Nejen divačky, ale i diváci se v Číně hrnou do kin na feministický snímek Her Story. Jeho úspěch značí posun čínské společnosti, ale zároveň lakuje narůžovo realitu, které tamní ženy denně čelí.
Žebříčky návštěvnosti čínských kin ovládl snímek Her Story (好东西). Do středu dění staví dvě hlavní ženské postavy.
Vzhledem k velkému komerčnímu úspěchu, kterému se film režisérky Šao I-chuej těší, a důrazu kladenému na ženskou zkušenost, ho zahraniční komentáře označují za čínskou odpověď na globální kinohit Barbie.
Komedie kombinující humorné gagy se společenskou glosou, je teprve druhým režijním počinem Šao I-chuej. Příběh sleduje osudy svobodné matky Wang Tchie-mej a její nové sousedky, mladé hudebnice Siao Jie.
Čínské publikum je po feministických tématech hladové.
Obě ženy se spřátelí, když Jie začne hlídat Tchie-meinu devítiletou dceru. Jie seznámí mladou dívku se svým kamarádem bubeníkem, který ji začne učit hrát na bicí. Přítomnost mladého hudebníka ale vyvolá žárlivost u Tchie-meina nezaměstnaného exmanžela a otce hlídané dcery, který se pokouší získat zpět své místo v rodině.
Od uvedení do kin 22. listopadu již tržby nízkonákladového snímku překonaly hranici 680 milionů jüanů (2,282 miliard českých korun). Film také dosáhl působivého hodnocení 9,1 z deseti na čínské filmové databázi Douban, což z něj činí nejlépe hodnocenou loňskou premiéru z domácí produkce na této platformě.
Úspěch Her Story ukazuje, že čínské publikum, a především mladé ženy, které tvoří většinu návštěvnictva kin, je po feministicky laděných tématech hladové.
Rozbít tabu
Ženy v Číně se s genderovými nerovnostmi a patriarchálním útlakem setkávají v každodenních životech, ať už jde o diskriminaci na pracovišti, ideály krásy nebo sexuální obtěžování.
Většinovou společností jsou navíc tlačeny do tradičních rolí: očekává se od nich, že se vdají a budou rodit děti. Neprovdané ženy pak čelí stigmatu a jsou označovány za takzvané „zbytkové ženy“.
Film se k feministickým myšlenkám hlásí otevřeně. Už samotný jeho plakát odkazuje na feministickou ikonu a legendární soudkyni amerického Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburg a mexickou umělkyni Fridu Kahlo, která se také stala symbolem feministického hnutí.
Podobně jako u Barbie tu hrají prim ženské postavy a mužské jsou odsunuty na druhou kolej, což v čínské kinematografii nebývá zvykem. Ústředním tématem filmu je osobní růst a sebeuvědomění, oslava ženského přátelství i netradiční pohled na milostné a romantické vztahy.
Snímek je zvlášť vyzdvihován za odvahu dotknout se témat, o kterých se v čínských filmech běžně nehovoří – rozbíjí například menstruační stigma, dotýká se tématu konsentu a detabuizuje rozvod.
Právě ten s sebou stále nese stigma, navzdory přibývajícímu počtu rozvedených párů v zemi. Peking se snaží nepříznivý trend zvrátit: poté, co v roce 2019 dosáhla míra rozvodovosti kritické úrovně, zavedla vláda třicetidenní lhůtu na „ochlazení“, než mohou páry v procesu pokračovat.
Díky pozornosti, kterou film těmto tématům věnuje, a neobvyklému důrazu na ženskou perspektivu, vzbudil v Číně značný rozruch a stal se předmětem vášnivých diskusí na sociálních sítích.
Největší úspěch zaznamenal mezi mladými, vzdělanými ženami, které ho vnímají jako osvěžující změnu oproti běžné filmové produkci.
Jak ale na Her Story nahlíží skutečné čínské aktivistky za práva žen? Ty z filmu až tak nadšené nejsou.
