Další obětí války je příroda. A ta na naše chování nezapomene

Hned v prvních dnech války na Ukrajině se ruské síly zmocnily jaderné elektrárny v Černobylu. Rozsvítil se tak první varovný maják ohledně případné jaderné katastrofy a celý svět se začal bát možného úniku radiace. A není se čemu divit, protože právě černobylská jaderná elektrárna je symbolem nejzávažnější jaderné havárie v historii lidstva. A také celé planety.

Obří pohroma ale není to jediné, čím je toto místo ikonou. Přestože lidská činnost okolní krajinu zdevastovala a zvěř, která nezemřela v důsledku radiace, musela být vystřílena, se příroda nevzdala. V uzavřené zóně v okolí sarkofágu z oceli a plastu, jenž pokrývá zničený reaktor, se volně žijícím zvířatům dařilo stejně dobře jako rostlinám.

Ruští vojáci se nevyhýbali ani Rudému lesu, který je jednou z nejvíce kontaminovaných částí uzavřené černobylské zóny.

Nápovědou, proč tomu tak je, může být samotný název oblasti: Uzavřená zóna. Do vnitřního okruhu o průměru deseti kilometrů mohli pouze zaměstnanci, vědci a velmi omezeně také exkurze s návštěvníky. Vnější zóna potom sahá až za hranice Ukrajiny do Běloruska a části Ruska. Bělorusko tuto oblast na svém území prohlásilo za národní rezervaci a rovněž tam zakázalo vstup.

Bez zásahu lidí se tak příroda vzpamatovala a život začal vzkvétat. Jenže 24. února začali lidé válčit a v řádu několika desítek hodin poté vkročil na místa, kde příroda uspávala radioaktivní spad, homo sapiens neboli člověk moudrý.

Ruští vojáci se nevyhýbali ani Rudému lesu, který je jednou z nejvíce kontaminovaných částí uzavřené zóny. Začali tak zvedat oblaka radioaktivního prachu. Následně se dokonce objevily zprávy, že by se vyhořelé jaderné palivo mohlo začít přehřívat a elektrárna skutečně na více než den ztratila energii. Naštěstí 31. března ruské jednotky černobylskou elektrárnu opustily a my víme, že další ohromná tragédie se nekonala. Tedy alespoň pro nás ne.

Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému

Existují totiž obavy, že by vojáci mohli způsobit velké škody přírodě. Ta od roku 1986, kdy k havárii došlo, neúnavně pracuje na nápravě škod způsobených lidmi a ti ji to bohužel nepřestávají stěžovat. Zajímavý a nesmlouvavý výsledek přinesla vědecká práce z roku 2015. „Náš závěr byl, že lidská okupace měla mnohem větší dopad na ekosystém než nejhorší jaderná havárie na světě,“ říká s odkazem na lidi, kteří v inkriminované oblasti žili a pracovali ještě před havárií, spoluautor výzkumu Jim Smith.

Válka může mít dopad také na savce, které člověk může sníst. Populační boom takových druhů zvířat, jako jsou kanci, losi a srnci, zaznamenal už v 90. letech výzkum z běloruské rezervace. „Pokud vojáci nejsou správně krmeni, dostanou hlad a jdou střílet na divočáky a podobná zvířata. Takové chování by pak mohlo ohrozit populaci jedlých savců,“ dodává Smith. Boje v oblasti také mohly ublížit koním Převalského, kterých žilo před válkou na ukrajinské straně kolem 150.

Válka si tak nevybírá daň jen na lidských životech a obydlích, ale i na přírodě. A škody, které utrpí, se pak podepíšou také na kvalitě našeho života na planetě Zemi. Jaké negativní enviromentální dopady tedy může právě probíhající válka v Evropě mít?

Toxická pevnina

Celkový rozměr dopadu na přírodu se ukáže až po válce a důkladném prozkoumání oblasti, ale možné nebezpečí můžeme vidět už nyní. Ukrajinská ekonomika je z velké části postavena na těžkém průmyslu a zemědělství. Krajina je poseta tisíci industriálními zařízeními, opuštěnými uhelnými doly a velkými zemědělskými družstvy. Poškození či destrukce jakéhokoli z těchto center je spojeno s možným uvolněním toxického materiálu.

