Pokud západní svět varuje před následky pondělního vojenského převratu, neměl v roce 2019 tleskat sesazení súdánského prezidenta Umara Al-Bašíra. Existuje řada variant dalšího vývoje v nepřehledné politické situaci v této jedné z nejchudších zemí světa. Cesta ke smíru a demokracie bude ale vždy obtížná.
„Súdán je v nebezpečí.“ Tak zní první věta prohlášení, které v reakci na pondělní převrat v Súdánu vydal vlivný mezinárodní think-tank International Crisis Group. Přidal se tak k desítkám hlasů z mnoha institucí včetně OSN, Evropské komise či států jako USA nebo Německo vyjadřujících znepokojení nad situací v této klíčové africké zemi. S prohlášením nelze než souhlasit: Súdán v nebezpečí bezpochyby je. Toto nebezpečí ale nenastalo v noci na pondělí, nýbrž zemi v různých převtěleních sužuje již takřka 70 let, prakticky po celou dobu od nabytí nezávislosti v roce 1955.
Zmíněným nebezpečím je především neutuchající mocenský boj mezi elitami, ať už civilními či vojenskými, navíc podtržený rasově a regionálně motivovanou diskriminací přetrvávající z koloniální doby. Krátké období prozatímní vlády a takzvané transformace započaté sesazením Umara Al-Bašíra v dubnu 2019 nebylo v tomto směru až tak výjimečné. Pondělní puč pak za ním udělal další ošklivou tečku v historii této fascinující a komplikované země.
Pučisté nejsou žádní amatéři
Mezinárodní média jsou nyní zaplavena fotografiemi demonstrujících Súdánců a sociální sítě plné varování před ohrožením demokratické revoluce z roku 2019. Během ní byl právě sesazen Umar Al-Bašír a ustanovena prozatímní vláda složená ze zástupců jak civilistů, tak armády, ta se ale pondělním aktem rozpadla. Neměli bychom se ovšem uchylovat ke zjednodušujícím představám o černobílém konfliktu mezi prodemokratickými civilními a autoritářskými vojenskými silami.
Welcome back to the tyrannical era, this regime will detain you if you speak against the coup.
Abddl Fatah Burhan using
Abdel Fatah ElSisi’s playbook. #SudanUprising #Sudancoup https://t.co/B4VxLg8dRw— SudanUprising (@SudanzUprising) October 26, 2021
Jde o tvrdý politický a geopolitický boj, ve kterém nelze snadno rozlišovat mezi takzvaným dobrými a špatnými, jakkoli je to lákavé. Přestože pro pozorovatele z dálky (bezpochyby i pro samotné Súdánce) zůstává situace po převratu v noci na pondělí nepřehledná, s jistotou lze říct v tuto chvíli jen jediné: pučisté nejsou žádní amatéři. Naopak. Určitě si spočítali, že pro převrat mají jistou legitimitu uvnitř země i geopolitickou podporu zvenku. A vědí velmi dobře, co dělají – však byli u vlády již třicet let, a to po boku Umara Al-Bašíra, se kterým přišli k moci po jím vedeném převratu v roce 1989.
Pokud Burhán ukáže, že v zemi nastolí stabilitu, a to i za cenu potlačení opozice, může se již brzy těšit uznání ze strany mezinárodního společenství.
Většinou tomu bývá tak, že dlouholeté vládce zradí právě jejich nejbližší, a ani Bašíra tento osud neminul. Není proto divu, že se jemu podobní vládci stávají během doby strávené u moci čím dál víc paranoidní. Když byl Bašír po třech dekádách v čele Súdánu v roce 2019 sesazen poté, co zemi na dlouhé měsíce zachvátily protesty proti zhoršující se ekonomické situaci, byli to právě Bašírovi nejbližší, kteří zosnovali palácový převrat. Jenže v té době svět slavil „pád diktátora“ a „moc lidu“ a chtěl věřit pohádce o nastolení demokracie. Byl to však puč jako každý jiný, přestože mnozí analytici a stejně tak liberální světové instituce byli ochotni ho přijmout jako takzvaný dobrý či prodemokratický puč. Jako i v jiných zemích se však dalo předpokládat, že armáda se své moci jen tak nevzdá.
V čele prozatímní vlády nastolené v roce 2019, která sdružovala jak vojenské, tak civilní činitele, stanul generál Abdal Fattáh Al-Burhán. Nebyl totiž spojován se zločiny Bašírova režimu. Během protestů ho média zachytila, jak diskutuje s demonstranty, a i proto byl vnímán jako nezatížený, a tudíž přijatelný pro prozatímní vládu. Přesto se ale jednalo o kariérního vojáka, který byl vychován Bašírovým systémem. Není náhodou, že jeho první zahraniční cesta směřovala do Egypta. Jeho prezident, generál Abdal Fattáh Al-Sísí, je ze stejného těsta a přišel k moci stejným způsobem jako dnes Burhán, který stojí v čele pondělního převratu.
Dá svět Burhánovi zelenou?
Také při Sísího vojenském puči v roce 2013, kterým definitivně ukončil období reformního arabského jara v Egyptě, mezinárodní společenství protestovalo podobně jako dnes v případě Burhánova uchvácení moci. To ale neznamená, že s tím cokoli udělá a že nezůstane jen u slov. Pokud Burhán ukáže, že v zemi nastolí stabilitu, a to i za cenu potlačení opozičních hlasů, může se již brzy těšit uznání a spolupráce ze strany mezinárodního společenství. Sísí je mu v tomto ohledu velkou oporou, a to i proto, že se Burhánův Súdán staví na stranu Egypta ve sporu s Etiopií ohledně plánované výstavby přehrady na řece Nil. Nese vznešený vlastenecký název Přehrada velkého etiopského obrození (Grand Ethiopian Reinassance Dam, GERD).