Neukázat podstatu
„Film sám sebe považuje za feministický, ale skutečných problémů patriarchátu se nedotýká. Slovo ‚patriarchát‘ sice ve filmu zazní, ale jeho podstatu vůbec neukazuje,“ popisuje I-tching, třiatřicetiletá feministka z Šanghaje. Sama by jej za feministický neoznačila.
Její kamarádky, které se rovněž angažují v boji za rovnost pohlaví, s ní souhlasí. Snímek je podle nich poplatný povrchním konceptům a konzumnímu feminismu.
I-tching oceňuje, že se Her Story soustředí právě na ženské hrdinky a mužské protagonisty odsouvá do pozadí. Pozitivně hodnotí vyobrazení komplexního vztahu matky a dcery. Filmu ale vytýká, že se děj odehrává v jakési imaginární společnosti daleko mimo realitu.
Hlavní postavy žijí v drahých, dobře vybavených bytech, nosí elegantní oblečení a ačkoli mluví o problémech s prací, finanční starosti u nich nejsou patrné. Skutečnost je přitom mnohem tvrdší.
Jakmile jsem vyšla z kina, pocítila jsem obrovský náraz reality.
Náklady na bydlení ve velkých čínských městech jsou vysoké. Mnoho mladých lidí si vlastní bydlení nemůže dovolit, a to ani s finanční podporou rodičů. Ženy jsou navíc často znevýhodněny v oblasti vlastnických práv, jak upozorňuje novinářka a spisovatelka Leta Hong Fincher ve své knize Leftover Women.
I když ženy nebo jejich rodiny přispějí na koupi nemovitosti při vstupu do manželství, jejich jména často nefigurují na seznamu vlastníků. V případě rozvodu tak na nemovitost nemají žádný právní nárok.
„Je to takový feelgood film, všechno ve filmu bylo krásné. Jakmile jsem ale vyšla z kina, pocítila jsem obrovský náraz reality, opustil mě ten příjemný pocit a smích byl pryč,“ vypráví I-tching.
„Jsem z toho filmu vlastně trochu smutná. Příběh a styl života, který vidíme, nebo i to, jak se muži chovají k ženám, ve skutečném životě neexistuje,“ připomíná.
Jedním z hlavních témat snímku je skloubení kariéry a výchovy. Ačkoliv hlavní hrdinka s touto výzvou údajně bojuje, její práce ve filmu zabírá jen minimum času.
„Působí to dojmem, že pracuje pár hodin denně, což jí umožňuje doprovázet dceru do školy. Takovou práci v Šanghaji nemáme,“ poznamenává I-tching. Sama tráví v zaměstnání celé dny a svou několikaměsíční dceru vídá jen hodinu denně.
Její rodina má navíc štěstí, protože se u nich doma střídají prarodiče z obou stran a o dítě se přes den starají. Nemusí tak platit hlídání a dítě zůstává s rodinnými příslušníky. Běžná mateřská dovolená je v Číně pouze 98 dní, v Šanghaji pak novopečené matky můžou s dětmi zůstat dalších třicet.
Ve filmu má Tchie-mej velmi dobré vztahy s otcem svého dítěte a bývalým manželem, což I-tching přišlo nerealistické. Mnoho žen totiž čelí problémům se svými bývalými partnery, kteří je obtěžují, a jejich rodinami, které se snaží zasahovat do výchovy.
Na výživné pro dítě přitom ženy často zůstávají samy. Podle průzkumu mezi svobodnými matkami jich 59,4 procenta nedostalo od bývalých partnerů žádnou podporu – a ty, které ji dostaly, obdržely částky mnohem nižší než původně nařízené soudy.
Ačkoliv mají mít čínské ženy podle zákona při rozvodu rovná práva s muži, soudy nadále opakují genderové nerovnosti a rozhodují v neprospěch žen. Ty v mnoha případech přicházejí o opatrovnictví dětí a v případech, kdy jde o domácí násilí, často nedosáhnou žádné kompenzace.
