Na první pohled by se mohlo zdát, že katolická církev v Polsku zažívá za konzervativní vlády Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského zlaté časy. Jenže opak je pravdou. Nehledě na veškerou vládní podporu je církev v obrovské krizi a rekordními tempy ztrácí vliv na společnost. Ta se sekularizuje nejrychleji v historii.
Lubatowa je horská vesnice, která leží na samotném jihovýchodě Polska jen pár kilometrů od slovenské hranice. Spolu s celým širokým okolím patří k největším baštám současné konzervativní vlády Práva a spravedlnosti (PiS). V posledních volbách tu Kaczyńského strana získala přes 80 % hlasů a prezident Andrzej Duda ještě více. Ve vesnici navíc působí i jako v jednom z mála míst v Polsku ultrakonzervativní lefebvristé, kteří odmítají reformy druhého vatikánského koncilu.
Místní farnost už má ale zřejmě nejlepší časy za sebou. Za věřící se zde sice považují prakticky všichni a svatba nebo pohřeb bez mše je nemyslitelný, do kostela ale podle faráře chodí pravidelně jen asi 800 z 3500 obyvatel. Kromě toho, že se stále více lidí od církve odklání, svědčí o výrazné mentální změně i fakt, že kritika zdejších kněží už dávno není žádné tabu a část věřících raději chodí na mši do některé z okolních farností.
Zatímco za komunismu si církev v Polsku dokázala velmi dobře poradit a její role byla chvályhodná, o období po roce 1989 už to ale zdaleka neplatí.
Situace v jednom z nejkonzervativnějších regionů názorně ilustruje, jak to vypadá s církví v celém Polsku. Už v roce 2018 průzkum PEW Research Center zjistil, že ze 41 zkoumaných zemí je právě v Polsku největší rozdíl v úrovni religiozity mezi lidmi nad a pod 40 let. Pro křesťany nelichotivý trend potvrzuje i polský Institut statistiky katolické církve, podle kterého spadl v letech 2014–2021 počet praktikujících věřících z 39,1 % na 28,3 %. Navzdory vládě PiS postupuje sekularizace neúprosným tempem a kdysi mocná církev se dostává do závažných problémů. Pod tlakem skandálů a společenských změn jí ubývá praktikujících věřících, ale i zájemců o kněžskou kariéru.
Zlatý věk polské církve a první skandály
I když bylo Polsko historicky nábožensky velmi pestré, postupně se – především v 19. století – vytvořil stereotyp, podle kterého je jen katolík pravým Polákem. Katolická víra se stala velmi silnou součástí národní identity. Obrovský respekt si pak církev vydobyla v období komunismu, kdy podporovala protirežimní opozici a nabízela částečný útěk od totality ke svobodě. Vrcholem slávy polské církve se stal pontifikát krakovského arcibiskupa Karola Wojtyły, který byl v roce 1979 zvolen papežem Janem Pavlem II.
Čtěte také: Problémy v katolickém ráji. Polský konzervativní think-tank čelí skandálu kvůli nevěře
Zatímco za komunismu si církev v Polsku dokázala velmi dobře poradit a její role byla skutečně chvályhodná, o období po roce 1989 už to ale zdaleka neplatí. Polská katolická církev se nedokázala vyrovnat s přechodem k demokracii a najít v ní novou roli. Proto měla neustále tendence vstupovat do politiky a snažit se ovlivňovat veřejné mínění. Nehledě na to bylo období do smrti Jana Pavla II. v roce 2005 pro církev skutečným zlatým věkem, kdy měla obrovský vliv.
Právě pod tlakem církve došlo v 90. letech minulého století ke konzervativnímu obratu v řadě společenských otázek. Z této doby pochází takové fenomény, jako jsou restriktivní potratový zákon (v Polsku nazývaný „kompromisem“), všeobecná výuka náboženství ve školách nebo „mediální impérium“ kněze Tadeusze Rydzyka z Toruně v čele s rozhlasovou stanicí Radio Maryja. Ta proslula šířením antisemitismu a podpory polské pravice. Je to také období výstavby opulentních svatyní, symbolem kterých je bazilika ve vesnici Licheń Stary nebo obří Chrám Boží prozřetelnosti ve Varšavě.
Už tehdy se ale na obrazu církve začaly objevovat první šrámy. Většina pozdějších skandálů sice stále zůstávala veřejným tajemstvím, některé z nich se však pomalu dostávaly na veřejnost. K těm vůbec prvním patřil případ sexuálního zneužívání seminaristů poznaňským arcibiskupem Juliuszem Paetzem a nezletilých farářem ve vesnici Tylawa v Podkarpatském vojvodství. Ta mimochodem leží jen pár kilometrů od v úvodu zmiňované Lubatowé.
Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy
Na případu z Tylawy, který v roce 2001 oběhl celé Polsko, je pikantní, že později pravomocně odsouzeného faráře horlivě bránil prokurátor z nedalekého Krosna Stanisław Piotrowicz. Právě on tehdy celý případ nejdříve odložil. Piotrowicz zahájil svou kariéru v období komunismu, kdy stíhal lokální protikomunistickou opozici a byl vyznamenaný za zásluhy. Později se stal senátorem a poslancem za PiS, který ho v roce 2019 – poté, co neobhájil mandát –, odměnil jmenováním do funkce ústavního soudce.
