Demokratický nominační sjezd v Chicagu sliboval divoké demonstrace kvůli americké podpoře Izraele a jeho operace v Gaze. Protestujících ale dorazilo méně, než se čekalo, a přímo v sále stranické vedení jejich požadavky odmítá.
Když v polovině července měli republikáni svůj nominační sjezd, strana slavila. Mnoho z nich bylo přesvědčeno, že volební vítězství Donalda Trumpa je tváří v tvář stárnoucímu Joeu Bidenovi a neúspěšnému atentátu nezastavitelné.
Jen málokdo čekal, že tuto předčasně oslavnou atmosféru zanedlouho trumfnou demokraté na vlastním sjezdu.
O měsíc později se ale přesně to děje. Novou energii vlila do kampaně demokratů výměna Bidena na kandidátce za současnou viceprezidentku Kamalu Harris. Odráží se to i v mnohých předvolebních průzkumech.
Naděje i frustrace
Atmosféra na sjezdu v Chicagu na stadionu United Center, sídle zdejšího basketbalového i hokejového klubu, je tak z pohledu účastníků nadějná. Jeden palčivý problém Demokratické strany ale nikam nezmizel.
Představuje ho frakce voličů, kteří nejsou spokojeni s tím, jak se současná administrativa a strana obecně staví k probíhajícímu konfliktu v Gaze. Je to především kvůli vojenské podpoře pro Izrael, v jehož čele stojí Benjamin Netanjahu.
„Nechci volit Trumpa, proč se ale Kamala Harris nebojí?“
Tato frustrace probublala už během letošních stranických primárek. Odehrály se v první půlce roku a proti Bidenovi v nich nekandidoval nikdo, kdo by měl velkou šanci ho porazit.
Nespokojení voliči se tedy v mnoha státech rozhodli protestně nehlasovat pro žádného kandidáta. Sdružili se do volného hnutí takzvaných „Uncommitted“ delegátů – tedy doslova delegátů bez závazku vůči kterémukoliv z kandidátů.
V některých státech takto hlasovaly desítky tisíc voličů – v nejsilnějším Michiganu dokonce přes 100 tisíc. Právě Michigan přitom může být v listopadových volbách klíčový. V hlasování roku 2016, ve kterém zvítězil republikán Trump, tu rozhodoval rozdíl přibližně 11 tisíc hlasů.
Nespokojenost propalestinských voličů tak skutečně může ohrozit vítězství Kamaly Harris ve státě, potažmo v celých volbách.
Protesty bez výsledku
Po protestech, které během uplynulého roku zachvátily americké univerzity, se pak předpokládalo, že demokratický sjezd v Chicagu bude čelit podobné aktivitě propalestinských demonstrantů. Zatímco někteří z organizátorů očekávali až okolo 30 tisíc demonstrantů, americká média odhadují nynější demonstrace jako několikanásobně menší. Reportují většinou o jednotkách tisíců lidí.
Poslouchejte také: PULS | Protesty na univerzitách v USA: „Píše se historie, studenty se snaží umlčet“
„Nechci volit Trumpa, proč se ale Kamala Harris nebojí? Zjevně si myslí, že naše hlasy nepotřebuje, protože si pro ně nejde,“ řekla pro časopis American Conservative Newyorčanka Ann, která na demokratický sjezd přijela s organizací Jewish Voices for Peace.
Ann doplnila, že chce být schopna demokratickou kandidátku podpořit: „Pokud se ale neposune a nebude mít víc co říct, pokud nemá naplánované další kroky, můj hlas nedostane.“
Větší pozornosti než protestům se proto dostává zmíněným „delegátům bez závazků“. V primárkách hnutí dostalo statisíce hlasů, ale ty stačily jen na několik desítek delegátů vyslaných na sjezd. Biden, respektive Harris jich dovezli několik tisíc.
Spoluzakladatelka hnutí Uncommitted Lexis Zeidan v rozhovoru pro podcast Breaking Points sdílela historku, která ilustruje dynamický průběh uvnitř stadionu. „Někdo přišel k jednomu z našich delegátů a požádal ho, aby podepsal petici za příměří. Překvapivě to byl delegát Kamaly Harris,“ popisuje Zeidan.
„Snažíme se přimět demokratické lídry, aby se přizpůsobili své voličské základně a seznali, že většina lidí chce příměří, většina lidí chce zbrojní embargo – a my ho musíme zavést hned teď,“ vysvětluje aktivistka.
Hnutí podle ní nevolá po „ničem šíleném“. „Žádáme, abychom udělali morálně správnou věc a přestali posílat bomby a zachránili životy lidí, kteří jsou stejně skuteční jako my všichni,“ dodává Zeidan.
Požadavky aktivistů přímo v rámci samotného sjezdu ale nejsou nijak velké: primárně se snaží stranu dotlačit k tomu, aby mezi řečníky nechala promluvit i některého z členů Uncommitted.
Spoluzakladatel hnutí Waleed Shahid uvedl, že straně poskytli seznam možných řečníků a členové hnutí si dle něj „plně uvědomují, že každý projev bude prověřen a zeditován kampaní [Kamaly Harris] a souhlasí s tímto postupem“.
Novinář časopisu Slate Alex Sammon ale uvedl, že tým Kamaly Harris zástupce „nezávislých“ delegátů odmítl.
„Řečníka nedostanete. Můžeme se dohodnout na něčem jiném? Jste ochotni se sejít?“ měla během třetího dne sjezdu vzkázat viceprezidentka dle Sammona a jeho zdrojů hnutí Uncommitted.
Napětí se propisuje i přímo do vnitrostranické politiky. Proti podpoře vlády Benjamina Netanjahua se u demokratů nejčastěji vymezuje levicové křídlo strany volně označované za „The Squad“. To teď ale není zcela jednotné.
Rozpolcená levice
Socialistický senátor Bernie Sanders a newyorská zastupitelka Alexandria Ocasio-Cortez promluvili hned během prvního dne sjezdu. „Musíme ukončit tuto strašlivou válku v Gaze. Dostat domů rukojmí a požadovat okamžité příměří,“ nechal se slyšet Sanders.
Alexandria Ocasio-Cortez zašla ještě dále. „[Kamala Harris] neúnavně pracuje na příměří v Gaze,“ řekla z podia newyorská demokratka. Mnohé tím popudila – nejen aktivisty, ale i svou kolegyni.
„Nic jako neúnavná práce na příměří neprobíhá,“ řekla demonstrantům před United Center minnesotská zastupitelka Ilhan Omar, která patří k nejhlasitějším propalestinským politikům v Sněmovně reprezentantů. Ocasio-Cortez sice zastupitelka Omar přímo nejmenovala, ale narážka to byla naprosto zjevná.
Rozkol v levicové Squad se dá částečně vysvětlit politickými ambicemi. Ilhan Omar a michiganská zastupitelka Rashida Tlaib (která je palestinského původu) se zdají být spokojené s pokračováním svého politického boje v dolní komoře Kongresu. O Alexandrii Ocasio-Cortez se však spekuluje jako o možné kandidátce za New York do Senátu – podobně jako o Ayanně Pressley v Massachusetts.
Stárnoucí senátor Bernie Sanders si sice už na vyšší funkci nemyslí, v uplynulých několika letech ale vsadil na méně konfrontační přístup k vedení Demokratické strany. Očividně výměnou za větší vliv především na její ekonomickou agendu.
Ať už prezidentské volby dopadnout jakkoliv, není zřejmé, jak spory na americké levici mohou být zažehnány jinak, než skutečným příměřím. To ale v tuto chvíli představuje velmi nejistou vyhlídku.