Tento konflikt je bohužel výhledově jen těžko řešitelný. Stavba přehrady je pro budoucí ekonomický rozvoj Etiopie zásadní, ovšem v plánované podobě velmi negativně ovlivní ekonomiku a živobytí občanů Egypta. Vedla by totiž k zásadnímu oslabení nilského toku na egyptském území.
Čtěte také: Napětí na Nilu: Největší vodní dílo v Africe vyvolává spory v celém regionu
I po odtržení bohatého Jižního Súdánu v roce 2011 a s ním i celé třetiny původního území zůstává Súdán jednou z největších a strategicky nejdůležitějších zemí na africkém kontinentě. Jeho stabilita je tudíž pro mezinárodní společenství zásadní, tím spíš, že obavy vyvolává zatím nekončící konflikt v sousední Etiopii mezi centrální vládou a provincií Tigraj. Burhánova vojenská vláda, která se díky historickým vazbám zdá být nakloněna tigrajským povstalcům, může tedy ještě víc oslabit již tak vrtkavou pozici etiopského premiéra Abiy Ahmeda. Přispěla by tak k ukončení tohoto ozbrojeného konfliktu tím, že Ahmed bude nakonec nucen začít s Tigrajci vyjednávat. To samotné by stačilo k tomu, aby Burhánova pozice na mezinárodním šachovém poli byla stvrzena.
Bašír proti vzpouře zakročil použitím hrubé vojenské síly, a to včetně plošného bombardování celých vesnic a komunit, které byly na straně vzbouřenců.
Přestože dnes světová média staví Burhánův převrat do kontrastu s civilní částí prozatímní vlády vedené ekonomem Abdallou Hamdokem, období od sesazení Al-Bašíra nebylo pro zemi zatím nijak příznivé. Za to samozřejmě není osobně zodpovědný Hamdok, který je pouhým technokratem dosazeným mezinárodním společenstvím. Až do roku 2019 strávil většinu dospělého života mimo Súdán, v neposlední řadě jako zaměstnanec OSN v Addis Ababě v Etiopii. Hamdok zdědil katastrofální ekonomickou situaci a jeho období v čele prozatímní vlády bylo stejně tak jako „revoluce“ z roku 2019 ve znamení protestů proti zhoršujícím se životním podmínkám v zemi. Tyto protesty však Hamdok zatracoval a nazýval je kriminálními živly, které ohrožují revoluci.
Mezinárodní tisk se samozřejmě v souvislosti s pondělním převratem hemží spekulacemi o tom, že protesty proti Hamdokově vládě byly zosnované armádou, zatímco ty proti puči jsou spontánním a demokratickým hlasem populace. Nicméně realita bude spíš taková, že s výjimkou intelektuálních a liberálních elit v hlavním městě Chartúmu není pro valnou většinu obyvatel Súdánu velký rozdíl mezi Bašírovou, Hamdokovou či Burhánovou vládou.
Čtěte také: Vrací se Tunisko k diktatuře? Rozdělený národ se bouří, prezident se zbavuje odpůrců
Mezinárodní zatykač na prezidenta
Na závěr je nutné dodat, že kritický pohled na vývoj od roku 2019 samozřejmě neznamená, že konec Al-Bašíra v čele Súdánu nebyl uvítání hodný. Do tuzemského a ostatně i do mezinárodního povědomí se tento muž dostal hlavně v období 2003–2008 díky konfliktu v západosúdánské oblasti Dárfúr. Jeho vláda se tam snažila zpacifikovat místní vojensko-politickou vzpouru, která kabinetu v Chartúmu právem vyčítala diskriminaci a nerovný podíl na správě i bohatství země. Bašír proti ní zakročil použitím hrubé vojenské síly, a to včetně plošného bombardování celých vesnic a komunit, které měly vzpouru podporovat. Stal se díky tomu prvním světovým nejvyšším představitelem státu, na něhož byl vydán zatykač Mezinárodním trestním tribunálem.
Ozbrojený konflikt v Dárfúru ale zdaleka nebyl jediným, který Súdán od počátku koloniální nezávislosti sužoval. Podobně zásadní byla mnohaletá občanská válka s povstalci z jižní části země, která vyvrcholila v roce 2011 odtržením a osamostatněním Jižního Súdánu. Společným jmenovatelem obou konfliktů byla strukturální ekonomická, politická, kulturní a rasovou ideologií podmíněná diskriminace. Týkala se těch obyvatel Súdánu, kteří nepatří k elitám soustředěným kolem Chartúmu nebo k takzvaným arabským kmenům. Ti mají světlejší pleť než ostatní a v súdánském státě historicky uzurpují bohatství i moc – před Bašírem, za Bašíra a zatím i po Bašírovi.
Není divu, že při protestech v roce 2019, kdy celý svět tleskal demonstrujícím davům v ulicích Chartúmu jakožto silám volajícím po svobodě a demokracii, byly sociální sítě v Jižním Súdánu plné jízlivých komentářů. A dotazů, kdeže byli tito demokraté, když súdánská vláda bombardovala jejich spoluobčany v různých koutech země. Tato otázka zůstává nezodpovězena. Ať se současná situace vyvine jakkoli, je jasné, že před Súdánem stojí dlouhá a těžká cesta hledání smíru a demokracie.
Autorka je doktorandkou politologie na univerzitě v Cambridgi a členkou předsednictva České asociace pro africká studia. V letech 2008–2013 strávila téměř čtyři roky jako zaměstnankyně OSN na mírových misích v Dárfúru a v Jižním Súdánu.
