Jaké země jsou nejšťastnější? Odpověď na tuto otázku přináší každoročně žebříček, kterému poslední roky vládnou severské státy. Voxpot se rozhodl zjistit, co jejich obyvatele skutečně činí šťastnými – a jaká z toho vyplývají poučení i pro nás v Česku.
Představte si Finsko. Co vidíte?
Lesy, řeky a jezera? Pošmourné, skličující zimy a zasněžené šedivé ulice? Barevnou auroru daleko za polárním kruhem? Mumínky?
Severský stát je tohle všechno a ještě mnohem víc: například několikanásobný držitel titulu „Nejšťastnější země světa“.
Už mnoho let je to prakticky stejné. V březnu vychází World Happiness Report, tedy Zpráva o světovém štěstí, sestavovaná Organizací spojených národů ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou a agenturou Gallup.
A rok co rok se na nejvyšší příčce žebříčku světového štěstí drží právě Finsko. Jsou ale lidé ve Finsku skutečně šťastní?
„Finové ve skutečnosti o štěstí moc nepřemýšlí, není to tak, že by byli touhle myšlenkou nějak posedlí,“ říká Voxpotu finský filozof Frank Martella.
Když Finsko stanulo na vrcholu žebříčku OSN poprvé, místní byli upřímně překvapení. Jednoduše si nemysleli, že by něco takového bylo vůbec možné – finské vnímání sebe sama obrázku bujarého štěstí příliš neodpovídalo.
„Asi by se dalo říct, že Finové o sobě smýšlí jako o spíše introvertnějších, tichých osobách, které mohou působit až melancholicky,“ popisuje Martella.
Na národním štěstí ale něco být musí, protože žebříček Finsko opanovává posledních sedm let.
„Lidé se soustředí na jiné věci a štěstí je spíš takovým jejich vedlejším produktem,“ krčí rameny. „Jestli ale štěstí znamená být spokojený se svým životem, tak bych řekl, že Finové šťastní jsou,“ říká filozof.
Jeden termín nakonec může mít více významů. „Jistě, štěstí je pozitivní stav mysli, radost. Ale někdy je ve skutečnosti víc než chvilkovým pocitem radosti – je zhodnocením našeho života. A v tu chvíli se dostáváme k životní spokojenosti,“ vysvětluje.
Důvěra ve vládu i společnost
Hned za Finskem se v seznamu nejšťastnějších zemí pravidelně objevují ostatní severské státy – Švédsko, Norsko, Dánsko a Island.
Spíše než o náhodu jde o nápovědu: lidé jsou prostě spokojenější v zemích se silným sociálním státem.
Zjednodušeně jde o model, ve kterém sice platí vysoké daně, ale stát jim pak poskytuje služby na vysoké úrovni, ať už jde o vzdělání, zdravotnictví, nebo třeba mateřské či otcovské volno.
„Nutno zdůraznit, že jde o vcelku stabilní demokracie se svobodnými volbami a obyvatelstvem, které chová – nejen vůči svým vládám – tradičně velkou důvěru,“ podotýká Martella. A právě důvěra je pro šťastnou společnost zásadní.
Je však otázkou, zda severský sentiment vydrží i do budoucna. Zejména ve Švédsku i Finsku v posledních letech výrazně posílila krajní pravice v čele se Švédskými demokraty, respektive Pravými Finy.
Čtěte také: „Můj idol? Adolf Hitler.“ Vydali jsme se na setkání švédských ultranacionalistů
Stejně jako jinde v Evropě se i v těchto zemích zabydlela tvrdší, krajně pravicová rétorika, kterou posléze přebírají mainstreamové politické strany.
Takový politický vývoj ale žebříček světového štěstí dosud neodrážel. Ke všeobecné spokojenosti navíc přispívá, že štěstí není středobodem finské společnosti. Při představě „honby za štěstím“ si tak snadno představíte jiné země.
„Podle poněkud stereotypního amerického modelu je například nepřípustné projevovat negativní emoce. Jenomže jejich prožívání nás osvobozuje – je svobodnější říct lidem, které ráno potkáte a oni se zeptají na váš den, že se cítíte prostě na nic. Je v pořádku říct, že vám není dobře,“ poukazuje finský filozof.
Kulturní proměna krok za krokem
Roli hraje podle Martelly i střídmost, to znamená mít dost, ale nechtít pořád víc.
„Čím více máte peněz, tím menší bude jejich efekt. Víc a víc peněz vám víc a víc štěstí nekoupí. V určitém bodě se pak musíte zaměřit na jiné aspekty života,“ připomíná.
Nelze přitom říct, že by peníze neměly na štěstí žádný vliv. Naopak: do určité míry ho mají zásadní. Pokud nevíte, z čeho zaplatíte své příští jídlo nebo si nemůžete dovolit bydlení, těžko se dá mluvit o životní spokojenosti.
