně, a to prakticky na všech frontách. Čínské úřady dokonce přistoupily k nečekaně rychlé demontáži systému sledování cestovní historie. Jestli se ale situace vrátí do předpandemického normálu a ČLR obnoví zahraniční kontakty ve stejné míře, zůstává nejasné.
Čtěte také: Scholz přijel Peking ujistit, že je Evropa bezradná a podplatitelná
Trend přerušování kontaktů se Západem totiž přesahuje kontext protipandemických omezení. Za Si Ťin-pchinga byly například uvaleny nové limity na akademickou spolupráci nebo omezen přístup k historickým archivům. Čína přijala další omezení pro fungování zahraničních mimovládních organizací v zemi a v posledních letech vyhostila desítky západních novinářů (z části jako reciproční opatření). Ti, co v Číně zůstali, mluví o rostoucí nehostinnosti a šikaně ze strany tamních úřadů.
Asi nejvýraznějším signálem měnící se situace v ČLR pak bylo zadržení dvou kanadských občanů, Michaela Kovriga a Michaela Spavora. Stali se de facto rukojmími v odvetě za zadržení představitelky firmy Huawei na žádost Spojených států v roce 2018, tedy ještě před vypuknutím pandemie.
Kroky Číny se neodehrály ve vakuu a byly často důsledkem oboustranných tlaků v rámci zhoršujících se vztahů se západními zeměmi.
Čínská státostrana v čele se Si Ťin-pchingem pochopitelně nechce vrátit zemi do dob císařské izolace. Země je díky desítkám let politiky „reforem a otevírání se“ neoddělitelně spjata se světem. Zároveň je však zřejmé, že Peking chce omezit rizika, která z této otevřenosti pramení. I proto slýcháme ze strany čínského vedení stále větší důraz na dosažení „soběstačnosti“, především v technologické oblasti.
Samozřejmě kroky Číny se neodehrály ve vakuu a byly často důsledkem oboustranných tlaků v rámci zhoršujících se vztahů se západními zeměmi. Ty stále víc sekuritizují různé aspekty spolupráce s ČLR – od přítomnosti jejích studentů na univerzitách přes vědecko-technologickou spolupráci až po investice této asijské velmoci. K situaci navíc přispívá nedůvěra k její vládě, umocněná netransparentností během pandemie, a také uvědomění si rizik závislosti na Číně v klíčových strategických odvětvích.
Zdá se, že možnosti, ale i chuť do o vzájemné výměny po dlouhém období růstu klesají. Zprávy z mnoha zemí euroatlantického prostoru například mluví o upadajícím zájmu o studium čínštiny, k čemuž nepochybně přispívá i zhoršující se image země. Otázkou je i to, zda se s otevřením hranic obnoví v plné míře akademická výměna, když se mnozí experti na ČLR obávají, že je může potkat osud dvou kanadských rukojmích.
Zlaté období vzájemných mezilidských výměn mezi Západem a Čínou proto může být minulostí. Pandemie urychlila procesy, jejichž zárodek byl zasazen již dříve. Po otevření dveří světu tak Čína pravděpodobně zjistí, že už není vítána stejně jako předtím.
Článek vznikl ve spolupráci s týmem čínských projektů Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