Kulturní války
S postupem času se ale rigidní církvi měnící se společnost vzdalovala a čím dál více vyvolávaly výroky jejich představitelů spíše pobavené úsměvy. Církev se začala především v očích mladých Poláků asociovat s absurdními kulturními válkami v podobě tažení proti populární knižní a filmové sérii o Harry Potterovi, nebezpečným „okultním“ symbolům či halloweenským dýním.
Vedle toho církev sklízela stále častěji kritiku za přehnaný aktivismus ve společenských otázkách. Symbolem toho se stala témata potratů či oplodnění in vitro. Právě za podepsání zákona o „dětech ze zkumavky“ představitelé polské biskupské konference veřejně kritizovali v roce 2015 tehdejšího prezidenta Bronisława Komorowského, který podle nich neměl poté právo přistupovat ke svatému přijímání.
Jeden kněz ve filmu touží po moci a penězích, druhý má problémy s alkoholem a zařizuje milence potrat, třetí je pachatelem sexuálního zneužívání.
Na druhou stranu nutno poznamenat, že často tuto atmosféru nevytvářeli samotní představitelé církve, ale různí aktivisté a lidé, kteří se k ní horlivě hlásí, včetně politiků PiS. Příkladem byla „aféra“ z roku 2007, kdy tehdejší dětská ombudsmanka a bývalá poslankyně krajně pravicové Ligy polských rodin obvinila dětský animovaný seriál Teletubbies z šíření „homosexuální propagandy“. Od ultrakonzervativních aktivistů, a nikoliv samotných představitelů církve, také obvykle přicházejí návrhy na úplný zákaz potratů a jejich kriminalizaci.
V této atmosféře prohlubujícího se odcizování církve a společnosti se v roce 2015 dostala k moci vláda PiS. Církev, ale i různé ultrakonzervativní organizace, se sice mohly těšit z politické podpory a štědrých dotací, jenže v době, kdy byla polská společnost extrémně rozdělená, to jen veškeré problémy katolíků prohloubilo. Představitelé PiS mají totiž blízko hlavně k silně konzervativnímu křídlu církve a řadě toxických a polarizujících osobností, jako jsou už zmiňovaní kněz Tadeusz Rydzyk nebo krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski.
Jen to nikomu neříkej
V první fázi církev výrazně poškodilo to, že se nechala vládnoucími politiky zatáhnout do diskusí o potratovém zákonu a postoji k LGBTQ lidem, což ve výsledku obrátilo hněv lidí proti ní. Varováním byly masové protesty proti návrhu na zpřísnění už tak velmi restriktivního potratového zákona v roce 2016. Paradoxně přitom tyto diskuse vyvolali polští pravicoví politici a katoličtí aktivisté, nikoliv samotná církev.
O dva roky později přišlo druhé varování v podobě nebývalého úspěchu filmu Kler režiséra Wojciecha Smarzowského, kterého polská pravice předtím vynášela do nebes za jeho dílo Volyň o etnických čistkách Poláků ze strany Ukrajinců za druhé světové války. Hlavními „hrdiny“ Smarzowského snímku jsou tři kněží, z nichž jeden touží po moci a penězích, druhý má problémy s alkoholem a zařizuje své milence potrat v Česku a třetí je pachatelem sexuálního zneužívání. Film v kinech navštívilo neuvěřitelných více než 5 milionů diváků a stal se v Polsku třetím nejúspěšnějším snímkem po roce 1989. Tím přeskočil i všechny velké hollywoodské hity.
Skutečná bomba ale vybuchla až v roce 2019. Na YouTube byl zveřejněný dvouhodinový dokumentární film Jen to nikomu neříkej bratří Siekielskich, který o rok později následoval druhý díl nazvaný Hra na schovávanou. První z nich má k dnešnímu dni 24 milionů zhlédnutí a druhý přes osm milionů. Autoři v nich důkladně mapují případy sexuálního zneužívání v polské katolické církvi a zametání těchto zločinů pod koberec. Ukázali to na příkladu biskupa ze středopolské Kališe Edwarda Janiaka, jenž byl obratem odvolán z funkce.
Čtěte také: Odmítal zlo, ale nebyl ochotný proti němu zakročit. Rozporuplný Benedikt XVI.
Kromě Janiaka se přitom skandály nevyhnuly ani dalším významným duchovním. Přímo v dokumentu bratří Siekielských se jako jeden z pachatelů zneužívání objevil Franciszek Cybula, který byl osobním zpovědníkem vůdce antikomunistického odborového hnutí Solidarita a exprezidenta Lecha Wałęsy. Paralelně s tím byl na základě reportáže Gazety Wyborczy medializovaný další případ extravagantního gdaňského kněze Henryka Jankowského, který byl také úzce spojený se Solidaritou. Navzdory tomu, že už v minulosti proslul řadou antisemitských výroků a ještě v 90. letech dostal na rok zákaz kázání, mu byl v roce 2012 v Gdaňsku postaven pomník, který v únoru 2019 místní aktivisté svrhli.
