Ruský nejvyšší soud se ve čtvrtek vyslovil pro zákaz hnutí LGBT a označil jej za extremistické. Rozhodnutí zasáhne miliony queer lidí v zemi. Nezávislý server Važnyje istoriji zjišťoval nálady uvnitř komunity. Voxpot nyní přináší překlad ankety.
Čtvrteční zákaz hnutí LGBT v Rusku odsoudila řada zahraničních politiků i organizací. Mezi nimi například Vysoký komisař OSN pro lidská práva či organizace Amnesty International. Podle ruských nezávislých serverů jde o další represivní krok vůči této menšině. Portál Meduza v této souvislosti píše, že kvůli tomuto kroku hrozí nyní stíhání všech, kteří se ke komunitě hlásí.
Agentura Reuters navíc připomíná, že aktivistům bojujícím za práva sexuálních a genderových menšin teď nově bude i hrozit obvinění z extremismu. Jak na nové nařízení a celkovou atmosféru v Rusku nahlíží členové LGBT? To zjišťoval server Važnyje istoriji.
„Jsem a chci být vyslyšena.“
Nemo, 25 let, Ťumeň, nebinární lesba. Spustila svůj podcast po vydání druhého zákona o „LGBT propagandě“
Když loni na podzim úřady zakázaly „propagandu“ LGBT mezi všemi, nejen dětmi, bylo to těžké. Nebylo totiž přesně jasné, co se považuje za propagandu a za co se bude zatýkat. Po přijetí transfobního zákona v létě jsem se už zhroutila. Existují sice nyní pořád různé podpůrné nástroje – zejména komunity, celá situace okolo je však naprosto děsivá. Nikdo neví, za co bude stíhán a zda budou probíhat nějaké exemplární procesy.
Dříve jsem se často rozčilovala. Povídala jsem si sama se sebou – představovala si, že s nimi mluvím a snažím se jim to vysvětlit: „Co to děláte? My jsme také lidské bytosti.“ Jenže pak jsem ztratila sílu.
V lednu, po druhém „propagandistickém“ zákonu, jsme se spolumoderátorkou začaly dělat podcast: diskutujeme v něm o různých filmech, seriálech, knihách a já do toho rozebírám queer linie, které v nich vidím.
S mojí kolegyní, která mimochodem do komunity nepatří, jsme hodně probíraly, jaká rizika vysíláním podcastu vlastně podstupujeme. Zatím nám hrozily hlavně pokuty. Na ty už jsem byla morálně připravená, teď to však bude vážnější a jen s pokutou už nevyvázneme.
Čtěte také: Sebevraždy a monstrprocesy. Rusko zesiluje pronásledování LGBT+ lidí
Se začátkem války všechny hranice padly. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Myslely jsme si, že budeme mlčet, nebudeme dráždit hada bosou nohou, nevěřily jsme totiž v naši schopnost něco ovlivnit – cítily jsme takovou bezmoc. Život se najednou dělil na před a po, jako u mnoha lidí.
Na protiválečné akce jsem sice nechodila, začala jsem však aktivněji podporovat lidskoprávní organizace, iniciativy lidí, kteří se ozvali místo mě, kteří měli dost odvahy. A když začali represivní mašinérii znovu směřovat proti LGBT komunitě, rozhodla jsem se, že o tom budu mluvit a nebudu mlčet. Jsem a chci, aby mě bylo slyšet.
Když jsem byla teenager a uvědomila si svou identitu, ruština ještě tehdy neměla ve své slovní zásobě moc queer výrazů. Hltala jsem proto všechny informace, ke kterým jsem se dostala. Četla jsem projekt Děti 404, inspirovaný tím, jak Lena Kosťučenko políbila svou přítelkyni před Státní dumou, v době, kdy se mluvilo o přijetí prvního zákazu.
