Jak se obyvatelům Severního Irska podařilo ukončit dekády trvající násilí a naopak řešit svoje problémy politickou cestou? Nový historický seriál Nic neříkej je aktuální i kvůli občanské válce v Sýrii.
Pokud jste byli někdy součástí masového protestu nebo podobné události, která se najednou začne odvíjet nepříjemným směrem, moc dobře víte, jaký je to chaos. Ví to i tvůrci aktuálního seriálu Nic neříkej (Say Nothing) od americké produkční společnosti FX.
Hned v prvním díle ukazují průvod protestujících v Irsku, kteří jsou napadeni protidemonstranty. Když přiletí první kámen, netušíte, co se děje. Zjitří se vám smysly a doposud napjatá, ale stabilní situace se začne tříštit.
Podobně názorně a naturalisticky zobrazuje seriál násilí opakovaně. Snadno vás tak vtáhne do komplikovaného, přes sto let trvajícího boje za osud Severního Irska.
Jde o drobnou předzvěst jeho nejsilnější stránky. Tvůrci a tvůrkyně Nic neříkej velmi dobře rozumí emocím a motivacím všech zúčastněných, ať už jsou to členové teroristického odboje Irské republikánské armády, britští armádní oficíři, nebo jen obyčejní občané zmítaní vírem všepohlcující války.
Nebo jak celému konfliktu lakonicky říkají sami Irové: Trable.
Nic neříkej je adaptací stejnojmenné knihy amerického novináře Patricka Raddena Keefea z konce minulé dekády. Děj popisuje protesty a nepokoje 60. let, následné teroristické útoky, věznění pachatelů a jejich hladovky, ale i následný mírový proces a přerod irského boje z explicitně násilné do politické roviny.
Sledujeme i následky násilného odboje.
Zdrojový materiál jasně určuje ladění seriálu: je vyprávěn z velké části z perspektivy lidí, kteří se na násilí Trablů aktivně podíleli. Což je největší hodnota seriálu.
Pro spoustu lidí není lehké si představit, jak se stane, že se přehoupnete přes pomyslnou hranu rozhodnutí páchat politicky motivované násilí, a Nic neříkej vám do této temnoty dává srozumitelně nahlédnout.
Postavy založené na reálných osobách můžete sledovat v průběhu dlouhých dekád jejich bouřlivých a v mnohém nešťastných životů: od mladického hněvu vůči okolní nespravedlnosti přes násilný odboj až po nesení jeho následků a později stařeckou reflexi, co všechno to znamenalo.
Rovnováha pohledů
Tento přístup má svoje úskalí, které seriálu některé recenze vytýkají. Například Phillip Maciak na webu časopisu New Republic nebo Darran Anderson na UnHerd oba seriálu spílají, že zviditelňuje především perspektivu pachatelů násilí, a ne jejich obětí.
Posuzováno čistě stopáží věnovanou jednotlivým pohledům je to dozajisté pravda – do značné míry ale daná tím, že motivaci k násilí je prostě obtížnější vysvětlit. Jakkoliv je osudu obětí a jejich rodin věnováno méně času, neznamená to nutně, že by jejich nezasloužené utrpení bylo nedostatečně vykresleno.
Seriál i kniha se přiznaně opírají o výpovědi konkrétních účastníků Trablů – sbírané původně anonymizovaně s tím, že budou zveřejněny až po jejich smrti. To je dobré mít při sledování na paměti. Nevyplývá z toho jen upozadění pohledu některých obětí, ale i některých klíčových údajných pachatelů.
Odsud pramení druhý proud kritiky, který už po vydání knihy vyjádřil irský novinář Ed Moloney na stránkách amerického časopisu CounterPunch. Autor knihy Keefe s ním v průběhu psaní svou práci konzultoval, ale podle irského novináře výsledné dílo neodráží věrně zdrojový materiál.