Na tureckých březích bylo nalezeno více než 80 mrtvých kytovců, jejichž smrt měly nejspíš na svědomí vojenské lodě.

Podle Strategie národní ekologické politiky ukrajinského ministerstva životního prostředí a přírodních zdrojů existuje 23 727 potenciálně nebezpečných podniků, z nichž 2987 jsou sklady s vysoce toxickými pesticidy.

Právě tato místa jsou důležitá pro fungování země a její obranu, a tudíž jsou strategickým cílem útočníka. Každá armáda potřebuje udržet v pohybu své tanky, obrněná vozidla nebo letadla. Tento úkol ovšem nelze splnit bez paliva. Jeho sklady v blízkosti vojenských letišť a základen jsou proto terčem ruských jednotek, podobně jsou v jejich hledáčku i muniční sklady.

Nebezpečné pro ekosystém jsou také zbytky opuštěné vojenské techniky. Videa s ní kolují po sociálních sítích, přičemž jen málokdy je v této souvislosti zdůrazňován negativní dopad takových materiálů na okolní krajinu. Ale i přímo na lidi. Vystaveni nebezpečným látkám mohou být například pracovníci v kovošrotech, kteří je odstraňují, a mohou se tak dostat do kontaktu s azbestem nebo kyselými zdroji baterií. Navíc existují obavy, že Rusko vybavilo své tanky municí s ochuzeným uranem.

📷Russian forces abandoned a rare tank, T-80UE-1 in Trostianets, #Sumy Region #Ukraine #UkraineRussiaWar pic.twitter.com/a75FL3nh9b

— MilitaryLand.net (@Militarylandnet) March 27, 2022

Vojenským cílem je samozřejmě i kritická infrastruktura. Elektrárny často obsahují různé nebezpečné látky, stejně jako vodní filtrační stanice, jež mívají velké množství zásob chlóru pro čištění. Právě na tato rizika upozornil již v roce 2017 investigativní server Bellingcat v souvislosti s vojenským zaměřením na čističky vody v okolí doněcké Avdijivky.

Na Ukrajině jsou všechny tyto hrozby umocněny tím, že se země s problémy v ekologické integritě potýkala již před válkou. Stát se spoléhal na fosilní paliva, měl zastaralou infrastrukturu, hostil obrovský chemický průmysl a čelil přetrvávajícím problémům s nakládáním s odpady, kdy hořely skládky a lidé také mnohdy používali vodní plochy místo popelnic.

Bezbranní vládci moří

Přesuneme-li se z pevniny na moře, není obrázek o nic lepší. Od začátku invaze Rusko zaútočilo na různé přístavy a plavidla v Černém moři. Například v Očakovu bylo zasaženo námořní skladiště a v Mykolajivu nákladní loď. K vážnějšímu incidentu se znečištěním pak došlo východně od Oděsy, kde byly potopeny dvě lodě vezoucí palivo a chemikálie. Takové události způsobují velkou kontaminaci – podobně jako válka na pevnině.

Problémy představuje i samotný provoz vojenských plavidel. Na tureckých březích bylo nalezeno více než osmdesát mrtvých kytovců, jejichž smrt měly nejspíš na svědomí vojenské lodě. Vědci se domnívají, že probíhající bojové aktivity nutí kytovce plout na jih k tureckým a bulharským břehům, kde se chytají do sítí nebo uvíznou na pevnině.

„Akustické trauma je jedna z možností, které mě napadají,“ řekl v souvislosti s úhynem velryb a delfínů Bayrama Öztürka, předseda Turecká nadace pro mořský výzkum. Zdůraznil ale, že „nemáme důkaz o tom, co může nízkofrekvenční sonar v Černém moři způsobit, protože jsme nikdy neviděli tolik lodí a nezaznamenali tolik hluku po tak dlouhou dobu“.