Informace sice nebyly zablokované, dost jich ale chybělo. Teď se pro změnu blokuje všechno a pro queer teenagera je těžší se za takových okolností v sobě zorientovat. Obzvláště v momentě, kdy kolem něho tolik lidí říká, že by neměl existovat, že je špatný, že je nemocný a musí být buď zabit, nebo léčen.
Když nejsme vidět, vypadá to, že jsme nějací lidé s rohy a drápy, tvorové z jiného světa.
Svou orientaci neskrývám asi od roku 2020, ale vždycky na mně bylo jasné, že nejsem heterosexuál. Mám poměrně necisnormativní vzhled, vypadám mužsky. Celý život si mě pletou s mladým mužem. Nikdy jsem se však nesetkala s otevřenou homofobií. Dokonce ani když jsem seděla v baru s přáteli nebo kamarádkami a někteří muži zaslechli útržek věty „Moje přítelkyně…“ nebo něco jiného, kladli dotazy typu: „Jak to funguje?“ Odpovídala jsem jim, stříleli typické otázky, ale žádnou agresi jsem od nich nezaznamenala.
Po začátku války se nicméně moje pravidla osobní bezpečnosti změnila. Když pořádáme akce, podrobujeme nové lidi alespoň minimálnímu ověřování: díváme se na sociální sítě, ptáme se na doporučení. Uvědomujeme si zkrátka jednu věc: přijde-li jeden člověk se špatnými úmysly, končíme. Není to tak dávno, co se několik známých rozhodlo sejít v podpůrné skupině, ale zřejmě se mezi nimi našel někdo, kdo informoval orgány činné v trestním řízení: když se sešli, přijela k nim policie. Pokud vím, nezatkli je, ale dali jim jasně najevo, že už se tam scházet nemohou.
V poslední době se komunita – queers, tvořená z těch, kteří odešli, a těch, kteří zůstali v Rusku, – sjednotila. Všichni se snažíme navzájem podporovat. I teď, když s vámi mluvím, komunitu podporuji a podílím se na tom, abychom i za tak špatných okolností mohli být spolu. Je inspirující vidět příklady těch, kteří zde zůstávají: lidskoprávní organizace, jednotliví aktivisté. Díky tomu věřím, že nejsem sama.
„Bát se být sám sebou? To by se člověk mohl oběsit.“
Alexandra, 31 let, Krasnodar, lesba, v práci vyjádřila svůj protiválečný postoj a orientaci.
Žiju obyčejným životem: mám psa, přítelkyni, maminku, kterou je třeba zaopatřit. Zvláštní, že mě najednou může stát považovat za extremistku. Když začala válka (pro mě je to samostatná tragédie, vyrůstala jsem na Ukrajině), došlo mi, že si pro nás jednou určitě přijdou. Bylo to logické. Jen jsem si myslela, že to bude o něco později, že se dožijeme března (2024, kdy se budou v Rusku konat další prezidentské volby, pozn. red.). Ukázalo se, že tak stane o něco dříve.
Moji rodiče o této zprávě zatím nevědí – v televizi ji ještě nevysílali (text vyšel 30. 11. 2023, pozn. red.), i když o mé orientaci vědí a na mou přítelkyni jsou hodní. Ozývají se mi moji přátelé ze zahraničí: „Prosím, odjeď. Přestaň se chovat jako hrdinka. Nechceme, abys seděla ve vězení.“ Všichni se o mě bojí a snaží se zjistit, co teď bude. Já ovšem budu řešit problémy na základě faktů.
Pokud lidé vypadají jinak, čelí většímu riziku fyzického násilí, zejména v menších městech, než je Moskva nebo Petrohrad. V Krasnodaru jen za pozdrav.