Sezdaný pár s dětmi je navíc stále vnímán jako nezbytný základ pro zachování společenské stability. Ženy tedy u rozvodu čelí právním i společenským překážkám.
Zvlášť znevýhodněné jsou migrantky – ženy, které se do velkých metropolí přistěhovaly z menších měst či vesnic za prací. Aby se mohly rozvést, musí nejprve našetřit dostatek peněz na právnické výlohy a vrátit se do své rodné vesnice, kde mají místní příslušnost. Celý proces se pak může táhnout.
Soudy se navíc mohou zdráhat manželství rozvést pod tlakem lokálních autorit, které mají na zachování tradičního společenského pořádku zájem.
Nenásilná idylka
Her Story zobrazuje vztahy mezi ženami a muži velmi idylicky. Vyhýbá se tématu sexuálního obtěžování nebo genderově motivovaného násilí, které je v Číně rozšířeným problémem.
Jediný náznak přijde ve scéně, kdy se muž během intimní chvíle pokusí energicky strhnout spodní prádlo jedné ze dvou protagonistek. Žena ho okřikne s tím, že jde o drahé spodní prádlo, a zmíní důležitost konsentu. Muž jí trpělivě naslouchá.
Ve většině případů by v takový moment došlo k násilí, je přesvědčena I-tching. Mužští protagonisté jsou však velmi uvědomělí, ve filmu mezi sebou hovoří o patriarchátu a čtou feministické knihy. K ženám se chovají s respektem a naslouchají jim.
S problematickým chováním mužů se přitom ženy v Číně potkávají stejně jako jinde na světě dennodenně. V nedávné době například čínskými médii otřásl případ mentálně nemocné ženy, která byla nalezena po třinácti letech pohřešování. Ukázalo se, že její bezbrannosti zneužil muž, který se jí „ujal“ a počal s ní dvě děti.
Případ je jen jedním z mnoha incidentů zneužívání dívek a žen v Číně. Před několika lety zemi šokoval případ ženy, která byla unesena, několikrát prodána a nakonec vězněna a týrána. Svému poslednímu trýzniteli porodila celkem osm dětí. Podobné příběhy se však na plátna kin nedostávají.
Čtěte také: „Naše generace nemá žádné vyhlídky.“ Čínské ekonomice hrozí ztracená dekáda
Úspěch filmu nicméně odráží skutečnost, že feminismus v Číně stále více proniká do mainstreamu. Podle I-tching je však tato populární forma feminismu velmi individualistická a materialistická.
Vyznačuje se prvky takzvaného girl boss feminismu, kladoucího důraz na to, aby žena tvrdě pracovala a vydělávala si, aby mohla být nezávislá a rozhodovat se sama za sebe. V této perspektivě se stává pouhým nástrojem kapitalismu a její hodnota se odvíjí od její produktivity.
Oblíbená mezi mladými Číňankami je také mentalita „girls help girls“ a obecně důraz na ženská přátelství. Právě u těchto projevů se však feminismus mladých čínských žen zastavuje. A většinová společnost se už příliš nezabývá ochranou práv a zlepšením situace marginalizovaných skupin a jejich potřeb.
Feminismus jedné strany
Okleštěná forma feminismu je totiž jediná, kterou režim toleruje. Silně ideologicky represivní prostředí umožňuje o feminismu hovořit pouze do té chvíle, než začne jít o skutečná práva.
„Můžete být feministickou blogerkou nebo influencerkou, dokud se nezměníte v aktivistku bojující za ženská práva,“ vysvětluje I-tching hranice povoleného feministického projevu.
Pokud jde o motivování mladých žen, aby vydělávaly peníze, kupovaly si hezké věci a trávily čas s kamarádkami, je takový feminismus pro režim zcela neškodný. V konzumní verzi dokonce nabízí státu příležitost podpořit slabou domácí spotřebu.