Keefe prý nepravdivě popisuje výpovědi o jednom klíčovém násilném incidentu zobrazovaném jak knihou, tak seriálem. Konkrétní nepřesnosti nejde rozebrat bez prozrazení významné části děje, a proto nedoporučuji čtenářům, kteří seriál ještě neviděli, aby Moloneyho článek četli před zhlédnutím.
Fikaný Adams
Šedou eminencí celého příběhu je severoirský politik a někdejší údajný vysoko postavený člena IRA, Gerry Adams. Jeho komplikovaný příběh ilustruje už upozornění rámující každý díl seriálu: Gerry Adams vždy popíral, že by členem IRA byl. Toto zapírání mu však věří málokdo.
Adams je rozporuplnou postavou, protože se po násilných severoirských dekádách stal hlavní tváří zdejší strany Sinn Féin, často označované za politické křídlo Irské republikánské armády. Adams může svoje členství v IRA popírat, ale bez zapojení do organizace by nejspíš nebyl schopen získat si důvěru části místních voličů, a hrát tak významnou roli v ukončení násilností v 90. letech.
Ztratil tím naopak důvěru svých někdejších (údajných) spolubojovníků. Nic neříkej velmi dobře zaznamenává pocit zrady, který pro ně Adamsův přerod z revolucionáře v běžného, nudného politika představoval.
Těžko se jim hledá odpověď na jednu zásadní otázku: Pokud bylo veškeré násilí nakonec k ničemu, jak se s tím mají vypořádat oni, kteří hrozné činy páchali?
Je pochopitelné, že to bývalé členy IRA trápí. Někteří se hněvají i na seriál a chtějí tvůrce kvůli svému vyobrazení žalovat. Stejně tak je pochopitelné, že pro oběti IRA a jejich rodinné příslušníky je přerod Adamse nepřijatelný z jiného úhlu.
Faktem zůstává, že Severní Irsko je v současném světě vcelku unikátním příkladem, kdy se oběma stranám guerillového boje podařilo násilí ukončit a převést ho do politické roviny.
Jak opět říkají Irové: „From bullets to ballots“, tedy doslovně přeloženo od kulek k volebním lístkům.
Jak přestat?
Je možné, že na posunu se přičinil i Adams-politik. Jde ale oddělovat jeho roli jakožto člověka, který má na svědomí teror? Jde v rámci nutně kompromisního mírového procesu o nevyhnutelnou úlitbu, kterou ale oběti násilí nikdy plně nestráví?
Otázky jsou o to paradoxnější proto, že na základním důvodu jak násilného, tak politického boje v Severním Irsku se dodnes nic nezměnilo. Jeho jádrem byla a je touha ukončit britskou vládu nad severovýchodním cípem ostrova a sjednotit tamních šest okrsků s nezávislou Irskou republikou.
A to se zatím nepodařilo ani kulkami, ani volebními lístky. Dokonce je to naopak, jakkoli po odchodu Velké Británie z Evropské unie někteří Irové cítili naději na změnu.
Brexit vyvolal mnoho nepříjemných otázek ohledně statusu hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou, která teď představuje i hranici Unie. Vyjednání propustnosti hranice bylo přitom klíčové pro mírový proces v 90. letech a následnou Velkopáteční dohodu.
Britský odchod z EU v praxi nic zásadního nezměnil. A severoirský sněm shodou okolností před několika dny znovu schválil postbrexitový status quo.
Ze snu o sjednocení tak zůstává hlavně ponaučení, jak se po dlouhých letech přestat zabíjet. A není důležité jen pro Irsko.
Velmi aktuálně tuto otázku řeší o tisíce kilometrů jinde v Sýrii, kde si s pádem režimu Bašára Asada mnozí dělají naději, že téměř dekádu a půl trvající občanská válka může definitivně skončit.
Podobně pak uvažují také lidé v sousedním Izraeli a Palestině.
Jak a za jakou cenu jde hledat smír se všemi sousedy, kteří ještě nedávno mohli vraždit a mučit vaše blízké? Právě nad tím můžeme přemýšlet u nedokonalého, ale dokonale vtahujícího seriálu Nic neříkej.
