Jižní soused Evropy momentálně žije fotbalem. Probíhá totiž Africký pohár národů. Hraje se na stadionech, které postavila Čína. Chce si tím získat nejen přístup k nerostům, ale i náklonost místních. Bezbřehému financování je ale konec.
„Největší party na kontinentu.“ I tak někteří novináři popisují probíhající Africký pohár národů (AFCON). A pro mnoho tamních obyvatel je to opravdu velká událost, ze které se těší každé dva roky. Letos turnaj hostí Pobřeží slonoviny, kde se hraje na šesti stadionech s celkovou kapacitou 210 tisíc míst.
Zahajovací hvizd zazněl v hlavním městě Abidžanu 13. ledna na stadionu Alassane Ouattara. Výstavba této chlouby letošního mistrovství začala v roce 2016 a u pokládání slavnostního kamene nechyběli zástupci dalšího důležitého hráče turnaje – čínští úředníci.
Jejich přítomnost ale překvapením nebyla. Stadion byl totiž navržen Pekingským institutem architektonického designu a postaven Pekingskou stavební inženýrskou skupinou. Podobně se firmy pod kontrolou Komunistické strany Číny podílely i na dalších stadionech.
„Slouží to jako znamení vazeb Číny s africkými protějšky,“ vysvětluje Voxpotu odborník na africko-čínské vztahy Itamar Dubinsky z Ben Gurionovy univerzity. Zejména jde pak podle něj o ukázání role ČLR jako globálního rozvojového aktéra.
Stavba, která spatřila světlo světa jen a pouze kvůli odehrání jedné ze skupin turnaje, se stala pro Gabon zbytečnou finanční zátěží.
A prezentovat tento příběh právě skrz nejpopulárnější sport planety, je na africkém kontinentu skvělý tah. Mnoho jeho obyvatel totiž vnímá AFCON jako místo, kde se vyjadřuje bolest, radost i historie kontinentu. A své hvězdy v národních dresech – Victora Osimhena (Nigérie), Mohameda Salaha (Egypt) či Sadia Maného (Senegal) – považují téměř za bohy.
Didier Drogba a reprezentace 2005
Fotbalový tým Pobřeží slonoviny s Didierem Drogbou hrál v říjnu 2005 v Súdánu kvalifikaci na mistrovství světa. Mezitím v jejich domovině zuřila občanská válka. Ta rozdělila zemi na dvě části, ale zápas sledovali všichni. Národní tým zvítězil a postoupil. Avšak opravdové drama se odehrálo v šatně. Tým vpustil dovnitř kamery a mikrofonu se ujal kapitán „zlaté generace“. Drogba začal promlouvat k národu. „Muži a ženy z Pobřeží slonoviny, my ze severu, jihu, středu i západu jsme dnes dokázali, že všichni mohou žít a hrát společně,“ pronesl mimo jiné. Jeho řeč společností pohnula. Samotný zápas válku nezastavil, ale dal sužované zemi alespoň naději, která ji k příměří dovedla.
Africký fotbal je tak důležitý pro fanoušky i hráče, kteří stále vzpomínají na to, co dokázal s reprezentací Pobřeží slonoviny Didier Drogba téměř před 20 lety. Dubinsky dodává, že velkou váhu má AFCON i pro hlavy států, zejména pak pro hostitelskou zemi. Na pozadí se přitom odehrává přetahovaná o srdce a mysl místních.
„My vám stadion, vy nám nerosty“
Financování stadionů v Africe a zprostředkovávání práce na nich je součástí dlouhodobé čínské politiky. Říká se jí stadionová diplomacie. Podle odborníka na sportovní marketing Chrise Toronyie z Loughborough University jde hlavně o budování národní značky Číny.
„Umožňuje jí to rozvíjet vztahy na africkém kontinentu, jež Pekingu pomáhají ovlivňovat politiku a ekonomiku nejenom tam, ale na celém světě,“ vysvětluje Voxpotu a dodává, že vše je cíleno na podporu inciativy Pásma a stezky. Jejím záměrem je vytvořit sféru ekonomického a politického vlivu Číny.
Jenže stavění obrovských sportovních areálů ČLR nepřináší vždy jen náklonnost Afričanů. Příkladem toho může být Gabon. Ten společně s Rovníkovou Guineou pořádal AFCON v roce 2012 a „říše středu“ se podílela na stavbě obou jeho stadionů.
Gabon pak hostil turnaj i o pět let později – Čína tedy vybudovala další dvě hřiště. Když se v roce 2015 začaly stavět, přiletěl do země dokonce i hvězdný Lionel Messi, aby jednou cihlou k realizaci projektu přispěl. Dohlížel na něj přitom dnes již svržený prezident země Ali Bongo Ondimba, který mu za to ze státní kasy zaplatil tři a půl milionu amerických dolarů.