Akustické trauma mořských živočichů ale není spojeno pouze s válkou, nýbrž i s celkovým provozem námořnictva. Sonarové systémy k vyhledávání ponorek a sledování oceánských pánví vytvářejí velké hladiny zvuku. Celkový dopad potom nelze s přesností zjistit, jelikož informace, které by armády mohly poskytnout, jsou tajné.

Příroda trpí každou lidskou válkou

Enviromentální dopady nejsou přítomné pouze v rusko-ukrajinském konfliktu. Během války ve Vietnamu postřikovala americká armáda řadu let tamní lesy defolianty a herbicidy. Jedním z nich byl i proslulý „Agent Orange“, který dodnes neblaze ovlivňuje zdraví místních obyvatel.

Války zabíjejí živé tvory, ničí krajiny, a v globálním rozměru také popohánějí klimatickou krizi.

Cílem Američanů bylo znesnadnit ukrývání vojáků Vietcongu. V průběhu války bylo zničeno více než dva miliony hektarů lesa a 200 tisíc hektarů zemědělské půdy. V takových případech je pustošení životního prostředí přiznanou vojenskou taktikou. Podobně to využil i na počátku roku 1990 Saddám Husajn, který odvodnil „mezopotámské bažiny“ – největší mokřadní ekosystém na Středním východě. Diktátor tak učinil v reakci na šíitské povstání a močály byly zmenšeny na méně než deset procent původní rozlohy.

Obdobné ničení nemusí pocházet pouze z hlav vojenských stratégů, ale může jít o boj lidí o přežití. To je příklad afghánských lesů. Lidé stromy kácejí pro palivo i stavební materiál. Desetiletí konfliktů v zemi zlikvidovala více než polovinu lesů. Rozsáhlé odlesňování mělo následně pro miliony Afghánců řadu sociálních, environmentálních a ekonomických následků, včetně rostoucí zranitelnosti vůči různým přírodním katastrofám, jako jsou povodně, laviny a sesuvy půdy.

Podobně padly za oběť bojů i lesy v Tigraji. Etiopská vláda zde před válkou založila svou politiku na ochraně přírody, aby řešila přetrvávající nedostatek potravin a nízkou produktivitu zemědělství. Strategickým úkolem bylo, aby půda lépe zadržovala vodu. A zafungovalo to. Bohužel Etiopii postihla občanská válka a pracně budovaný ekosystém se zhroutil. Následně vznikla obrovská humanitární krize, přičemž se dnes odhaduje, že 83 procent lidí v Tigraji čelí akutnímu nedostatku potravin.

Hlad obyvatelstva potom znamená velké nebezpečí pro volně žijící zvířata, stejně jako ve zmiňovaném případě nenasycených vojáků. Série ozbrojených konfliktů v Demokratické republice Kongo měla zničující dopad na divoká zvířata, neboť se stala zdrojem masa pro bojovníky. Nejvíce to odnesli antilopy, opice a velcí savci, například pralesní sloni.

Čtěte také: Armády světa mají nového nepřítele: klima

Takových případů je ale více. Můžeme třeba připomenout, že po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 značně klesla populace losů, divokých prasat a medvědů hnědých. Přitom žádný z těchto druhů do té doby nebyl ohrožen. „V Rusku jsme polovinu kanců doslova snědli,“ říká výzkumnice společnosti Wildlife Conservation Society Eugenie Bragina.

Všechny jmenované dopady ozbrojených konfliktů lidí jsou navíc dlouhodobého charakteru. Pro ilustraci lze uvést, že ještě v roce 2011 byla naměřena zvýšená míra olova a mědi v půdě kolem Ypres, jednoho z hlavních bojišť první světové války v Belgii.

Války tedy zabíjejí živé tvory, ničí krajiny, a v globálním rozměru také popohánějí klimatickou krizi. Vždyť vojenská mašinérie je závislá na fosilních palivech. Možná je tak i načase začít mluvit o udržitelné armádě.

Nebo zvolit ideální scénář, který je ale nejspíš nemožný – neválčit. Celou podstatu tohoto problému totiž velmi pregnantně shrnuje bohužel stále aktuální výrok spisovatele H. G. Wellse: „Jestliže neukončíme válku, válka ukončí nás.“