Po druhém zákonu zakazujícím „propagandu“ jsem se rozhodla, že teď odhodím masku a budu všem říkat, že jsem lesba. Předtím to věděli jen rodiče a přátelé – například v práci jsem o tom nemluvila. Ale po zákazu jsem si uvědomila, že když neřeknu, kdo jsem, souhlasím s tím, že neexistuji. Nejsme-li vidět, vypadá to, že jsme nějací lidé s rohy a drápy, tvorové z jiného světa. Když si ale člověk uvědomí, že jste kolega, se kterým denně pracuje, jeho pohled na svět se změní. Považuji proto za důležité, abychom se neskrývali, aby společnost viděla, že nejsme na jejím okraji, nejsme zločinci, ale lidé jako všichni ostatní.
Jako první jsem napsala příspěvek na Instagram: kdo jsem, co jsem a proč takhle přemýšlím. Pak jsem přišla na start session v práci a řekla: „Kolegové, měli byste o mně vědět dvě věci: jsem proti válce a mám přítelkyni.“ Za celý rok jsem dostala jen jednu otázku: jak jsme se seznámily.
Není pravda, že obyčejní lidé v Rusku gaye nenávidí. To je také příběh z televize. Běžní občané, když se jim otevřete a řeknete, kdo jste, odpoví: „No, dobře“. Pravda, já pracuji v IT, což představuje jen určitý průřez společností a samozřejmě existují dvojí standardy: například moji rodiče byli vždycky velmi progresivní a přátelili se s LGBT lidmi, ale když jsem ve čtrnácti letech za nimi přišla s tím, že budu chodit s holkama, máma mě chtěla dát léčit na psychiatrii.
Obecně si nemyslím, že by společnost byla nějak nastavena proti homosexuálům – není totiž vůbec proti ničemu a pro nic. Lidé se starají hlavně o to, aby měli co jíst a aby se jich nikdo nedotýkal. Krasnodar se řadí k velmi konzervativním městům, mnoho místních obyvatel o žádném LGBT neslyšelo. A když něco takového slyší v televizi, tak je to samozřejmě rozptýlí od války, chudoby a dalších starostí.
Nyní se můžu s přítelkyní procházet po ulici za ruku, můžu ji obejmout, políbit. Je to otázka mé osobní odvahy a rizika – znám lidi, kteří nechodí. V létě jsme jely do Krasné Poljany, pronajaly si pokoj s jednou postelí a nikdo se nás na nic neptal. Ale taky samozřejmě hodně záleží na tom, jak vypadáš: já vypadám cisnormativně, moje přítelkyně taky. Pokud lidé vypadají jinak, čelí většímu riziku fyzického násilí, zejména v menších městech, než je Moskva nebo Petrohrad. V Krasnodaru jen za pozdrav.
Chápu, že když nás [„hrdinové Ruska“, kteří se vracejí z války], kteří nám v opilosti pravidelně vyrážejí dveře, najednou uvidí, jak se s ní držíme za ruce, když jim to desetkrát řekli v televizi – to je riziko. Ale prostě se bát být sám sebou? To by se člověk mohl oběsit. Já rozhodně nechci předstírat, že nejsem lesba. Pokud budu muset předstírat, budu muset řešit otázku, zda vůbec zůstat v Rusku.
Všichni musíme počítat s určitými riziky. Tomu největšímu jsou patrně vystaveny organizace, které pomáhají LGBT komunitě. A v tom je právě ta potíž. Vzpomínám si, když zakázali organizaci Děti 404. Bylo to jako noční můra, protože jsem tehdy jako LGBT teenager potřebovala mnohem více podpory než dospělý.
Poslední takové organizace se zavřou nebo přejdou do podzemí. Ale stejně si myslím, že si ty organizace najdou způsob, jak existovat a podporovat dále lidi. Ano, bude to horší. Ano, v menších objemech. Ano, více jich půjde do tajných chatů, ale lidé budou pokračovat ve své činnosti.
Chci říct všem, kteří se bojí: tito lidé nás chtějí zastrašit a vyhrají, pokud se budeme bát. Musíme stát při sobě, musíme si být jisti, kdo jsme a že za námi stojí pravda.