Jenže po několika kopnutích do míče trávník zarostl a ochozy ztrouchnivěly. Stavba, která spatřila světlo světa pouze kvůli odehrání jedné ze skupin turnaje, se stala zbytečnou finanční zátěží a gabonský stát ji nedokázal udržet. Nakonec tam v roce 2020 odbojná skupina ostentativně zapálila prezidentskou lóži.
Čtěte také: Palácový převrat v Gabonu je spíš bojem v rodině o blahobyt. Lidí se týkat nebude
Zatímco Messi se už do země nikdy nevrátil, čínská přítomnost v ní neustále rostla. Dnes Gabon posílá přibližně 15 % svého vývozu do Číny. Většinou jde o mangan a ropu. A stejně tak je to s Pobřežím slonoviny.
Souběžně se zahájením stavby hlavního stadionu letošního AFCONu navštívil Peking prezident Alassane Ouattara, jehož jméno sportoviště nese. Dokončil tam dohodu o strategickém partnerství a spolupráci.
Do roku 2020 pak Čína investovala do této africké země 1,5 miliardy amerických dolarů a Pobřeží slonoviny nyní vyváží do ČLR přírodní zdroje a zboží v hodnotě 700 milionů dolarů. Což je značný nárůst, vezme-li v potaz, že v roce 2016 to bylo za 100 milionů dolarů.
„Nejdůležitějším prvkem této strategie je to, že vytváří ekonomické vztahy, které na rozdíl od praxe ostatních světových mocností podporují výrobní odlišnost Číny,“ připomíná Chris Toronyi z Loughborough University. A doplňuje, že takováto diplomacie má zajistit přístup k cenným nerostným surovinám.
Objevily se dokonce zprávy o tom, že úředníci Africké unie byli Pekingem odposloucháváni a pět let putovala veškerá data do Číny.
Odborníci, kterých se Voxpot na tento způsob pronikání Číny na africký kontinent ptal, se ale shodují, že pro tamní státy to není nutně špatná věc. „Peníze z Pekingu jim umožňují stavět stadiony, které by jinak bylo obtížné financovat,“ uvádí jeden z důvodů expert Ben Gurionovy univerzity Itmar Dubinsky.
A afričtí lídři z toho neprofitují jen ekonomicky. Získávají díky tomu i významného spoluhráče v globálním měřítku. „Navíc Peking v mnoha afrických zemích vybudoval i vojenské základny, takže nyní máme mezi Afrikou a Čínou směs tvrdé a měkké síly,“ dodává Toronyi.
Dalo by se tedy tvrdit, že toto partnerství s „říší středu“ dodává africkým zemím větší legitimitu na celosvětové scéně, a nejde tak pouze o budování značky Číny, ale i jich samotných. Jenže obdivovaná ekonomika začíná stagnovat a čínská Komunistická strana musí svou „spasitelskou“ roli přehodnocovat.
Nová tvář čínsko-africké spolupráce
Čínské společnosti budují v Africe mnohem více než jen sportovní areály. Většinu projektů staví jejich dovezení dělníci, kteří pracují na železnicích, dálnicích, přístavech, mostech, energetické infrastruktuře i vládních budovách. Příkladem je sídlo Africké unie (AU) v etiopské Addis Abebě, jež bylo Čínou plně financované a postavené.
Objevily se dokonce zprávy o tom, že úředníci AU byli Pekingem odposloucháváni a po dobu pěti let putovala veškerá data do ČLR. Jak čínští komunisté, tak afričtí představitelé ale takové nařčení popřeli.
Dále asijská velmoc financuje například školy. V roce 2022 byla dokončena první čínská politická škola v Africe. Stojí v tanzanském městě Kibaha a je společným projektem Komunistické strany Číny a šesti jihoafrických vládnoucích osvobozeneckých hnutí.
Mwalimu Julius Nyerere Leadership School
Škola financovaná Čínou nese jméno otce zakladatele Tanzanie Julia Nyerereho. Jeho odkazu se právě snaží partneři tohoto projektu využít. Strany v koalici Bývalých osvobozeneckých hnutí jižní Afriky (FLMSA) se drží pluralitní demokracie, ale zároveň jsou dost netolerantní ke svým oponentům a kritiku se snaží tvrdě potlačovat.
Julius Nyerere naopak vyznával nenásilí, toleranci, šetrnost a prosazoval lidská práva. Poté, co jeho vize „afrického socialismu“ neuspěla, uznal své chyby, ale ze svého přesvědčení nepolevil.
Stadionová diplomacie i škola, jež má poskytovat ideologický výcvik kádrům vybraných politických stran, je ukázkou proměňujícího se přístupu Číny. Pokles ve financích proudících na africký kontinent tedy rozhodně neznamená, že by o něj Peking ztratil zájem.