Don Stanislao
Nelichotivé medializace nebyly ušetřeny ani vysocí představitelé církve, v čele s emeritními arcibiskupy a kardinály Stanisławem Dziwiszem a Henrykem Gulbinowiczem. Druhému jmenovanému Vatikán jen deset dní před smrtí na konci roku 2020 zakázal používat biskupské insignie a nařídil, že nesmí být pohřben v katedrále ve Vratislavi. Dziwisz, který byl osobním tajemníkem Jana Pavla II., se zase stal „hrdinou“ rozsáhlé reportáže televize TVN24 Don Stanislao.
V souvislosti se všemi možnými kauzami se tak polská církev dostala pod drobnohled, v rámci čehož vznikla například „mapa církevní pedofilie“, v níž jsou zdokumentované stovky případů samotného zneužívání i ututlávání polskými hodnostáři. Velmi ochotně média propírala i řadu „menších“ afér, které budily pozornost veřejného mínění. Mezi ně patřilo například kázání krakovského arcibiskupa o „duhovém moru“, nepřímá podpora násilí na pochodu rovnosti LGBTQ lidí v Białystoku v roce 2019 či případy mobbingu. Kromě toho i takové drobnosti jako pálení „zlých předmětů“ v jedné z gdaňských farností, mezi nimiž se objevila kniha z série o Harry Potterovi nebo deštník s Hello Kitty.
Pro církev je současná ,katastrofa‘ paradoxně šancí jak přehodnotit svou společenskou roli, napravit si reputaci a očistit se od toxických tendencí.
Paradoxní ale je, že pomyslným hřebíčkem do rakve se stala záležitost, se kterou toho církev vlastně neměla příliš mnoho společného. V říjnu 2020 loutkový ústavní soud rozhodl o zpřísnění potratového zákona, z čehož se řada představitelů církve nepokrytě radovala. Následující masové protesty, jež se konaly i v relativně malých městech po celém Polsku, se proto rychle obrátily proti církvi. Do toho posílila covidová pandemie, během níž byly omezeny možnosti chození do kostelů a část duchovních přímo zpochybňovala očkování i vládní opatření. Po jejím odeznění už se proto část věřících do kostelů nevrátila.
Sekularizace jako šance na změnu
Výsledkem nedávných skandálů i dlouhodobě neřešených problémů, jako je míchání se do politiky a slabá úroveň výuky náboženství ve školách, je to, že více Poláků dnes vnímá církev negativně než pozitivně. Velký fenomén je i nárůst počtu ateistů, žáků, kteří přestávají chodit na hodiny náboženství a lidí, kteří se z církve vypisují.
Přesto se pořád naprostá většina Poláků, včetně mladých lidí, stále identifikuje jako věřící. Jen k tomu nepotřebují katolickou církev, která jim nenabízí nic atraktivního a stala se spíše předmětem výsměchu a mocenskou strukturou spojenou s PiS, jež má mezi mladými mizivou podporu. Jan Pavel II. je pro ně zase primárně postavou z memů. Církevní svatby se pořádají ze zvyku a také proto, že jsou „hezčí“. K prvnímu přijímání pak děti chodí hlavně kvůli dárkům, které dostávají od příbuzných. Definitivním momentem, kdy většina mladých církev opouští, bývá biřmování.
Čtěte také: Chybí nám 11. přikázání – chraňme děti, říká autorka knihy o zločinech v církevních školách
Spolu s tím církev kvůli nedostatku studentů rychlým tempem ruší kněžské semináře a pomalu začíná docházet i na spojování farností. Velká část představitelů si přitom problém nechce připustit a alibisticky svádí vinu na Netflix, sociální sítě, počítačové hry nebo filmy, čímž jen problém prohlubuje.
Toho všeho si evidentně všímá i Vatikán. Polsko má dnes pouhé čtyři kardinály, z nichž jen jednoho jmenoval papež František. Nestal se jím ani Marek Jędraszewski, jako první krakovský arcibiskup od konce 19. století. To samozřejmě neznamená, že neexistují velmi inspirativní kněží a intelektuálně nesmírně zajímavá církevní média. Jenže tento proud je v současnosti naprosto upozaděný.
Ač se to tedy vzhledem k současné konzervativní vládě nezdá, Polsko velmi rychle následuje jiné tradičně silně katolické země, jako je Irsko, Španělsko či Itálie. Týká se to i postupující liberalizace společnosti. Už dnes například jednoznačná většina Poláků podporuje právní uznání stejnopohlavních vztahů a každoročně se po celé zemi konají desítky pochodů rovnosti na podporu práv LGBTQ lidí, a to i v na polské poměry malých městech v konzervativních regionech.
Pro církev je ale současná „katastrofa“ paradoxně šancí jak přehodnotit svou společenskou roli, napravit si reputaci a očistit se od toxických tendencí. První náznaky vidět jsou, ale ještě k tomu povede dlouhá cesta, v průběhu které bude církev i nadále rychle ztrácet svůj vliv.
Podívejte se také na naši reportáž z protestů polských žen:
