Den, kdy přiletěly rakety

Náš kamarád a kolega Taras nás v neděli ráno tahá z postele: i po šestnácti hodinách od dopadu rakety se zpod závalu stále ozývá volání o pomoc. Teď to měla být nějaká žena. Rychle vstáváme a vyrážíme tam, kde ještě včera stál dům s adresou Vítězné nábřeží 118, Dnipro.

Hromada suti se za těch osm hodin od půlnoci prakticky nehnula. Jen počet nalezených obětí stoupl z šesti na devět. Podle záchranářů může být pod závalem ještě nějakých čtyřicet lidí. Panely jsou těžké a spojené silnými dráty, takže práce jde pomalu. Je pár stupňů pod nulou. Šance, že někdo další přežil, se každou chvílí zmenšuje.

Marina stojí pod borovicí u čtyřproudé silnice a tiše hypnotizuje to, co z paneláku zůstalo. Blok v jednu chvíli končí, jako kdyby se do něj zaryly obří zuby a celé dva vchody osmipatrového domu prostě vykously. V domě byl malý krámek s čerstvými rybami, ve kterém pracovala Irina, Marinina dcera. Když se včera ozvaly sirény a ze všech stran se objevovaly informace o masivním ruském raketovém útoku, schovala se Irina do zadní místnosti obchodu k tlusté zdi a zavolala mámě.

„I po jedenácti měsících měla ze sirén děs, vždy se běžela schovat,“ říká Marina. „Většinou utíkala do sklepa, jenže zároveň nechtěla v pracovní době zmizet z obchodu,“ dodá vysvětlení, proč se dcera schovala jen za nosnou zeď. Teď je zasypaná kdesi v suti před námi. Na rozvalinách zrovna štěkají psi. Zřejmě někoho našli.

„Máte naději?“ ptám se.

„Ano, schovala se, pořád mám naději,“ rozpláče se Marina.

Mrtvých už není devět, ale třináct. Lidí, kteří koukají od silnice na suť a stále můžou doufat, s každou hodinou ubývá.

Rakety jsou na pojišťovnu, kulky si zaplatíte

„Zítra nebo pozítří očekáváme velký raketový útok. Dávejte na sebe pozor,“ loučil se s námi ve čtvrtek v Kyjevě před budovou ministerstva zahraničí Pavlo, analytik, který nás vyprovázel ze schůzky s náměstkem ministra.

Chvíli jsem přemýšlel, jak můžou Ukrajinci předpovídat raketové útoky s dvoudenním předstihem. Rakety Rusové odpalují z lodí a ponorek, které musí nejdřív vyplout na moře, nebo z bombardérů, které musí nejdřív vzlétnout. Oboje se děje většinou jen pár hodin před samotným útokem. Možná mají tak dobrou rozvědku, možná mi něco uniká. Hrozbu útoků jsem odložil do kategorie hypotéz, které se můžou a nemusí naplnit. Podle jednoho nebo druhého vývoje budu příště posuzovat zdroj informace.

Tématu raket se dnes nevyhneme ani kdybychom vypnuli internet.

Den úderů přichází v sobotu. Napětí plíživě narůstá už od rána. Před osmou beru na patrové posteli ve stísněném hostelu v jedné z ulic ústících na kyjevský Majdan do ruky telefon: sirény ve východních oblastech země, čtyři výbuchy raket S-300 v Charkově. Útok na kritickou infrastrukturu. Zatím žádné zprávy o obětech.

O dvě hodiny později zaduní několik výbuchů přímo v Kyjevě. Tentokrát jsou reakce zmatenější, protože výbuchům nepředcházely sirény. Na ty sice stejně už dávno skoro nikdo nereaguje, ale z upozornění na přílet raket se stal jakýsi zvyk, jehož absence lidi okolo nás v kavárně zjevně dráždí.

„Dneska tu schůzku zrušíme. Dokud budou padat rakety, do práce stejně nikdo nepůjde,“ píše mi Andrej, prodavač v obchodě s ukrajinskými značkami oblečení, jejichž prodejem doma i v zahraničí vybírá peníze na ukrajinskou armádu. Mají super modely s ukrajinskými motivy, částečně jsem chtěl nakupovat, částečně udělat rozhovor, s obojím budu muset počkat na jindy.

O chvíli později se už sirény v Kyjevě rozezní, další raketa dopadá na sídliště na levém břehu Dněpru. Podle všeho zhruba do míst, odkud nám pán z půjčovny veze auto.

„Ty rakety dopadly někde kolem vás?“ píšu mu.

„V sousední čtvrti,“ odpoví a dodá, že je během půl hodiny s autem u nás.

Čtěte také: „Jediné jednání, které jsme připraveni s Ruskem vést, je to na bitevním poli,“ říká trojka ukrajinské diplomacie 

Než stihne přijet, sirény zní v dalších pěti oblastech Ukrajiny. Starosta Charkova oznamuje, že Rusko zaútočilo na elektrárnu a nějakou dobu mohou být problémy s dodávkami proudu. Další raketa dopadla do vesnice na západ od Kyjeva. Nejspíš bez obětí, jen vybitá okna od tlakové vlny.

Přebíráme auto, skládáme do něj vesty, helmy, batohy.

„Vy se těch útoků nebojíte?“ ptám se muže z půjčovny. Kroutí hlavou. Prý se s tím člověk rychle naučí žít.

Když prozradíme, že máme v plánu vyjet do těžce bombardovaného Chersonu, s omluvou požádá o dvojnásobný depozit.

„Pokud auto vrátíte jenom odřené od úlomků dělostřeleckých granátů nebo raket, škody se platí z pojištění,“ vysvětluje. To jde totiž o force majeure, zásah vyšší moci. „Ale pokud mi ho vrátíte jako posledně prostřílené kulkami, tak to budete muset platit vy sami,“ dodá a přejede si nás pohledem. „Na přestřelky pojištění neplatí,“ zasměje se a odchází.

Za dvacet minut u vás

Je půl jedenácté dopoledne. Armádní činitelé vysvětlují, že ranní rakety na Kyjev protivzdušná signalizace nezachytila zřejmě proto, že nešlo o naváděné, ale balistické střely.

Sedáme do auta a gubernátor Nikolajevské oblasti na jihu země Vitalij Kim zrovna informuje, že do vzduchu vzlétlo 17 nepřátelských bombardérů. Další gubernátoři začínají hlásit očekávaný masivní raketový útok na Ukrajinu. Přemýšlím, proč s informací jako první přicházejí gubernátoři. Možná to od nich lidé vezmou víc za své, než kdyby to oznámila centrální vláda z Kyjeva, napadá mě.

Ještě máme vyzvednout Tarase, našeho kamaráda, který se rozhodl vyrazit reportovat z jihu s námi. Ten se ale stále balí, tak se jedeme projít na vyhlídkový Skleněný most – neoficiální symbol Kyjeva pod vládou Vitalije Klička.

Když loni 8. října vyletěla do vzduchu den po narozeninách Vladimira Putina část Krymského mostu, ruskou odvetou byl vůbec první masivní raketový útok na ukrajinskou civilní infrastrukturu. Jedna raketa zasáhla například dětské hřiště v parku v centru Kyjeva, druhá jen těsně minula právě tento vyhlídkový most nad Dněprem. Říkalo se pak posměšně, že zatímco Ukrajinci dokázali poničit masivní Krymský most, Rusko se nezvládlo pomstít ani na skleněné lávce.

Nevím, co Putin chtěl a co nechtěl, ale myšlenka na ruskou neschopnost zasáhnout cíle mě na chvíli trochu uklidní. Byť nemusí být nutně pravdivá.

Ve vzduchu je cítit štiplavý zápach spáleného plastu. Snažím se nemyslet na to, čeho všeho ještě může být kouř plný.

Nabíráme Tarase a vyjíždíme z Kyjeva na jih. Město je sice klidné, ale když ho opustíme, cítím se o něco bezpečněji. Občas se podívám na oblohu, jestli už něco neletí. Po chvíli předávám řízení fotoreportérce Majdě, ať můžu sledovat dění.

Ukrajinská armáda hlásí, že se k bombardérům přidala zesílená aktivita ruských ponorek a lodí v Černém moři. Celkově prý jsou schopné vystřelit 28 raket typu Kalibr s plochou dráhou letu. Ruský propagandistický telegramový kanál Operace Z vydává zprávu, že strategická aviace vystřelila na Ukrajinu rakety, které už se blíží ke svým cílům. Na Dnipro mají dopadnout zhruba v 15.10, na Kryvyj Rih v 15.13, do Kyjeva mají doletět v 15.30.

Zatímco se v Česku začínají sčítat výsledky prezidentských voleb, mapu Ukrajiny pokrývá postupně z východu na západ stále více hlášení o nebezpečí útoku ze vzduchu. O průletu prvních raket informuje opět jako první nikolajevský gubernátor Vitalij Kim.

Další gubernátoři jeden za druhým následují s podobným hlášením. „Skupina raket vletěla do vzdušného prostoru oděské oblasti,“ ozývá se z jihu s doplněním, že letí do nitra Ukrajiny. Jiná skupina raket má mířit směrem na Vinnycju a deset dalších raket směrem ke Kyjevu.

„Tak je to tady,“ řeknu v autě. Silnice nás vede mezi lesem a polem a já se snažím sledovat oblohu, jestli neuvidím průlet. Je čtvrt na čtyři. Zprávy teď čte Taras. Města hlásí první exploze – většinou přičítané práci protiraketové obrany.

„Nesdílíme fotky z míst dopadů, nesdílíme fotky protivzdušných systémů, neignorujeme situaci, nálety jsou opravdu rozsáhlé,“ píše na svém Telegramu prezidentův poradce Oleksij Arestovič, jako by šlo o instrukce pro třídu na školním výletě.

Čtěte také: Letecký poplach tu neuslyšíte, nestihli byste se ukrýt, líčí život v Chersonu ukrajinský reportér

Kdyby letěly rakety z Černého moře na Kyjev, vzalo by jim to něco přes půl hodiny a přeletěly by nad námi. S Tarasem se dohadujeme, jak vysoko se Kalibry pohybují. Když nám s Majdou proletěly rakety s plochou dráhou letu na začátku války nad hotelem, odhadovali jsme to na zhruba sto metrů. Taras tipuje dvě stovky.

Nad Ukrajinou jsou teď ve vzduchu desítky raket. Za chvíli se začneme dozvídat, kam dopadají. Exploze hlásí už i Lvov. V Charkově výbuch, metro mimo provoz. Krátce před čtvrtou zpráva o výbuchu v Dnipru.

„Máme zavřeno, je vzdušný poplach,“ hlásí zpoza pultu klidným, ale důrazným hlasem žena v červeném svetru a zelené kšiltovce, když vcházíme na benzínku. Vedle ní stojí další a také kroutí hlavou. Když je poplach, benzínky neobsluhují. Za sklem vedle ní se na elektrickém grilu pomalu otáčí párky do hotdogů. Po chvíli svolí, že když už jsme tu, můžeme si aspoň dát kafe. Vzápětí odkýve i cigarety a nakonec nám připraví i hotdog.

„Dneska do Chersonu stejně nedojedeme, mají tam zákaz vycházení už od sedmi,“ připomíná Taras nad kávou a navrhuje stočit trasu na východ do Dnipra. Tam se nesmí vycházet až od dvanácti, takže i když dojedeme v osm, můžeme ještě čtyři hodiny pracovat. Bez velkého přemýšlení s Majdou kývneme.

Kdo tady co udělal Rusku?

Než dopijeme, přichází další zprávy o zásazích kritické infrastruktury v Kyjevě i o hořícím rodinném domě v Kryvém Rihu, u kterého jsme teď zastavili. Všechno ale rychle vytlačují další a další fotky a videa tragédie v Dnipru. Skáčeme do auta a uháníme na východ. Neví se, kolik je mrtvých a raněných, ale z fotek a videí z místa je čím dál jasnější, že hodně.

Najednou nás ozáří ohnivá koule vznášející se šikmo k nebi, kde zmizí do mraků. Nechá za sebou na okamžik nasvícenou potemnělou krajinu a rychle mizející zlatou kaňku vespod mraku. Než si stihnu uvědomit, že šlo nejspíš jen o odpal protivzdušné obrany, rozbuší se mi srdce. K nebi vyletí další ohnivá koule a její zlatá barva se zase stejně pomalu vpije do mraku. Tématu raket se dnes nevyhneme ani kdybychom vypnuli internet.

Ke zničenému domu na Vítězném nábřeží přijíždíme šest hodin po dopadu rakety. Auto necháváme zaparkované z opačné strany bloku, protože příjezdové cesty jsou obsazené hasičskými auty, sanitkami, bagry i jeřáby. Ve vzduchu je cítit štiplavý zápach spáleného plastu. Snažím se nemyslet na to, čeho všeho ještě může být kouř plný.

Procházíme přes dětské hřiště, na kterém střídavým pláčem, naříkáním a nadávkami láme v  transu rukama žena. Přijde mi, že nadává na Putina, ale moc dobře jí nerozumím.

Prosmýkneme se kolem blikajících hasičských aut a policistů, kteří drží stovky přihlížejících dál od zničeného domu. Desítky dobrovolníků odklízejí z okolí popadané větve stromů a rozmetanou suť. Na jedné z mála větví, které zůstaly na polámaném stromě, visí ručník, nejspíš vymrštěný tlakovou vlnou z některého z bytů. Působí čistě, jako právě vypraný.

Desítky hasičů a záchranářů v reflexním oblečení a helmách likvidují masivní betonový zával. Vysoký jeřáb se s pomocí dvou bagrů snaží zvedat kusy panelů, ale jde to pomalu. Se střídavými úspěchy se hasiči pokoušejí přihlížející utišit, aby slyšeli volání o pomoc zpod betonových bloků nebo z bytů, které zůstaly sutí odříznuté od světa.

Ptám se přihlížejícího páru, jestli se v okolí nachází nějaký objekt, na který mohl útok cílit. Oba jen nevěřícně kroutí hlavou.

Prosmýknu se za policejní pásku. Nedaleko ode mě na zemi leží něco, co působí jako velký zmoklý a potrhaný plyšový medvěd. Sklání se nad tím žena s notesem, do kterého něco zapisuje. Zaostřuju na tu scénu a uvědomím si, že jsou to znetvořené lidské ostatky, které nejspíš před chvílí vynesli ze závalu. Po chvíli přiskočí muž, zavře ostatky do černého vaku a ten s pomocí dalších záchranářů naloží do nedaleké dodávky.

Blíž k závalu stojí ještě jeden, menší hlouček. Jsou v něm novináři, dobrovolníci a pár dalších lidí. Otočím se na asi sedmadvacetiletého hubeného kluka s tmavými vlasy. Ptám se, jestli je místní.

„Můžeme si prosím povídat anglicky?“ reaguje na mou ruštinu. „Tím jazykem už vůbec nechci mluvit.“ Jmenuje se Ilja a je asistentem prokurátora. Dneska se jen přišel podívat, ale zítra už bude mluvit se svědky a pomáhat s vyšetřováním ruských válečných zločinů.

„Myslíš si, že někoho dokážete dohnat ke zodpovědnosti?“ zeptám se ho.

„Jako že bychom dostali Putina do vězení?“

Kývnu.

„To si nemyslím,“ vydechne. „Shromažďujeme důkazy hlavně proto, abychom ovlivnili pozice Západu a donutili ho k ještě tvrdším sankcím.“

„Takže vám jde o to izolovat Rusko od světa?“ zeptám se, zatímco se na suti nedaleko od nás rozštěká pes. Doteď se našlo asi sedm těl, tohle by mohlo být další.

„To by teď byl asi ideální cíl,“ odpoví Ilja. „Rusko je teroristická země a v současné době se s ním nedá dělat nic jiného, než ho izolovat,“ dodá. „Však se podívej kolem,“ ukáže na spoušť. „Co tady kdo udělal Rusku?“

Ne a ne trefit elektrárnu

Rozloučím se a chvíli se procházím kolem. Je to už podruhé, co pozoruju prakticky stejnou scénu. Poprvé to byl zával v Boroďance v Kyjevské oblasti, kde pár dnů po začátku války shodili Rusové na devítipatrový dům těžkou bombu z letadla. Lidi z úkrytů ve sklepě ještě pár dní telefonovali a psali zprávy, ale v Ruskem okupovaném městě jim nikdo nepomohl. Zával se podařilo rozebrat až o víc než měsíc později, z desítek zavalených nikdo nepřežil.

Potkávám se s Majdou, která se zrovna seznámila s Viktorem, jedním z místních dobrovolníků. Může mu být kolem pětatřiceti. Před třemi dny se vrátil z fronty, aby si doma pár dní odpočinul. Na podzim bojoval u Chersonu. Když Ukrajinci město osvobodili, zamířila jeho jednotka na Donbas. Poslední týdny je nasazený u Bachmutu, kde probíhají momentálně nejtvrdší boje. I když nebydlí úplně blízko, rozhodl se přijít pomoct se záchrannými pracemi. Trochu působí, že v hlavě zůstává na frontě.

„Teď to bude dost horké,“ rozpovídá se o válce. „Novým hlavním velitelem na Ukrajině Putin jmenoval Valerije Gerasimova.“ Chvíli zvažuje slova. „On to teda není žádný inteligent, ale má zvířecí instinkty, a ty mu velí se na novém místě projevit, odlišit se od předchůdců. Takže tam na nás pošle všechny síly, které bude mít,“ zakroutí hlavou.

Už asi potřetí k nám přiskočí dvě dobrovolnice a znovu nám nabízejí čaj a sušenky.

„V jedné ruce mám čaj a ve druhé páčidlo,“ zasměje se Viktor.

„To nevadí, podržím vám to, vezměte si další,“ usměje se jedna z nich a sahá po páčidle.

Dobrovolníků je nás kolem spousta. Každý se teď snaží být nějak užitečný.

„S tímhle elánem nemůžeme prohrát,“ směje se dál Viktor. Loučíme se.

Čtěte také: „Nejde proud, topení, neteče voda. A venku mrzne.“ Ukrajinci se učí žít jako za druhé světové

Ještě si přidám čaj a na chvíli se připojím k Alexandru a Dimovi, dvěma mladým mužům z vedlejší ulice. Raketa podle nich letěla na elektrárnu, která leží necelý kilometr odtud, ale netrefila se. Nebyla to první raketa, která tam mířila.

„Ani ta první se netrefila tak, aby stanici vyřadila z provozu. Tak to zkusili znovu a teď se netrefili ještě hůř,“ vysvětluje Dima.

Ptám se, jestli Ukrajincům stojí za to bojovat, když je Rusko zřejmě odhodlané zabíjet je až do posledního.

„Co bychom ještě měli dělat?“

„V Česku jsou třeba lidi, podle kterých by bylo dobré se s Putinem domluvit,“ navrhnu. Oba dva chlapi okamžitě zakroutí hlavou.

„Vidíte, co tu udělal? Vždyť je to terorista. Jak se chcete domlouvat s teroristou?“ ptá se Alexandr.

Blíží se policejní hodina, po které by měli být všichni doma. I když je pod nulou a lehce sněží, dvě stovky lidí tu zůstávají dál.

Další ze dní, kdy vyletěly rakety, pomalu končí.

Dočetli jste až sem? V tom případě vás téma asi zajímá. Dnes od 19:00 se můžete připojit k live debatě s našimi reportéry v Chersonu. Odkaz najdete zde.