Svoji neochvějnou přízeň projevuje ČLR nepřetržitě už od roku 1991, kdy vždy v novém roce vede první zahraniční cesta čínského ministra zahraničí do Afriky. Jde o symbol, který je mnohem důležitější než jakékoli vyjádření. Nicméně podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) se nyní vztahy „říše středu“ s tímto kontinentem ocitají „na křižovatce“.
Čtěte také: Nigerijská „facka“, zbraně i nosorožci. Jak premiér Fiala vracel Česko do Afriky
Podle Centra globální rozvojové politiky při Bostonské univerzitě v roce 2022 poprvé za 18 let čínské půjčky africkým partnerům nedosáhly ani jedné miliardy amerických dolarů. Na vrcholu finančních objemů v roce 2016 to přitom bylo 28,4 miliardy dolarů.
Další důkaz zpomalení toku peněz mezi Čínou a Afrikou byl k vidění na jejich společné výstavě v červnu 2023 v Čchang-ša. Podepsány tam byly projekty v hodnotě přibližně deseti miliard dolarů, což je o polovinu méně než na předchozí výstavě v roce 2019.
Kvůli velkým půjčkám zprvu západní země podezíraly Peking z toho, že zranitelné státy láká do „dluhové pasti“, což v případě platební neschopnosti povede k zabavení strategického majetku. „I když jsou některé projekty problematické, existují stovky těch, o kterých nikdy nemluvíme, protože dopadly dobře,“ komentuje to expertka na čínské investice Deborah Brautigam deníku Le Monde.
Peking nicméně hraje rozhodující roli ve finanční situaci kontinentu. To platí především pro země, jako jsou Zambie, Etiopie a Ghana, usilující o restrukturalizaci svého dluhu prostřednictvím společného plánu na oddlužení. Jedná se o iniciativu, kterou založila skupina G20, aby přivedla Čínu a další, převážně západní věřitele k jednacímu stolu.
Výhoda přístupu Pekingu nicméně spočívá v tom, že nediktuje, co by měla Afrika dělat, ale prezentuje spolupráci jako „win-win“ situaci. Západ potom obviňuje z toho, že rozvojovou pomoc podmiňuje politicky. Nyní má ale „říše středu“ nové rivaly, kteří volí podobnou strategii jako ČLR.
Rekordní ročník
Využít fotbalové diplomacie chce také Saúdská Arábie. Velmoc Perského zálivu se dere kupředu s vlastním plánem ekonomického rozvoje, jehož součástí jsou investice stovek milionů dolarů do sportu. Žene ji vize stát se „afro-euroasijským“ centrem mezinárodního fotbalu.
Saúdská Arábie se stala hlavním sponzorem Africké fotbalové ligy a například s Mauritánskou fotbalovou asociací se dohodla na školení rozhodčích. Iniciativa má odrážet prohlubující se vztahy těchto dvou států.
Očekává se, že africký turnaj bude trhat rekordy, což na kontinentu jen podpoří rostoucí apetit po nových, supermoderních stadionech.
Saúdové ale nejsou jediní z Perského zálivu, kteří se snaží angažovat v Africe skrz sport. Také Katar – poté, co hostil mistrovství světa ve fotbale v roce 2022 – se pustil do financování fotbalových projektů ve Rwandě. Zároveň Qatar Airways uzavřely s vládou této země investiční partnerství pro výstavbu nového mezinárodního letiště v Kigali.
Stěžejní roli v afrických sportovních aktivitách si nicméně drží Evropa. Jeden z příkladů se ukrývá v samotném názvu letošního turnaje, jehož nezkrácená podoba zní: TotalEnergies CAF Africký pohár národů. Zkratka CAF znamená Konfederace afrického fotbalu, což je kontinentální řídicí organizace spadající pod FIFA. TotalEnergies pak není nikdo jiný než nadnárodní francouzská ropná společnost.
Total sponzoruje AFCON už delší dobu a podle mnohých aktivistů se tím snaží odlákat pozornost veřejnosti od kritiky týkající se jeho podnikaní. Šéfredaktor názorové sekce serveru Mail&Guardian to popsal jako „Total fotbal, totální sportwashing“.
Čtěte také: Kakaové války: Kolik kolonialismu je v tabulce čokolády?
I to ale pomohlo navýšit peníze pro vítěze o 40 %. První tým si domů odnese 7 milionů dolarů, druhý 4 miliony, třetí 2,5 milionu a čtvrtý 1,3 milionu dolarů. CAF navíc ohlásila nové smlouvy na vysílání zápasů, nyní uzavřené s BBC, Sky, Band TV, beIN nebo Canal+. To znamená, že bude africký šampionát sledován v 180 zemích.
Očekává se tedy, že turnaj bude trhat rekordy, což jen podpoří rostoucí apetit po nových supermoderních arénách. Sportovní diplomacie tak bude hrát důležitou roli v budování partnerství s africkými státy i v mnoha dalších letech.