Připočtěte k tomu nestabilní politickou i bezpečnostní situaci a nepřekvapí vás, že se na samém chvostu „šťastného seznamu“ nachází státy jako Afghánistán, Demokratická republika Kongo, Sierra Leone nebo Libanon.
Desítku nejspokojenějších zemí tvoří zejména evropské země – kromě Skandinávie také Nizozemsko, Lucembursko a Švýcarsko. Jediné dva neevropské státy, které se dostaly na vrchol žebříčku, jsou Izrael a Austrálie.
Zaměřili jsme se na zemi na druhém konci světa: hraje geografická poloha při přístupu ke štěstí vůbec nějakou roli, nebo jde hlavně o souhru socioekonomických faktorů? Tim Sharp, psycholog a zakladatel australského Institutu štěstí, se přiklání ke druhé možnosti.
„Výzkumy ukazují, že nijak velké rozdíly mezi australským přístupem ke štěstí a těmi ve zbytku světa nejsou. Austrálie si váží bezpečí, finančního zabezpečení, kvalitních vztahů i komunity, férovosti a pocitu životního smyslu,“ vyjmenovává pro Voxpot.
Austrálci kladou důraz na propojení člověka se zemí a místem.
Lindsay Oades, výzkumník wellbeingu z Univerzity v Melbourne, nabízí tři zásadní proudy, které australské uvažování o štěstí formovaly.
První tvoří tradice australských domorodců, členstva nejstarší kontinuální kultury na světě. „Kladou důraz na propojení člověka se zemí a místem,“ přibližuje Oades.
Přístup Australanů dále ovlivnil další historický milník. „Britská kolonizace kontinentu přispěla ke vzniku mentality svobodomyslného člověka odděleného od okolního světa. Štěstí bylo formou přirozené svobody,“ poukazuje.
Od konce druhé světové války pak Austrálii proměňují i vlny přistěhovalectví z nejrůznějších koutů světa: z Evropy, Asie, Blízkého východu a naposledy Indie. Země začala být sekulárnější.
Oba experti nicméně vyzdvihují uspokojivou finanční situaci, v níž se Austrálie nachází.
„V osmdesátých letech minulého století nabyla značného materiálního bohatství. Navzdory zvýšení životních nákladů si velké množství Australanů drží velmi vysokou kvalitu života,“ poukazuje Oades.
Ozývají se ale skandinávské paralely: v zemi sice funguje volnotržní ekonomika, avšak stát nadále zajišťuje významné služby a infrastrukturu.
Místo velkých úsměvů raději vztahy
Australský přístup ke štěstí má možná kořeny jinde než finský, nakonec ale zjevně záleží na tom, jak jsou tyto země zajištěné – a jak zajišťují své obyvatele.
I profesor psychologie z Bristolské univerzity Bruce Hood, autor knihy The Science of Happiness, vidí jako cestu ke spokojenější společnosti silný sociální stát. Zejména v severských zemích podle něj lidé žijí s vědomím podpory společnosti, která je více rovnostářská.
Opačným příkladem jsou podle něj již zmiňované Spojené státy, které se na žebříčku štěstí letos umístily až na třiadvacáté příčce.
„Neúspěch tam není dobře přijímán. Lidé tam podporu prostě nemají a je snadné odpadnout na druhou kolej,“ konstatuje Hood.
„Vede to ke konfliktům a soutěživosti a ke všem dalším neduhům symbolizujícím roztříštěnou společnost.“
Čtěte také: Proč Američané nenávidí své zdravotnictví? Obamovy reformy krizi nevyřešily
Odhlédneme-li od společnosti a zaměříme se na jedince, pocit celkové spokojenosti je podle Hooda založený na ukotvení sebe sama: vědomí smyslu života a pocitu, že někam patříme.
„Proto navrhuji, abychom se soustředili méně na sebe a více na lidi okolo nás. Máme totiž tendenci se rýpat ve všem, v čem se nám nedaří, srovnávat se s ostatními. Takový vnitřní dialog ale ke štěstí nepovede,“ krčí rameny Hood.
Připomíná také termíny dominující často v debatách o společnosti: self-focus a self-care.
„Způsob, jakým jsou v posledních dekádách tyto fenomény prodávané, je podle mě scestný. Vede k izolaci, osamělosti a ostrakizaci, které nás nakonec činí nešťastnými,“ domnívá se.
„Místo toho bychom měli posilovat sociální vazby a pouta s ostatními. Obohatit tak sebe i společnost,“ nabádá Hood.
Zatímco se tedy ve Spojených státech dbá na široké úsměvy a performativní štěstí, severské společnosti – i když nedokonalé – jsou ve skutečnosti spokojenější, protože do sebe umí investovat v přeneseném smyslu i doslova.
Ve světě, který je čím dál rozbouřenější, se zjevně vyplácí budovat komunitu, dbát na sociální vazby a snažit se o rovnost.
Což není nic nového – a přesto jde v drtivé většině o stav, ke kterému mají společnosti napříč planetou daleko.