„Můžu se schovat. Ale to není to, co chci dělat.“
Morgan, 24 let, nebinární agender muž, Moskva, začal s aktivismem
Co je to „mezinárodní organizace LGBT“? To je prostě hloupost, nesmysl a vyvolává to akorát hořký smích. Nemají vůbec nic jiného, co by si vymysleli, aby rozdmýchali další nenávist a odvedli pozornost od jiných událostí.
Určitě se mě to může dotknout: zapojil jsem se do aktivismu, žiju otevřeně, pokud jde o mou genderovou a sexuální identitu. Mohu se skrývat a tvářit se, že mě společnost přijímá. Ale to dělat nechci.
Bojím se o lidi, kteří svůj pro-LGBTQ+ postoj neskrývají. Obávám se rovněž o iniciativy – jako je třeba SNeG, Cope Together, Sphere nebo T Centre, která se hodně věnuje trans osobám.
Zemi mám v plánu opustit v okamžiku, ohrozí-li moje otevřenost někoho z mých blízkých.
Největší strach ale mám o trans lidi. Právě oni jsou snáze viditelní – zatímco sexuální identitu na vás někdo jen stěží pozná, trans osoby často vypadají jinak. To může mít vliv například na žádosti o zaměstnání: proč se zaplést s člověkem, který patří k „extremistické organizaci“? Pro mnohé z nich bude těžké přežít. Všichni jsme teď závislí jeden na druhém.
Navzdory tomu všemu ale nemám pocit, že bych byl vnímaný jako nějaký děsivý „výplod LGBT z NATO“. Ani od lidí, se kterými se stýkám, zřídka cítím nepřátelství. Občas se na ulici otočí hlava. Na druhou stranu se občas dějí i nešťastné incidenty. Trans lidé, které znám v Moskvě, zažili třeba situace, kdy je na ulici zbili. A báli se pak jít [na policii]. Myslím, že v tomto ohledu tady hodně funguje státní propaganda aneb „my všichni jsme proti těm vašim gayům“.
Čtěte také: Queer na Blízkém východě: Scházíme se po setmění, za odhalení identity některé z nás čeká smrt
Velké množství queer lidí už ze země odešlo. Nejen kvůli sílící homofobní a transfobní rétorice, ale také po začátku války na Ukrajině: jednak kvůli pronásledování za „fake news“, jednak proto, že mnoho trans lidí užívá hormonální substituční terapii a přístup k ní je nyní odepřen.
Mnozí však zůstali. Teprve letos jsem se setkal s několika lidmi, kteří žijí otevřeně. Prostě si musíme zvykat na zavádění dalších bezpečnostních opatření: když někam vstupujete, musíte říct heslo, na webu nepíšete konkrétní slova celá, některá písmena nahrazujete angličtinou, nepoužíváte VKontakte ani Yandex.
Jedna iniciativa se dokonce v létě otevřela v Moskvě – byla komorní a docela pohodlná, ale nedávno ji zavřeli. Organizátoři některých kverulantských iniciativ, které nepatří k nadacím nebo nevládním organizacím, se obávají o bezpečnost lidí.
Hodně pomáhá, když vidíte příspěvky popisující podobné zkušenosti lidí a jejich blízkých. Dává vám to pocit, že nejste sami, že kolem vás není jen nenávist. Podobných informací v ruštině není mnoho. A pokud takové iniciativy opravdu zavřou a bude těžší se tam dostat, bude to pro lidi mnohem složitější, zejména na začátku jejich cesty.
Zemi mám v plánu opustit v okamžiku, ohrozí-li moje otevřenost někoho z mých blízkých. Zatím však zůstávám v Rusku a chci tu něco dělat: pomáhat s informacemi, mluvit s lidmi, podporovat se navzájem.
Z ruského originálu «Если не буду говорить, кто я, я соглашусь, что меня нет» publikovaného 30. listopadu 2023 na webu Важные истории přeložila Eva Čeplová.