Diskuze o právech žen je však v zemi výrazně omezená. Ačkoli stát ženská práva oficiálně podporuje, zaměřuje se spíše na formální legislativní opatření než na naslouchání potřebám a hlasům žen zespoda. Čínská vláda chápe genderovou rovnost značně omezeně, což dokládá snaha propojit téma s koncepty „rodinné harmonie“ a „podpory reprodukce.“
Čínské feministky čelí rostoucím útokům nacionalistů.
Jakmile požadavky žen přerostou do aktivistické roviny a začnou mít potenciál pro širší mobilizaci, stávají se pro režim nepohodlné. Bojovnice za ženská práva čelí online cenzuře, jsou zastrašovány represivními složkami a tlak je vyvíjen i na jejich rodinné příslušníky.
Některé se potýkají i s problémy při cestování do zahraničí nebo s volným pohybem v rámci země. V nejzazších případech pak režim zneužívá nástroje justičního systému.
V červnu loňského roku byl například vynesen konečný rozsudek v případu čínské feministické aktivistky a novinářky Chuang Süe-čchin a aktivisty za pracovní práva Wang Ťien-pinka. Oba byli obviněni z „podněcování k podvracení státní moci“.
Po téměř tisíci dnech svévolného zadržení byla Chuang odsouzena k pěti letům vězení a Wang ke třem a půl roku. Podobně režim zakročil vůči ženám, které se účastnily protestů proti covidovým uzávěrám. Mnohé z nich se otevřeně hlásily k feminismu.
V posledních letech čelí čínské feministky nejen státní represi, ale i rostoucím útokům nacionalistů. Antifeministická rétorika jde totiž často ruku v ruce s výrazným patriotismem.
Ženy, které na sociálních sítích vyjadřují feministické názory, jsou obviňovány z „genderového antagonismu“, radikální feministky bývají označovány jako „boxerky“ (ňü-čchüan, 女拳) – kvůli fonetické podobnosti se znakem ve slově pro ženská práva / feminismus (ňü-čchüan, 女权).
Nacionalisté šíří narativ, že feministky se spolčují se zahraničními silami a zrazují svou zemi. Tím, že čínské feministky vykreslují jako zrádce, posilují rozšířený mylný názor, že feminismus je ideologie dovezená ze Západu, což popírá feministické kořeny v čínské historii a kultuře.
Nezavírat oči
Čínské feministické hnutí však přežívá navzdory perzekucím a nacionalistickým tendencím. Poté, co vláda v posledních letech zadupala do země občanskou společnost a formy kolektivního aktivismu jsou značně omezené, se velká část aktivit přesunula do online prostoru.
Navzdory stále přísnějšímu dohledu režimu se hnutí podařilo vzbudit zájem o feminismus u mnoha mladých městských žen. I když se stalo decentralizovanějším a spontánnějším, udrželo si svou existenci v rámci legitimního prostoru vymezeného státem.
„Je pozoruhodné, jaký si drží vliv,“ říká Leta Hong Fincher v souvislosti s čím dál agresivnější cenzurou čínského online prostoru.
Nevídaný úspěch filmu Her Story potvrzuje, že feministické koncepty pronikají do mainstreamu čínské společnosti a feministické ideály oslovují stále více žen. A je pozitivní, že čínské tvůrkyně konečně dostávají prostor ukázat, že umí naplnit kina.
Pro skutečnou změnu postavení žen v čínské společnosti je však nezbytné nezavírat oči před realitou. S narůstající popularitou feminismu hrozí, že se jeho koncepty vyprázdní, zkomercializují a stanou se nástrojem konzumu, spíše než skutečné změny.
Poslouchejte také: Zaprodat feminismus. Jak vlády upevňují moc skrze prázdná buzzwords?
Takový proces komodifikace feminismu není unikátní pro Čínu – podobné trendy sledujeme i na Západě. Feminismus je zde často kooptován korporacemi a vládami, které místo strukturálních změn nabízejí pouze „pinkwashing“.
Her Story tak zůstává na půli cesty. Otázkou zůstává, zda je čínská společnost připravena jít hlouběji a čelit nepohodlným pravdám, co skutečně znamená být ženou v současné Číně.
